|
| |
|
Vlastivědné listy Pardubického kraje
2/2007
06. 08. 2007 Do rukou pardubického gestapa se 5. března 1945 dostal příslušník německé vojenské posádky wehrmachtu1 v Chrudimi vojín Lucien Khun. Pardubičtí gestapáci ho surově vyslýchali a zbili k nepoznání, okradli ho o vše2. Pocházel od tehdy francouzského Štrasburku v Alsasku3 z obce Brumat, a tedy byl francouzským občanem. Pochopitelně za mobilizace v roce 1939 narukoval do francouzské armády a s ní se zúčastnil akcí po 10. květnu 1940. Tak se stalo, že padl do německého zajetí. Protože nacistické Německo bezpro-středně Alsasko připojilo k německému území, stali se i tam žijící Alsasané německými občany. Mnohým z nich byla němčina úplně cizím jazykem. To byl případ i válečného zajatce Luciena Khuna. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2007 
06. 08. 2007
Ministerstvo životního prostředí se rozhodlo neudělit výjimku ze zákona o ochraně přírody a krajiny a neumožnilo tak výstavbu tříkilometrového kanálu u Přelouče, který má umožnit lodím plout po Labi až do Pardubic. Dle ministra Martina Bursíka (SZ) není stavba vodního stupně opodstatněná a zásadně by ovlivnila život 26 kriticky a silně ohrožených živočichů a rostlin unikátních Slavíkových ostrovů.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2007 
06. 08. 2007
Slovo "Zámeček" ve spojení s Pardubicemi a heydrichiádou vešlo do vědomí lidí jako zlověstné označení místa, na kterém vrcholilo nacistické běsnění.
Jak přišlo toto gestapácké popraviště k tak idylickému pojmenování? Roku 1884 zakoupil hrabě Jiří Larisch-Mönnich zalesněný pozemek na východním okraji Pardubic v katastru obce Pardubičky. Na něm uprostřed borového lesa nechal zbudovat honosnou vilu dle návrhu architekta Františka Schmoranze. Rozsáhlý pozemek nechal oplotit, vybudoval zde rozsáhlé konírny, kde choval na padesát koní. Zámeček ožíval zejména v období parforsních honů a Velké pardubické. Hrabě Larisch pak roku 1897 vilu prodal hraběti Alfonsu Henckelovi. Výstavná budova uprostřed lesa byla častým místem setkání šlechty a pardubickými občany byla nazývána panským sídlem, zámečkem. Označení "Zámeček" se vžilo a stalo se oficiálním.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2007 
06. 08. 2007
Táňa Hladěnová
V roce 1941 jsou Čechy již dva roky okupovány Německem. Vrchním zástupcem německé moci v protektorátu byl zastupující říšský protektor. Od začátku okupace jím byl postarší diplomat Konstantin von Neurath. O jeho odvolání se obyvatelstvo dozvědělo 27. září 1941, kdy o tom přinesly zprávu noviny. Hitler donutil stárnoucího a nerozhodného protektora, aby se vzdal své funkce, a aby požádal o propuštění ze zdravotních důvodů. Příčinou k tomuto kroku se stala údajná protekto-rova měkkost a neschopnost s konečnou platností zlikvidovat český odboj.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2007 26. 07. 2007 Včelákov, malá obec na okraji Železných hor, s kostelem sv. Máří Magdalény, který tvoří dominantu místní krajiny. Jen málokdo si však s touto obcí vybaví hlubinné doly, jejichž zbytky se dodnes nacházejí v podzemí místních domů. Včelákov, dříve také Čelákov nebo Hory Čelakovské, leží 7 km severně od Hlinska na kraji chráněné krajinné oblasti Železné hory. První písemná zmínka o Včelákově pochází z r. 1349. Historie osidlování zdejší krajiny a využívání místního ložiska pravděpodobně spadá již do doby Keltů, kteří zde těžili převážně železnou rudu (limonit), a možná i rudy neželezné. O počátcích zdejšího dolování se nedochovaly žádné věrohodné zprávy. První zmínky o dolování pocházejí z doby knížete Soběslava I. roku 1137, kdy zde začalo pracovat několik horníků. V této době se zde těžila a hutnila železná ruda. Významná těžba zdejšího ložiska začala až po roce 1159, kdy zde začali těžit mniši z benediktinského kláštera v Podlažicích, kteří zde dobývali až do roku 1421, kdy byl klášter vypálen husity. Počátkem 17. století zažilo ložisko dobu největšího rozkvětu, kdy zde byly těženy rudy železa, mědi, olova a stříbra. Z tohoto století máme také první zmínku o vitriolové a kamencové huti. Během třicetileté války, v roce 1648, byly doly opuštěny. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2007 
26. 07. 2007
S myšlenkou vytvořit pro obec Miřetice obecní znak a prapor přišel starosta obce Zdeněk Trubák někdy v roce 2000. Byla vybrána firma Stanislav Kasík - Heraldická kancelář "Dauphin" , Roudnice nad Labem, aby zpracovala návrhy na obecní znak.
Předloženy byly čtyři návrhy, každý ve dvou variantách. S návrhy znaků byla seznámena veřejnost a starosta obce inicioval anketu, kde se občané mohli ke znakům vyjádřit a vybrat mezi nimi ten nejvhodnější. Na základě výsledků ankety zastupitelstvo schválilo usnesením ze dne 25.3.2003 jeden z návrhů a vzápětí byla odeslána žádost o posouzení návrhu znaku a praporu obce Miřetice a o doporučení jejich udělení obci.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2007 26. 07. 2007 První písemná zmínka o obci Miřetice pochází již z roku 1325 (ostatních sedm částí obce je připo-mínáno o 150 až 300 let později). Dle pověsti stávala poblíž obce uprostřed lesů tvrz, po jejímž majiteli - zemanu Miřatovi - získala své jméno asi i přilehlá ves. Přesto dnešní Miřetice, coby nejstarší část administrativně sdružené osmičky, neměly donedávna svůj znak, dokonce ani historické památky, přičemž například kostel zde supluje jen malá kaplička. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2007 
26. 07. 2007
Území vypálené obce Ležáky se stalo hned po osvobození 24. června 1945 místem obrovské pietní vzpomínky na oběti této tragédie, kdy za účasti prý až 100 000 návštěvníků byl odhalen drobný žulový památníček.
První úpravy Ležáků jako pietního místa pak byly svěřeny doc. L Žákovi - pedagogovi AVU Praha, který od roku 1946 do počátku 60. let byl tvůrcem celé architektonicko-sadovnické koncepce a autorem sochařských děl.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2007 
20. 07. 2007
Osada Ležáky se rozkládala na severním okraji Českomoravské vrchoviny mezi Železnými horami a Žďárskými vrchy. Název Ležák označuje mlýn. V místech bývalé osady Ležáky se s tímto pojmenováním setkáváme poměrně často. Kromě mlýna nesl toto pojmenování i rybník nad mlýnem, místní potok byl pojmenován Ležák, teprve později se Ležáky staly názvem obce. Poprvé je název, stejně jako mlýn s pilou, připomínán roku 1714. Území bylo v té době součástí přestavlckého a nasavrckého panství. Poslední vůlí Josefa Františka hr. Schönfelda z roku 1735 přešlo nasavrcko-žlebsko-slatiňanské dominium na dceru Marii Kateřinu, 14.11.1746 je vyženil Jan Adam Josef kníže Auersperg a dalšími koupěmi scelil. Nejstarším objektem byl mlýn, původně samota v ležáckém údolí. Krajinu, rybník a mlýn "Ležák" zachycuje první vojenské ma-pování z 60. let 18. stol. Číslo popisné čp. 26 pro mlýn s pilou uvádí poprvé josefský katastr z 16.8.1785. Ten uvádí i domy Jiřího Boháče čp. 12 s polem a loukou a France Hraba čp. 11 s loučkou a polem, vybudované těsně před tímto rokem. Obec vznikla nejpravděpodobněji jako obytné zázemí místních lomů, obyvatelstvo se živilo převážně prací v kamenoprůmyslu. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2007 
20. 07. 2007
V letošním roce tomu bude 65 let od provedení atentátu na zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě Reinharda Heydricha (27.5.1942) a jeho smrti 4. června 1942. Tyto události se bezprostředně a tragicky dotkly i Pardubic a okolí. Zejména dvě místa zůstanou navždy zapsána v paměti našeho národa. Obec Ležáky na Chrudimsku a pardubický Zámeček. A právě tato dvě místa připomíná sada pohlednic, které byly vydány v roce 1945 z popudu Svazu národní revoluce a při jejichž vydání se sešli dva lidé - Marie Horáková z Pardubic a Oldřich Vodseďálek z Vysokého nad Jizerou. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2007 
26. 06. 2007
Josef Chrbolka z Mnětic u Pardubic čp. 37, spolubojovník parašutistů Frédy Bartoše, Jirky Potůčka "Tolara" a Josefa Valčíka. Popraven byl na Zámečku v Pardubicích dne 2.7.1942.
Josef Chrbolka z Mnětic čp. 37, náboženství českobratrské evangelické, svobodný, narozen 16.4.1912. Vojenskou službu absolvoval u 8. dragounského pluku ve Staré Boleslavi od roku 1935. Po roce byl na základě své žádosti převelen do Bohdanče.
Když jsem syna navštívila v Bohdanči, zavedl mě do jejich "Zátiší", kde byli důstojníci i poddůstojníci. Naproti nám u stolu seděl poručík Čeřenský z Pardubic, který se mě zeptal, zda by můj syn nezůstal na vojně, že by z něj byl správný voják. To samé mi řekl praporčík Holík.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2007 
26. 06. 2007
Dne 20.6.1942 byli gestapem z Pardubic zatčeni: František Vaško, majitel lomu v Dachově, bytem v Pardubicích, ženatý, a Jindřich Vaško, narozen 15.10.1910 v Troubelicích na Moravě, správce uvedeného lomu v Dachově, bytem v Dachově čp. 68, ženatý.
V sobotu dne 20.6.1942 přijelo auto z Pardubic s gestapáky na obecní úřad do Miřetic, vyzvalo starostu obce, aby s nimi šel. Vedli ho k bytu správce Jindřicha Vaško, důstojníka československé armády. Ten ale nebyl doma, protože odešel do lomu. Gestapáci odešli tedy se starostou do lomu a tam mu nařídili, aby pana Vaško vyvolal. Správce byl nad jámou, gestapáci mu podali ruku a zatkli ho. Vaško byl naložen do auta a podle svědectví dělníků byl za ruce uvázán ke dnu auta. Paní Vašková byla u rodičů, takže ho vůbec nespatřila. Nebyla zatčena, protože očekávala rodinu.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2007 
26. 06. 2007
Marie Lacinová, choť četnického strážmistra ve Svítkově vypověděla o své přítelkyni Marii Paloušové, choti továrníka Ing. Alvína Palouše, která byla popravena se svým manželem 2.7.1942 v Pardubicích na Zámečku:
Moje přítelkyně Marie Paloušová (za svobodna Vodhánělová, narozena 1897, otec byl řídící učitel v Loukově
u Semil) mne navštěvovala ve Svítkově na četnické stanici několikrát za týden. Dlouho byla i se svým manželem veliká vlastenka, dlouho jsem o tom neměla sebemenší tušení. Rok 1942, obzvlášť atentát na Heydricha a následné období uvolnilo její tajemné mlčení a snad jako by si potřebovala ulevit, mi něco prozradila. Nikdy však neprozradila žádná jména osob.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2007 
12. 06. 2007
V úterý 1.7.1942 jsem šla okolo 18. hodiny ze sušení sena z obory Oplatil. Ve Stéblové jsem se schovala do střážního domku před deštěm, kde byl přítomen pan Kalous ze Živanic, který byl ve službě a také paní S. (jméno nečitelné, snad Svermová). Před deštěm se přišel schovat také pan Florián, který bydlel vedle strážního domku.
Společně jsme pak zahlédli muže, který se k nám blížil z hostince pana Machače, kde byl schovaný před deštěm. Byla na něm poznat těžká chůze, jako na člověku upracovaném. Šel s hráběmi a když jsem se ho ptala, proč jde jako na špendlíkách, odpověděl, že má nohy samý puchýř. Nebylo divu, když na sobě měl dámské plátěné polobotky, ve kterých měl hnědé punčochy, pumpky a tmavý kabát. Vlasy měl tmavé, sko-ro černé sčesané dozadu, pleť hnědou, oči tmavé. Působil dojmem vylekaného a zničeného člověka. Když k nám přišel, ptal se, kdy jede vlak do Pardubic. Dozvěděla jsem se od něj, že cestuje do Černé za Bory.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2007 
12. 06. 2007
Do učení k p. Jindřichu Švandovi jsem nastoupil 1. září 1940. Byl mým rodákem z Pusté Rybné
u Poličky. V polovině dubna přišel do mlýna parašutista Tolar - Potůček, který se vydával za učitele z Pardubiček a měl legitimaci. Tolar hovořil anglicky, francouzsky, německy a česky. Byl jsem upozorněn Jindřichem Švandou, že se jedná o parašutistu. Dříve bydlel u pana F. Svobody v Miřeticích, čp. 58.
Poslouchal se každý den zahraniční rozhlas na nepřihlášené rádio p. J. Šťulíka 2 - švagra mlynáře.
Tolar často dojížděl do Pardubic a já jsem s ním často jezdil a nosil mu různé součástky k vysílačce. Vysílačka, která byla dovezena asi dva týdny před vypálením obce, byla ukryta v lomu Hluboká, který patřil panu Vaškovi. Týden se vysílalo, načež byla schována do stodoly pro poruchu. Po třech dnech byla v noci ze 17. na 18. června 1942 odvezena pravděpodobně do Pardubic.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2007 12. 06. 2007 Dne 20. března 1942 přivedl k nám Ing. Jánský1, ředitel pardubického velkostatku "Jirku"2 a druhého dne nato přivezl pan Hebký vysílačku - přímo do našeho bytu. Vysílačka byla umístěna v domě číslo 148 v místnosti výzkumné rybářské stanice. Vysílačka tam zůstala až do 4. dubna 1942. Jirka vysílačku sám obsluhoval. Bydlel a stravoval se u nás. Docházel sem do těchto místností Ing. Jánský a pan hoteliér pardubické Veselky Arnošt Košťál. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2007 
12. 06. 2007
Dne 28.12.1941, před půlnocí ke mně do mého domu v Mikulovicích čp. 75 přivedl Adolf Švadlenka, též bytem v Mikulovicích, parašutistu Josefa Valčíka a žádal okamžité přivezení vysílačky, padáků a dalších věcí od Městce Králové. Vše jsem okamžitě zařídil.
31.12.1941 byla vysílačka u pana učitele Janáčka v Pardubicích a přijímačka u mne.
1.1.1942 přišel Fréda Bartoš, který třetímu - Procházkovi - dal na tři dny dovolenou za účelem návštěvy otce v Plzni.
Do tří dnů byly vysílačky odvezeny do lomu bratří Vaškových u Ležáků, čímž začíná pětiměsíční práce proti nacistické bestii.
Dne 17.6.1942 začíná zatýkání starosty a tří dalších v Opatovicích nad Labem.
Dne 20.6.1942 bratři Vaškové1, paní učitelka Malá2
a týž den pan Pištora3, Šorm4, bratři Tycové5, Hladěna6 s paní, MUDr. Bartoň7 s paní, JUDr. Žváček8 s paní, hoteliér Košťál9, učitelka Junková10 s matkou, učitel Janáček11 s paní a celá řada dalších.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2007 |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
