|
| |
|
Vlastivědné listy Pardubického kraje
2/2012
18.12.2012
Článek k životnímu jubileu Bohumila
Fořta navazuje tématicky
na statě připomínající ve
Vlastivědných listech Pardubického
kraje význačné železniční
odborníky Josefa Daňka
(3/2005) a prof. Roberta Nejepsu
(4/2011). Bohumil Fořt je bývalým asistentem profesora Nejepsy a zároveň bývalým spolupracovníkem Josefa Daňka v kolektivu vývojových pracovníků, zabývajících se od 50. let minulého století vývojem československé vlakové brzdy. Ing. Fořt se zabýval také vysokoškolskou pedagogickou činností - specializací vlakové brzdy, ale zároveň se vypracoval na odborníka na mezinárodní úrovni. Více než dvacet let byl československým zástupcem při mezinárodní železniční organicaci UIC (Union Internationale des Chemins de fer) se sídlem v Paříži. Zároveň byl také zástupcem v OSŽD (Organizacija dlja sotrudničestva železnych dorog) se sídlem ve Varšavě. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2012 
18.12.2012
„Řád Zlatého rouna patří mezi nejatraktivnější
vyznamenání, která přinesl středověk
a která se významně zapsala do
české historie“, uvádí řádový historik František
Lobkowicz svou pozoruhodnou studii
o tomto řádu. Řád založil burgundský vévoda
Filip Dobrý (1396-1467). Oznámil jeho
založení 10. Ledna 1430 při příležitosti své
svatby s Isabelou Portugalskou v Bruggách.
Tehdy oznámil i jména prvních 24 rytířů.
Na vévodově náhrobku v Dijonu je nápis:
„K podpoře Církve, která je Božím domem,
jsem založil řád, nazvaný Rounem.“ Zlaté
rouno a jeho statuta byla potvrzena papežem
Eugenem IV. Bulou „Regnum universalis
acclesiae“ 7. září 1433.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2012 
18.12.2012
Vratislav z Pernštejna, stavebník
litomyšlského zámku, nejvyšší
kancléř království Českého, nazývaný
Vratislavem Nádherným,
podle Zdeňka Kalisty byl typem
dvořana, v němž došlo je „spojení
zřetele dynastického (roz.
habsburského – pozn. J. K.)
a zřetele národního.“1) Seiseneggerův
portrét z roku 1558 (viz
foto) ukazuje podle Z. Kalisty
„typ pozdně renesančního, či,
chcete-li už barokního nádherymilovného
aristokrata.“2) Vratislav se narodil 9. července 1530 ve Velkém Meziříčí jako syn Jana z Pernštejna, zvaného Bohatý a jeho druhé ženy Hedviky ze Schellenberka (Šelmberka).3) Ve svých 13 letech pronikl k habsburskému dvoru, kde se stal oblíbencem arciknížete Maxmiliána, od roku 1549 titulárního českého krále. Již od roku 1548 (t. r. zemřel Vratislavův otec Jan) pobýval s Maxmiliánem ve Španělsku. Ve svých 21 letech (1551) byl povolán (přes odpor věkem starších šlechticů) do čela výpravy české šlechty směřující na Apeninský poloostrov. T. r. byl již Maxmiliánovým osobním komorníkem. Jeho pán jej i nadále využíval k diplomatickým misím (1554 Španělsko, 1555 Nizozemí a Anglie). 27. Ledna 1555 obdržel od Filipa II. Řád zlatého rouna, na podzim t. r. (14. 9.) se oženil s Marií Manrique de Lara ze starobylého španělského rodu. Roku 1560 zastupoval Maxmiliána II. již jako dvorský štolba na svatbě Filipa II. s Alžbětou z Valois, roku 1573–75 vedl v Polsku s Vilémem z Rožmberka jednání o polskou korunu pro habsburského arciknížete Arnošta. Od roku 1566 byl nejvyšším kancléřem království Českého. Tento úřad vykonával až do své smrti (1582). Jako člen dvorské tajné rady tak spoluvytvářel habsburskou politiku. „Jako nejvyšší zemský úředník… patřil Vratislav z Pernštejna …ke konzervativním českým politikům druhé poloviny 16. století, kteří při nepředstírané loajalitě k Habsburkům razili program umírněného mocenského dualismu a neusilovali o prosazení jejich absolutistické vlády na úkor omezení práv stavovské monarchie,“ uvádí V. Bůžek.4) Rok po nástupu do čela české dvorské kanceláře (1567) postoupil Pernštejnovi město Litomyšl, když mu nemohl splatit dluh 13 tisíc kop gr. českých. Nově vystavěný renesanční zámek se tak později stal venkovskou Vratislavovou rezidencí, sídlem jeho dvora i místem rodinného zázemí. Pernštejnové se tak po ztrátě pardubického panství (1560) vrátili na teritorium východních Čech, i když většina jejich držav byla tehdy již na Moravě. Jejich fi nanční problémy však stejně narůstaly.5) Vratislav v letech 1552-62 prodal panství Velké Meziříčí, Třebíč, Křižanov, Hrušovany a Židlochovice, vzorně se však staral o Litomyšl, Prostějov, Plumlov, Tovačov a Nové Město na Moravě. Dokončoval stavbu chrámu Povýšení sv. Kříže v Doubravníku jako moravské hrobky svého rodu. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2012 
18.12.2012
Pokračování seriálů článků, který vznikl na
základě práce zabývající se problematikou
kamenných křížů a křížových kamenů na
území okresu Svitavy. BOHUŇOV Poloha: Kříž stojí na levé straně silnice z Bohuňova do Vítějevsi ve svahu za silničním příkopem. Popis: Křížový kámen z pískovce s dvojitým reliéfem latinského kříže otočený na západ. Kámen je celkově ve špatném stavu, je výrazně zvětralý a jeho vrchní část je značně poškozena. Z levého horního rohu vede šikmo vpravo dolů výrazná prasklina vyspravená betonem. Celý kámen je porostlý množstvím mechu a lišejníků. Rozměry: výška 80 cm, rozpětí ramen 58 cm, hloubka 16 cm. Historie: Starší německá ani česká literatura se o tomto křížovém kameni nezmiňuje, o jeho existenci se patrně nevědělo. Zmiňuje se o něm až Ošanec19 (MVL č. 5) a je zapsán v knize Kamenné kříže Čech a Moravy. Kámen je opředen cyrilometodějskou tradicí, která ale vznikla až druhotně v 19. nebo na začátku 20. stol. Kámen je poměrně poškozený a jeho zvětralý povrch vypovídá o značném stáří. Nelze ho však přiřadit až do 9. stol. k Cyrilometodějské misii. Jiný původ ani žádná pověst nejsou ve spojitosti s kamenem známy, proto i nejspíše nadále zůstane jeho původ neznámý. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2012 
31.08.2012
Jak se můžete dočíst v jiných článcích v tomto
čísle Vlastivědných listů Pardubického kraje,
také Litomyšl a její historie jsou významně spjaty
s rodem Pernštejnů. Tuto skutečnost potvrzuje také kastelánka Státního zámku Litomyšl Jana Sehnalová. Když se totiž v roce 1567 stal majitelem litomyšlského panství Vratislav II. z Pernštejna, započal za pomoci italského stavitele Giovanni Battisty Aostalliho s přestavbou původního gotického sídla rodu Kostků z Postupic na renesanční zámek. Zvláštností je, že původní projekty zámku nepočítaly s takto rozsáhlou stavbou. Původní zámek měl půdorysně kopírovat stavbu někdejšího gotického paláce, plánovala se výstavba zámku ve tvaru písmene L. „Mělo stát pouze východní a severní křídlo. Po třech letech stavby v roce 1571, kdy se sešel Vratislav z Pernštejna se staviteli, bylo přislíbeno, že na stavbu bude uvolněno mnohem více prostředků a dojde k rozšíření půdorysu zámku do tvaru písmene U, tedy vzniku také západní části zámku. Po dalším období výstavby došel Vratislav k poznání, že nové rodové sídlo musí skutečně odrážet jeho postavení, proto byla stavba uzavřena velkolepým jižním křídlem s otevřenými arkádami, a tím vzniklo II. zámecké nádvoří“, vysvětlila postup výstavby J. Sehnalová. Vratislav z Pernštejna byl totiž nejvyšším kancléřem Království Českého. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2012 
31.08.2012
Pernštejnové přicházejí na Pardubicko
v roce 1490. Vilém z Pernštejna totiž
v tomto roce získal právo na výplatu
panství Kunětická hora, na nějž byla
uvalena zástava. Když pernštejnští úředníci o rok později začali vyplácet hotovými penězi zástavy jednotlivých vesnic, zjistili, že tou dobou je ke koupi také sousední panství pardubické. A tak v červnu roku 1491 pan Vilém z Pernštejna kupuje panství Pardubické. Obě spojená panství se pak stala pro Pernštejny významnou hospodářskou oblastí. Jak se krátce poté ukázalo, Vilém z Pernštejna byl nejen skvělým politikem a hospodářem, ale zejména vodohospodářem. Již v době svého příchodu na Pardubicko platil za vyhlášeného znalce v rybníkářském podnikání. Měl i dostatek peněz, aby se mohl pustit do velkorysých rybničních projektů. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2012 
31.08.2012
O rozmachu rybníkářství a vodohospodářství na Pardubicku za
doby pánů z Pernštejna píšeme v jiném článku. Ačkoliv následující
tři akvadukty, o kterých bude v článku řeč, nepocházejí z doby
pánů z Pernštejna, s pernštejnskými vodními díly souvisejí.
Ve všech třech případech se totiž jedná
o křížení s vodními kanály zbudovanými
Pernštejny. Pokud tedy chcete tip na krátký výlet, který nezabere příliš mnoho času, zajeďte si do Sezemic a projděte se podél toku řeky Loučné, po pohodlné pěšině až k místu, kde se do jejího koryta vlévá tok kanálu zvané Zadní Lodrantka. Nedaleko tohoto místa naleznete zcela unikátní a nedávno nově zrekonstruovaný Velký akvadukt, který převádí vody Mlýnského potoka, který se kříží právě s tokem Zadní Lodrantky tekoucí pod ním. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2012 
31.08.2012
V jiném článku ve Vlastivědných listech popisujeme
Opatovický kanál, jehož posláním bylo zejména
napájení rybníků. Umělé kanály však nechal Vilém
z Pernštejna vybudovat také přímo v Pardubicích
a jejich bezprostředním okolí. Zde však hlavním
posláním bylo kromě napájení vodních ploch také
využití vodní energie pro pohon nejrůznějších vodních
zařízení. Příkladem je zejména kanál, dnes nazývaný Halda, který přivádí vody z Loučné do Pardubic. Jeho počátek je 350 metrů před soutokem Loučné s Labem. Práce na výstavbě kanálu byly zahájeny roku 1495 a jeho stavitelem byl pravděpodobně fi šmistr Vlček. Původní pojmenování dnešní Haldy bylo Strúha Sezemská nebo Počápelský kanál. Od Loučné se však kanál přikláněl směrem k Labi, a to tak těsně, že v místě zvaném „V úzkém“ teče tok kanálu Halda pouhé 4 metry od toku řeky Labe. Tehdy byla hladina vody v Haldě o 8 metrů vyšší než hladina v Labi. Důvodem, proč se Halda tak těsně přibližuje k toku Labe, je skutečnost, že se v těchto místech nachází vyvýšenina Hůrka, kterou musel kanál obejít a dostat se až těsně k Labi. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2012 
31.08.2012
Páni z Pernštejna – rod erbu
zubří hlavy – patřil ke starým
moravským aristokratickým
rodům, jejichž počátky sahaly
až do 13. století. Profi lovali se
zprvu jako válečníci či dokonce
lapkové, později jako politikové
zastávající významné zemské
funkce a úřady.
Základy jejich majetkové a politické moci
upevnil Vilém z Pernštejna (zemřel 1521),
který spojil pozoruhodné ekonomické aktivity
nejen s politickou dráhou, ale též s mecenášstvím
umění a významnou stavební
činností. Od roku 1490 až do roku 1514 byl
nepřetržitě ve funkci nejvyššího hofmistra
království a výrazně ovlivňoval jagellonskou
politiku jako jejich bankéř. V době náboženských
sporů zaujal tolerantní nadhled,
jenž J. Válka pojmenoval „nadkonfesijním
křesťanstvím“.1) Již v roce 1509 se Pernštejnové
stali nejbohatším šlechtickým rodem
v Čechách (před Rožmberky) a následně
i v zemích Koruny české, kde za nimi zůstala
i slezská knížata. Oba Vilémovi synové
Jan (1487–1548) a Vojtěch (1490–1534)2) se
snažili pokračovat v linii svého otce, jenž
je oženil se sestrami Annou a Markétou
z Postupic. Sňatkovou politikou se tak pernštejnské
dominium rozrostlo o Lanškroun
a Lanšperk na hranici s Moravou. Otec Vilém
počítal s českou i moravskou větví svého
rodu, jež však existovaly jen do roku 1534,
kdy zemřel Vojtěch z Pernštejna a na Pardubicích.
Jeho bratr Jan, dosavadní držitel moravského
dílu, pak získal i díl český. Vojtěch
patřil také k předním stavovským politikům
jako jeho otec a v roce 1526 po smrti Ludvíka
Jagellonce v bažinách u Moháče se jeho
jméno vyskytovalo v souvislosti s kandidaturou
na český královský trůn. Habsburské
peníze však znamenaly zřejmě více… Jan
z Pernštejna zaujímal již v letech 1506–32
významné moravské zemské úřady nejvyššího
komorníka a zemského hejtmana. Pernštejnové
patřili k té části stavovské obce, jež
kladla důraz na právo a stavovské svobody.
Bylo tedy logické, že v době Ferdinanda
I. Habsburského se stal Jan z Pernštejna
hlavním mluvčím stavovské opozice proti
absolutistickým snahám krále. Zůstal však
stranou protihabsburského povstání roku
1547, neboť i on byl velkým královským věřitelem.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2012 
27.07.2012
Nejstarší dějiny dnešního kostela
sv. Bartoloměje jsou poněkud
zahaleny tajemstvím. Z písemných pramenů víme, že v roce 1295 vydal papež Bonifác VIII. bulu, ve které vzal do ochrany všechny existující kláštery řádu cyriaků – křižovníků s červeným srdcem. Byl mezi nimi i klášter v Pardubicích (latinsky uváděné jako „Pordobice“) s kostelem sv. Bartoloměje. Zmínka v papežské bule je i nejstarší písemnou zprávou o Pardubicích. O konventu cyriaků existují i další archivní zprávy, víme, že zde byl volen hlavní představitel řádu, že bydleli ve zděných budovách a že spravovali i vesnice v okolí. Nevíme však přesně, kde stál kostel. Někteří badatelé soudí, že byl postaven jižně od stávajícího chrámu na místě dnešního děkanského úřadu. Podle jiných stál kostel i s klášterem v blízkých Pardubičkách, kde se při archeologických průzkumech podařilo odkrýt zbytky staveb ze 13. století, zatímco v okolí dnešního kostela sv. Bartoloměje se věrohodně nepodařilo prokázat žádnou starší výstavbu. Klášter i s kostelem byl vyvrácen husity v roce 1421. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2012 
27.07.2012
Kunětická hora, jako dominanta
východočeského Polabí
poutala pozornost člověka již
od pravěku. První stavební počiny jsou dodnes značně nejasné a s absencí archivních materiálů vyvozujeme tak určité závěry pouze z provedeného rozsáhlého archeologického výzkumu. Ten pod vedením archeoložky PhDr. Julie Šulcové probíhal v areálu hradu od roku 1983 více než 20 let. Jeho výsledky a vyhodnocení zatím nejsou k dispozici. Přes strategicky důležitou polohu v blízkosti obchodních cest, v úrodné krajině osídlené ve středověku již od založení blízkého Opatovického kláštera v 11. století, nebyl zřejmě vrchol osazen ani ve 13. a na počátku 14. století. Až do počátku 15. století jsou veškeré písemné údaje o existenci hradu na Kunětické hoře pouze nepřímé a útržkovité povahy. Archeologické výzkumy naznačují, že již v druhé polovině 14. století stál na Kunětické hoře poměrně rozsáhlý hradní komplex (předpokládáme-li z archeologických situací zachycujících povětšinou základová zdiva dokončenost takové stavby) dvouvěžového hradu s palácem a hranolovou, původně zřejmě obytnou věží ve východní části areálu a kruhovou věží na západním cípu hřebene. Střední část hradního komplexu nebyla v období 14.–15. století zastavěna. K objektu hradu se nepochybně vázalo i rozsáhlé předhradí. Některé kronikářské zprávy uvádí domněnky, že hrad patřil templářům.1) Naopak Řivnáčův průvodce z roku 1882 přesně a naprosto správně uvádí několik datací vážících se k důležitým vlastníkům a událostem na Kunětické hoře. Pojednání však začíná konstatováním, že hrad byl založen kolem roku 1300 a byl hradem královským, záhy ale přecházel z ruky do ruky…2) Majitele tehdejšího hradu se však prokazatelně doposud určit nepodařilo. Vzhledem k rozsahu objektu a pozdějším listinným materiálům je však nanejvýš pravděpodobné, že hrad byl skutečně královým majetkem. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2012 
27.07.2012
Město Pardubice, zejména pak
jeho historie a architektura
jsou hodně spjaté s rodem pánů
z Pernštejna. Majiteli pardubického
panství byli Pernštejnové sice
pouze necelých 70 let, ale toto
období se podepsalo na podobě
města velmi významně.
Když roku 1490 pernštejnští úředníci objížděli obce v okolí Opatovic a Kunětické hory, kterým vypláceli zástavu, zjistili, že sousední pardubické panství je na prodej. A tak se roku 1491 stal pan Vilém z Pernštejna majitelem pardubického panství. Do té doby bezvýznamné městečko Pardubice mělo štěstí, že se Pernštejnové rozhodli zde zbudovat sídlo své české rodové větve. Nabízela se sice varianta využít pro opevněné sídlo nedalekou Kunětickou horu, kde Vilém z Pernštejna započal s přestavbou hradu a do roku 1509 provedl zásadní přestavbu obytného jádra a také dobudoval jeho opevnění. O tom ale píšeme v samostatném článku. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2012 
27.07.2012
V r. 1555 uzavřel prostřední syn Jana z Pernštejna, zvaného BOHATÝ
se sídlem na Pardubicích svatbu s Marií Manrique de Lara,
dvorní dámou Marie Španělské. Tímto sňatkem došlo ke změně nejen v pernštejnském rodě, který se dlouhodobě pošpanělštil, ale i v části české šlechty, která se hlásila ke katolictví a převzala od Španělů a jejich příznivců konfrontační charakter katolické víry. Šlechtická společnost se začala v Čechách ostře diferencovat. Vliv španělské kultury ovšem měl i pozitivní význam, a to nejen ve studiu španělské řeči a literatury nebo dovozu skvěle vypracovaných zbraní a uměleckých předmětů či způsobu odívání. Hlavní význam byl v seznámení se se španělskými obrazy, zvláště portréty, v nichž se mísí prvky vlámské školy. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2012 
27.07.2012
Příchod Pernštejnů do východních Čech, když v letech 1491–1492
příslušník tohoto rodu Vilém (II) získal od Jindřicha staršího, vévody
minsterberského a syna krále Jiřího z Poděbrad Kunětickou
horu a Pardubice1) , znamenal význačný zásah do historie značné
části východních Čech, především dnešního území Pardubického
kraje. Jednou z oblastí, kterou příslušníci tohoto rodu ve východních
Čechách výrazněji ovlivnili, byl i vývoj zdejších šlechtických
sídel, neboli oblast východočeské kastelologie. Nejvýznačnějším pernštejnským zásahem do vývoje východočeských šlechtických sídel byla přestavba starších hradů v Pardubicích a na Kunětické hoře, která představuje pozoruhodný vývoj architektury šlechtických sídel od gotického hradu především s fortifi kační funkcí k raně renesančnímu zámku představujícími pohodlné bydlení a reprezentaci majitele. Pernštejnská architektura těchto šlechtických sídel představuje nejen naprosto nový trend v budování obytných prostor šlechtického sídla, ale přinesla i naprosto nové moderní prvky v jejich fortifi kační architektuře, která v době příchodu Pernštejnů zůstávala ještě součástí šlechtického sídla – mohutné zemní opevnění s okrouhlými dělovými nárožními baštami v Pardubicích a specifi cké opevnění přístupové cesty (tzv. rukáv) a opět mohutné dělové bašty přímo v hradním areálu na Kunětické hoře.2) Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2012 27.07.2012 Obyvatelstvo K 26. 3. 2011 mělo na území Pardubického kraje trvalý nebo povolený dlouhodobý pobyt 518 228 osob, v tom 256 095 mužů, 262 133 žen. Mezi ostatním kraji zaujímá Pardubický 11. místo s téměř 5% podílem na celkovém počtu obyvatel ČR. Proti sčítání r. 2001 se počet obyvatel kraj zvýšil o 9 947 osob, o 7 160 mužů a 2 787 žen. Přibylo 20 311 osob s trvalým pobytem, 7 636 s dlouhodobým povoleným pobytem. Od r. 1961 se počet obyvatel kraje zvýšil o 34 974 osob. Od sčítání r. 2001 se počet obyvatel zvýšil v okrese Chrudim o 0,6 %, Pardubice o 5,2 %, Ústí n. O. o 0,8 %, v okrese Svitavy se snížil 0,2%. V blízkosti větších měst probíhal tzv. suburbanizační proces, v okolních obcích počet obyvatel vzrůstal, v daných městech stagnoval nebo klesal. To lze sledovat v okolí Pardubic, kde se zvýšil počet obyvatel v Němčicích 4x, v Srnojedech více než 2x, ve Spojile. V okolí Chrudimi s dobrou dojezdovou vzdáleností od Pardubic vzrostl počet obyvatel v Sobětuchách, Klešicích a Bylanech. Při sčítání žilo v kraji 252 899 rodáků, obyvatel, kteří se narodili v obci současného bydliště. Proti r. 2001 to je pokles o 3,7 %. Počet rodáků se celkem pohybuje kolem 50 %. Přibylo 14 971 svobodných osob, počet svobodných mužů vzrostl o 8,5 %, u žen 7,1 %. Ve srovnání s r. 2001 se zvýšil počet osob starších 65 let o 12 124, t.j. 17% nárůstek. Ve srovnání s ostatními kraji má Pardubický třetí nejnižší nárůst. V kraji bylo 254 124 obyvatel ekonomicky aktivních, z toho 231 483 zaměstnaných a 22 641 nezaměstnaných. Na otázku týkající se národnosti, která byla dobrovolná, odpovědělo 74,1 % obyvatel, z toho k české se hlásilo 365 767, ke slovenské 4 832, k moravské 4 408 obyvatel, t.j o 0,6 % více než r. 2001, nejvíce v obvodu Moravská Třebová 13,2 % a na Svitavsku. K romské národnosti se přihlásilo 179 osob. Údaje o národnostech nezahrnují osoby s dvojí národností. Na území kraje bylo 12 723 cizinců, t.j 2,5 % z celkového počtu, na Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2012 
3.07.2012
Ve Vlastivědných listech budeme v několika
následujících pokračováních uveřejňovat
seriál článků, který vznikl na
základě práce zabývající se problematikou
kamenných křížů a křížových kamenů
na území okresu Svitavy.
Jedná se o kamenné objekty vzniklé
v období přibližně od 13. do 18. stol., které
nesou svým tvarem či vytesaným reliéfem
symbol kříže. Umělecké ztvárnění nebylo
pro kříž příliš důležité, hlavní význam byl
v jeho duchovní hodnotě. Kříže jsou zhotoveny
výhradně z jednoho kusu kamene, nejčastěji
z pískovce, někdy opuky nebo žuly.
Některé jsou svědky řešení trestního práva
v minulosti, jiné zase vznikly pro upomenutí
na zesnulého člověka. I když kamenné
kříže nesou nejznámější symbol křesťanství,
kříž, nejsou až tak úzce spjaty s křesťanstvím
jako s úctou ke smrti a zemřelým.
Kříže na Svitavsku, čímž myšleno území
nynějšího okresu Svitavy, lze rozdělit na
dva druhy, kamenné kříže a křížové kameny.
Kamenné kříže jsou kameny, otesané do
tvaru kříže. Křížové kameny jsou kamenné
desky s rytinou či reliéfem kříže. V práci
jsou popsány mnou v současnosti nalezené
kříže spolu s kříži již neexistujícími. Cílem
práce je zdokumentování současného stavu
křížů ve srovnání se stavem v minulosti
a obnovení zájmu o tyto památky. Dnes se
mnoho křížů nenávratně ztrácí, často jsou
ukradeny a prodány do soukromých sbírek
do zahraničí. O ochranu křížů by se měly
více starat jak občané, tak příslušné úřady,
jinak bude většina těchto památek brzy nenávratně
ztracena.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2012 |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
