|
| |
|
Unikátní školní mlýn je zapsán mezi kulturní památky
12.03.2012 Střední potravinářská škola byla na našem území založena hned po vzniku samostatného Československa. V roce 1919 byla v Břeclavi založena škola, která nabízela středoškolské vzdělání v oboru mlynářském. V roce 1938 po Mnichovské dohodě se musela škola z Břeclavi stěhovat. Nejprve nakrátko působila v Brně, aby se pak o rok později přestěhovala do Pardubic, kde však fungovala v provizorních podmínkách a v roce 1943 byla uzavřena. Nová etapa historie této ve svém oboru jedinečné školy v republice byla zahájena hned po skončení války. Již v roce 1945 totiž proběhla jednání mezi vedením pardubické radnice a vedením školy. Škole byla tehdy nabídnuta budova někdejšího Průmyslového muzea. Ta byla postavena v roce 1931 jako hlavní výstavní palác výstavy tělesné výstavy a sportu a poté sloužila pro účely Průmyslového muzea. Pardubická fi rma Prokop se tehdy po válce nabídla, že původně výstavní budovu vybaví strojním vybavením pro výuku mlynářského umění. A tak byl přímo do budovy v roce 1947 vestavěn mlýn, který je svou konstrukcí podobný jiným mlýnům, které fi rma Prokop budovala po celém světě. Nicméně jeho unikátnost je v tom, že mlýn byl přizpůsoben potřebám výuky. Je postaven tak, aby zde studenti viděli, jak celý proces mletí funguje. „Mlýn je nejrozsáhlejší provoz ve škole. Nachází se ve třech podlažích budovy,“ vysvětlil Ing. Václav Martínek, který má s panem Jaromírem Borovcem školní mlýn na starost. „Jedná se o periodický mlýn, což znamená, že zde probíhá periodické mletí. Stroje se tak musejí po každé šrotové pasáži seřídit. V automatickém mlýnu to funguje automaticky z jedné pasáže na druhou. Tady je jiné mletí, nejsou tak velké nároky na prostor, ale je třeba si stroje seřídit a pak jednotlivé pasážní mouky napadají do pytlů a student se musí rozhodnout, kterou zařadit do pekařské speciálky, ze které se vyrobí hrubá mouka, která bude polohrubá, která hladká a která na výrobu chleba. Periodický mlýn je tak z pedagogického hlediska vhodnější, protože si vše žáci musejí udělat ručně,“ vysvětluje výrobní postup Martínek. Obilí vyčistí od různých přimísenin na sítech, magnetu, triéru a ještě postaru vypere v pračce. Dál se vede k povrchovému opracování na odírání, anebo podle potřeby do loupačky, kde se zrna zbaví dalších nečistot ulpělých na povrchu. Poté se takto vyčištěné obilí dopraví do zásobníku nad stolice, kde je rozemleto a roztříděno podle hrubosti do jednotlivých sekcí. Do zásobníků ve dřevě vyvedeného školního mlýna se vejde 30 metráků obilí. Celé množství se musí tak dlouho zpracovávat, dokud se vše nesemele. Pak se teprve může přejít na další etapu. Jak dále popisuje Martínek, studenti se tu ani nenadřou s taháním pytlů mouky. Doprava je zde totiž automatická, pneumatická. Pro pochopení principu fungování mlýna a poznání jeho součástí je třeba absolvovat alespoň mlynářský kurz, který škola nabízí. Nicméně pro velké zjednodušení uvedeme jen to, že doprava meziproduktů ve mlýně je pneumatická. Mlýn nemusí mlít pouze pšenici. Jak nám vysvětlil Martínek, mele se zde třeba rýže, žito nebo amarant. A nemusí se mlít jen několik metráků obilí. Dole v suterénu se totiž nacházejí malé, téměř laboratorní mlýny. Zde je možné vyrobit mouku třeba jen ze tří kil obilí. Když například šlechtitelé vyšlechtí novou odrůdu, je možné na takto malém množství vyzkoušet, jak se bude melivo chovat při mletí, jaké bude mít pak vlastnosti mouka. I tento malinký mlýn má pneumatickou dopravu, takže vše funguje stejně, jako ve velkém mlýnu o patro výše. Samotná konstrukce školního mlýna je ze dřeva. To mu dodává unikátní impozantnost a je obdivuhodné, že i po více jak šedesáti letech provozu se jednotlivé jeho části stále třpytí a je vidět, že mlýn je pečlivě udržovaný. Mlýn pracuje v průběhu školního roku, o prázdninách pak vždy probíhá jeho údržba, která, v rámci dodržování sanitačních opatření spočívá i v zaplynování, aby se tak zahubili případní škůdci, kteří se v mouce nesmějí vyskytovat. A jelikož se z mouky zde ve školním mlýnu vyrobené vyrábějí pekařské výrobky, které se prodávají ve školní prodejně, musí zde vyrobená mouka dodržovat parametry pro potravinářskou výrobu. V současné době studuje na Střední škole potravinářství a služeb v prvním ročníku pět studentů, kteří studují mlynářství, další studenti jsou pak ve třetím a čtvrtém ročníku. Škola však nabízí mlynářské kurzy i pro dospělé pracovníky mlýnských provozů. „V období po revoluci zde studovali lidé, kterým se po restitucích navrátil mlýn zpět do jejich vlastnictví a chtěli se naučit mlynářskému řemeslu. Studovali tak u nás mnozí inženýři, doktoři, měli jsme tu dokonce jednoho atomového fyzika. Mezi studenty byl i pan Dr.Radim Urbánek z muzea ve Vysokém Mýtě, který sám navrhnul, že by měl být mlýn zapsán mezi kulturní památky,“ popsal Martíek. Škola pak tedy zažádala ministerstvo kultury o zapsání, na čemž se výrazně podílel i pan Urbánek. Na celém procesu zapsání mlýna mezi kulturní památky se významnou měrou podílelo také Východočeské muzeum Pardubice. Vše naštěstí dobře dopadlo a tak je tento unikátní mlýn od letošního roku zapsán mezi kulturní památky ČR. Není bez zajímavosti, že mezi kulturní památky je již delší dobu zapsána i samotná budova potravinářské školy od architekta Karla Řepy a jak jsem již uvedl v úvodu, unikátní je i samotné zaměření školy. Na mlynářské řemeslo není totiž v republice zaměřena žádná jiná střední škola.
Autor: Jan Řeháček Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2011
Předchozí článek: Pozvánka na výroční schůzi Následující článek: Sedmá velmoc a reklama - druhá část Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
