|
| |
|
Vzpomínky na Jiřího Potůčka
12. 06. 2007 Dne 20. března 1942 přivedl k nám Ing. Jánský1, ředitel pardubického velkostatku "Jirku"2 a druhého dne nato přivezl pan Hebký vysílačku - přímo do našeho bytu. Vysílačka byla umístěna v domě číslo 148 v místnosti výzkumné rybářské stanice. Vysílačka tam zůstala až do 4. dubna 1942. Jirka vysílačku sám obsluhoval. Bydlel a stravoval se u nás. Docházel sem do těchto místností Ing. Jánský a pan hoteliér pardubické Veselky Arnošt Košťál. Bližší jméno Jirky jsme neznali a on sám o sobě nic bližšího neřekl. Jednou říkal, že se po přistání u Po-děbrad vydal na cestu do Plzně, ale cestou však byly hlídky a on pro nebezpečí musel od dalšího cestování upustit. U vysílačky byl Jirka celé noci, často až do rána. Zprávy si přivážel z Pardubic, jak někdy prozradil, od pana Bartoše - poručíka - a od MUDra. Bartoně. Někdy přijížděla k Bohdanči na kole paní Krupková, žena poručíka, která Jirkovi zprávy předávala. Jindy sem zase vozila zprávy slečna Věra, učitelka (Junková). Opatřovala jsem pro parašutisty stravu, prádlo a potřebné věci, které jsem sháněla po okolí a od bratra Antonína Hebkého3, inspektora Rolnické pojišťovny v Pasáži v Pardubicích. U mého bratra v Pasáži v Pardubicích často spali a jedli Jirka, Bartoš a Valčík. Tito tři jezdili často po okolí, odkud se vraceli uprášení, umazaní a často velmi unavení a u mého bratra se dávali do pořádku. Bratr pro ně zřídil v Pasáži u dveří nahoře zvlášť zvonek, kterým si dávali signály. Ve druhé polovině měsíce března se u nás objevili dva muži (později jsem poznala, že ten jeden byl gestapák Schulze), kteří se na Sádkách procházeli s aktovkou a dřevěným podstavcem k měřícímu přístroji. Ptali se mne na cestu k přeloučské silnici a byli velmi veselí. Říkali, že na sádkách zkoumají půdu. Lekla jsem se, že půjdou do domu, kde spával právě Jirka, neboť celou noc vysílal. Bylo to asi kolem 11. hodiny dopoledne. Prošli dvorkem a stodolou a šli zadní cestou k hlavní silnici. Jirka poznal, že odněkud hrozí zrada, a že je v nebezpečí Gestapa. V tu dobu jsme měli v domě dvě vysílačky. Jedna veliká tu byla už od března, tu přivezl pan ing. Jánský a druhá menší, kterou sem přivezl sám Jirka odkudsi z Pardubic. Ta byla ukryta v nemocnici (byla to vysí-lačka Dr. Bartoň - Luděk Matura). Kdo tuto vysílačku tajně přivezl, nevím. Velká vysílačka byla často poruchová a až 3x za noc praskaly pojistky, které jsme s nebezpečím vždy opravovali. Když Jirka vysílal malou vysílačkou, poruchy nebyly tak časté. Jirka měl legitimaci na jméno Emil Holub, učitel Hospodářské školy v Čáslavi. Na Bílou sobotu 4. dubna 1942 přijel pro Jirku pan ing. Jánský autem s tím, že ho odveze pryč, jelikož mu hrozilo veliké nebezpečí. Pan ing. Jánský nechtěl s sebou brát žádné vysílačky, ale když se od auta vzdálil, přinesl Jirka malou vysílačku a vložil ji do auta. Já mu pak pomáhala naložit ještě velkou vysílač-ku. Cestou do Bohdanče je však zastavila hlídka, ale zadní kufr auta neprohlíželi. Kam je odvezli, mi není známo. V den atentátu na Heydricha, asi ve 4 hodiny odpo-ledne, někdo zazvonil. Poznala jsem, že to je Jirka. Přijel na sportovním kole a povídal, že se byl v rybníce vykoupat. Po svačině odjel, aniž by sdělil kam. Od té doby jsem ho nespatřila. Vzpomínám si, že nám Jirka dal do bytu tlakoměr, kterým jsme sledovali a každé ráno zapisovali pro něj tlak vzduchu. Jirka býval často velice unavený a proto spával až do dvou hodin odpoledne. Vypravoval nám častokrát o svých dobrodružstvích na cestách přes Francii do Anglie, kde se svou společností ničil vše, co mělo padnout do rukou Němcům. Ničil a střílel se dobytek, auta se házela do moře a ničilo se i přístavní zařízení. Dne 20. června přijelo do Křičně Gestapo a shánělo se po mém bratrovi Hebkém. Ptali se i mé neteře, kde je strýček Tonda. Neteř mu řekla, že je většinou u tety na Sádkách v Bohdanči. Když z Křičně odjížděli, řekli neteři, aby pozdravovala tatínka od Gestapa. Nato gestapáci přijeli k nám, ale jelikož tu bratr nebyl, pátrali dál. Řekla jsem jim, že jsem bratra již několik dní neviděla. Ještě téhož dne však bratra zatkli v Pardubicích v Pasáži a víc už jsem ho neviděla. Brzy nato jsme dostali zprávu, že dne 2. července zemřel v Pardubicích na Zámečku. Dne 21. června přijelo Gestapo pro mého manžela. V jednom z gestapáků jsem poznala Schulze. Bylo to v neděli dopoledne. V odpoledních hodinách v neděli 21.6.1942 se můj manžel vrátil a říkal, že byl na základě pevné výpovědi mého bratra Hebkého, že můj manžel o ničem neví, propuštěn. Dne 30. června však přijelo Gestapo s Hanauskem a mého manžela opět odvezli. V té době jsem nebyla doma. Na cestě do Bohdanče jsem auto gestapáků potkala. Když auto zastavilo, bylo mi sděleno, že manžela vezou k výslechu. Z Gestapa ho pak odvezli do Tere-zína, odkud byl pravděpodobně v říjnu odvezen do Osvětimi, kde můj manžel Adolf Hraba (narozený 1.4.1901) dne 25.12.1942 zemřel. M. Hrabová ___________ Ing. Josef Jánský (nar. 1901), ředitel pardubického velkostatku. Zařídil ve dnech 21.6. - 4.4.1942 umístění stanice Libuše na sádkách v Bohdanči. Po jejím zaměření nacisty ji odvezl do Dachov u Ležáků. Byl popraven 2.7.1942 na Zámečku. 2 Jiří Potůček - radista Silver A, byl zastřelen v Trnové 2.7.1942. 3 Antonín Hebký (nar. 1899), švagr bohdanečského porybného Adolfa Hraby. Byl zatčen 20.6.1942 a popraven 2.7.1942 na Zámečku. Autor: Marie Hrabová - Bohdaneč na Sádkách Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2007 Předchozí článek: Svědectví pana F. Valenty z Mikulovic Následující článek: Vzpomínky bývalého zaměstnance Švandova mlýna v Ležákách Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
