|
| |
|
Téměř zapomenuté firmy (XIX. část)
16.02.2016 Ing. Jaroslav Holický (nar. 1899, Poběžovice u Holic) požádal dne 10. 11. 1938 o povolení zřízení strojního zámečnictví, výrobu a opravu autosoučástek se sídlem v Milheimově ul. č. 1393. Avšak Společenstvo živností stavebních a výtvarných v Pardubicích podalo námitku z důvodu existence již dvaceti podniků se stejným nebo podobným provozem v Pardubicích. Pouze osm z těchto firem bylo prosperujících, zbylé živořily. Další námitka se týkala skutečnosti, že J. Holický již provozuje marmeládovnu v Holicích a má též podíl na vedení holického pivovaru. Dne 9. 12. 1938 objasnila celou záležitost OŽK v Praze mj. „Náš stát za změněných poměrů musí se brániti přílišnému přírůstku živností a jiných výdělečných podnikání ze strany osob, které by jinak zůstaly mimo obvod zúženého území naší republiky.“ Nakonec však dne 2. 1. 1939 vydává OŽK v Praze kladné vyjádření. Dne 15. 2. téhož roku J. Holický doplnil své zdůvodnění otevření živnosti v Pardubicích tvrzením, že jeho tchán Leopold Konečný v Holicích, který pro své stáří nemůže svoji živnost dále provozovati „…a ježto ve strojích je investován kapitál cca 400.000 Kč, na který byly zapůjčeny peníze peněžním ústavem.“ Jan Holík (nar. 1910) si v roce 1947 otevřel v Pernerově ul. č. 1868 elektrotechnický závod, který vedl až do roku 1948. Žádost o udělení elektrotechnické živnosti byla podána v posledním dnu roku 1946. Důvodem bylo mj. zrušení firmy Elektro- Palouš (Pernerova č. 375) „takže s ohledem na místní potřebu je nový elektrotechnický závod nutný.“ Dne 24. 1. 1947 vydalo Společenstvo elektrotechniků v Pardubicích J. Holíkovi povolení k činnosti. Ludvík Holler (nar. 1891, Rosice n. Labem) opověděl v roce 1930 živnost s nepravidelnou nehromadnou autodopravu osob se stanovištěm na Čechově nábřeží 518. Dne 6. 6. 1930 se městský úřad v Pardubicích vyjádřil kladně k žádosti L. Hollera. Jako důvod kladného stanoviska byla uvedena mj. i skutečnost, že se blížila Celostátní výstava tělovýchovy a sportu v Pardubicích (konaná v průběhu roku 1931), takže poptávka po autodrožkách bude větší. Koncese byla L. Hollerovi vydána 1. 7 1930. Holler provozoval firmu do roku 1934, později pracoval jako řidič u různých firem. Živnost byla provozována vozem značky Peugeot, počet dopravovaných osob bez řidiče byl tři. Koncese byla udělena až do 31. 1. 1955! Koncese byla schválena i Jednotou dopravních společenstev v Čechách (Praha II., Klimentská ul. 18) dne 6. 12. 1939. Je zajímavé, že v tuto dobu již L. Holler s největší pravděpodobností autodopravní živnost už neprovozoval. Eduard Holub (nar. 1886, Czaskovicích, okres Nitra, Slovensko) vlastnil od poloviny 20. let obchod se smíšeným zbožím (pekařství) v ul. Štrossově č. 510. Živnostenský list byl vydán v Pardubicích dne 8. 10. 1925. Pekařství bylo provozováno až do roku 1941 (28. 6.), kdy E. Holub utrpěl mozkovou mrtvici a ochrnula mu pravá polovina těla. Pekařskou živnost hodlal od E. Holuba převzít František Víšek (nar. 1918, Pardubice). Ten se vyučil u známého pardubického pekaře Antonína Racka, nějakou dobu po vyučení v jeho firmě pracoval. E. Holub s převzetím firmy souhlasil a dne 26. 6. 1945 se živnosti vzdal. F. Víšek vedl firmu jenom do 9. 12. 1945, pak živnost převzal František Hrůša, nar. 1913, Vejvanovice, okr. Chrudim, (v některých dokumentech uváděn jako Hruša). Hrůšova firma byla ve Svítkově-Přerovsko poškozena při jednom z náletů na Pardubice za druhé světové války. Firma Vladislav Holubář (nar. 1901, Líšnice u Žamberka) patří sice mezi známější pardubické firmy, ale následující údaje nebyly dosud publikovány. V. Holubář vlastnil sklad elektromotorů značky SVET, dále el. přístrojů a strojů v Havlíčkově ul. č. 1036, později od roku 1936 v ul. Masarykově č. 233/B, ještě později od roku 1940 v ul. Smilově č. 1994. Dne 3. 4. 1931 došlo k opovědění živnosti. V. Holubář hodlal provozovat prodejnu elektromotorů značky SVET pro východní Čechy a prodejnu veškerých elektrotechnických potřeb v Pardubicích. V. Holubář absolvoval dva roky učení u firmy E. Janík a spol. (později MEAS) v Brně. Dále absolvoval vyšší státní průmyslovou školu elektrotechnickou v Praze. Po studiích byl 14 měsíců zaměstnán u firmy Al. Hernych, Ústí n. Orlicí jako konstruktér a výpočtář, později nastoupil do Škodových závodů v Plzni (absolvoval studijní cesty po Polsku, Švédsku, Dánsku, Německu, Švýcarsku, Itálii a Francii). Pracoval dále půl roku ve Varšavě v konstrukční kanceláři. Z Polska odešel do Brna, kde pracoval ve funkci samostatného referenta pro styk brněnských závodů s varšavskými. V roce 1930 pracoval ve firmě S. Nykl, Konice. Marie Holubová (roz. Jordánová, 1895, Vodňany) vedla trhovectví na Perštýnském nám. č. 4, dříve Karanténa 2 (13), později Liberec. Součástí trhovectví byl prodej cukrovin, čokolády, zmrzliny, galanterního, pleteného a střižního zboží. K opovědění živnosti došlo 13. 5. 1931. Podle archivních pramenů provozovala Marie Holubová trhovectví až do roku 1947, což se však zdá být přes všechny válečné a poválečné hospodářské martýria nepravděpodobné. Josef Homolka (nar 1910, Načešice, okr. Chrudim) vedl závod krejčovský v Pardubičkách v Nerudově ul. č. 286. Po vyučení v oboru pracoval od 25. 5. 1928 do 30. 9. 1932 jako krejčovský tovaryš u Františka Čížka, krejčího v Svítkově. Od 1. 10. 1932 u Josefa Kristka, krejčího v Pardubičkách (do 15. 3. 1944). Poté byl totálně nasazen do května 1945 u firmy Telegrafia. O krejčovské živnosti se archivní prameny zmiňují v jediném poválečném roce 1946. Antonín Honiš (nar. 1870, Parník, okr. Lanškroun) vedl řeznictví a uzenářství v ul. Dašické č. 289 v letech 1927-1940. Jeho otec Václav Honiš starší vedl obchod živým a mrtvým dobytkem ve Famílii. Dne 31. 10. 1938 musel pro nemoc svoji živnost vzdát. Václav Honiš (nar. 1900, Kerhartice) byl synem Antonína Honiše. Také on byl řezníkem a uzenářem. Živnostenský list mu byl vydán dne 19. 5 1926. Svoji živnost vedl až do roku 1948, krátce ho zastupoval František Fejfar v roce 1941. Od roku 1925 byl zaměstnán u svého otce až do jeho smrti roce 1940. Hedvika Honsnejmanová (nar. 1918, Vídeň, později příslušná do Librantic, okr. Hradec Králové) provozovala krátce modiství na Wilsonově ul. 112. Před ní stejnou živnost provozovala Kamila Hušinová, provdaná Beranová. K opovědění živnosti K. Hušinové došlo 30. 1. 1939. Živnostenský list byl vydán 4. 4. 1939. K. Hušinová předala živnost H. Honsnejmanové v roce 1946. Z archívních pramenů není jasné, jak dlouho Honsnejmanová modiství vedla. František Horáček byl nájemcem známého pardubického hotelu Bouček na Zeleném předměstí č. 841 od roku 1938, pozdější nájemce restaurace na Kunětické hoře. Dříve hotel vedl Josef Urban (hotel se také jmenoval po něm Urban od roku 1910). Dalším majitelem byl Josef Bouček (nájemce byl Antonín Kvasnička). Hotel Bouček byl v roce 1945 zrušen. Hotel Bouček (Urban) byl v Pardubicích velmi známý, proto zde uvedeme několik podrobnějších údajů. Josef Urban se narodil 7. 10. 1880 v Mnichovicích. Roku 1896 se vyučil číšníkem, později byl zaměstnán v Praze v hotelu de Saxe. Pracoval i jako číšník v Olomouci v Grandhotelu „Austria“, dále v Moravské Ostravě v hotelu Slavia. Po vojenské službě byl nájemcem hotelu U zlatého soudku v Pardubicích, dále pracoval jako zástupce Hermíny Valentové, majitelky živnosti hostinské v Pardubicích. Dne 2. 2. 1909 si J. Urban podal žádost o vybudování hotelu na Zeleném předměstí poblíž nádraží. „…nedostatek hotelů není pro vývoj města Pardubic příznivým a zanášejí-li cizinci peníze svoje do města jiného ač obchodují v Pardubicích, jest to ke škodě všech poplatníků města Pardubice.“ Společenstvo hostinských, výčepníků a kavárníků v Pardubicích dne 9. 4. 1910 doporučilo udělení koncese pro hotel Josefa Urbana. Josef Bouček (nar. 1890 v Kamenné Lhotě, příslušný do Borotína, okr. Sedlčany) spoluvlastník hotelu žádal 11. 7. 1928 o udělení koncese hostinské a výčepní. Dne 30. 6. 1928 koupil společně se svoji manželkou Růženou od manželů Josefa a Barbory Urbanových hotel Urban. V žádosti o udělení koncese je mj. uvedeno „…dostalo se mi od vrchního velitelství vojsk válečného kříže s armádní pochvalou za to, že jsem neohroženým vystupováním zastavil dne 29. 1. 1919 vlak jedoucí z Lučence do Darmut a tím znemožnil přepadnutí všech vojenských osob ve vlaku se nalézajících ježto Darmuty byly v maďarských rukou.“ Od 30. 4. 1926 do 4. 2. 1927 byl Bouček nájemcem restaurace a hotelu Slovanský dům v Hustu. Dne 3. 1. 1929 se nájemcem hotelu Bouček stal Antonín Kvasnička (nar. 1909, Pohořelice, okr. Mikulov). Ze dne 14. 7. 1937 je zachována žádost A. Kvasničky o převzetí hostinské koncese od J. Boučka, který se ve stejný den v Pardubicích své koncese vzdal ve prospěch výše uvedeného. Posledním majitelem hotelu Bouček byl František Horáček (nar. 1905, Horní Branné, okr. Jilemnice, příslušný do Pardubic), kuchař a cukrář v Pardubicích. Po vyučení pracoval jako cukrář a moučnikář u firmy Václava Ledeckého, v polovině 30. let vedl spolu s Jaroslavem Zemanem hotel Imperiál v Pardubicích. Dne 10. 9. 1938 si F. Horáček podal žádost o koncesi pro živnost hostinskou a výčepnickou se stanovištěm v Pardubicích, nám. Legií č. 841. Dne 29. 10. 1946 F. Horáček otevřel při hotelu Bouček vinárnu, která byla za okupace zabrána pro vojenské účely. Naopak dne 3. 10. 1947 Zemský NV v Praze nepovolil F. Horáčkovi provozování nočního podniku v hotelu. (pokračování) Autor: PhDr. Petr Borovec Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2013
Předchozí článek: Neobvyklá a již zaniklá řemesla v Čermné Následující článek: Sochařská výzdoba Antonína Poppa v Pardubicích Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
