|
| |
|
TURISTÉ KLUBU PŘÁTEL PARDUBICKA PUTOVALI ORLICKÝMI HORAMI
16.02.2016 V roce 2013 byla vybrána na turistické soustředění od 7. do 14. září krásná obec pod hřebeny Orlických hor, Deštné v Orlických horách. Bydlení bylo zajištěno v místním penzionu Satelit, krásné chatě, nedávno zrenovované. Pokoje jsou zde dvoulůžkové, třílužkové a čtyřlůžkové s vlastním hygienickým zařízením a televizí. Byla objednána polopenze, kdy snídaně probíhala formou švédských stolů a večer se podávala teplá jídla včetně polévky. Deštné v Orlických horách je největším rekreačním střediskem Orlických hor. Roku 1362 je připomínáno jako dřevorubecká osada zv. Deštny, jinak farní ves v majetku kláštera Svaté Pole. Nejdříve se obyvatelé zabývali tkalcovstvím, těžbou dřeva, kdy od roku 1603 se plavily klády a polena po řece Bělé do Orlice, kde se vázaly do vorů pro potřebu kutnohorských dolů, dále prací na pilách a ve sklárnách. Rovněž se zde pašovalo. Původní sklárna je doložena roku 1595, poslední v Zákoutí (1669-1761). V centru obce je hotel „Národní dům“, který stojí na místě staré německé hospody zv. Deutsches Haus a byl postaven v roce 1929. Rekonstruován byl v letech 1981-84. Dnes je bohužel mimo provoz. Naproti se nachází krásně opravený barokní dvouvěžový poutní kostel sv. Maří Magdaleny z let 1723-26 se hřbitovem, kde je spousta nádherných náhrobků a soch, většina z dob německého osídlení. Před kostelem je velké pozdně rokokové sousoší P.Marie se sv. Josefem, Jáchymem a Annou z roku 1781. Naše první tůra začala v neděli 8.září, za krásného slunečného dne, po vrcholových partiích Orlických hor. Autobus nás vyvezl pod Šerlich, odkud jsme vystoupali k Masarykově chatě. Zde byly krásné výhledy do Čech i do sousedního Polska. Naše další cesta vedla přes Malou Deštnou a Velkou Deštnou po hřebeni Orlických hor, přes sedlo Pod Jelenkou, kdy jsme se pohybovali ve výškách okolo 1.100 metrů nad mořem, abychom po delší cestě došli až do Orlického Záhoří. Toto pojmenování se datuje od roku 1951, je to společné pojmenování osad a samot v údolí Divoké Orlice - Bedřichovka, Černá Voda, Jadrná, Kunštát, Trčkov, Zelenka. Centrum obce je právě původně Kunštát s kostelem sv. Jana Křtitele z let 1754-63. U kostela je umístěn pamětní kámen s deskou, kde se uvádí: „V roce 1676 se ve zdejší obci narodil Ignác Preissler, významný malíř skla a porcelánu Jeho práce jsou součástí našeho i evropského kulturního dědictví.“ Na tabuli Naučné stezky – Po stopách sklářů… se dále uvádí, že byl dvorním malířem skla a porcelánu hraběte Františka Karla II. Liebsteinského z Kolowrat. Navštívili jsme i polskou obec Mostowice, kam jsme přešli po novém mostě přes Divokou Orlici, abychom si prohlédli místní kostel Narození Panny Marie z roku 1782. Ten byl vidět již z dáli a proto nás zaujal. Řekou probíhá státní hranice mezi Českou republikou a Polskem. Pondělní výlet začal prudkým výstupem nad penzion na „Vyhlídku nad Národním domem“, do výšky 855metrů n.m. Vyhlídka dolů na Deštné byla bohužel dosti zamlžená. Pokračování vede s kopce přes Zákoutí (691m n.m.), a dále opět do kopce, kdy nám začalo nepříjemně pršet, až na konec obce „Luisino údolí“(877m n.m.). Odtud pokračujeme po „Jiráskově cestě“ nad sjezdovky, kde za detektivního pátrání v mracích, kdy nebylo vůbec nic vidět, jsme nalezli pokračování další cesty. V mlžném oparu jsme došli k zajímavému kostelu se hřbitovem, obehnanému z velké části kamennou zdí, který je pěkně zpustošený. Má ale novou střechu, nová okna, také věž je nově opravená a uvnitř, jak jsme zjistili, se usilovně pracuje. Kostel sv. Matouše byl postaven v letech 1737-41 na místě staršího. Po požáru roku 1833 byl opraven v roce 1853, ale po druhé světové válce byl ponechán svému osudu. Byly by odtud krásné výhledy, kdyby nebyla velká mlha, jsme ve výšce 705m n.m. Naše cesta pokračovala s kopce o 100 metrů níže do obce Jedlová, což je bývalá horská osada v údolí říčky Bělá. Zde nás upoutala krásná chata ve stylu horských alpských chalup, s balkony rozkvetlých muškátů. Je to penzion u Vernerů, kde jsme se setkali s velkou pohostinností paní majitelky a příjemným posezením po mokrém putování. Odcházeli jsme odpočinuti podél zajímavé chaloupky s názvem „U kamenného stolu“. Opravdu před chaloupkou ten kamenný stůl mají a nad chaloupkou krásný kamenný kříž na kamenném podstavci. Další zajímavostí, kterou jsme cestou míjeli, byla dřevěná kaple P.Marie s radioaktivním pramenem, obnovená v roce 1996, v sousedství hotelu Panorama. Hotel Panorama, původně německý dřevěný hostinec koupil rychnovský advokát JUDr. Jindřich Štemberka, který jej dal v roce 1915 přestavět na českou turistickou chatu. 31.7.1921 byla na Panorámě za přítomnosti A.Jiráska slavnostně odevzdána veřejnosti vyznačená turistická cesta po hřebeni Orlických hor (ta se od té doby jmenuje Jiráskova). U chaty na svahu Dříšského kopce byl v roce 1928 zřízen pomník na paměť JUDr. J.Štemberky. V roce 1981 byla na Panoramě odhalena pamětní deska ke 130. narozeninám A.Jiráska a k 60. výročí otevření Jiráskovy cesty. V roce 2006 zde byla obnovena zajímavá křížová cesta. Podle té jsme se vrátili do Deštné, to už nepršelo a dokonce svítilo sluníčko. Úterní ráno nás vítalo studené, ale s modrou oblohou a sluníčkem. Vystoupali jsme opět na „Vyhlídku nad Národním domem“, ale ne prudkým výstupem, ale po lesní klikaté silničce. Tou jsme pohodlně došli do hřebenových partií, do výšek nad 900 metrů n.m., kde nás čekaly nádherné výhledy i přes mlžné opary. Nejprve jsme objevili vodní plochu, abychom posléze zjistili, že je to vodní nádrž Rozkoš a za ní Česká Skalice a okolní obce. Naše cesta vedla přes „Sedloňovský černý kříž“ ve výšce 994m nad mořem, což je hranice přírodní rezervace Sedloňovský vrch. Původně zde stával dřevěný, černě natřený kříž s Kristovým tělem z mosazného plechu, postavený k uctění památky rakouského ministra orby Jeronýma hraběte z Mansfeldu. Cesta vedla dále „Pod Sedloňovským vrchem“ 1.026m, „Pod Polomským kopcem“ 1.014m a na „Polomský kopec 1.050m. Odtud byly velké a nádherné výhledy. Byli jsme nadšeni, protože se před námi tyčilo celé pásmo Krkonoš, i když v oparu, s Černou horou a Sněžkou. Dalším zážitkem bylo objevení pramene říčky Bělá. Pramen není uveden v žádné mapě, ani zde na ukazatelích. Z.Heranová našla pramen na internetu, a tak jsme se k němu vydali. Našli jsme sice jen označení na velkém kameni, kde se na tabulce nad kamenem uvádí: „Prameniště řeky Bělé – 1.048m n.m. – Délka toku 40,6 km, plocha povodí 215 km2. Ústí do Divoké Orlice pod Častolovicemi. Prameništěm je rašeliniště, které se pod nohama houpá a čvachtá. S kopců nás posléze svedla cesta dolů do údolí, do obce Sedloňov, kde jsme po odpočinku ještě navštívili krásnou zahradu. Je to alpinum paní Grulichové. Skály osázené pěstěnými a okrasnými dřevinami a vřesy, pod nimiž se rozkládá nádherná okrasná zahrada s vodními prvky a květy. To musí být velice náročná práce. Odtud jsme se vrátili autobusem do Deštné. Středeční výlet začínal po včerejším večerním dešti bez sluníčka a s mlhou. Autobusem jsme se dopravili do Sedloňova, kde jsme včera skončili. Obec je připomínána roku 1654. Barokní kostel Všech svatých byl postaven roku 1711 na místě kostela z roku 1578. Nachází se zde roubená fara a památná lípa, která je největším stromem v CHKO Orlické hory. Odtud jsme pokračovali přes kopečky a údolí. V obci Plasnice jsme měli malý zážitek, kde nás ve velké ohradě uvítalo stádo šedohnědých prasátek a tři světlá s černými fleky. U turistické chaty Radost nás pozval majitel dovnitř na kávu, což jsme s povděkem přijali. Naše další kroky vedly ke kopci Špičák. To je vrch ve výšce 839 metrů nad mořem, ve kterém byl otevřen v roce 1937 lom na kamenivo, používané na stavbu hraničního opevnění. Jde o velmi kvalitní kámen - Gabrodiorit. Na tuto těžbu padlo skoro půl kopce. Lom je už dávno zavřený. Další zajímavost, kterou jsme cestou míjeli v obci Šediviny, je kaple sv. Josefa z roku 1907. Novodobá stavba. Údajně nezajímavá, která se nám ale velice líbila. Snoubí se zde kámen s cihlami a dřevem. Jen střecha se nám nelíbila, protože je to kombinace eternitových šablon a červeně natřeného plechu. V obci Rovenské Šediviny jsme marně hledali chatu Hubert. Dostalo se nám ale milého pozvání na Prázovu boudu, nejen na grog, ale i na domácí slepičí polévku s domácími nudlemi. Prázova bouda je nejstarší boudou v Orlických horách. Je pěkně udržovaná. Konají se tu různé akce, jako svatby, oslavy apod. Dnes jsme se podruhé setkali s neobyčejně milým jednáním od místních horalů, což se vždy nestává. Počasí nám přeje a tak se vracíme jinou cestou, než byl původní plán, ale dojdeme nakonec do Deštného stejnou cestou jako v pondělí podél hotelu Panorama a křížové cesty. Čtvrteční cesta je naplánována opět do nejvyšších partií Orlických hor přes „Vyhlídku nad Národním domem“ k Šerlišskému mlýnu a odtud po cyklostezce do míst s názvem „Údolí Bělé“, dále na rozcestí „Pod Polomským vrchem“, a až na „Polomské sedlo“. Tudy jsme už šli. Dnes ale pokračujeme na opačnou stranu na červenou „Jiráskovu cestu“, abychom prošli krásnou přírodou, bukovým pralesem. „Bukačka“, což je přírodní rezervace, vyhlášená v roce 1954. Je to nejvýznamnější chráněné území Orlických hor. Leží v nadmořské výšce 860 - 1050 metrů nad mořem na hlavním hřebeni. Rezervaci tvoří pozůstatek zakrslého bukového pralesa s vtroušeným smrkem a javorem a rašelinná louka s podložím svorů a rul. Pro bohatství více než 200 druhů vyšších rostlin bývá nazývána Bukačka „Botanickou zahradou Orlických hor“. Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 4/2013.
Autor: Jarmila Skalická Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2013
Předchozí článek: Příběh sudslavských divadelních kulis Následující článek: Vysoké Mýto a jeho náměstí Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
