Sdružení přátel Pardubického kraje

Na Lanškrounsku

30. 01. 2008 Na počátku minulého století vycházela krásná a rozsáhlá vlastivědná díla o jednotlivých oblastech i souborná pro celé Čechy - tehdy království české. Především to byla dvě mnohasvazková stejnojmenná díla ČECHY.
První : ČECHY - společnou prací spisovatelův a umělců českých. Krásné knihy velkého formátu v reprezentativní červené vazbě. Našeho kraje se týkají díl IV. Polabí z r.1900 a díl XIII. Východní Čechy z r. 1905.
Druhé ČECHY, pro něž jednotlivé oblasti zpracovávali místní vlastivědní pracovníci. Našemu kraji je věnován díl VI., část druhá - Východní Čechy z r.1914. Tato práce dělí náš kraj dle tehdejších malých soudních okresů s historickými centry, která se slibně rozvíjela, ale po reorganisaci r.1960 mnohá o svoje postavení a význam přišla.
V našem kraji to byly české okresy : Hlinecko od Dr.K.V.Adámka, Holicko od Fr.K.Rosůlka, Chrudimsko od Dr.K.V.Adámka, Lanškrounsko od Jana Nešpora, Litomyšlsko od Dr.Fr.Páty, Nasavrcko od Dr.K.V.Adámka, Pardubicko od Fr.K.Rosůlka, Poličsko od Dr.K.Adámka, Přeloučsko od Josefa Hanuše, Skutečsko Dr.K.V.Adámka, Ústecko od Jana Nešpora, Vysokomýtsko od Dr.Fr.Páty a Žamberecko od M.V.Šímy. Moravské okresy Moravská Třebová a Svitavy v tomto díle ovšem nejsou. Tyto malé okresy chceme postupně připomenout otištěním aspoň krátkých ukázek z těchto obsáhlých děl.

Na Lanškrounsku
Tereza Nováková
Převzato z velkého díla spisovatelův a umělců českých : "Čechy", díl XIII. z r.1905, zkráceno.
Kraj rozmanitý! Mapa horopisná ukázala by nám ustavičné střídání vrcholů půl tisíce až nad 700 metrů vysokých s hlubokými úzkými údolími a úvaly, prameniště to horských potoků - mapa národopisná pak pestrá nepravidelná pole jako na šachovnici nějaké. Nazývají vesnice a městečka na nejvýchodnějším cípu Čech rádi českými enklávami, ale vlastně jsou jen pokračováním českého kraje, od něhož ostrým hrotem zabíhá tu veliký německý ostrov jazykový, počínaje na západ u Litomyšle a na východ, již na Moravě, kdesi u Jevíčka konče, kdežto jeho nejjižnějším výběžkem jest Moravská Chrastava a nejsevernějším vesnice prostírající se na úpatí dvou znamenitých hor Bukové (Buchberk 958 metrů) a Hory Černé (Schwarzberg 994 metrů).
Teprve dále k půlnoci, v Horách Orlických, počíná onen souvislý pohraniční pás obyvatelstva německého, jenž ze tří stran vlast naší obkličuje, pouze vysočinou českomoravskou jsa protržen.
Hora Černá a Buková čnějí zároveň na hranicích moravských a poskytují do obou stran korunních zemí a do malého zbytku třetí, Slezska, širé výhledy. Hora Černá tvaru širokého jehlance ční mezi vesnicemi Orličnou v Lanškrounsku a Jamným v okresu jabloneckém, svahy její úplně jsou porostly lesy jehličnatými, jen vrcholek, nazvaný "Široký kámen", jest holou skalou. Jako šedavý věnec mlhový lemují obzor útvary vzdálených hor: český hřbet Krkonoš, Králický Sněžník, Jeseník za Olomúcí, hory Třebovské, severovýchodní výběžky krabatiny pojí se k sobě. "Černé Hoře" valně podobná je "Hora Buková", vzdušnou čarou nevalně vzdálená, ale ve skutečnosti hlubokými úvaly a příkrými stráněmi o ní oddělená. "Buková" již svým názvem hlásá, že porostlá je lesem světlejším, smíšeným, ale jinak příbuzná jest pyšné své sousedce, i její vrchol činí divoké skupení žulových balvanů. - Buková kotví úpatím svým stejnoměrně v Čechách i na Moravě, přes její hřbet a vrchol běží pohraniční čára, ale třebaže tkvíme jednou nohou v království a druhou na Moravě, stojíme oběma na půdě knížat Lichtenštejnských, kterým již od dob pobělohorských lid i kraj Lanškrounský a jeho okolí připadlo. Lid ztratili, ale půda, zvláště ohromné ty lesy, četné dvory, rybníčky, říčky, právo podací jim zůstalo. Jakýsi památník této feudální moci zříme na úpatí Bukové Hory, kde při císařské silnici Jablonecké, založen dubový sádek a v něm postavena skalka s deskou na paměť čtyřicetiletého panování nynějšího knížete Jana z Lichtenštejna. Buková Hora poskytuje rozhled hlavně na Moravu, kam příkře spadá, na českou stranu brání rozhledu lesy, jen na sever zříme Králický Sněžník. Dlouho se díváme na pěkné vesničky a litujeme, že nelze odtud spatřiti dědin na straně české. Nutno sestou-piti a k nim lesem se vydati.
Vorličná (Orličná) na severním úpatí Bukové Hory spolu pod Horou Černou, Čenkovice na úpatí západním, Valteřice na jižním, jsou vesnicemi horskými v pravém smyslu - líbezně-zádumčivé obrázky. Jsou položeny pod temně-zalesněnými svahy v údolích hlubokých, z nichž Čenkovické je nejširší, Valteřické však místy již rokli se podobá. Jejich namnoze dřevěné, bíle natřené domky rázu stavení v Žamberecku, jeví místy seříznuté střechy (v Poličsku) nebo kukly (v Litomyšlsku) lomenici jen v nejvyšší části rozdělenou a okénka opatřena malými stříškami, zajisté ochranou to proti sněhům, jsou roztroušeny po stráních a teprve blíže ke středu vesnice pojí se v nepřetržitý tlum, jim všem jako tvrz vévodí kostelík skvěle bílých stěn a červené nebo leskle modré střechy, s přilehlou farou a školou. Vorlička nejsevernější dědina Lanškrounska (čítající as 1000 obyvatel), jména slovanského, považována byla ještě před málo lety za úplně německou, nyní již valně jest pomísena, ba český živel se tu zmáhá, hlavně prý přistěhovalci ze sousední vsi Jamného. Němci v Orličce z větší části provozovali výrobu kartáčových dřev a kartáčů, spolu výrobky své po světě roznášejíce, orby málo vydatné méně si všímali. Jako všechny malé živnosti pokleslo i kartáčníctví a obyvatestvo Orličky zchudlo, rolnictví, jemuž jsou i na špatných půdách zvyklí, uchopili se zde Češi, pěstují žito, oves, brambory, len, lukaří a také všeliké potravní živnosti provozují.
Tkalcovina více neživí lid na Lanškrounsku jako kdysi, kdy vyráběly se tu velice pěkné látky na cíchy, kanafasy, hrubé plátno. Výtěžek práce klesl, ceny potravin stouply, továrny zatlačují výrobu ruční, zdecimovaly i počet dělnictva a lidí starších vůbec nerady přijímají. Muži čtyřiceti-, padesátiletí, překvapeni jsouce rozvratem nové doby, vyrábějí doma, co umějí za žebrácký plat (25-30 kr.denně), odnášejíce své balíky po dalekých, neschůdných cestách. Nedostatek výživy vyhání zdejší chudý lid do ciziny. Za chlebem odcházejí do Vestfálska, odvážnější až do Švédska, do Ruska. Zřízeny na Lanškrounsku dvě tkalcovské školy, ale ty vše nenapraví, když tkalcovství, továrnami jsouc provozováno, nezaměstná všechny práce dychtivé ruce.
Líbezně položení samoty Valteřic nadchly nás truchlivě, ubíráme se mezi nimi dále na jih, překročíme silnici, která vede do nedalekých již moravských Heraltic, vystoupíme dosti příkrým lesem a ocitáme se na táhlém hřbetě, odkud je znova pohled na širé okolí, zvláště do údolí říčky Friese. Od malé skupiny domů, Polsko zvaných, uzříš panorama nejlépe. - Jsme v Rydrovicích, osadě to krajinně i sociálně dosti zajimavé. Nejsou stěsnány v úval, ale osamělost stavení, jeřáby a jasany hojně se naskytující, horské třešně a višně, zrající až v září dodávají Rydrovicům rázu dědiny horské. Utvořeny byly roku 1791 z části rychty Hornoheřmanické a na počest tehdejších vrchního Panství Lichtenštejnského Fr.Riedera nazvány "Riedersdorf". Jest tu něco před dvě stě obyvatel, nyní z větší poloviny českých. Česká mládež chodí do školy Hornoheřmanské v zimě ovšem s nesnázemi neskonatelnými. Mají Rydrovice v nejnovějším čase zastupitelstvo české a není snad daleka doba, že pod skupinou jasanů a jeřábů po boku starobylé dřevěné kapličky vyskytne se i budova s českým již názvem "Škola".
Z Rydrovic za málo minut dostaneme se na nejvýchodnější konec obce Horní Heřmanice a odtud zase jest několik kroků na moravské hranice, kde přetíná je silnice od Lanškrouna do nedalekého Šilperka (Štítů) vedoucí. Horní a Dolní Heřmanice táhnoucí se od východu na západ podél potoka Heřmanického, jsou to již zcela české obce, čítající 1100 a 500 obyvatel, na pohled souvislé, ale co do rázu dosti rozdílné. Heřmanice Horní jednak lepší půdou, jednak císařskou silnicí, staly se výstavnými, zámožnými, zde jest i kostel sv.Jiří, k němuž mnoho okolních dědinek obojí národnosti jest přifařeno, škola čtyřtřídní, spolek hospodářský atd. Heřmanice Dolní stěsnané v údolí na konci dosti lesnatém, jest stavení chudičkých, orná půda po svazích umístěná těžko se vzdělává.
Na jih při silnici od Lanškrouna přicházející rozkládá se česká vesnička Chudoba, jež statečně hájí čest svého jména, neboť sotvaže jejich 100 obyvatel kamenitou půdu vyčistí, příval ornici jim spláchne, o něco dál německý Laudon (Mezilesí) r.1789 z "Kořenného dvora" vzniklý a na počest slavného rakouského vojevůdce nazvaný. Nad Laudonem strmí smrkový les, v němž pátravé oko archeologa zastihne zbytky bývalého opevnění, jsou to t.zv."Švédské šance" (653 m). Ty, "Rasova Louka" i "Příkop umučení", jsou památníky z let 1637-39, kdy Lanškroun obléhán a pleněn byl vojsky švédskými.
Od Laudona na východ skoro při samé hranici vidíme v rokli lesnaté českou vesničku Herbortice, jež jest přifařena již k moravskému kostelu v Zotkittlu (dnes Cotkytlu již na Lanškrounsku, pozn.J.P.) Při místě, kde potok Heřmanský vlévá se do Sázavy (Moravské), zříme na vrchu Planině několik roztroušených domků Plané a více v údolí pak skrovnou dědinku Záhoru, k níž pojí se již značnější osada Koburk (220 českých obyvatel), založená ves ve stejném čase jako Laudon. Náleží již k Výprachticům, jedné z nejznamenitejších t.zv.českých enkláv, jež táhne se skorem hodinu cesty z většiny podél Sázavy na jihozápad od Čenkovic, s nimiž je spojuje císařské silnice Lanškrounsko-Jablonecká.

Sázava stává se opouštějíc Vyprachtice a zahýbajíc
k malebným třeba že chudým domkům s pavláčkou a řezanými sloupky opatřeným již zmíněné Záhory a Plané, bujnou a zajimavou kráskou. Její mnohotvárné údolí od Koburku k Albrechticům jest to nejkrásnější, čím se okolí Lanškrouna může pochlubiti. Při samých Albrechticích se údolí zase na chvíli v rokli zužuje. Brusírny a valchy, jež tu odedávna byly, daly příkré stráni, bukovým lesem porostlé, jméno "Schleiferrand". Sázava vine se dál na jih protéká vesnicí Sázava a za Žichlínkem opouští Čechy.
Vraťme se na sever. Ve Výprachticích místo po říčce dejme se po silnici, i přijdem zanedlouho k osadě Halda, odbočivše od ní poli na západ, dostihneme chudičkých samot Zlomů a Stěžníka. Putujemeli pak po silnici, přijdem do Nepomuku, prošedše jím do městečka Čermná. Ta jest po Lanškrouně samém nejznamenitějším místem okresu a toto své význačné postavení mívala již jako osada farní za starodávna.
Založena jest v údolí Čermenského potoka, jenž kdesi u Zlomů vznikaje za Dobroučí do Orlice se vlévá. Dostali jsme se tedy od Vyprachtic několika kroky z úvodí Černomořského do úvodí moře Severního. Široké údolí to ohraničeno jest na severu značnými hřbety Černá, Buková, Hraniční hora, na jih pak mírnějšími pahorky, jichž nejvyšším bodem jest Kleckersberg (Klekarova hora 519 m) a poutnické místo Maria Zell (Marianská Hora 502 m).
Opouštíme úhlednou Čermnou s přesvědčením, že někdejší její historický význam obnovil se v pokroku jejího školství. Z úžlabiny stoupáme po lesnatém svahu k poutnickému místu Maria Zell. Volné prostranství, na němž postaven jest kostelík, hostinec a dřevěné boudy kramářské, poskytuje rozhled k severním končinám, odkud jsme sem přišli a pak na jih k Lanškrounu a hřbetům Třebovským. O místě vypravují se všeliké pověsti, na nichž znáti, že vznikly v krajině nábožensky i národnostně smíšené. V Čermné vyskytl se chudý člověk, jenž veliké měl zalíbení v poutnickém místě MariaZell ve Štýrsku.
Toužil postavit podobný kostelík nad rodištěm svým, sbíral a schráněl, až po mnohých letech r.1875 kostelík i hostinskou budovu dokončil.
Sejdemeli od kostelíka, záhy příjdeme na silnici a octneme se v Třešňovci nejprve Horním, pak Dolním, souvislých to osadách, jež v délce 6 km táhnou se podél silnice, vysokými olšemi a smrky lemované, až k samému Lanškrounu, s Ústrovským předměstím splývajíce. Četné zahradní hostince, k obveselení měšťáků zařízené, zvěstují nám blízkost Lanškrouna, nejvýchodnějšího města Čech.

Poznámka : O tomto městě a jižním jeho okolí
napsala Teréza Nováková pro sborník "ČECHY" další dva krásné a rozsáhlé články. Očekáváme, že místní znalci a patrioti nám to doplní články s podrobnějšími současnými informacemi.
Lanškroun byl do r.1949 sídlem politického a soudního okresu. Soudní okres měl 280 km2, r. 1921 29784 obyvatel, z toho 10492 Čechů. R.1949 se Lanškroun stal sídlem malého okresu v pardubickém kraji. Okres měl 35 obcí, 28552 ha, 19788 obyvatel. R.1960 zanikl a Lanškrounsko bylo začleněno do velkého okresu Ústí nad Orlicí.
Jiří Paleček

Autor: Tereza Nováková, Jiří Paleček
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 5/2007




Předchozí článek: Kozlovský kopec
Následující článek: Donato Felice D'Allio (1677 až 1761), architekt zámku v Mostku u Chocně a kostela v Janovičkách u Luže


Vytiskni stránku

Zpět na úvodní stránku




Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 1/2024 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Rabštejnská Lhota
Mladkovská vrchovina
Průzkum na Šibeničním vrchu
Pardubické kostely



Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Židovská synagoga v HEŘMANOVĚ M2STCI.

CHRUDIMSKO: Renesnační čtyřkřídlý zámek v CHRASTI byl sídlem hradeckých biskupů.

ORLICKOÚSTECKO: LANŠKROUNSKÝ zámek z druhé poloviny 15. století

ORLICKOÚSTECKO: Náměstí v ČESKÉ TŘEBOVÉ s kašnou a starou radnicí.

ORLICKOÚSTECKO: náměstí v LETOHRADĚ.

SVITAVSKO: Vrch Kalvárie je známým poutním místem nad JAROMĚŘICEMI.

SVITAVSKO: Kostel Panny Marie ve Svitavách.

PARDUBICKO: Zámek je domimantou městečka CHOLTICE.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml