|
| |
|
Vlastivědné listy Pardubického kraje
4/2013
16.02.2016
V letošním roce uplynulo 140 let od narození významného vysokomýtského rodáka V. Ig. Stratílka, zakladatele továrny na hasičské stříkačky.
Václav Ignác Stratílek se narodil ve Vysokém Mýtě 30.7.1873, syn vysokomýtského měšťana Petra Stratílka mistra kočárnického a sedlářského. Po vyučení řemeslu v továrně na příbory v Moravské Třebové šel do světa. Šest let trávil ve světe, vystřídal různé zaměstnavatele v Rakousku a Německu. Získal praxi a cenná osvědčení: odlévání barevných kovů a hliníku, letce zvonů.
První dílnu zřídil v roce 1899 ve Vrchlického ulici. Začal vyrábět ruční pumpy a stříkačky. Počátky byly velmi těžké, nejprve pracoval sám, pomáhala mu manželka Anna. K ruční práci používal jednoduché zařízení, později přijal 12 dělníků.
Nejvíce rozšířena byla nejmenší ruční stříkačka „Berlovka“. Pojízdné stříkačky byly dvoukolové, s jedním pracovním válcem „Nádražní“. Čtyřkolové ruční stříkačky koněspřežné pro všechny druhy terénu bez pér „Hroské stříkačky“.
V roce 1910 je výroba přestěhovaná do nově zbudované továrny v Riegerově ulici. V nové továrně je zřízena slévárna barevných kovů a hliníku. Výrobní program se začal zdokonalovat, bylo vyvinuto nové čerpací ústrojí – patent – Stratílek. Konstrukce čerpadla spočívala v šikmo uložených pracovních válcích tzv. cylindrech a jednom ústředním kuželu. Kožené manžety na pístech byly nahrazeny bronzovými písty zabroušenými do pracovních válců. Tímto byla docílena lehkost chodu stroje a zamezeno ztrátě tlaku na pístech. Nejmodernější byla ruční koněspřežná stříkačka „Normálka“.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2013 
16.02.2016
Václav Prokop Diviš (vlastním jménem Václav Divíšek) se narodil pravděpodobně 1. Srpna 1697 v poddanské rodině v Helvíkovicích u Žamberka. Takto udává datum jeho narození jak katalog premonstrátských kanovníků z roku 1784, tak nekrologium strahovského kláštera v Praze. Data udávaná F.M.Pelclem a prof. E. Albertem (1.8. 1696 nebo 26.3.1698) se tedy jeví jako nespolehlivá. Václav začal na náklady premonstrátského kláštera Louka u Znojma studovat znojemskou latinskou školu (gymnázium). Studia zde dokončil roku 1719 a 30. Listopadu 1720 složil pak profesní slib premonstrátského mnicha. 29. Září 1726 byl pak vysvěcen na kněze, v letech 1729 – 35 vyučoval na klášterní škole filozofii. Roku 1733 obhájil na univerzitě v rakouském Salcburku doktorskou dizertaci z teologie. V témže roce se stal i podpřevorem louckého kláštera, od roku 1736 pak převzal správu farnosti v Příměticích u Znojma. Za první prusko-rakouské války o Slezsko byl převorem v Louce (od 1741), 10. července 1742 se však vrátil na přímětickou faru, na níž působil až do konce svého života. Zemřel 21. či 25. prosince 1765. Byl pohřben ve společné hrobce premonstrátských mnichů v klášteře Louka.
Jeho prvními technickými pracemi byly dva vodovody ( z let 1742 – 44) a vodní čerpadlo, jež vytlačovalo vodu do výše 30 sáhů. Poté u něj začal dominovat zájem o konstrukci hudebních nástrojů, který vyvrcholil stavbou skříňovitého strunného nástroje „Denis d’oru“ (=Zlatý Diviš), jenž byl napájen elektřinou z leidenských lahví, nástroj simuloval např. zvuky harf, loutny, klavíru, zvonkohry, lesního rohu, fagotu a klarinetu. Po roce 1748 začal Prokop Diviš experimentovat s třecí elektřinou a leidenskou lahví. V létě 1753 se k němu dostala zpráva o tragické smrti akademika G.W.Richmanna v Petrohradě. Richmann byl pravděpodobně usmrcen kulovým bleskem. Diviš poté nabídl Akademii věd v Berlíně svou studii „Mikroskopická bouře“ o atmosférické elektřině. Z roku 1761 pochází vlastní Divišův nákres „povětrnostního stroje“ (bleskosvodu!, který vztyčil poprvé v červnu 1754 a podruhé po roce 1761 na věži přímětického kostela.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2013 
16.02.2016
Ing. Jan Perner, známý stavitel dnes hlavního železničního tahu Olomouc – Praha, se narodil 7. Září 1815 v Bratčicích na Čáslavsku jako syn mlynáře. Navštěvoval základní školu v Potěhách a potom Týnskou hlavní školu v Praze. Protože jeho přáním bylo studovat stavitelství, začal roku 1831 studia na pražské polytechnice, jejímž ředitelem byl F.J.Gerstner (1756 – 1832). Po ukončení studia našel však Perner jen místo aktuára na jičínském panství hrabat Trautmannsdorfů. Již roku 1834 využil příležitosti jít do carského Ruska s F.A.Gerstnerem (1793 – 1840), synem ředitele pražské polytechniky, stavět železniční trať Sankt Petěrburk – Carskoje Selo. Pro neschody s F.A.Gerstnerem odešel roku 1836 pracovat na stavební ředitelstí do Lvova. Zde však setrval jen čtyři měsíce a dal se do služeb dráhy. Roku 1841 pracoval na projektu železniční trati Olomouc – Praha, od roku 1842 byl již vrchním inženýrem generálního ředitelství státních drah v Praze.
20. srpna 1845 řídil osobně příjezd slavnostního parovozu „Čechy“ do Prahy o půl páté ráno. Oslavnou báseň k této příležitosti napsal pardubický lékař J.B.Pichl, který sledoval průjezd vlaku Pardubicemi. Ocitujme z jeho básně nazvané „Radostný hlas Pardubčanů při slavném otevření železné dráhy dne 20. Srpna 1845“ aspoň dvě sloky svědčící o tehdejších pocitech diváků:
„Hle! co příval velikán se blíží,
fičí, sténá, že se Vesmír třese.
S poděšením lid úzkostný shlíží,
snad on zkázu a zmar nám přinese…
Stroj tu divný, vzav si větrů křídla
ocelnou k Čechii dráhou letí?
viděv dnes daleká bratrů sídla
nese nám je k milému-objetí.“
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2013 
16.02.2016
Před 165. lety v únoru zemřeli spoluvynálezci ruchadla, rolník František Veverka (1796-1849) a po několika dnech bratranec, kovář Václav Veverka (1790-1849).
K tomuto výročí našich významných českých vynálezců se mi nabízí příležitost, si znovu připomenout a znovu vzpomenout na jejich lidský osud i samotný vynález.
František Veverka, jako hospodář neměl lehkou situaci. Byl zatížen dost značnými dluhy a dědickými pohledávkami. Musel dobře počítat s každým krejcarem. Dluhy příliš neubývaly, neboť rostla mimořádná vydání. Nemoci a častá úmrtí v rodině. Bylo třeba si vypůjčovat. A tak jej každé vydání za takovou "zbytečnou" a namáhavou práci jistě vedlo k přemýšlení, jak si od nich odpomoci.
Byl to člověk technicky nadaný a řemeslně zručný. Pamětníci později vyprávěli, že jako samouk zvládl kolářské řemeslo a dokázal si také sám zhotovit kolečka k pluhu. Opravoval si všelijaké věci např. kola do mlýnů, dokonce vylepšoval i hodiny, které byly přepychem a chloubou domácností v té doby.. Zhotovil si pomocí kola od vozu a různých převodů jakousi mechanickou řezačku slámy nebo sekačku na trávu, fukar. Vyráběl i jiné nářadí a pomůcky pro svoji potřebu i pro ostatní domácí a přespolní vesničany.. Nepřekvapí nás proto, že sestávaly Františkovou posedlostí. Směr jeho myšlenek nad namáhavou prací při orbě šetřilo práci, čas a peníze. Přemýšlení pomalu zrálo v nápad změn a zdokonalení konstrukce oradla.
František nakonec statek roku 1844 prodal a přestěhoval se do Břehů u Přelouče, kde koupili chalupu č.p. 13. Po třech letech, ale vyhořeli a zůstala stát jen stodola. František již neměl sil ani dost energie znovu stavět a přestěhoval se s rodinou do podnájmu do Přelouče. Vzhledem ke zdravotnímu stavu se vrátil do Břehů ke svým dětem, kde zemřel 12. února 1849 a je pochován na kostelním hřbitově Navštívení Panny Marie, kde je umístěna pamětní deska a hrob s pomníkem a ruchadlem v Přelouči
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2013 
16.02.2016
Průčelí radnice od arch. Jana Vejrycha na Pernštýnském náměstí v Pardubicích (dokončena 1894), vyzdobil český sochař Antonín Popp (1850-1915).
Proslavila ho alegorická historická a portrétní tvorba, zejména v Praze (Národní muzeum, Národní divadlo, Městská spořitelna).
Na radnici vytvořil medailony českých králů nad okny 1. patra zleva do prava:
Vratislav II., Přemysl Otakar II., Václav II., Karel IV.; Václav IV., Jiří z Poděbrad, Vladislav II. a Rudolf II.
Středovou atiku nad hlavním vchodem zdobí nedávno zrestaurovaná socha rytíře Vojtěcha z Pernštejna. Obdobný motiv využil Ant. Popp na radnici v Kladně (rovněž ve spolupráci s arch. Janem Vejrychem).
Radniční věže mají pozoruhodné opakující se figurální alegorické plastiky (na každé věži 6 plastik).
Směrem do náměstí je na levé věži:
Měšťan a Šlechticna
Na pravé věži:
Řemeslník a Měšťanka
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2013 
16.02.2016
Ing. Jaroslav Holický (nar. 1899, Poběžovice u Holic) požádal dne 10. 11. 1938 o povolení zřízení strojního zámečnictví, výrobu a opravu autosoučástek se sídlem v Milheimově ul. č. 1393. Avšak Společenstvo živností stavebních a výtvarných v Pardubicích podalo námitku z důvodu existence již dvaceti podniků se stejným nebo podobným provozem v Pardubicích. Pouze osm z těchto firem bylo prosperujících, zbylé živořily. Další námitka se týkala skutečnosti, že J. Holický již provozuje marmeládovnu v Holicích a má též podíl na vedení holického pivovaru.
Dne 9. 12. 1938 objasnila celou záležitost OŽK v Praze mj. „Náš stát za změněných poměrů musí se brániti přílišnému přírůstku živností a jiných výdělečných podnikání ze strany osob, které by jinak zůstaly mimo obvod zúženého území naší republiky.“ Nakonec však dne 2. 1. 1939 vydává OŽK v Praze kladné vyjádření. Dne 15. 2. téhož roku J. Holický doplnil své zdůvodnění otevření živnosti v Pardubicích tvrzením, že jeho tchán Leopold Konečný v Holicích, který pro své stáří nemůže svoji živnost dále provozovati „…a ježto ve strojích je investován kapitál cca 400.000 Kč, na který byly zapůjčeny peníze peněžním ústavem.“
Jan Holík (nar. 1910) si v roce 1947 otevřel v Pernerově ul. č. 1868 elektrotechnický závod, který vedl až do roku 1948. Žádost o udělení elektrotechnické živnosti byla podána v posledním dnu roku 1946. Důvodem bylo mj. zrušení firmy Elektro- Palouš (Pernerova č. 375) „takže s ohledem na místní potřebu je nový elektrotechnický závod nutný.“ Dne 24. 1. 1947 vydalo Společenstvo elektrotechniků v Pardubicích J. Holíkovi povolení k činnosti.
Ludvík Holler (nar. 1891, Rosice n. Labem) opověděl v roce 1930 živnost s nepravidelnou nehromadnou autodopravu osob se stanovištěm na Čechově nábřeží 518. Dne 6. 6. 1930 se městský úřad v Pardubicích vyjádřil kladně k žádosti L. Hollera. Jako důvod kladného stanoviska byla uvedena mj. i skutečnost, že se blížila Celostátní výstava tělovýchovy a sportu v Pardubicích (konaná v průběhu roku 1931), takže poptávka po autodrožkách bude větší. Koncese byla L. Hollerovi vydána 1. 7 1930. Holler provozoval firmu do roku 1934, později pracoval jako řidič u různých firem. Živnost byla provozována vozem značky Peugeot, počet dopravovaných osob bez řidiče byl tři. Koncese byla udělena až do 31. 1. 1955! Koncese byla schválena i Jednotou dopravních společenstev v Čechách (Praha II., Klimentská ul. 18) dne 6. 12. 1939. Je zajímavé, že v tuto dobu již L. Holler s největší pravděpodobností autodopravní živnost už neprovozoval.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2013 16.02.2016 Když se dnes řekne kolomazník, kopytář, vlasař, dnešní generace již neví, co tato řemesla znamenala, neboť před desítkami let zanikla. A jistě málokdo ze současníků tato řemesla pamatuje. Po těchto řemeslech zůstaly jen jejich názvy a záznamy v kronikách. A protože jsou to řemesla zajímavá a těžko představitelná, je dobré se s nimi seznámit a připomenout si je. Kolomaznictví V Národopisném věstníku z roku 1912 byl uveřejněn článek od Bedřicha Moravce o tomto řemesle, který ve zkrácené formě převzal a do obecní kroniky obce Čermné zapsal tehdejší kronikář pan Josef Mareš. Zápis doplnil informacemi o lidech, kteří kolomaznictví v obci provozovali. Kolomaznictví – smolařství provozovaly zpravidla knížecí lesní správy ve vlastní režii a nebo těžení smoly pronajímaly. Kolomazníci kupovali smolné pařezy, z nichž dobývali pryskyřici. Smůlu však bylo možné také dobývat z kůry jehličnanů. Tzv. trhačkou byla na jaře naříznuta kůra stromů a z rány se pak zachycovala vytékající smůla (pryskyřice). Čím byl strom starší, tím více měl smůly. Vytěženou pryskyřici pak v bečkách nebo věrtelích prodávali a nebo sami zpracovávali. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2013 
16.02.2016
Pohlédneme-li na Vysoké Mýto z ptačí perspektivy, na první pohled nás zaujme pravidelný tvar jeho historického jádra. Lze vidět čtvercové náměstí, okolo síť pravoúhlých ulic a dříve to vše obepínal ještě prstenec hradeb, jehož pravidelnost narušoval jen výčnělek v severovýchodním rohu, kde se nalézal klášter minoritů a snad i klarisek. Vysokomýtské náměstí je s dvouhektarovou plochou největším čtvercovým náměstím v České republice.
Pravidelné rozložení městského jádra, připomínající tvarem třeba vojenské tábory starověkých římských legií, není jen pouhá matematika. Jedná se o důsledek způsobu založení města a také o architektonický odraz raných dějin města. Důležitá je především skutečnost, že Vysoké Mýto bylo založeno na „zelené louce“, tj. na místě, kde vzniku města nepředcházela žádná starší zástavba, rostoucí město se tudíž nemuselo přizpůsobovat žádným překážkám. Také plochý terén na rozlehlém ostrohu poblíž soutoku řeky Loučné a potoka Nejsbachu nevyžadoval žádná zakřivení, zúžení či jiné úpravy, síť budoucích parcel tak mohla začít růst jako na bílém papíře v kanceláři.
Vysoké Mýto založil lokátor ve službách krále Přemysla Otakara II. Jméno lokátora ani letopočet založení města bohužel neznáme a úsměvné je, že to nijak nepřekáží dnešním „mejťákům“ v oslavách různých výročí založení města. V 19. století se slavilo 600 let v roce 1864 (původně měly oslavy proběhnout o rok dříve, ovšem kvůli zpožděné rekonstrukci bran se vše posunulo), v roce 1962 bylo rozhodnuto o 700. letém výročí a nedávno, v roce 2012, se slavilo výročí 750. Ve skutečnosti však pouze víme, že v roce 1265 už Vysoké Mýto stálo a vše ostatní jsou jen málo podložené domněnky. Někdy před zmíněným letopočtem tedy přišli na místo nového města jeho první kolonisté. Pocházeli pravděpodobně ze severoněmeckého prostředí, na budoucí Vysokomýtsko je přivedl již uvedený lokátor, tedy jakýsi podnikatel, zakládající pro panovníka vesnice i města. Německým kolonistům byly přislíbeny četné výhody, například osvobození od daní na 12 let, a bezprostředně po příchodu započali s budováním nového města.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2013 
16.02.2016
V roce 2013 byla vybrána na turistické soustředění od 7. do 14. září krásná obec pod hřebeny Orlických hor, Deštné v Orlických horách. Bydlení bylo zajištěno v místním penzionu Satelit, krásné chatě, nedávno zrenovované. Pokoje jsou zde dvoulůžkové, třílužkové a čtyřlůžkové s vlastním hygienickým zařízením a televizí. Byla objednána polopenze, kdy snídaně probíhala formou švédských stolů a večer se podávala teplá jídla včetně polévky.
Deštné v Orlických horách je největším rekreačním střediskem Orlických hor. Roku 1362 je připomínáno jako dřevorubecká osada zv. Deštny, jinak farní ves v majetku kláštera Svaté Pole. Nejdříve se obyvatelé zabývali tkalcovstvím, těžbou dřeva, kdy od roku 1603 se plavily klády a polena po řece Bělé do Orlice, kde se vázaly do vorů pro potřebu kutnohorských dolů, dále prací na pilách a ve sklárnách. Rovněž se zde pašovalo. Původní sklárna je doložena roku 1595, poslední v Zákoutí (1669-1761). V centru obce je hotel „Národní dům“, který stojí na místě staré německé hospody zv. Deutsches Haus a byl postaven v roce 1929. Rekonstruován byl v letech 1981-84. Dnes je bohužel mimo provoz. Naproti se nachází krásně opravený barokní dvouvěžový poutní kostel sv. Maří Magdaleny z let 1723-26 se hřbitovem, kde je spousta nádherných náhrobků a soch, většina z dob německého osídlení. Před kostelem je velké pozdně rokokové sousoší P.Marie se sv. Josefem, Jáchymem a Annou z roku 1781.
Naše první tůra začala v neděli 8.září, za krásného slunečného dne, po vrcholových partiích Orlických hor. Autobus nás vyvezl pod Šerlich, odkud jsme vystoupali k Masarykově chatě. Zde byly krásné výhledy do Čech i do sousedního Polska. Naše další cesta vedla přes Malou Deštnou a Velkou Deštnou po hřebeni Orlických hor, přes sedlo Pod Jelenkou, kdy jsme se pohybovali ve výškách okolo 1.100 metrů nad mořem, abychom po delší cestě došli až do Orlického Záhoří. Toto pojmenování se datuje od roku 1951, je to společné pojmenování osad a samot v údolí Divoké Orlice - Bedřichovka, Černá Voda, Jadrná, Kunštát, Trčkov, Zelenka. Centrum obce je právě původně Kunštát s kostelem sv. Jana Křtitele z let 1754-63. U kostela je umístěn pamětní kámen s deskou, kde se uvádí: „V roce 1676 se ve zdejší obci narodil Ignác Preissler, významný malíř skla a porcelánu
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2013 
16.02.2016
Na začátku byla koupě nového vlastníka neobydlené fary od katolické církve v obci Sudslava v Podorlicku v roce 2006. Současně byl při této okolnosti učiněn novým vlastníkem objev dochovaného souboru ručně malovaných, avšak zubem času poznamenaných, divadelních kulis na půdě bývalé fary. Historické divadelní kulisy zde ležely bezmála od konce 2. světové války, přesto se zdálo, že jejich celkový stav není beznadějný. Půda fary byla suchá a odvětrávaná, sice zanesená nánosy prachu, ale z části bez většího očividného poškození. Divadelní kulisy tak ležely na půdě, již bývalé fary, bez mála dalších pět let z důvodu probíhající stavební rekonstrukce budovy.
Zájem o ně byl zahalen rouchem tajemství. Až z kraje roku 2011 se podařilo kontaktovat Fakultu restaurování v Litomyšli a to Mgr. art. Veroniku Kopeckou, vedoucí Ateliéru restaurování uměleckých děl na papíře, která se přijela na dochovaný soubor divadelních kulis podívat. Po jejich prohlídce usoudila, že jejich umělecko-historický význam není zanedbatelný a proto bylo přikročeno k dohodě o spolupráci při jejich dokumentaci a následném restaurování. Nejprve bylo nutné celý soubor zdokumentovat, provést jejich popis, průzkum poškození a rozdělení na jednotlivé scény. Tohoto nelehkého úkolu se ujaly studentky litomyšlské Fakulty restaurování Univerzity Pardubice.
Během týdenní letní praxe provedlo sedm studentek za dohledu asistentky BcA. Petry Janské nezbytné úkony související se zdokumentováním divadelních kulis a na konci roku 2011 už spatřila jimi vyhotovená šesti sešitová zpráva o stavu sudslavských divadelních kulis světlo světa. Ta posloužila jako podklad pro žádosti o dotace na restaurování souboru čítajícího 90 kusů kulis, které představují šest kompletních divadelních scén z počátku 20. století.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2013 
16.02.2016
Orchidejové louky jsou známým fenoménem naší přírody. Většinou se nacházejí na územích s různým stupně ochrany (tedy vyhlášená maloplošná a velkoplošná chráněná území), ale existují i lokality, které takto chráněné nejsou a přesto zde rostoucí množství orchidejí může i předčit taková chráněná území. Samo území by mělo být chráněno již tím, že se na něm takový ohrožený druh vyskytuje, ale tento fakt se často vykládá různě.
Hezkým příkladem „druhotného stanoviště“, tedy místa, které vzniklo činností člověka, je starý hliník u bývalé cihelny v Ústí nad Orlicí (dnes již zbořené). Přesto, že se o této lokalitě vlastně ani neví, je na východně Čech jednou z nejbohatších lokalit silně ohroženého kruštíku bahenního (Epipactis palustrus) vůbec - mimo chráněné krajinné oblasti.
Kruštík bahenní, který byl na hliništi poprvé spatřen již v roce 2007, je rostlinou rostoucí na silně podmáčených lukách, prameništích a slatinách. Dorůstá až půl metrové výšky a v našich podmínkách kvete na přelomu června a července. Kruštík bahenní je takzvaný heliofilní druh, tedy ke svému životu potřebuje otevřené travnaté plochy bez porostu dřevin.
Na zdejším hliništi se nacházejí stovky rostlin kruštíku bahenního, který zde roste ve společnosti další ohrožené orchideje prstnatce májového (Dactylorhiza majalis). Srovnatelné množství kruštíku bahenního na východě Čech můžeme naleznout pouze v přírodní památce U Kaštánku, která se nachází severozápadně od obce Rudoltice.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2013 
16.02.2016
Pod pojmem „střecha Evropy“ se nám asi nejčastěji vybaví alpská velehorská scenerie, ovšem toto poněkud vzletné označení se často používá i pro horskou skupinu Králického Sněžníku na česko-moravsko-kladském pomezí. Z tohoto pohoří, nejvyššího v na území Pardubického kraje a třetího nejvyššího v České republice, totiž povrchová voda odtéká jak z pomyslné střechy do tří moří.
Skalnatý Trojmořský vrch
Vlastní „střechou Evropy“ však není vrcholek Králického Sněžníku (1424 m), ale návrší Klepý (1144 m), tvořící poslední nápadný hrbolek na jižním okraji hraničního hřbetu pohoří. S ohledem na zmíněné trojnásobné rozvodí je výstižný polský název tohoto místa Trójmorski Wierch. Východní svah je odvodňován horním tokem Moravy (pramenícím pod vrcholkem Králického Sněžníku) v povodí Dunaje a úmoří Černého moře, z jižního úbočí odtéká Lipkovský potok – což je jeden z prvních přítoků Tiché Orlice v povodí Labe a úmoří Severního moře – a na západním, polském svahu Klepého pramení Kladská Nisa (Nysa Kłodzka) v povodí Odry a úmoří Baltského moře. Vrcholek Klepého nyní zvýrazňuje asi 20 m vysoká volně přístupná rozhledna a dlouho tudy procházela turistická cesta pouze polským územím. Před nedávnem byla na Klepý vyznačena také červeně značená trasa (asi 2,5 km dlouhá) od parkovacího místa na vrcholku stoupání silničky z Horní Lipky a Horní Moravy. Míjí pramennou studánku Lipkovského potoka a posléze sleduje státní hranici na vrchol Klepého.
Ten je téměř ze všech stran obklopen rulovými skalkami, které mrazové zvětrávání už většinou rozrušilo do sutí a rozsáhlého kamenného moře. „Klapající kamení“, které se čas od času sype po strmém svahu, dalo kopci české pojmenování Klepý, Klepáč či Klapáč (z původně německého názvu Klapperstein). Ze skalnaté hrany pod vrcholkem a zejména z nedávno postavené rozhledny se otevírá široký výhled na přilehlé partie pohoří s dominující vrcholovou kupolí Králického Sněžníku, do Kladské kotliny a na táhlá pásma Orlických a Bystřických hor. Hraničním hřbetem se pak vine polská zeleně značená cesta až do vrcholových partií Králického Sněžníku s pramennou studánkou řeky Moravy. Také pramen Kladské Nisy je při turistické cestě, a to asi 0,5 km od státní hranice pod Klepým (od „oficiálního“ hraničního přechodu) směrem k horské obci Jodlów.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2013 
16.02.2016
Na podnět pana Víti Haupta, nadšeného dendrologa a milovníka přírody, se členové turistického odboru Klubu přátel Pardubicka vypravili na státní svátek 8.května 2013 do Slatiňan. Pan Haupt totiž nabídl členům Klubu komentovanou prohlídku zámeckým parkem Slatiňanského zámku a nového rosaria, které osobně vybudoval. V jeho malé průvodní brožurce „Zajímavé dřeviny zámeckého parku Slatiňany“ je i pár slov o historii parku:
„Zámecký park byl založen v roce 1796 knížetem Karlem Auersperkem v anglickém stylu. Původní rozloha parku byla 16 hektarů, park nebyl oplocen. Toho se dočkal mnohem později. V roce 1888 vznikl tzv. rozdělovací plot, který rozdělil park na uzavřenou a otevřenou část. V té době byl vybudován i rybník. V roce 1951 byla před jižní průčelí zámku osazena socha koně Jana Žižky od Bohumila Kafky. V sedmdesátých letech bylo obnoveno jezírko. Během 20. století také přibyla řada nejen oblíbených, ale také vzácných druhů dřevin a park se stal dendrologicky významnou sbírkou východočeského regionu.“
Sešlo se nás okolo dvacítky a než se Víťa dostavil, obdivovali jsme krásně rozkvetlé rhododendrony na cestě pod zámkem a u vchodu štíhlý cedr atlasský, strom stále zelený. Prohlídku zahajujeme u vchodu do zámeckého parku okolo velkých a nádherně rozkvetlých keřů rhododendronů k soše koně Jana Žižky. V jeho blízkosti růžově rozkvétá malý keřík. Jde o mandloň okrasnou, která plodí malé a chlupaté mandličky, ale nejedlé. U hlavní cesty se majestátně tyčí mohutný červený buk. Bohužel tento krásný velikán je napaden dřevokaznou houbou, která postupně užírá jeho kořenový bal a strom pomalu a jistě umírá. Nejprve usychají větve, protože je do nich zaražen tok mízy a posléze umře strom tak, že se u země ulomí a celý spadne. Při návštěvě parku ještě Víťa nevěděl, jak dlouho strom nechají stát. Ve čtvrtek 30.května, při jeho návštěvě v kanceláři Klubu, již sdělil, že ten buk z bezpečnostních důvodů raději skácejí. Tím také pomohou dalšímu krásnému a zdravému červenému buku, který roste v blízském sousedství. Kousek vpravo u boční cestičky roste středně velký keř s plochými žlutými květy – je to druh zákuly japonské. V zahrádkách kvete druh zákuly s plnými květy. Pokračujeme po hlavní cestě. Zde je nám předveden velice zajímavý strom. Není ještě plně olistěn a mezi listy se nacházejí špičatá poupata. Víťa jedno rozevře, abychom viděli jeho žlutý a zvláštní vnitřek. Strom se jmenuje šácholan přišpičatělý – druh magnolie. V jeho těsném sousedství roste keřovitý rakytník, tento snad nepotřebuje partnera a umí se oplodnit sám. Při cestě se nachází další rarita zdejšího parku, a sice břečťan popínavý na kmeni vysokého a štíhlého modřínu, vyrostlý od kořene modřínu. Obvod kmene břečťanu je nevídaný, ale může prý dosáhnout průměru až jednoho metru a stáří několika set let. Cestu lemují velké a bohatě kvetoucí keře v různých barvách. Mezi nimi je nádherný červeně kvetoucí kdoulovec. Mezi keři se nenápadně olisťuje mladý jinan dvoulaločný – jinak Ginkgo biloba.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2013 
16.02.2016
V obci Boršov u Moravské Třebové-asi před 10 lety byla ukradena socha P.Marie, stojící u bývalé polní cesty do lokality Weisser Hübel mezi domy čp 126 a čp 128. Bohužel se nám nepodařilo sochu vyfotografovat a teď s odstupem času vidíme, jaká to byla velká chyba.
Zůstal tu pouze podstavec s dlouhým nápisem, že tuto statui nechal postavit Bartoloměj Hönisch v r. 1717. Posílám Vám její obrázek a snad Vaše redakce anebo některý z Vašich pečlivých čtenářů si vzpomene, že ji kdysi vyfotografoval a umožní nám a třeba i Vašim čtenářům se potěšit pohledem na toto vzácné sochařeké dílo, které je dnes třeba už za hranicemi naší země.
Přikládám i emailovou adresu v případě příznivé zprávy.
Zdraví Vás čtenář P.Dvorský
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2013 
16.02.2016
Radiměř
Poloha: Kříž leží v silničním příkopu na levé straně silnice z Radiměře do Pomezí před plotem
u vjezdu do zahrady domu č. p. 287.
Popis: Drobný pískovcový křížový kámen nepravidelného tvaru s hlubokou rytinou
kalvarijního kříže a letopočtem 1644. Kámen je v dezolátním stavu, je nasáklý vodou
a porostlý vrstvou mechu. Nepravidelný tvar vrchní části kamene byl způsoben
pravděpodobně již výběrem kamene. Zato spodní část byla zjevně ulomena, kámen byl tedy
patrně výrazně delší. Fotografie viz příloha obr. č. 14.
Rozměry: 70 x 42 x 12 cm
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2013 |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
