|
| |
|
Pardubicko Strana: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28  12.03.2012 Antonínem Hájkem pokračujeme podnikateli,
jejichž příjmení začínají písmenem
H. A. Hájek (nar. 1909, Malá Lukavice, okr. Nasavrky) vedl obchod s potravinami, prodej piva a limonád. Živnost je doložena v archivních materiálech z let 1938–1944. Žádost o vydání živnostenského listu si podal A. Hájek dne 18. 6. 1938.1) K opovědění živnosti došlo dne 18. 7. 1938 (v živnosti pomáhala Hájkovi jeho matka Anna).2) K odhlášení živnosti došlo dne 31. 3. 1944.3) Specifi ckou podnikatelskou živností bylo v Pardubicích tzv. písmomalířství. Písmomalíři byli sloučeni ve Společenstvo lakýrníků, natěračů, písmomalířů a tvůrců vývěsních štítů (reklamních cedulí). Mnozí z písmomalířů podnikali v různých reklamních a inzertních odděleních nebo si vytvořili vlastní návrhářské dílny fi remních značek, ochranných známek a reklamy. K nejznámějším pardubickým písmomalířům doby meziválečné patřil zcela jistě Karel Novák. O jeho návrhářské fi rmě jsme již psal před léty ve Zprávách Klubu přátel Pardubicka.4) Písmomalířů existovalo v Pardubicích v době meziválečné vlastně jen několik. Mnozí z nich se věnovali své práci jen příležitostně, kromě toho provozovali lakýrnictví a natěračství. O jejich činnosti archivní prameny, až na torzovité hlášky, většinou spolehlivě mlčí. Z písmomalířů jmenujme např. Josefa Danihelku (nar. 1906 v Pardubicích), Františka Burgeta (nar. 1883 v Hrochově, okr. Litovel), Bohumila Černého (nar. 1895 v Bystřici, okr. Chrudim) či Josefa Bartoše, který provozoval svoji živnost v Labské ul. č. 365.5) V našem seriálu se budeme velmi krátce věnovat písmomalíři Otakaru Hájkovi, který provozoval lakýrnictví a písmomalířství ve Smilově ul. č. 930 v letech 1931– 1941. Firmu převzal O. Hájek po svém otci roku 1931, který téhož roku zemřel. Z činnosti fi rmy se zachoval fi remní papír dat. 11. 11. 1941. Jméno Otakar je umístěno nad příjmení Hájek (černý text na bílém podkladě).6) Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2011  12.03.2012 Jistěže bychom mohli pokračovat
ve výčtu mnoha dalších
periodik jako např. Bratrství,
České směry, Pardubický
sport, Rudý východ, Samostatné
směry, Socialistický ruch,
Šťastné noviny, Východočeské
práce atd.1) Nyní se budeme podrobněji zabývat novinovou inzercí, a to jak v obecné, tak i regionální rovině. Budeme sledovat inzerci v pardubickém meziválečném tisku, tam, kde to bylo zapotřebí, inzerci i předválečnou. 2) Konkrétní příklady z regionálního tisku se prolínají s obecnými „pravidly“ reklamy jako takové, mnohdy ji však doplňují a na některých místech se nabízejí i obecná „pravidla“ nová, dokazující, že novinovou inzerci je prakticky velmi těžké rozčlenit do nějakých přesně defi novaných šablon z důvodu její téměř „bezbřehé“ nápaditosti, a tudíž variability. „Učiniti inserát nápaditým úpravou, to je věc, vyžadující dlouholetou zkušenost, bedlivého studia a psychologického rozboru!“3) O novinové inzerci platilo a platí to, co platí obecně o reklamě jako takové. Vydělávala jen tak, která byla chytrá a cílevědomá, nápaditá a důvěryhodná. Čtenář si všiml jen těch, které byly zvlášť nápadité úpravou a velikostí. Inzerát musel být dále srozumitelný a konkrétní. Byl výrazně grafi cky odlišen od ostatního obsah periodika.4) Inzeráty otiskovaly buď redakce nebo inzerenti.5) Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2011  12.03.2012 Střední potravinářská
škola byla na
našem území založena
hned po vzniku
samostatného
Československa.
V roce 1919 byla
v Břeclavi založena
škola, která nabízela
středoškolské
vzdělání v oboru
mlynářském.V roce 1938 po Mnichovské dohodě se musela škola z Břeclavi stěhovat. Nejprve nakrátko působila v Brně, aby se pak o rok později přestěhovala do Pardubic, kde však fungovala v provizorních podmínkách a v roce 1943 byla uzavřena. Nová etapa historie této ve svém oboru jedinečné školy v republice byla zahájena hned po skončení války. Již v roce 1945 totiž proběhla jednání mezi vedením pardubické radnice a vedením školy. Škole byla tehdy nabídnuta budova někdejšího Průmyslového muzea. Ta byla postavena v roce 1931 jako hlavní výstavní palác výstavy tělesné výstavy a sportu a poté sloužila pro účely Průmyslového muzea. Pardubická fi rma Prokop se tehdy po válce nabídla, že původně výstavní budovu vybaví strojním vybavením pro výuku mlynářského umění. A tak byl přímo do budovy v roce 1947 vestavěn mlýn, který je svou konstrukcí podobný jiným mlýnům, které fi rma Prokop budovala po celém světě. Nicméně jeho unikátnost je v tom, že mlýn byl přizpůsoben potřebám výuky. Je postaven tak, aby zde studenti viděli, jak celý proces mletí funguje. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2011  5.02.2012 Bohuslavem Fabianem (nar. 1906, Svítkov),
který vlastnil v letech 1937–1942 živnost
v oboru trhovectví a prodej po poutích
v ul. Teplého č. 1628, dnes pokračujeme
v „maratónu“ po pardubických živnostech,
jejichž podrobný osud zavál „nános“ historie
a nedokonalá lidská paměť. Střípky
z nejrůznějších podnikatelských oborů známých,
méně známých či dnešní generaci
„vymřelých“, umožňuje podrobný průzkum
archivních pramenů, které však z větší části
rovněž mlčí a poskytují badateli v této oblasti
pouze základní faktografi i a omezené
podklady pro další bádaní. B. Fabian prodával
cukroví, ovoce tuzemské i cizozemské,
dále uzeniny, limonády, ale i hračky a textilní
látky. Antonínem Gabrielem začínáme krátkou zastávku u podnikatelů, jejichž příjmení začínalo písmenem G. A. Gabriel (nar. 1913 v Pardubicích, příslušný do Ostřešan) vlastnil v letech 1938–1947 obchod smíšeným zbožím v Rašínově ul. č. 1700. Dne 14. 2. 1938 ohlásil A. Gabriel živnost. Dne 16. 8. 1946 si A. Gabriel podává žádost o převzetí živnostenského oprávnění Václava Petržilky (V Ráji č. 528), který provozoval velkoobchod droždím, ale svého živnostenského oprávnění se zřekl. Emil Gabriel vlastnil (nar. 1910 v Proseticích, příslušný do Řetenic, okr. Teplice – Šanov) v letech 1938–1942 obchod automobilovou a moto výzbrojí (auto-motovelo potřeby) v ul. Sladkovského č. 1875. Obchodním zástupcem byl Bohumil Trnka (nar. 1898, Leskovec, Kamenice n. l., bytem Sladkovského č. 1882). E. Gabriel provozoval tuto živnost původně v Teplicích (Šanov), ale v důsledku okupace území byl nucen obchod opustit. Ve fi rmě zřejmě pracovala i Gabrielova manželka Marta (roz. Křížová, 1909). Dne 5. 11. 1938 je podána žádost pardubických fi rem s podobným zaměřením, aby nebylo E. Gabrielovi vyhověno o založení fi rmy. Jako důvod bylo uvedeno plné pokrytí pardubických zákazníků. K podpisům je přidáno 20 razítek. Žádost však byla vyřízena kladně. E. Gabriel bydlel až do mobilizace v Řetenicích č. 232, pak nastoupil do vojenské služby v Přelouči. Po návratu se z Řetenic odstěhoval do Touženína u Loun. Od 1. 11. 1938 byl přihlášen do Pardubic. Firmu provozoval E. Gabriel od ledna 1936 do r. 1938 v Teplicích, od r. 1938 v Pardubicích. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2011  5.02.2012 Tisk byl spolu s letáky nejstarším
a dlouho jediným prostředkem hromadného
působení. Představoval zhruba
od poloviny 19. století hlavní médium,
jimž se formovalo společenské vědomí
a právem mu lze přisoudit zásadní vliv
na tehdejší nejširší obyvatel. Dlouho
v sobě skrýval netušené možnosti reklamy,
která měla v moderní době teprve
nastoupit těsnou symbiózu s tímto
médiem. Logicky to byli jako první tiskaři
a knihtiskaři, kteří si uvědomili, že
se dá tisk využít k reklamě.1) Zprvu však naráželi na omezení díky technickým možnostem. Nezanedbatelná není ani skutečnost, že ne každý uměl v době, kdy noviny začaly vycházet, po dlouhou dobu jen neperiodicky (slovo noviny tak nebylo tedy doslovné), číst.2) Pod pojmem noviny se původně myslel pouhý leták, jako původce noviny.3) Ke zrodu periodického tisku v českých zemích přispěla cenzura, která musela být pravidelná. Lze říci, že cenzura je stará jako informace samy.4) Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2011  5.02.2012 V loňském roce zanikla na Pardubicku
poslední cihelna s kruhovou
pecí. Cihelna v obci Časy
bývala dokonce svého času nejmodernější
cihelnou v okolí. Vše je však již nyní bohužel minulostí. Další, ale daleko menší cihelny stávaly například v Čepí nebo ve Stíčanech. Cihelnu v Časech založila rodina Komárkova. „Pradědeček Komárek měl původně pouze ruční malou cihelnu. Vždy se vyrobilo pět cihel, ty se daly do diskontinuální pece, kde se cihly vypálily a poté nechaly zchladnout. To byla ale ruční výroba. Můj dědeček, který se do Časů přistěhoval roku 1906, zde založil již kruhovou pec, která byla na svou dobu nejmodernějším způsobem výroby cihel,“ popsal začátky výroby cihelny v Časech Roman Řehounek. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2011  23.10.2011 Na první jarní výlet se turisté KPP vypravili
do oblasti květnatých bučin mezi
Semanínem a Opatovem, která je z Pardubic
dobře přístupná železniční tratí Pardubice–
Svitavy. Oblast je protkána sítí
nově zbudovaných cyklostezek, vedoucích
většinou po štěrkových lesních silničkách.
Putování jsme zahájili na železniční zastávce
Semanín, odkud jsme se vydali po
modré turistické značce, kterou jsme asi
po 0,5 km opustili, abychom pokračovali
jižním směrem po cyklo 4033. V malém
okamžiku jsme se ocitli v kouzelném království
bledulí, což také odpovídá pojmenování
přírodní rezervace Králova zahrada.
Podél potůčků zde pod vzrostlými olšemi
a jasany kvete v bohatých a vysokých trsech
nespočitatelné množství bledulí (snad
několik stotisíců), které pokrývají jako
zářivě bílé koberce téměř celou výměru
17,4 ha „Přírodní rezervace“.Nejmalebnější je pohled na bledulemi vyzdobené příkré břehy meandrujících potoků, mezi nimiž se objevují občas i žluté kvítky petrklíčů či nebeská modř jaterníků podléšky. Srdce milovníků přírody plesají. Kdo je vyzbrojen fotoaparátem nebo kamerou, nestačí zachycovat všechnu tu nádheru. Tato úchvatná podívaná nás provází po celé trase průchodu Opatovským lesem, což představuje délku téměř 7 km. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2011  4.09.2011 Podnikatelem Jindřichem Fryšem začneme
dnešní putování za „téměř“ zapomenutými
pardubickými fi rmami. Ztrácejí se nejen
v propasti uplynulého více jak půl století, ale
zároveň i v archivních fondech, kde jejich
fragmentální stopy sestavuje historik jako
zajímavá starobylá puzzle. Jejich konečné
sestavení však bude asi věčným problémem.
J. Fryš původním povoláním rolník (nar.
1882, Lhota Zářecká, okr. Vys. Mýto) vlastnil
v letech 1930–1942 povoznictví koňským
potahem, dále obchod senem a slámou v ul.
Štrosově u Kostelíčka č. 3. Později vlastnila
fi rmu vdova Marie (roz. Střítecká, nar. 1892,
Horní Újezd, okr. Litomyšl). V archivních dokumentech
je zmínka, že povoznictví provozovali
již předkové J. Fryše.1)O fi rmě Josef Fromek víme jen zaměření činnosti, malířství pokojů. Firma sídlila až do roku 1948 Na Slovanech – Luční č. 968. K odhlášení činnosti došlo 18. 10. 1948, majitel fi rmy uvádí zdravotní důvody blíže nespecifi kované. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2011  4.09.2011 Čtenáři obsáhlé publikace Miroslava Irry –
ČESKOSLOVENSKÉ VOJENSKÉ LETECTVO
1945–1950 se mohou dozvědět základní informace
o „Škole na důstojníky letectva v záloze“,
která byla zřízena v roce 1945 při Letecké
vojenské akademii v Hradci Králové.
Jejím působištěm byl ale nejprve Prostějov. Od nástupu druhého ročníku v říjnu 1946 byla tato škola umístěna na letišti v Pardubicích a zde také po vyškolení tří ročníků frekventantů svou činnost ukončila. V každém ročníku absolvovalo asi 40–60 specialistů rozdělených do čtyř čet (podle odborností). Škola cvičila aspiranty (tedy aspiranty důstojnických hodností) pro odbornosti navigátor, letecký technik, radiotelegrafi sta a pro technicko-hospodářskou službu letectva. Pozoruhodné je, že absolventi v oboru navigátor a radiotelegrafi sta se po vyřazení ze školy, po deseti měsících služby, stali na konci prvního roku (tehdy samozřejmě dvouleté) základní vojenské služby příslušníky létajícího personálu. Následně mohli jako členové osádek nalétat stovky hodin denních i nočních letů. Protože i výše zmíněná publikace renomovaného autora přiznává, že informace o této zajímavé kapitole z historie pardubického letiště jsou dnes již jen velmi kusé, je cílem následující stati připomenout alespoň část z toho, jak probíhal tehdy výcvik na ŠDLZ. Otec autora byl totiž jedním z absolventů nástupního ročníku 1947. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2011  4.09.2011 Když jsme v loňském letním dni
vyjeli z Pardubic na výlet do Sudet
a Dolního Slezska a míjeli
v Opatovicích nad Labem kostel
sv. Vavřince s jeho typickou zděnou
helmicí a zděným cimbuřím,
netušili jsme, že po ujetí více
jak 180 km se s jeho živou připomínkou
opět v příštích dnech
setkáme.
Navštívili jsme „Lehnické Pole“, kde se odehrála roku 1241 bitva slezského vojska vedeného vévodou JINDŘICHEM II. s Tatary. V křesťanském vojsku bojovali statečně i horníci z blízkých dolů na zlato. Pro Tatary sice bitva skončila vítězně, Jindřich II., nejstarší syn vévodkyně svaté Hedviky Slezské, padl, ale protože se na bojiště blížilo vojsko vedené českým králem Václavem I., tažení Tatarů do nitra Evropy bylo zastaveno. Výsledně tedy zvítězili křesťané. A v tom tkví jádro příběhu, který nás může i dnes poučit. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2011 Strana: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
