|
| |
|
Vlastivědné listy Pardubického kraje
5/2007
18. 12. 2008 Otázka stáří jednotlivých míst je častým předmětem zájmu obyvatel. Je samozřejmě snahou každého místního patriota (v tom kladném slova smyslu) doložit, co největší stáří vlastní obce. Z hlediska přísných zásad historického bádání však narážíme na problémy, podle čeho stáří jednotlivých míst určovat. Jsou totiž mnohá místa prokazatelně s velmi starým osídlením, byly zde nalezeny např. nástroje z paleolitu, neolitu nebo další pravěké památky. Tyto archeologické nálezy je však velmi obtížné zařadit k určitému roku a ani není jasné, zda mezi pravěkým a dnešním sídlištěm jsou přímé vazby. Podobná situace je ve vztahu k archeologickým dokladům nejstaršího slovanského osídlení, kde však je už možno vazbu mezi tehdejším a dnešním osídlením předpokládat. K nejstarším obcím bychom podle nálezů z doby příchodu Slovanů do Čech mohli zařadit např. Dražkovice, kde byly nalezeny zbytky nejstarší slovanské keramiky nebo Třebosice s nově objeveným sídlištěm z doby příchodu Slovanů do Čech 1). Ale i zde chybí přesná data. Proto při určování stáří jednotlivých míst vycházíme z jediného možného objektivního pohledu - nejstarší písemné zprávy o určitém místě, i když se to nemusí každému líbit a může to být k některým místům, např k zmíněným Dražkovicům a Třebosicům nespravedlivé. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 5/2007 
14. 02. 2008
Od počátku železnice na území našeho kraje (rok 1845) dráha v zimním období bojovala se sněhem. Někde bylo sněhu více, jinde méně, ale v zásadě byl všude po období zimy. Sníh může například na přejezdech být tak vměstnán, že způsobí vykolejení i celého vlaku. Proto se již od prvopočátku lidé zabývali s tím, jak sněhový fenomén řešit. Podle mě dostupných informací se v prvopočátcích používalo k odstraňování sněhu zejména lidské síly (lopaty, košťata). Ale již během stavby Olomoucko-pražské dráhy (1844-5) se zjistilo, že zejména v traťových úsecích je toto naprosto nedostatečné řešení. Nejstarší technikou jsou tedy sněhové pluhy. Zpočátku šlo jen o šípy nebo šikmé radlice namontované na čela nebo tendry lokomotiv. Pro vyšší sněhovou vrstvu byly pak zkonstruovány sněžné pluhy jako samostatná vozidla. Na počátku se jednalo o malá dvounápravová vozítka, která byla zatěžována kamením, aby nevykolejovala, neboť se teprve sbíraly zkušenosti. Již v 70. letech 19. století se začaly používat přestavěné tendry parních lokomotiv s poměrně složitě tvarovanými radlicemi. Od přelomu století se objevovaly i různě přestavěné a upravené vozy. Až později byly postaveny sněžné pluhy v podobě zavřených vozů, vybavených čelními a bočními křídly a radlicemi, u kterých bylo možno seřizovat šířku a úhel záběru. To již byla samostatně konstruovaná vozidla. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 5/2007 
14. 02. 2008
Bohuslav Martinů se narodil 8. prosince 1890 v Poličce v rodině poličského obuvníka a pověžného. Není také bez zajímavosti, že se narodil ve věžní místnosti zdejšího chrámu svatého Jakuba. Zde prožil prvních dvanáct let svého života. Na housle se učil hrát již v sedmi letech u místního krejčího, pana Josefa Černovského. V desíti letech již začal komponovat svou první skladbu, smyčcový kvartet Tři jezdci. V roce 1906 začal studovat na pražské konzervatoři s nadějí, že se z něj stane houslový virtuos, druhý Jan Kubelík. Na konzervatoři prošel několika odděleními - studoval hru na housle, klavír a varhany. V roce 1910 však byl z konzervatoře vyloučen pro "nenapravitelnou nedbalost". Přesto o dva roky později složil na konzervatoři závěrečnou zkoušku. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 5/2007 
30. 01. 2008
Otakar Sedloň se narodil 30. srpna 1885 v Trpíně, vesničce mezi Poličkou a Kunštátem, v rodině řídícího učitele Tomáše Sedloně a Josefy Sedloňové, rozené Čápkové. Trpín byl tehdy stejně jako dnes v Pardubickém kraji. V Trpíně byl jeho otec učitelem v místní škole, odkud byl přeložen do Merklovic u Vamberka a později do Doudleb nad Orlicí, kde byl ředitelem školy. Ze 13 dětí se dožilo dospělého věku 7 sourozenců. Rodiče poskytli třem dětem vzdělání na učitelském ústavu, dvěma obchodní, jednomu zahradnické a Otakarovi vzdělání umělecké. Otakar chodil nejdříve do měšťanské školy ve Vamberku a pokračoval na nově otevřené reálce v Kostelci nad Orlicí, kde maturoval v roce 1904. Na doporučení profesora Kostohryze studoval na umělecko-průmyslové škole v Praze. Tam studoval dva roky (1904-6) u prof. Em. Dítěte, pak jeden rok (1906-7) na ornamentální škole prof. Maška a nakonec nastoupil do speciální školy prof. Schikanedra (1907-8), který na mladého Otu zapůsobil nejhlouběji. Kromě řádného studia navštěvoval ještě večerní školu prof. Preislera. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 5/2007 
30. 01. 2008
Donato Felice D'Allio, jeden z nejvýznamnějších rakouských barokních architektů, projektant, technik a stavitel, podle jehož plánů byl stavěn mj. zámek v Mostku u Chocně a kostel Zvěstování Panny Marie v Janovičkách u Luže, se narodil 24. 10. 1677 v lombardské Scarii poblíž Milána. Jeho jméno bývá také někdy uváděno v podobách: Danat Felix, Donatus Felix, Donato Felice Aglio či Donato Felice Allios. Otec Giuseppe Gabriele byl štábním důstojníkem, ve Vídni vlastnil řadu realit. Donato Felice byl dvakrát ženatý. Jeho první manželka Barbara Carlone di Sebastiano zemřela před rokem 1700, manželství zůstalo bezdětné. S druhou manželkou Annou Marií von Beroldingen měl tři syny. Francesco Andrea Sebastiano (1701 až 1736) byl nejdříve učněm u svého otce, později pracoval u vídeňského vojenského stavebního úřadu a jako stavitel při budování různých opevnění. Claudio (nar. asi r. 1715, malíř) a Giuseppe Gabriele byli výtvarně a stavebně činní při velkolepé přestavbě klášterního komplexu v zámeckou císařskou rezidenci v Klosterneuburgu. Anna Marie von Beroldingen zemřela v roce 1744. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 5/2007 30. 01. 2008 Na počátku minulého století vycházela krásná a rozsáhlá vlastivědná díla o jednotlivých oblastech i souborná pro celé Čechy - tehdy království české. Především to byla dvě mnohasvazková stejnojmenná díla ČECHY. První : ČECHY - společnou prací spisovatelův a umělců českých. Krásné knihy velkého formátu v reprezentativní červené vazbě. Našeho kraje se týkají díl IV. Polabí z r.1900 a díl XIII. Východní Čechy z r. 1905. Druhé ČECHY, pro něž jednotlivé oblasti zpracovávali místní vlastivědní pracovníci. Našemu kraji je věnován díl VI., část druhá - Východní Čechy z r.1914. Tato práce dělí náš kraj dle tehdejších malých soudních okresů s historickými centry, která se slibně rozvíjela, ale po reorganisaci r.1960 mnohá o svoje postavení a význam přišla. V našem kraji to byly české okresy : Hlinecko od Dr.K.V.Adámka, Holicko od Fr.K.Rosůlka, Chrudimsko od Dr.K.V.Adámka, Lanškrounsko od Jana Nešpora, Litomyšlsko od Dr.Fr.Páty, Nasavrcko od Dr.K.V.Adámka, Pardubicko od Fr.K.Rosůlka, Poličsko od Dr.K.Adámka, Přeloučsko od Josefa Hanuše, Skutečsko Dr.K.V.Adámka, Ústecko od Jana Nešpora, Vysokomýtsko od Dr.Fr.Páty a Žamberecko od M.V.Šímy. Moravské okresy Moravská Třebová a Svitavy v tomto díle ovšem nejsou. Tyto malé okresy chceme postupně připomenout otištěním aspoň krátkých ukázek z těchto obsáhlých děl. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 5/2007 
24. 01. 2008
Asi čtyři kilometry západně od České Třebové leží malebný kopec s ještě malebnějším údolím. Vrchol se jmenuje Kozlovský kopec a pod ním ležící obec Kozlov. Toto jméno je spojeno hlavně s malířem Maxem Švabinským. Kozlovský kopec býval pro svou odlehlost zahalen rouškou jakési mystické tajuplnosti. Naši dědové o něm vyprávěli řadu pověstí, které zaznamenal zakladatel moravskotřebovského muzea Jan Tykač. Byli přesvědčeni, že uvnitř kopce je veliké jezero, jehož vody daly vznik vydatnému českotřebovskému prameni Vrbovka. Obyvatelé nedaleké vesničky Kozlov však měli jiný názor. Kdysi prý pramen ústil právě v Kozlově a jeho výtok dokonce stačil k pohonu pily. Občané České Třebové jim však tento dar záviděli natolik, že dle pověsti pramen svedli do jeho nynějšího místa. Kozlovští se tím však nechtěli smířit a proto pověřili zkušeného "havíře", aby jim za nemalou odměnu svedl pramen zpět do obce. Hned se pustil do díla, vyměřoval, kopal, ale především se nechal štědře hostit od místních obyvatel. Tento "havíř" však po čase zjistil, že pramen nelze přemístit a snažil se ze vsi vytratit. Kozlovští jej však hlídali doslova na každém kroku. Nakonec pozval svého hlídače do krčmy, kde jej na své útraty hostil. Když všeobecné veselí dosáhlo vrcholu, "havíř" se potichu vytratil. Kozlovští tak definitivně přišli o dostatek vody. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 5/2007 
24. 01. 2008
Pod vrcholem Kozlovského kopce se v malebném údolí nachází vesnička Kozlov, která je od roku 1989 integrovanou součástí České Třebové. Jméno obce pochází od příjmení Kozel podle zakladatele či vlastníka ve smyslu Kozlův majetek. Při cestě do vsi míjí návštěvník starobylou šestibokou dřevěnou kapli P. Marie Zbraslavské. Ta byla postavena v roce 1753 s olářem a obrazem P. Marie Zbraslavské. V roce 2004 byl do věže kaple umístěn nový zvon. Není bez zajímavosti, že vesnici míjela tzv. "Černá stezka", po níž bylo v dávných dobách možné nepozoro-vaně cestovat z Moravy až do Prahy, neboť se vyhýbala všem lidským sídlům. Stezka tak byla prý využívána k pašování zboží. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 5/2007 
24. 01. 2008
Jako Fénix z popela… Toto okřídlené úsloví by bylo možno použít o pozoruhodné renovaci významné církevní památky města Králíky - kostela a kláštera na Hoře Matky Boží v Dolní Hedči, který se stal v srpnu již tradičně místem královéhradecké diecézní pouti. Ještě v době třicetileté války byla hora, na níž dnes stojí tato význačná barokní památka východních Čech, pustá (760 m nadmořské výšky). Říkalo se jí proto Lysá hora. V období po vestfálském míru (1648) jsou však již doložena dětská mariánská procesí na horu, jichž se účastnil i pozdější hradecký biskup Tobiáš Jan Becker, rodák z Králík. Už tenkrát si vytyčil cíl postavit později na Lysé hoře kostel. V době, kdy byl T. Becker kanovníkem u sv. Víta v Praze, připomněl mu králický farář P. Schielmann jeho dětský slib. Becker získal souhlas tehdejšího biskupa v Hradci Králové Jana F.K.Talmberga a roku 1696 se dal do stavby barokního chrámu Nanebevzetí Panny Marie (tento církevní svátek se světí 15. srpna) a ambitů. Stavba trvala jen 4 roky. 21. srpna 1700 byl kostel posvěcen. Nad hlavním oltářem byl jako tzv. Milostný obraz vystaven v kopii obraz Madony z chrámu Santa Maria Maggiore v Římě. Podle Beckerova přání (stal se mezitím roku 1701 hradeckým biskupem) se Lysá hora začala nazývat Horou Matky Boží (německy Muttergottesberg). Již v roce Beckerova nástupu do biskupského úřadu byl položen základní kámen ke stavbě kláštěra. Ten byl dostavěn roku 1710, v roce Beckerova úmrtí. Za duchovní správce poutního místa ustavil biskup Becker servity. Roku 1706 bylo postaveno podél aleje, která vede od hlavního vchodu dolů do města, 8 barokních kaplí. Bylo tak opět zdařile uplatněno umělé komponování krajiny známé z dřívějška např. z valdštejnského období Jičínska. Roku 1710 byla na nádvoří poutníků postavena kaple se Svatými schody, napodobeninou schodiště z hradu Antonia v sídle římského místodržitele Piláta Pontského v Jeruzalémě, po němž vystupoval zbičovaný Kristus. Věřící poutníci po nich i dnes vystupují po kolenou. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 5/2007 
Okolí Ústí nad Orlicí má od nynějška novou atrakci nejen pro své návštěvníky. Malebné podhůří bylo totiž v rámci projektu Aktivní turistika na Orlicko - Třebovsku v průběhu letošního roku protkáno sítí cyklostezek. "Náš region je poměrně turisticky atraktivní. Nemáme tu sice Vysoké Tatry ani chorvatské moře a tak musíme sázet na přírodu," sdělil nám předseda svazku obcí Region Orlicko-Třebovsko Mgr. Luboš Bäuchel. Na oživení turistického ruchu v mikroregionu vznikl již před šesti lety nápad vybudovat kvalitní živičné cyklostezky, které by tímto regionem procházely. V rámci projektu Aktivní turistika v Česku v minulosti již asi dvacet areálů v republice obdrželo dotaci na vybavení sportovišť. "Na základě toho jsme vypracovali projekt Aktivní turistika na Orlicko - Třebovsku. Podařilo se nám pak získat dotaci ve výši šedesát pět milionů korun z evropských fondů," pokračoval Bäuchel. Celkové náklady na výstavbu cyklostezek, které by měly být dokončeny na jaře v příštím roce, jsou přitom odhadovány na 113 milionů, s dokončením stezky až do Chocně to je 133 milionů korun. Na výstavbu sítě cyklostezek přispěl i Pardubický kraj částko, 8 milionů korun, finanční prostředky na cyklostezky putovaly také z fondu dopravní infrastruktury a rozpočtu obcí, přes které cyklostezka vede. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 5/2007 17. 01. 2008 V 18. století se ve Vraclavi a okolí začalo šířit hnutí náboženských blouznivců. Z Vraclavi pocházel "ariánský biskup" nebo také patriarcha blouznivců Vojtěch Valenta, narozený kolem roku 1760. Nechtělo se mu sedlačit, zabýval se velikými myšlenkami a plány. V roce 1778 se snažil být poustevníkem u sv. Mikuláše. Než k tomu ale došlo, byly poustevny, a tím i poustevníci nařízením císaře Josefa II. roku 1782 zrušeni. Proto se Valenta snažil organizovat blouznivé hnutí. Aby získal větší autoritu a důvěru "souvěrců", předstíral, že jde o náboženský směr samého císaře Josefa II. a tvrdil, že je s ním v tajném spojení. Ve skutečnosti se domluvil s krajským dragounem (to byl jízdní kurýr) jako spojka pro rychlé doručování depeší mezi vrchnostmi a krajskými úřady. Tento kurýr byl Valentou podplácen, aby mu předával zprávy a nařízení, která měla být následně vyhlášena. Tím si získával důvěru mezi lidmi. Na tajných shromážděních při kázání užíval různé předměty, jako astronomické mapy a přístroje, o kterých prohlašoval, že je dostal od samého císaře. Naproti tomu jeho kázání byla popřením jak náboženství katolického, tak i protestantského. Jeho příznivci nesměli spolu na veřejnosti mluvit. Valenta vedl pohoršlivý život, až nemravný. Nebyl hezký, ale ženy a zvlášť mladá děvčata se na něho věšela. Tajné schůzky konal ve Stradouni, Vraclavi, Vinarech, v Mentouru a jinde. Údajně se při tom děly adamitské orgie, ale dokázáno to nebylo. Stav manželský neměl Valenta za nutný. Protože jej vrchnostenské úřady a krajský úřad stíhaly, měnil často bydliště, přesto, že byla utajovaná. Ve Stradouni střídavě žil 30 let. Jeho stoupenci k němu přicházeli v pohnutí se slovy - pane, nejsem hoden, abych vstoupil pod střechu tvou. Valenta sedával s vážnou tváří jako prorok za stolem a pronášel vážná napomenutí. Byl zasypáván dary a měl vždy dost peněz. V chalupě čp. 10 ve Stradouni se skrýval delší dobu. Stoupencům sliboval, že je přivede do ráje. Tak žil přes 40 let přesto, že jej úřady stíhaly. Byl tajně převážen z jedné vsi do druhé, třebas ve fůře slámy, sena nebo v řezance. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 5/2007 
17. 01. 2008
Romantický rokokový zámek Nové Hrady, ležící mezi Litomyšlí a Vysokým Mýtem, se kromě celé řady dalších zajímavostí pyšní prvním muzeem cyklistiky u nás.
Jeho zakladatelem je pan Jiří Uhlíř, který nám přiznal, že se cyklistice věnuje doslova celý život. "První kolo, které se mi jako sběrateli podařilo získat, bylo kolo s pomocným motorem z roku 1948. To jsem si pořídil v létě 1972," sdělil nám Uhlíř. Samotné cyklistické muzeum vzniklo dle něj z jakési sběratelské touhy pochlubit se veřejnosti. "Jsem rád, že se v tomto ohledu našel partner v podobě manželů Kučerových, kteří mi jako majitelé zámku v Nových Hradech nabídli důstojné prostory k umístění exponátů. S panem Kučerou jsme se loni v zimě dohodli, že se pokusíme zrealizovat můj sen z mládí na vybudování prvního českého muzea cyklistiky, protože vím, že jako takové tu nikde není," Cyklistické muzeum v poněkud jiné podobě sice na našem území již existovalo. Například již v roce 1910 časopis Cyklista psal o tom, co bude s cyklistickým muzeem. Již tedy před první světovou válkou tu byly snahy připomenout dobu nejstarších jízdních kol tzv. Kohoutů. Za několik let pak byla v Praze Karlíně otevřena Vondřichova cyklistická sbírka. Po roce 1948 byl pan Vondřich nucen kola věnovat státu a torzo sbírky je dnes v depozitáři Technického muzea v Praze a na druhém ochozu dopravní haly na Letné. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 5/2007 
17. 01. 2008
Zajímavou památkou Pardubického kraje, která v posledních letech získává na atraktivitě, je zámek Nové Hrady nacházející se nedaleko Vysokého Mýta. Tento romantický rokokový zámek je tak trochu raritou, protože celý areál je nejen vzorně upraven a udržován, ale majitelem zámku není ani žádný šlechtický rod, ani žádný z ústavů památkové péče ani žádné muzeum. Před deseti lety se majiteli zchátralého zámku s okolním areálem stali manželé Kučerovi tak, že si jej prostě koupili. Historie zámku Nové Hrady jsou zámkem relativně mladým. Jako jediný zámek u nás byly Nové Hrady postaveny v čistě rokokovém stylu. To je dle jednoho z majitelů zámku Mgr. Petra Kučery dáno tím, že stavitelem byl francouzský hrabě Harbuval de Chamaré, jehož rod přišel v polovině 18. století do Čech ve službách Habsburků přes Slezsko. "Rod Chamaré byla podnikatelská šlechta, ale také starý lotrinský rod. Do Čech přišli po prusko-rakouských válkách," upřesnil Kučera. Harbuval de Chamaré zakoupil nejprve potštejnské a poté i novohradské panství. Tehdy v Nových Hradech na vyvýšeném vrchu stál starý zámek, původně rodu Kostků z Postupic, který později sloužil jako hospodářská správa novohradského panství. Harbuval de Chamaré se v roce 1774 rozhodl, že tento původní zámek renovovat nebude, ale pro své sídlo si vybuduje zámek nový. Tak vzniknl dnešní novohradský zámek. "Ten na rozdíl od jiných památek nebyl nikdy přestavován, takže se zachoval v původní podobě dodnes," upřesnil Kučera, který současně přiznal, že i díky tomu nebyl nikterak náročný problém vrátit při rekonstrukci zámku původní podobu. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 5/2007 
11. 01. 2008
V poslední třetině 19. století začaly v nejprůmyslovějších zónách a městech západní Evropy vznikat jako nový podnikatelský fenomén obchodní domy.1 Vznikaly většinou v centrálních částech města na nejrušnějších třídách a jejich tzv. prodejní obvod byl značně veliký.
Do těchto obchodních domů chodili zákazníci i z nejvzdálenějších městských předměstí, protože přišli velmi rychle na výhody nákupu "pod jednou střechou." Tyto podniky disponovaly značně rozsáhlými reklamními prostředky (především inzerty v časopisech a novinách, plakáty, reklamními letáky, neonovou reklamou, vývěsními štíty, vkusně upravenými výlohami či tzv. chodící reklamou). Reklama byla (a nepochybně stále je) do urči-té míry mechanismem prodeje, jakýmsi prodejním strojem! Na její úspěšnosti velmi záležela úspěšnost podnikání. Motto: "Pokud si mně všimnou, vyhrál jsem!" platí bezezbytku i v současných měřítkách, i když vzniklo před více jak 80 lety.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 5/2007 
11. 01. 2008
Pardubice mají nový naučný okruh. V rámci letošních Městských slavností byla totiž slavnostně otevřena "Stezka Viléma z Pernštejna". Tento vycházkový okruh po zajímavostech Městské památkové rezervace vybudovalo informační centrum Pardubice Region Tourism a otevřel jej sám pan Vilém z Pernštejna slavnostním přestřižením pásky spolu s náměstkyní primátora pro kulturu Štěpánkou Fraňkovou. Za značného zájmu veřejnosti pak Vilém z Pernštejna provedl obyvatele i návštěvníky města po památkách Pardubic. Patnáct zastávek a informačních cedulí tak od nynějška upozorňuje například na Dům U Jonáše, Tyršovy sady, kostel svatého Bartoloměje či Zelenou bránu. U každého zastavení je umístěna tabule s informacemi v českém a anglickém jazyce, ze které se návštěvníci do-zvědí, že například Zelená brána vznikla v současné podobě při přestavbě města po požáru v roce 1538 a díky oxidaci měděného plechu, který již tehdy kryl střechu, dostala své jméno. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 5/2007 
11. 01. 2008
O bohdanečských rybnících bylo popsáno již mnoho stránek, tyto stránky si předsevzaly uvést již dobře zmapovanou tématiku do širších, obecných souvislostí. Budování rybníků má u nás velmi dávnou tradici. Se stavbou rybníků začali zřejmě již staří Římané a v době renesance se tento zvyk přenesl ve větším měřítku i do středoevropského prostoru. Ovšem už za panování Lucemburků, především za syna Jana Lucemburského, Karla IV. ,byly zakládány rybníky v jižních Čechách a na Pardubicku. Z Karlovy iniciativy vznikl také tzv. Velký rybník u obce Doksy, dnes nazývaný Máchovo jezero. Největší rozkvět rybníkářství však nastal od poloviny 15. století do poloviny 16. století (některými historiky nazývaná též "zlatá doba českého rybníkářství" ), kdy vynikající čeští rybnikáři budovali rozsáhlé rybniční soustavy navzájem propojené umělými kanály. Za zmínku stojí především známý východočeský Opatovický kanál, 34 km dlouhý, odebírající vodu z Labe u obce Opatovice nad Labem a zase ji vracející do stejné řeky u obce Semín na Přeloučsku. Za Pernštejnů zásoboval přibližně 230 rybníků (číslo se v jednotlivých publikacích o rybnikářství mění). Jiným slavným umělým kanálem, napájejícím rybníky, byla Zlatá stoka, postavena Josefem Štěpánkem Netolickým v letech 1506 - 1520. Byla 43 km dlouhá (číslo se pamatuje dobře, neboť stačí přehodit číslice v délce Opatovického kanálu) a zásobovala rybníky na Třeboňsku vodou z Lužnice, z pravobřežního přítoku Vltavy. Jiným, slavným stavitelem rybniční soustavy byl Jakub Krčín z Jelčan ( jeho učitelem byl Kunát Dobřenský, který se proslavil na Pardubicku, Bohdanečsku i Kolínsku), projektant našeho největšího současného rybníka Rožmberku, ale i mnoha dalších. Postavil mimo jiné i Novou řeku, která odváděla vody z rybníků třeboňské soustavy do Nežárky. V 16. století byla plocha rybníků v Čechách a na jižní Moravě proti dnešku více než čtyřnásobná. Sláva českého rybníkářství se rozšířila po celé Evropě. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 5/2007 
11. 01. 2008
Vlastivědné listy Pardubického kraje se sice na svých stránkách věnují především památkám Pardubického kraje, ale tentokrát jsme udělali výjimku a zveme vás k návštěvě "sousedního" Perníkového hejtmanství. Pokud máte rádi pohádky anebo pokud rádi mlsáte, je hejtmanství, které se nachází pod hradem Kunětická hora, tím pravým místem k návštěvě. Stačí odbočit ze silnice spojující Ráby a Němčice do hlubokého lesa, po chvíli spatříte světýlko, které vás přivede až na mýtinu, kde stojí Perníková chaloupka. Ta je sídlem nejen Ježibaby, ale také celého Perníkového hejtmanství. Pravdou však je, že ona chaloupka není tak úplně z perníku, ale je to vlastně lovecký zámeček z roku 1882, který nechal postavit baron Richard Drasche z Wartinberka. Dnes zde sídlí Muzeum perníku a pohádek spolu s informačním centrem Děda Vševěda. To vše pro-vozuje se svou rodinou pan Luděk Šorm. "Obraz osobnosti barona Drascheho je bohužel zkreslený cílenou kampaní. Hodně se mu zazlívalo, že na Kunětické hoře lámal kámen. Já si myslím, že to byla cílená kampaň, protože před vznikem republiky byly silné protivídeňské nálady a Muzejní spolek měl zájem získat hrad a tak se mu těžba kamene hodila jako záminka. Ale kámen se tu lámal už několik století před tím," přiblížil Šorm. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 5/2007 
04. 01. 2008
V období první republiky byla Třemošnice obcí politického okresu Čáslav. V proběhlých historických obdobích se střídavě rychle nebo pomalu rozvíjela. 1. července 1994 se statutárně stala městem chrudimského okresu. Dnes je tedy obec součástí Pardubického kraje. Sedmdesátiletý časový úsek prodělal mnoho změn, které jsou v dalším chronologickém sledu zmíněny. Je nutno předeslat, že Třemošnice v tomto časovém období nežila ze sebe, ale byl to Hedvikov, který ji k této slávě pozvedl. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 5/2007 
04. 01. 2008
Vysoké Mýto Město založil král Přemysl Otakar II. v roce 1265. Původně užívalo město na pečetích a ve znaku figuru draka, v roce 1471 polepšil král Vladislav II. městský znak tím, že k drakovi přidal postavu svatého Jiřího. Popis znaku: V červeném poli svatý Jiří na bílém koni zabíjí kopím zeleného draka. Choceň Choceň byla městečkem už ve 14. století a jako město se označuje od roku 1848. Na svých pečetích užívala Choceň od 15. století kalich s hostií, doprovázený po stranách dvěma metlami, popřípadě metlou a důtkami. Taková pečeť byla užívána až do konce 17. století, kdy městečko dostalo nový znak - červe-ný štít s postavou svatého Václava, provázenou dvěma anděly. Znak v této podobě používala Choceň až do roku 1976, kdy se vrátilo k původním figurám - na červeném štítu zlatý kalich provázený po pravé straně zlatými důtkami a po levé straně zlatou metlou. V roce 1994 se zastupi-telstvo města rozhodlo znovu používat znak udělený na konci 17. století. Popis znaku: V červeném poli postava sv. Václava v přiro-zených barvách držící v pravici stříbrný štít s černou orlicí a v levici stříbrný praporec se stejným znamením. Sv. Vác-lava provázejí po stranách dva zlatě odění andělé. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 5/2007 
23. 12. 2007
Stejnojmennou výstavu pořádá Východočeské muzeum v Pardubicích ve dnech 23. 11. 2007 až 3. 2. 2008. Přístupna je denně kromě pondělí od 10:00 do 18:00 hodin ve výstavním sále v budově čp. 2 v areálu pardubického Zámku. Cílem výstavy je seznámit veřejnost s vývojovými tendencemi, jimiž procházel a prochází nejvýraznější atribut současných Vánoc, vánoční stromeček. Je známou sku-tečností, že stromeček dnes náleží k obecným vánočním symbolům. Má své místo jak v rodinném, tak i veřejném prožívání vánočních svátků a v neposlední řadě je i prostředkem propagace, zejména všudypřítomné propagace komerční. Tím, že výstava představuje vánoční stromeček především jako kulturní fenomén a v historických souvislostech, napomáhá orientovat se v přetlaku nejrůznějších informací, jimiž jsme na téma Vánoc v období, kdy jsou aktuální, obvykle obklopeni. Výstava například připomí-ná, že jedním z kořenů vánočního stromečku v dnešním pojetí byl patrně biblický rajský strom ve středověkých mystériích, předváděných o svátku Adama a Evy, který připadal na 24. prosince. Jejich tématem bylo tajemství prvotního hříchu lidstva v Ráji. Kromě postav Adama a Evy, ďábla a cherubína, střežícího uzavřený Ráj, figuro-val na scéně strom, jehož plody svedly ke hříchu. Uvedení tématu o Vánocích sdělovalo, že Kristovým narozením o vánoční noci byl tento hřích vykoupen. Vžilo se ztotožnění rajského stromu s jabloní. Protože ve středoevropských podmínkách nebyla o Vánocích k dispozici jabloň s listy a plody, zastoupil ji strom jehličnatý (jedle) s jablky zavěšenými na větvích. Symbol Kristovy oběti vyjadřovaly na stromku zavěšené hostie (obětní chléb). Obojí tvořilo symbolický protiklad: jablko člověka přivedlo ke hříchu a smrti, hostie dává život a očišťuje, je eucharistickým chlebem, tělem Kristovým, obětovaným na odpuštění hříchů. Později se patrně právě hostie proměnily ve vánoční cukroví, kterým se stromečky běžně zdobily. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 5/2007 |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
