|
| |
|
Rod Pernštejnů a pardubický zámek
31.08.2012 Páni z Pernštejna – rod erbu zubří hlavy – patřil ke starým moravským aristokratickým rodům, jejichž počátky sahaly až do 13. století. Profi lovali se zprvu jako válečníci či dokonce lapkové, později jako politikové zastávající významné zemské funkce a úřady. Základy jejich majetkové a politické moci upevnil Vilém z Pernštejna (zemřel 1521), který spojil pozoruhodné ekonomické aktivity nejen s politickou dráhou, ale též s mecenášstvím umění a významnou stavební činností. Od roku 1490 až do roku 1514 byl nepřetržitě ve funkci nejvyššího hofmistra království a výrazně ovlivňoval jagellonskou politiku jako jejich bankéř. V době náboženských sporů zaujal tolerantní nadhled, jenž J. Válka pojmenoval „nadkonfesijním křesťanstvím“.1) Již v roce 1509 se Pernštejnové stali nejbohatším šlechtickým rodem v Čechách (před Rožmberky) a následně i v zemích Koruny české, kde za nimi zůstala i slezská knížata. Oba Vilémovi synové Jan (1487–1548) a Vojtěch (1490–1534)2) se snažili pokračovat v linii svého otce, jenž je oženil se sestrami Annou a Markétou z Postupic. Sňatkovou politikou se tak pernštejnské dominium rozrostlo o Lanškroun a Lanšperk na hranici s Moravou. Otec Vilém počítal s českou i moravskou větví svého rodu, jež však existovaly jen do roku 1534, kdy zemřel Vojtěch z Pernštejna a na Pardubicích. Jeho bratr Jan, dosavadní držitel moravského dílu, pak získal i díl český. Vojtěch patřil také k předním stavovským politikům jako jeho otec a v roce 1526 po smrti Ludvíka Jagellonce v bažinách u Moháče se jeho jméno vyskytovalo v souvislosti s kandidaturou na český královský trůn. Habsburské peníze však znamenaly zřejmě více… Jan z Pernštejna zaujímal již v letech 1506–32 významné moravské zemské úřady nejvyššího komorníka a zemského hejtmana. Pernštejnové patřili k té části stavovské obce, jež kladla důraz na právo a stavovské svobody. Bylo tedy logické, že v době Ferdinanda I. Habsburského se stal Jan z Pernštejna hlavním mluvčím stavovské opozice proti absolutistickým snahám krále. Zůstal však stranou protihabsburského povstání roku 1547, neboť i on byl velkým královským věřitelem. Vysoké fi nanční nároky Habsburků a jejich dvora se však staly pro pernštejnské dominium zátěží, již nemohlo zvládnout. Jan zahájil rozprodej panství a již 12 let po jeho smrti (zemřel 1548), tedy roku 1560 prodal jeho syn Jaroslav panství královské komoře, protože byl nejen ve fi nanční, ale i politické tísni pro své protihabsburské výroky na svých zahraničních cestách. Věnujme se nyní vzniku a výstavbě pernštejnské rezidence v Pardubicích – zámku.3) Vilém z Pernštejna koupil roku 1491 Pardubice a okolní panství jako dědičné zboží. Pardubice jako centrum budoucí domény se od počátku 90. let 15. století dočkaly zásadní přestavby. Terénní úpravy, navážky a změny vodních toků – to vše v rámci poddanské robotní povinnosti – předcházely výstavbě nového sídla i rezidenčního města v podivuhodné symbióze. Stavebník – Vilém z Pernštejna – změnil natolik výchozí terénní situaci, že mohl zcela opomenout starší stavební fáze (gotická vodní tvrz 1318, pak gotický hrad za pánů z Pardubic). Do nového stavebního vývoje nově vznikajícího dvouorganismu (zámek, město) zasáhl roku 1507 požár převážně dřevěného města. Za mezníky ve stavebním vývoji pozdněgotického hradu v renesanční objekt zámku lze považovat roky 1511 a 1541 uvedené na reliéfní desce s pernštejnskou rodovou pověstí na 3. zámecké bráně (za první považujeme vstupní do Přihrádku) a na nápisové desce severního portálu zámku. Zámek se stal do 2. desetiletí 16. století též významným diplomatickým centrem a sídlem Vilémovy kanceláře a fi - nanční komory. Mimořádná pozornost byla věnována vodní fortifi kaci zámku, jenž tak byl vodní plochou a vysokým zemním valem s kruhovými rondely v nárožích oddělen od města a okolí. Systém ojedinělé vodní fortifi kace vycházel z poznatků královského werkmistra Benedikta Rieda4) a jeho školy a ideálně navazoval na město, jež bylo předpolím panské rezidence (viz ještě stav z roku 1602 fi xovaný vedutou Slezana J. Willenberga). Zámek se stal těžko obléhatelnou pevností (viz t ř i c e t i l e t á válka) a jeho technickovojenská dokonalost udivuje dodnes. Jediná přístupová cesta do zámku vedla přes město n ě k o l i k a - úrovňovým s y s t émem bran a padacích mostů. Vše se podřídilo vojenskému cíli a vznikl tak dokonale chráněný sídelní útvar. Území obepínané zámeckým zemním valem mělo takřka stejný areál jako celé vnitřní město Pardubice.5) Obranné zázemí uvnitř valu, oddělené od vlastní rezidence další obrannou linií, tak mohlo zahrnout i konírny, sýpky, studně a podzemní skladiště. Z hlediska kamenických mistrů zastoupených na stavbě zámku víme o značkách mistrů Paula, Jiříka a Jakuba. 6) Pozdněgotická část zámku (hlavně klenby) se zřejmě váže na stavební huť Hanse Spiesse.7) Představu o této stavební etapě zámku dávají pískovcová okenní ostění, použitá i ve městě v 1. patrech domů (stavební etapa po požáru roku 1507). Za hlavní tvůrce renesanční etapy zámku je tak třeba považovat bratry Vojtěcha a Jana z Pernštejna. Vojtěch přesídlil po roce 1521 do Pardubic i s rodinou a až do své smrti užíval své jméno ve tvaru „Vojtěch z Pernštejna a na Pardubicích.“ Zámek rozšířil, zvýšil o druhé patro a upravil jeho podobu do tvaru uzavřeného čtyřkříd lého areálu. Poněvadž se svým bratrem konvertovali od katolictví k ultrakvismu, fragmenty malířské výzdoby zámku odrážejí i tuto názorovou proměnu. Stalo se tak v tzv. Vojtěchově sále a v mázhausu zámku. K úpravě obou sálů na úrovni prvního patra došlo kolem roku 1532 – tedy dva roky před Vojtěchovou smrtí. Nástěnná malba „Samson a Dalila“ umístěná v první polovině východní stěny Vojtěchova sálu přináší známý starozákonní motiv zrady Dalily, jež hrdinovi Samsonovi stříhá nůžkami jeho dlouhé vlasy – zdroj jeho síly – a vydává jej tak mstivým Filištínským (Pelištejcům). Tento výjev je vyvrcholením děje traktovaného divákovi celkem v pěti scénách. Jde o příběh židovského hrdiny Samsona – předobrazu Ježíše Krista – a jeho odporu proti Filištínům před jeho zajetím a oslepením. Tvůrce německé reformace Martin Luther (augustiniánský mnich z Wirtenbergu) vnímal Samsona jako alegorii Krista a svůj boj s papežem a nereformovanou církví zřejmě personifi koval do Samsonova boje s Filištíny.8) V sousedním mázhause dokládá příklon k umění německé reformace velká nástěnná fi gurální malba „Zákon skrze Mojžíše dán jest – Milost a Pravda skrze Ježíše Krista.“ Jde o ideovou antitezi Starého a Nového Zákona, jež v prostředí reformace představuje základní článek luterské teologie, tj. ospravedlnění člověka vírou v milost Boží, nikoli jeho skutky.9) Pardubický obraz je koncipován jako obdélníkové pole, jež dělí mohutný kmen stromu na dvě poloviny. Pravá část stromu má bohaté listy, na levé však jsou usychající větve. Strom vyrůstá z údolí sevřeného vysokými skalami. Před ním vidíme tři postavy (prorok, Vojtěch z Pernštejna a sv. Jan Křtitel) fascinované Zmrtvýchvstáním Krista z hrobu, jenž probodává korouhví ďábla pod svýma nohama. Na levé straně obrazu dole vidíme Adama a Evu po prvotním hříchu. Zakrývají svou nahotu rukou a společně přidržují jablko ze Stromu poznání. Ten je situován před červené skály v pozadí, má korunu plnou lákavých plodů a kmen obtočený hadem (ďáblem). Na pravé straně obrazu pak vidíme na skále Beránka s nápisem Nevinnost. Na vrcholku skaliska vlevo klečí Mojžíš, přijímající z rukou Boha Otce desky Zákona s Desaterem (Dekalog). Na opačné straně obrazu představuje protiváhu Mojžíšovi Panna Maria s nápisem Milost. V krajině vidíme ještě další dvě dominanty – železného hada na kůlu v židovském stanovém táboře a na pahorku Golgoty (Kalvárie) Krista na kříži, jehož provází nápis Spravedlnost naše. Židovskému táboru oponuje opevněné město symbolizující Nebeský Jeruzalém, stádo ovcí pak odkazuje k vánočnímu motivu Zvěstování pastýřům stád. Podle restaurátorského průzkumu lze tento obraz v mázhausu datačně propojit s původem maleb ve Vojtěchově sále, tedy do počátku 30. let 16. století. V mázhausu na meziokenním pilíři jižní stěny je pak půvabný ženský akt Štěstěny – Fortuny volubilis s červeným baretem a pohledem upřeným do zrcadla balancující nohama na kouli. Tento motiv nestálého štěstí znal Vojtěch z Pernštejna se spisu F. Petrarcy De remediis utriusque fortunae (O léčivých prostředcích proti štěstí a neštěstí) zprostředkovaného do českého prostředí kališnickým děkanem Janem Češkou, původně kazatelem v Betlémské kapli v Praze, později zámeckým kaplanem pardubických Pernštejnů. Jarmila Krčálová považuje pardubickou Fortunu za nejstarší akt v českých dějinách výtvarného umění. Nahé ženské tělo bylo takto poprvé prezentováno v prostředí aristokratického sídla.10) Nápad pojednat Fortunu volubilis do podoby kovové plakety, na níž si může návštěvník sáhnout, svědčí o trvající pověrčivosti i na počátku 21. století. Divadelně zpracoval námět pardubického aktu na zámku pardubický dramatik a spisovatel JUDr. Karel Krpata. Bohužel ještě nikoho nenapadlo zinscenovat tuto jeho pernštejnskou komedii s pomocí génia loci pardubického zámku… Mnoho místa by bylo možno zde věnovat i malovaným stropům a sochařské výzdobě. Z ní zmiňme alespoň inspiraci královskou hutí H. Spiesse na klenbě arkýře Vojtěchova sálu s genealogicko-heraldickým vývodem v letech 1529–41, typ edikulního portálu, který přinesla do Čech huť B. Rieda. Raně renesanční etapu sochařské tvorby na zámku pak tvoří výzdoba parapetu mostu, jenž vede k hlavnímu vstupnímu portálu. Dokončení mostu a jeho výzdoby dokládá postavička putti vedle portálu s destičkou s letopočtem 1543 (tedy za života Jana z Pernštejna). Na mostě je souvislý pás 14 fi gurálních a ornamentálních reliéfů (např. lev, delfíni, jezdec na koni, psovod, triton, pernštejnský znak, rozety atd.) Na druhé desce je kamenická značka. Zdá se, že celkové se na sochařské výzdobě tohoto mostu podílelo několik kameníků. Smrt Jana z Pernštejna roku 1548 znamenala na pardubickém zámku konec pernštejnské stavební činnosti. Po rozdělení majetku roku 1552 mezi Janovy syny Jaroslava a Vratislava (od roku 1555 je pardubické panství jen v rukou zadluženého Jaroslava) nemáme již doklady o stavebních aktivitách na zámku. Jen zmínka o bohatých tapisériích z roku 1560 ukazuje přes propast věků reprezentativně honosné vybavení zámku. Tohoto roku se defi nitivně uzavřela pernštejnská zlatá éra Pardubic. Nejcennější části mobiliáře byly odváženy, takže původní zámecké vybavení interiérů se nedochovalo. 1) Josef Válka, Politika a nadkonfesijní křesťanství Viléma a Jana z Pernštejna, in: sborník Pernštejnové v českých dějinách, vyd. VČM Pardubice 1995. 2) V dataci Vojtěchova narození se liší Petr Vorel, Páni z Pernštejna, Rybka Publishers 1999 a rakouská genealožka Charlotte Becher-Fritz (Vorel 1490, Becher-Fritz 1479 podle čísel žalmů na sochařské výzdobě Vojtěchova náhrobku v chrámu sv. Bartoloměje v Pardubicích). 3) Odkazuji na podrobný popis této historické lokality v práci Vladimíra Hrubého, Pozdní gotika a renesance raná v Pardubicích v letech 1491–1548, Helios Pardubice 2003. 4) Podrobně viz Götz Fehr, Benedikt Ried, ein deutscher Baumeister zwischen Gotik und Renaissance, München 1961 a rukopisná práce Ing. arch. Karla Braného z 80. let 20. století. 5) Petr Vorel, cit. d., s. 116. 6) Podrobněji v práci Hany Kadeřávkové, Vzájemný vztah architektury na pernštejnských panstvích v Čechách a na Moravě se zaměřením na zámek v Pardubicích, diplomová práce FF UK Praha 1965 a soupis kamenických značek na pardubickém zámku pořízený v 60. letech 20. století kroužkem Zdeňka Bičíka, pracovníka VČM Pardubice. 7) P. Vorel, cit. d., s. 118 8) V. Hrubý, cit.d. s. 59. 9) Tamtéž, s. 70. 10) Tamtéž, s. 62.
Autor: PhDr. Jití Kotyk Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2012
Předchozí článek: Arciděkanský kostel svatého Bartoloměje v Pardubicích Následující článek: Pernštejnská vodní díla a vodní zařízení v Pardubicích Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
