|
| |
|
Klepý a jiné „střechy Evropy“
16.02.2016 Pod pojmem „střecha Evropy“ se nám asi nejčastěji vybaví alpská velehorská scenerie, ovšem toto poněkud vzletné označení se často používá i pro horskou skupinu Králického Sněžníku na česko-moravsko-kladském pomezí. Z tohoto pohoří, nejvyššího v na území Pardubického kraje a třetího nejvyššího v České republice, totiž povrchová voda odtéká jak z pomyslné střechy do tří moří. Skalnatý Trojmořský vrch Vlastní „střechou Evropy“ však není vrcholek Králického Sněžníku (1424 m), ale návrší Klepý (1144 m), tvořící poslední nápadný hrbolek na jižním okraji hraničního hřbetu pohoří. S ohledem na zmíněné trojnásobné rozvodí je výstižný polský název tohoto místa Trójmorski Wierch. Východní svah je odvodňován horním tokem Moravy (pramenícím pod vrcholkem Králického Sněžníku) v povodí Dunaje a úmoří Černého moře, z jižního úbočí odtéká Lipkovský potok – což je jeden z prvních přítoků Tiché Orlice v povodí Labe a úmoří Severního moře – a na západním, polském svahu Klepého pramení Kladská Nisa (Nysa Kłodzka) v povodí Odry a úmoří Baltského moře. Vrcholek Klepého nyní zvýrazňuje asi 20 m vysoká volně přístupná rozhledna a dlouho tudy procházela turistická cesta pouze polským územím. Před nedávnem byla na Klepý vyznačena také červeně značená trasa (asi 2,5 km dlouhá) od parkovacího místa na vrcholku stoupání silničky z Horní Lipky a Horní Moravy. Míjí pramennou studánku Lipkovského potoka a posléze sleduje státní hranici na vrchol Klepého. Ten je téměř ze všech stran obklopen rulovými skalkami, které mrazové zvětrávání už většinou rozrušilo do sutí a rozsáhlého kamenného moře. „Klapající kamení“, které se čas od času sype po strmém svahu, dalo kopci české pojmenování Klepý, Klepáč či Klapáč (z původně německého názvu Klapperstein). Ze skalnaté hrany pod vrcholkem a zejména z nedávno postavené rozhledny se otevírá široký výhled na přilehlé partie pohoří s dominující vrcholovou kupolí Králického Sněžníku, do Kladské kotliny a na táhlá pásma Orlických a Bystřických hor. Hraničním hřbetem se pak vine polská zeleně značená cesta až do vrcholových partií Králického Sněžníku s pramennou studánkou řeky Moravy. Také pramen Kladské Nisy je při turistické cestě, a to asi 0,5 km od státní hranice pod Klepým (od „oficiálního“ hraničního přechodu) směrem k horské obci Jodlów. I ve švýcarských Alpách Mnohý z návštěvníků „trojmořského vrchu“ Klepý si možná položí otázku, kolik podobných pomyslných „střech“ – tedy míst, odkud voda odtéká do tří moří – se v Evropě ještě nachází. Pokud se přidržíme pouze hlavního evropského rozvodí, oddělujícího oblasti (úmoří) odvodňované směrem k „severním“ mořím, od úmoří „jižních“ (Černého moře a soustavě Středozemního moře), pak na našem kontinentu najdeme ještě tři další „trojmoří“. Dvě se nacházejí na jihu Švýcarska v Alpách a jsou od sebe vzdálena necelých sto kilometrů. „Trojmoří“ v sedle Pass Lunghin (2654 m) je součástí Rétských Alp ve švýcarském kantonu Graubünden a leží na severozápaním temeni hory Piz Lunghin (2780 m), západně od známého vysokohorského sedla Maloja. Odděluje úmoří Severního, Jaderského a Černého moře. Na sz. svahu pramení jedna ze zdrojnic Albuly, která se vlévá do Rýnu v úmoří Severního moře, k jihu teče Mera do Pádu a Jaderského moře, voda ze severního až sv. úbočí napájí Lunghinské jezero, které je považováno za prameniště Innu v povodí Dunaje a úmoří Černého moře. Druhou alpskou „střechu Evropy“ vytváří hora Witenwasserenstock (3082 m), vystupující ve skupině Piz Rotondo v Lepontských Alpách, přibližně v poloviční vzdálenosti mezi známými silničními průsmyky Sv. Gottharda a Furka. Na rozsoše asi 300 m východně od vrcholku je hranice nejen tří švýcarských kantonů (Valais, Uri a Ticini), ale zároveň i tří úmoří. Na východním svahu pramení jedna ze zdrojnic říčky Reuss, což je přítok Aary v povodí Rýnu a úmoří Severního moře, na západním svahu potok Gerenwasser, přítok Rhony v úmoří Středozemního moře, a z východního úbočí odtéká bystřina Ri di Bedretto do řeky Ticina – významné zdrojnice Pádu v úmoří Jaderského moře. Na všech stranách Evropy Zbývající čtyři „trojmoří“ jsou rozptýlena po všech světových stranách Evropy, ale součástí hlavního rozvodí je už jen jedno – ve Francii, v regionu Champagne-Ardenne. Tam se z jižní částí vápencové krasové planiny Langres (Plateau de Langres) poblíž stejnojmenného historického města rozbíhají tří úmoří. Směrem k Lamanšskému průlivu odtéká řeka Seina, do Severního moře, respektive do delty Rýnu, se vlévá Mása (Meuse) a pramení zde také pravý přítok Saôny, což je vydatná pobočka Rhony v úmoří Středozemní moře. Méně známé je jihoevropské „trojmoří“ na jihu Kosova – na severních výběžcích pohoří Šar planina a v přilehlém podhůří. Z hor západním směrem odtéká Suva reka (Suchá řeka), což je levý přítok Bílého Drinu – jedné z hlavních zdrojnic Drinu v úmoří Jaderského moře. Na východním a jižním svahu téhož horského hřbetu pramení zdrojnice řeky Lepenac, která se v Makedonii vlévá do Vardaru a s ním v Řecku do Egejského moře. Podhorské jezírko Sazlija je prameništěm řeky Sitnice, která protéká Kosovským poljem k severu a u Mitrovice se vlévá do Ibaru – přítoku Západní Moravy v povodí Dunaje a úmoří Černého moře. Známější nežli vlastní „trojmoří“ na jihu Kosova je někdejší umělá bifurkace, k níž došlo už ve 14. století rozdělením toku Nerodimka (přítok Vardaru), za účelem zřízení spojovacího kanálu mezi řekami Vardar a Ibar. Po 2. světové válce byl tento už nefunkční kanál zasypán. Poněkud odlehlé je severoevropské „trojmoří“ na severu Skandinávského pohoří při státní hranicí Norska a Finska. Do úmoří Barentsova moře náleží řeka Karasjokka, jejíž střední tok – již pod názvem Tanajoki – tvoří značnou část výše zmíněné státní hranice. Napříč norským regionem Finnmark protéká řeka Altaelva, vlévající se do stejnojmenného fjordu Norského moře. Finská strana státní hranice už převážně náleží k úmoří Baltského moře. Zdrojnice zde má řada přítoků dvou větších řek – Torniojoki (tvoří část hranice se Švédskem) a Kemijoki – ústících blízko sebe do Botnického zálivu. Poslední, východoevropské „trojmoří“ se nachází se ve Valdajské pahorkatině asi 250 km západně od Moskvy. I když vyčleňuje rozsáhlá povodí tří významných řek, lze jej za rozmezí tří úmoří považovat jen s výhradou. Problém je v tom, že jednou z odtud vytékajících řek je nejdelší evropský veletok Volha, ústící do Kaspického moře, což jak známo je jezero. (Volha pramení v nadmořské výšce 228 m a na svém více než 3,5 tisíc kilometrů dlouhém toku má spád pouze 0,07 promile.) Západně od pramenů Volhy má zdrojnice řeka Daugava (v Rusku obvykle zvaná Západní Dvina), protékající severním Běloruskem, Lotyšském a ústící do Rižského zálivu Baltského moře. Jižní svahy Valdajské pahorkatiny jsou prameništěm také čtvrté nejdelší evropské řeky Dněpru. Teče ruskou Smolenskou oblastí, posléze východním Běloruskem, protíná celou Ukrajinu a u Chersonu vtéká do Černého moře. * * * Z výše uvedeného přehledu všech sedmi evropských „trojmoří“ vyplývá, že poněkud vzletné označení „střecha Evropy“ asi nejvíce přísluší vrchu Klepý – Trojmorski Wierch na česko-polské hranici v horské skupině Králického Sněžníku. A to nejen pro jeho polohu v srdci Evropy, ale také pro relativně snadnou dostupnost. Autor textu a obrázků: Doc. RNDr. Jan Vítek, Přírodovědecká fakulta, Univerzita Hradec Králové
Autor: Jan Vítek Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2013 Předchozí článek: SLATIŇANY – Zámecký park a rosarium Následující článek: Hliniště v Ústí nad Orlicí Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
