|
| |
|
Kunětická hora Pernštejnská
27.07.2012 Kunětická hora, jako dominanta východočeského Polabí poutala pozornost člověka již od pravěku. První stavební počiny jsou dodnes značně nejasné a s absencí archivních materiálů vyvozujeme tak určité závěry pouze z provedeného rozsáhlého archeologického výzkumu. Ten pod vedením archeoložky PhDr. Julie Šulcové probíhal v areálu hradu od roku 1983 více než 20 let. Jeho výsledky a vyhodnocení zatím nejsou k dispozici. Přes strategicky důležitou polohu v blízkosti obchodních cest, v úrodné krajině osídlené ve středověku již od založení blízkého Opatovického kláštera v 11. století, nebyl zřejmě vrchol osazen ani ve 13. a na počátku 14. století. Až do počátku 15. století jsou veškeré písemné údaje o existenci hradu na Kunětické hoře pouze nepřímé a útržkovité povahy. Archeologické výzkumy naznačují, že již v druhé polovině 14. století stál na Kunětické hoře poměrně rozsáhlý hradní komplex (předpokládáme-li z archeologických situací zachycujících povětšinou základová zdiva dokončenost takové stavby) dvouvěžového hradu s palácem a hranolovou, původně zřejmě obytnou věží ve východní části areálu a kruhovou věží na západním cípu hřebene. Střední část hradního komplexu nebyla v období 14.–15. století zastavěna. K objektu hradu se nepochybně vázalo i rozsáhlé předhradí. Některé kronikářské zprávy uvádí domněnky, že hrad patřil templářům.1) Naopak Řivnáčův průvodce z roku 1882 přesně a naprosto správně uvádí několik datací vážících se k důležitým vlastníkům a událostem na Kunětické hoře. Pojednání však začíná konstatováním, že hrad byl založen kolem roku 1300 a byl hradem královským, záhy ale přecházel z ruky do ruky…2) Majitele tehdejšího hradu se však prokazatelně doposud určit nepodařilo. Vzhledem k rozsahu objektu a pozdějším listinným materiálům je však nanejvýš pravděpodobné, že hrad byl skutečně královým majetkem. Zřetelnější stopy o Kunětické hoře pochází až z počátku 15. století. Roku 1420 se na hoře schází shromáždění lidu podobojí, stoupenců husitství z řad východočeské šlechty a kněží, stojící v opozici vůči ofi ciální církvi. Cílem tažení ozbrojených houfů z Kunětické hory se stal blízký Hradec Králové. Po úspěšné akci a následném obsazení a zničení dobře opevněného opatovického kláštera roku 1421 patřila Kunětická hora k důležitým strategickým opěrným bodům v krajině. Byla obsazena husitským hejtmanem Divišem Bořkem z Miletínka, který v krátkém časovém období, do roku 1423, uskutečnil zřejmě úpravy umožňující využít Kunětickou horu pro bezpečné ležení polních vojsk a jejího velení v těchto dobách stálých vojenských výpadů. Zřejmě byla tedy pozornost soustředěna na rozvinutí a zajištění dobře opevněného předhradí, které dle archeologických situací zahrnovalo nádvoří za dnešní šestou branou. Nová výstavba Kunětické hory se lišila od hradů 14. století, které s tak velkou posádkou nikdy nepočítaly. Hluboký příkop odděloval palác na severní straně s vysokou válcovou věží. Součástí jednoduchého a prostého obydlí zůstaly zřejmě i starší objekty na jihozápadní straně palácového areálu. Diviš Bořek z Miletínka, po získání rozsáhlých církevních statků, hledal společně s konzervativním husitským křídlem smír se Zikmundem Lucemburským a tím potvrzení uzurpovaného pozemkového majetku. To se skutečně stalo a roku 1436 krom dalších majetků je v zachovalé listině na prvním místě uvedeno: „hrad Cunieticzku huoru“.3) Po bitvě u Lipan patřil k nejbohatším šlechticům ve východních Čechách. Po jeho smrti roku 1437 se obrovské panství postupně rozpadlo. Kunětickou horu zdědil syn Soběslav Mrzák z Miletínka, věrný straník krále Jiřího z Poděbrad, jemuž hrad nakonec po roce 1464 postoupil. Ze tří synů českého husitského krále, připomínaných v držení Kunětické hory v roce 1465, připadla po roce 1471 defi nitivně Jindřichu staršímu z Minsterberka. Dvacetileté hospodaření se nevyznačovalo velkými fi nančními úspěchy, ani stavebními aktivitami a postupný rozprodej vesnic na pardubickém a kunětickohorském panství ukončil Jindřich roku 1491 převodem Kunětické hory, Pardubic a přilehlých statků na Viléma z Pernštejna. Představitelé rodu Pernštejnů patřili již od přelomu 14. a 15. století mezi nejvlivnější moravské panstvo. Výrazně majetkově posílili i za husitských válek a hlavní představitel rodu na přelomu 15. a 16. století Vilém (1438?–1521) se jistě řadí mezi nejvýznamnější osobnosti českých dějin. Přenesení pozornosti pernštejnského rodu na východ Čech, kde se centrem zájmu nejprve stala právě Kunětická hora, znamenalo v dalších desetiletích významnou změnu a rozvoj postupně pro celý kraj. Za Viléma a jeho synů Vojtěcha a Jana dochází v letech 1491–1548 k největší přestavbě Kunětické hory. Zprvu byl částečně využit husitský hrad, což je dnes patrné především ve spodních partiích jižní strany paláce. Celé hradní obydlí se postupně proměnilo v několika stavebních úpravách, pozdně gotických a renesančních, v zámecké sídlo. Nádvoří obklopené čtyřmi křídly paláce, do jehož organismu se zapojila válcová věž, se otevíralo portálem datovaným rokem 1509, který je důležitým dokladem rané pernštejnské renesance. Pro dobu Viléma z Pernštejna je spíše charakteristický pozdně gotický sloh. Na Kunětické hoře se projevil ve sklípkových klenbách rytířského sálu v přízemí, v nově zřízené kapli svaté Kateřiny a v prostorách jižního křídla paláce a věže. Zároveň bylo třeba reprezentovat náležitě na počátku 16. století nejvýznamnější český šlechtický rod novými trendy a tak se na hradě objevují i první renesanční prvky (např. trojdělená okna). Za Viléma a jeho synů vznikly hlavní společenské sály v prvním a druhém patře jižního a západního křídla a reprezentativní místnosti severního křídla, prosvětlené velkými okny. O významu hradu za Pernštejnů vypovídá návštěva krále Vladislava Jagellonského, spojená s pasováním synů Vojtěcha a Jana na rytíře roku 1497. Palác odděloval od dalšího nádvoří hluboký příkop s padacím mostem. Původní opevněné předhradí Diviše Bořka obestavěli noví majitelé dalšími hospodářskými budovami. Výše zmíněné nedávné archeologické výzkumy naznačují mnohem větší prorostlost starší hradní stavby s pernštejnskými úpravami a rozrůstáním areálu, které mělo zřejmě několik etap a bylo i zde poplatné výchovou vštěpované a rodem předávané mentalitě, jak ji dokladují později například poslední slova Jana z Pernštejna: „… ať se na Pernštejně vždycky staví. Nebude-li se jmíti co na něm stavěti, nechť se něco boří a zase staví….“4) Kunětická hora však zaujímá mimořádné místo v dějinách hradní architektury především výstavbou složitého systému opevnění. Při jeho budování bylo po vzoru vodních hradů využito zapojení mohutných zemních valů, dále příkopů s kontraeskarpou a kruhových rondelů. Ty sloužily k nasazení dělostřelby a svým půdorysným vytažením umožňovaly pokrývat palbou celé spodní okolí hradu. V horní části náspu chránila střelce u palných zbraní hradba a krytý ochoz. Z rondelů se zachovaly pouze dva, jihozápadní padl za oběť staleté těžbě kamene v 18.–20. století. Celý systém obrany zajišťovaly jednotlivé hradební okruhy, na severní přístupové straně bašty a opevněné brány. Zmiňovaný archeologický průzkum nově doložil linii prvního hradebního okruhu po vrstevnici kopce již od 1. brány. Stavební úpravy, přestože Pernštejnové přenesli své sídlo na zámek v Pardubicích, pokračovaly na Kunětické hoře i za Vojtěcha až do roku 1523. Roku 1560 prodal Jaroslav z Pernštejna zadlužené panství královské komoře. Objekt tak defi nitivně ztratil sídelní funkci. Nový majitel ho získal jako součást celého pardubického panství, ale pro hrad sám využití neměl. Opadlá pozornost sebou nesla i rychlý úpadek vinou neúdržby. Důležitými materiály popisujícími stav hradu jsou předávací inventář správce Hanse Larise z roku 1584, uloženým v Národním archivu pod signaturou SM-L 79/1 a dále pak hlášení z října 1617 adresované České komoře, které líčilo již neutěšený stav umocněný požárem na jedné z předních věží. Poslední strategickou úlohu v pravém slova smyslu měla Kunětická hora za třicetileté války. Roku 1645 dobyla z města Pardubic narychlo vyslanou nepočetnou posádku ozbrojenců švédská vojska generála Linharta Torstensona, přesunující se po neúspěšném dobývání Pardubic směrem k Hradci Králové. V pardubickém radničním kalendáři Antonína Žaluda Engelstadského je u pátku 17. listopadu nápis: „Hůra Kunetyczka hořzj!“ Vypleněný a vypálený objekt v tomto okamžiku již defi nitivně neobyvatelný dál rychle podléhal zkáze. Tu umocnila těžba kamene zahájená sice již Vilémem z Pernštejna, tehdy však ještě v souladu s budováním opevnění a vytvářením prostranství pro hradní stavby. V kraji písku bylo těleso tvrdého kamene – znělce v pozornosti především v 18. a 19. století. V roce 1754 bylo vydáno povolení k rozebírání hradních staveb až na úroveň přízemních podlaží. Hranolová věž u již neexistujícího západního rondelu měla být rovněž stržena pro své nebezpečné nachýlení. Pozdější „průmyslová“ těžba znamenala likvidaci jihozápadní a západní části hradu. Některé hradní stavby byly rozebírány na kámen, některé části se zřítily do vytěženého prostoru lomu. V letech 1766 až 1786 probíhala v Hradci Králové stavba vojenské pevnosti, na kterou se rovněž používal kámen dovážený z Kunětické hory.5) Kámen se používal na stavby, štěrkování cest, později na regulaci toků a zpevňování hrází řek Labe a Chrudimky. Odvážené množství bylo tak veliké a intenzita přepravy na povozech tak četná, že se vyprávělo, že vozkové na zpáteční cestě ke Kunětické hoře často na voze spali a koně znajíce cestu nazpaměť táhli povozy sami bez kočírování. Celý článek naleznete ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo 2/2012.
Autor: Miloš Jiroušek Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2012
Předchozí článek: Pernštejnské památky Pardubic Následující článek: Arciděkanský kostel svatého Bartoloměje v Pardubicích Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
