|
| |
|
Arciděkanský kostel svatého Bartoloměje v Pardubicích
27.07.2012 Nejstarší dějiny dnešního kostela sv. Bartoloměje jsou poněkud zahaleny tajemstvím. Z písemných pramenů víme, že v roce 1295 vydal papež Bonifác VIII. bulu, ve které vzal do ochrany všechny existující kláštery řádu cyriaků – křižovníků s červeným srdcem. Byl mezi nimi i klášter v Pardubicích (latinsky uváděné jako „Pordobice“) s kostelem sv. Bartoloměje. Zmínka v papežské bule je i nejstarší písemnou zprávou o Pardubicích. O konventu cyriaků existují i další archivní zprávy, víme, že zde byl volen hlavní představitel řádu, že bydleli ve zděných budovách a že spravovali i vesnice v okolí. Nevíme však přesně, kde stál kostel. Někteří badatelé soudí, že byl postaven jižně od stávajícího chrámu na místě dnešního děkanského úřadu. Podle jiných stál kostel i s klášterem v blízkých Pardubičkách, kde se při archeologických průzkumech podařilo odkrýt zbytky staveb ze 13. století, zatímco v okolí dnešního kostela sv. Bartoloměje se věrohodně nepodařilo prokázat žádnou starší výstavbu. Klášter i s kostelem byl vyvrácen husity v roce 1421. Poničené pardubické panství získal v roce 1491 příslušník mocného moravského rodu Vilém z Pernštejna (1438–1521), význačný soudobý podnikatel v rybníkářství. Vilém se snažil vybudovat z Pardubic reprezentativní sídlo rodu, proto přestavěl blízký hrad Kunětická hora a město opevnil hradbami. Pro katolickou obec v nábožensky smíšeném městě založil dnešní kostel (1507), který plánoval i jako pohřebiště české větve mocného rodu. Většinovému obyvatelstvu města, hlásícímu se k církvi podobojí, sloužil starší kostel Zvěstování Panny Marie, založený pražským arcibiskupem Arnoštem z Pardubic v polovině 14. století. PATROCINIUM Svatý Bartoloměj, apoštol a mučedník Nový zákon uvádí Bartoloměje jako jednoho z prvních Kristových učedníků, tedy apoštola. Od nejstarších dob je apoštol Bartoloměj ztotožňován s Nathanaelem (což znamená „Bůh dal“), mladým mužem zmiňovaným v Janově evangeliu, kdy jej Kristus společně s Filipem povolává k následování. Nathanael pochopil v té chvíli, kým Kristus je, a proto učinil jedno z prvních vyznání víry v Mesiáše: „Mistře, ty jsi Boží syn, ty jsi král Izraele.“ (Jan 1,49). On sám pocházel z Kány Galilejské, kde byl zřejmě svědkem prvního veřejného Kristova zázraku – proměnění vody ve víno na svatební hostině. Po Kristově smrti a zmrtvýchvstání odešel hlásat evangelium na více míst, legendy zmiňují jeho působení v Arménii, kde byl odsouzen ke krutému trestu smrti. Byl prý nejprve stažen z kůže a posléze ještě ukřižován hlavou dolů. Část jeho ostatků putovala Evropou, zlomek z nich přenesl německý císař Ota III. do římského kostela sv. Vojtěcha na tiberském ostrově, který je od té doby apoštolovi rovněž zasvěcen. Další části ostatků získaly různé kostely v německé říši, rovněž i Karel IV. daroval jejich část pražské katedrále. Díky těmto okolnostem je mnoho kostelů ve střední Evropě zasvěceno právě svatému Bartoloměji, podle některých badatelů dokonce nejvíce ze všech světců středověku. V samotné hradecké diecézi jsou mu zasvěceny bezmála tři desítky kostelů, z nejbližších zmiňme Kunětice, Heřmanův Městec, Luži a Kočí u Chrudimi. Chrám postavený ještě v pozdně gotickém slohu byl vybudován z pískovce na okraji tehdejšího města, v blízkosti hradeb a soustavy pernštejnských vodních kanálů, z nichž do dnešní doby zbyl pouze malý kousek zvaný „Strúha“. Kostel byl založen na téměř čtvercovém půdoryse jako halové trojlodí, zaklenuté jednoduchými křížovými klenbami na čtyřech pilířích. Charakteristickým znakem je rovněž vysoká a strmá střecha uzavřená stupňovitými štíty. Po Vilémově smrti (1521) se ujímá Pardubic jeho syn Vojtěch z Pernštejna (1490– 1534), jeden z kandidátů na český královský trůn (1526), který v plnosti uvedl do města nový umělecký směr – renesanci. V novém duchu přestavěl a vyzdobil zámek a začal tak upravovat i město a kostel. Po jeho smrti bylo jeho tělo uloženo do honosného náhrobku, který je dodnes umístěn v kněžišti. Nějaký čas působil při kostele řád minoritů (1518–1532), kteří pak přešli ke kostelu Panny Marie, kde si bratři vybudovali konvent, který byl zrušen až Josefem II. Vojtěchův bratr Jan nechal v kostele postavit trojramennou tribunu zdobenou reliéfy a celý interiér byl vymalován. Hodnotná renesanční výmalba se ale dodnes zachovala jen v malé míře (iluzivní portál dveří do sakristie a detaily u oken). V roce 1560 přešlo panství i kostel do majetku české královské komory. Ve 2. polovině 16. století byl kostel ve správě utrakvistických a pak patrně i kalvínských duchovních, proto jeho vnitřní výzdoba byla více než strohá. Po roce 1620 přichází do Pardubic katolický děkan, jehož situace v nábožensky rozděleném městě byla obtížná. S postupnou obnovou katolického života ve městě byl v novém barokním stylu postupně zařizován i interiér kostela. Hlavní bohatě řezaný černo-zlatý oltář (dnes nedochovaný) vybudovaný v roce 1676 byl samozřejmě zasvěcen sv. Bartoloměji, boční Panně Marii Svatohorské, podle poutního místa Svatá Hora u Příbrami, kde je uctívána soška, kterou dle staré tradice vyřezal pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. V 18. století vzniklo několik dalších bohatě zdobených oltářů (sv. Floriána, sv. Anny a sv. Jana Nepomuckého), často s významnou sochařskou výzdobou. V roce 1736 byla ke kostelu přistavěna barokní Černá kaple (zbouraná v roce 1912) s velmi cennými plastikami Kalvárie (dnes v kapli Piety). V josefínských dobách bylo v kostele zrušeno proslulé literátské bratrstvo, pečující po staletí o chrámovou hudbu a ve městě byly uzavřeny kostely Zvěstování Panny Marie s minoritským klášterem a Sedmibolestné Panny Marie. Ve stejné době ale město zakoupilo ze zrušeného cisterciáckého kláštera v Sedlci u Kutné Hory obraz předního barokního malíře M. L. Willmanna, který ozdobil hlavní oltář, jenž musel být kvůli němu upraven. Po zrušení klášterního kostela přestal kostel sv. Bartoloměje stačit věřícím. S uvedením vojenské posádky do města, založením několika továren a hlavně přivedením železniční trati město velmi rychle narůstalo. Od konce 19. století se objevují první snahy o rozšíření či přestavbu kostela. To bylo částečně splněno v roce 1912, kdy byla ke kostelu přistavěna v renesančním duchu dotvořená předsíň. Již předtím byly zbořeny městské hradby a postupně byly zasypávány i vodní kanály, které umožnily vzniku náměstí před kostelem. Naposledy prošel kostel nákladnou rekonstrukcí v letech 1994–1997. PROHLÍDKA CHRÁMU: Předsíň a západní průčelí (do náměstí Republiky). Předsíň byla ke kostelu přistavěna v roce 1912 architektem Božou Dvořákem, který se při stavbě inspiroval renesančními detaily některých domů a rovněž Zelené brány. Nad vstupem jsou tři mozaiky českých světců provedené podle předlohy M. Alše (sv. Václav mezi sv. Ludmilou a sv. Metodějem, podle některých sv. Prokopem), nad nimi je velká fi gura ukřižovaného Krista a znaky Pernštejnů a města Pardubice (V. Amort, 1913). Architekt čerpal v duchu historizmu inspiraci z jiných pernštejnských staveb města. Na severní straně (Kostelní ulice) je pozdně gotický most přes zbytek pernštejnského vodního díla zv. Strúha a pardubické rybniční soustavy. Široké schodiště vrcholí skvostným renesančním portálem se jménem stavebníka Viléma z Pernštejna a letopočtem 1519. Protože byl kostel v bezprostřední blízkosti hradeb, byl tento vstup do kostela po staletí jeho hlavním vchodem. Nad portálem je v reliéfu výjev zkrocení zubra mýtickým předkem z erbovní pověsti Pernštejnů. S variantami reliéfu se v Pardubicích setkáme ještě na náměstí (budova knihovny), na vstupní bráně zámku a na hradě Kunětická hora. Nad erbem je nápis (volně v přepisu): „Vilém z Pernštejna a na Helfenštajně byl hofmistrem nejvyšším království českého 28 let, potom úřad vzdal Vladislavovi, králi uherskému a českému pro nedostatek zdraví i let svých. Ten tento zámek i toto město vystavěl a klášter tento ku pohřbu svému udělal, ač se kdo z toho rodu chce tu klásti nebo pohřeb starodávný svůj dědičný, který způsobili předkové jich mají v markrabství moravském v Doubravníku u Pernštejna.“ Pod obrazem legendy je ještě vysvětlující nápis“ „Vojtěch z Pernštejna vede zubra.“ PERNŠTEJNSKÁ ERBOVNÍ LEGENDA Prastará legenda popisuje, jak Pernštejnové získali do erbu černou zubří hlavu. Kdysi dávno jakýsi uhlíř Věňava (Vojtěch) přistihl zubra činícího značné škody. Chytil jej holýma rukama, do nozder vetknul houžev a přivedl na blízký hrad před krále, kde mu jednou ranou mečem uťal hlavu. Za to mu panovník udělil erb s hlavou zubra a pozemky s lesy, v nichž později založil hrad Pernštejn. Interiér kostela: Vnitřní malířská výzdoba předsíně byla vytvořena v duchu soudobé secese. Vitráže vznikly v roce 1913 (šestice světců nad hlavním vchodem) a 1925 (výjevy z Kristova života na jižní straně). Ze severu je k předsíni připojena novobarokní kaple Piety vybudovaná v roce 1912 pro překrásné sochařské dílo Kalvárie, tj. ztvárnění výjevu ukřižování Krista mezi lotry (ti jsou dnes uloženi v muzeu) s Pannou Marií zhroucenou pod křížem, sv. Janem evangelistou a anděly. S oltářem je spojen také Boží hrob, napodobující uložení mrtvého Kristova těla do skalního hrobu. Mistrovské řezby vytvořil Ignác Rohrbach (1691–1747), následovník Matyáše Bernarda Brauna, v letech 1736–1737. Samotný kostel tvoří mohutné síňové trojlodí s vestavěnými renesančními tribunami (1538–1539). Svorníky kleneb nesou erby pernštejnského příbuzenstva (Vartemberkové, Šternberkové, páni z Lomnice a Liblic). Tribuna dříve sloužila literátskému bratrstvu k provozování hudby a zpěvu při bohoslužbách. Na pískovcové parapetní zídce je soubor 64 raně renesančních reliéfů s fi gurálními a vegetabilními motivy. Hlavní oltář je zasvěcen sv. Bartoloměji, vévodí mu mistrovský obraz s dramatickým výjevem Umučení sv. Bartoloměje od předního českého barokního malíře Michaela Leopolda Willmanna (kolem 1693). Tento rozměrný obraz (300 x 150 cm) byl původně vytvořen pro cisterciácký klášter v Sedlci u Kutné Hory, po jehož zrušení Josefem II. v roce 1786 byl městem zakoupen pro farní kostel za 50 zlatých. Podobné výhodné umělecké nákupy při aukčních rozprodejích majetku kláštera učinilo mnoho okolních obcí a vesnic, kostel v Přelouči získal např. varhanní pozitiv a farní kostel ve Vysokém Mýtě zakoupil monumentální Brandlův obraz Nanebevzetí Panny Marie. Michael Leopold Willmann zvaný „slezský Rembrandt“ (1630–1706) byl středoevropský barokní malíř německého původu. Seznámil se nejen s italskými mistry, ale v mládí navštívil i Nizozemí a tuto svou uměleckou zkušenost používal i ve svém díle. Malíř Willmann pracoval zpočátku pro velké, zvláště cisterciácké, kláštery ve Slezsku. Věhlas mu zajistil velký soubor pláten apoštolských martyrií vzniklých pro klášter v Lubuši převážně v 60.letech 17.století, kde se usadil a zřídil i velmi produktivní dílnu. Díky úzkým vztahům mezi cisterciáckými kláštery bylo jen otázkou času, kdy začne Willmann pracovat i pro ně. Nějakou dobu dokonce žil a tvořil i v Praze, ale většinu života prožil ve Slezsku. S velkým souborem pláten pro svůj klášter v Sedlci u Kutné Hory počítal tamější opat a velký obdivovatel Jindřich Snopek. Opat zamýšlel plátna s obdobnou tématickou náplní jako v lubušském konventním chrámu. Pro Sedlec tak začaly vznikat obrazy s různými dramatickými výjevy drastických mučednických scén a mystických vizí světců, ve kterých nejlépe vynikl malířův expresivní rukopis. Prvním obrazem zaslaným do Sedlce už v roce 1693 bylo právě Umučení svatého Bartoloměje. O obraze velkého formátu se nadšený opat v dopise adresovaném malíři vyjádřil, že „oči diváků budou navždy uneseny obdivem“. Obraz je variantou starší kompozice určené pro klášterní kostel v slezské Třebnici (1685). Willmann ovlivnil mnoho dalších malířů, především svého nevlastního syna Jana Kryštofa Lišku a vnuka Jiřího Viléma Neunhertze, kteří, podobně jako on, pokračovali na výzdobě velkých klášterů a kostelů ve Slezsku i v Čechách. Celý článek naleznete ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo 2/2012.
Autor: PhDr. Radek Martinek Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2012
Předchozí článek: Kunětická hora Pernštejnská Následující článek: Rod Pernštejnů a pardubický zámek Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
