|
| |
|
Otakar Sedloň
30. 01. 2008 Otakar Sedloň se narodil 30. srpna 1885 v Trpíně, vesničce mezi Poličkou a Kunštátem, v rodině řídícího učitele Tomáše Sedloně a Josefy Sedloňové, rozené Čápkové. Trpín byl tehdy stejně jako dnes v Pardubickém kraji. V Trpíně byl jeho otec učitelem v místní škole, odkud byl přeložen do Merklovic u Vamberka a později do Doudleb nad Orlicí, kde byl ředitelem školy. Ze 13 dětí se dožilo dospělého věku 7 sourozenců. Rodiče poskytli třem dětem vzdělání na učitelském ústavu, dvěma obchodní, jednomu zahradnické a Otakarovi vzdělání umělecké. Otakar chodil nejdříve do měšťanské školy ve Vamberku a pokračoval na nově otevřené reálce v Kostelci nad Orlicí, kde maturoval v roce 1904. Na doporučení profesora Kostohryze studoval na umělecko-průmyslové škole v Praze. Tam studoval dva roky (1904-6) u prof. Em. Dítěte, pak jeden rok (1906-7) na ornamentální škole prof. Maška a nakonec nastoupil do speciální školy prof. Schikanedra (1907-8), který na mladého Otu zapůsobil nejhlouběji. Kromě řádného studia navštěvoval ještě večerní školu prof. Preislera. Po absolvování tohoto ústavu složil státní zkoušku způsobilosti na středních školách a nastoupil v roce 1908 na reálku v Lipníku nad Bečvou jako profesor kreslení a po roce přešel do Brna, kde pádem tabule utrpěl těžký úraz, takže dlouho neučil a na tři roky byl vyřazen z umělecké činnosti. Následky úrazu si léčil v sanatoriu v Krči, kde mu novou chuť do života přinesla přítomnost spolupacientky, kterou často portrétoval. V roce 1915 se jeho zdravotní stav zlepšil natolik, že mohl nastoupit na reálce v Lounech, po kolegovi, který narukoval na vojnu. Tam na něho zapůsobila přímo zázračně romantická a nezvyklá krása tamní krajiny, že se s novou chutí pustil do malování. Šťastně zde přežil první světovou válku a byl jmenován definitivním profesorem na reálce v Brně, kam už však nenastoupil a na vlastní žádost odešel do výslužby. Vliv na jeho rozhodnutí měly asi následky úrazu a také ta skutečnost, že po smrti otce v roce 1915 zůstává jeho matka sama se svou sestrou v Doudlebách nad Orlicí. Po skončení první světové války na dva roky téměř ustává jeho styk s uměleckým světem, který obnovuje až po roce 1920. V roce 1922 navštěvuje Jadran, 1925 Paříž, 1927 Podkarpatskou Rus a v roce 1933 Rumunsko. Tehdy se také stává členem spolku výtvarných umělců Myslbek, s nímž pak často vystavuje. Období mezi dvěma světovými válkami je asi nejúspěšnější v jeho malířské kariéře. Bydlí v atelieru na prestižní adrese na Národní třídě a patří k tehdy nejvyhledávanějším malířům-portrétistům v Praze. Ze známějších osobností tehdejšího politického a kulturního života portrétoval členy Rašínovy rodiny, spisovatele Holečka, básníka Kaminského a další. Jeho obrazy byly v majetku tehdejších bank, ministerstev a dalších institucí, stejně tak bylo možné je spatřit v pražských i mimopražských kavárnách a restauracích. Jak bylo tehdy mezi umělci zvykem, nechávali svá díla jako protihodnotu za ubytování a další služby na venkově. Dnes se s jeho obrazy můžeme setkat v malých vesnických galeriích (Rybná nad Zdobnicí, Pěčín), na úřadech některých podorlických měst (Vamberk, Doudleby nad Orlicí, Rychnov nad Kněžnou), nebo v soukromých sbírkách. Po roce 1948, kdy se odmítá podřídit tehdejším politickým vlivům na umění, nastává jeho pravděpodobně nejhorší životní i umělecké období. Odmítá se zúčastnit konkurzu na portrét Klementa Gottwalda a tím se odsuzuje do role umělce nepohodlného vládnoucímu režimu. Svou situaci si ještě sám zhoršuje neúnavnou kritikou kolegů, kteří netvoří v jím zastávaném směru - realismu a tvoří v duchu socialistického realismu a jiných pro něho nepřijatelných směrech. Konflikty, které vyvolávají jeho kritické zápisky do návštěvních knih výstav některých kolegů malířů, končí vyloučením ze Svazu výtvarných umělců. Členství v SVU mu bylo vráceno v roce 1972, rok před jeho smrtí. Nabídky na doživotní pobyt na zámku v Dobříši nevyužil a 18. října 1973 umírá, jako umělec známý pouze užšímu okruhu lidí a několika málo odborníkům. Ještě za svého života projevil přání, aby byl po smrti pohřben do rodinného hrobu na starém hřbitově ve Vamberku. Pro tento hrob namaloval obraz, kde je zobrazen jako malíř ve společnosti ostatních rodinných příslušníků zde pohřbených. Do kraje pod Orlickými horami jezdil rád a často. V Žamberku byl častým hostem v rodině svého bratra Josefa, který měl obchod s textilním zbožím naproti Divišovu divadlu. Každý rok zde trávil několik týdnů a během pobytu navštěvoval své přátele a známé v okolních městech i vesnicích. Věnoval se však zároveň i činnosti umělecké, což dokazuje velké množství skic i obrazů jejichž názvy můžeme vyčíst z katalogů výstav (Žamberk Na drahách, Orlice u Vonwillerky, Židova továrna v Žamberku, Kyšperk náměstí, Čihák, Pěčín ….). Kromě přání, být pohřben v kraji svého mládí, projevil přání, aby jeho obrazy byly přístupné veřejnosti. Bylo mu slíbeno otevření stálé galerie, nesoucí jeho jméno, v Doudlebách nebo Vamberku, k čemuž bohužel nedošlo. Aby bylo dosaženo přání malíře a jeho obrazy byly přístupné veřejnosti, bylo založeno občanské sdružení DAMPOS (dílo akademického malíře profesora Otakara Sedloně). V polovině tohoto roku se podařilo dosáhnout navrácení obrazů uložených v Doudlebách a ve Vamberku a sdružení hledá pro obrazy vhodnou instituci, v jejíchž prostorách by bylo možné obrazy nebo jejich část umístit. Případní zájemci, kteří by měli zájem o spolupráci s o.o DAMPOS mohou psát na e-mail Sedlon.Otakar@seznam.cz na které budou poskytnuty další informace. Přivítáme i jakékoliv informace o malíři a jeho díle, kterými bych mohl doplnit jeho životopis a připravovaný katalog obrazů a za jakoukoliv informaci předem děkujeme. Sdružení DAMPOS zároveň hledá vhodné prostory pro důstojné umístění obrazů Otakara Sedloně. Autor: Petr Sedloň Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 5/2007
Předchozí článek: Donato Felice D'Allio (1677 až 1761), architekt zámku v Mostku u Chocně a kostela v Janovičkách u Luže Následující článek: Bohuslav Martinů Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
)
)
