|
| |
|
Vlastivědné listy Pardubického kraje
1/2008
14. 04. 2008
Kdo byl Jindřich Prucha (1886 - 1914), v regionu "Železné hory" nemusí nikdo vysvětlovat, neboť velikost tohoto umělce je známa celosvětově jako malíř "Předjaří a Jara na Železných horách".
Je nutno ale dodat, že tomu tak nemuselo být, pokud by nebylo jeho sestry Vojslavy (1877 - 1973). Ta jeho dílo zachránila a předala národu, neboť věděla, proč to dělá. Velela tomu sourozenecká láska, ale i křesťanská výchova v rodině, která i "hory přenáší". Prvním jejím činem bylo shromáždění a uskladnění všech obrazů ve vile "Županda", která se nachází nad obcí Běstvina, přičemž patří do osady Kubíkovy Duby.
Prostornou vilu zakoupil otec umělce Josef Prucha v roce 1909. Zde rodina žila. Vojslava se po celý svůj dlouhý život starala o údržbu vily a náhodnému návštěvníkovi umožnila se pokochat krásou bratrova umění. Všechny stěny byly pokryty jeho obrazy. Tím vlastně vznikla jeho první galerie.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2008 
14. 04. 2008
Slavíček je vrcholným představitelem českého umění kolem roku 1900. Vyšel z odkazu náladového realismu, ale již roku 1898 začíná tvořit obrazy barevnou skvrnou, chvatnou i rozechvělou, která vyvolává dojem pohybu a víření. Byl mistrem v zachycení světla a stínu. V pozdějších letech se setkává s francouzským impresionismem, ten jej však neovlivnil. V pozdějších pracích je patrné uvolňování stylu. Slavíček často pobýval v Kameničkách na Vysočině. Snažil se o zachycení rázu a proměn tamní krajiny. Roku 1887 byl zapsán na AVU v Praze do krajinářské speciálky u profesora Julia Mařáka (1832-1899). Již tehdy byl pokládán za jednu z největších nadějí školy. Studium několikrát přerušil, patrně pro neshodu s Mařákem. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2008 
14. 04. 2008
V letošním roce uplyne sto padesát let od narození Jana Selichara, který bezesporu patří k osobnostem podílejícím se na utváření novodobých kulturních dějin našeho regionu.Řadí se tak k množství obětavých lidí - dnes už často zapomenutých - kteří svou usilovnou každodenní prací se zasloužili o kulturní rozvoj svého kraje. Význam tohoto skromného, ale současně neobyčejně moudrého a vzdělaného kněze s širokým okruhem zájmů a rozhledem, nezištně pomáhajícího zejména mnohým umělcům, kteří za ním přicházeli, nenalezl u nás dosud patřičného ocenění.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2008 
27. 03. 2008
Orlicko leží na severovýchodě Pardubického kraje, kam zasahují Orlické hory a podhůří Jeseníků. Králický Sněžník (1423 m n.m.), ležící v katastru obce Dolní Morava, je nejvyšším bodem celého kraje. Jeho vrcholem prochází státní hranice s Polskem a také historická hranice Čech, Moravy a Kladska. Nedaleko vrcholu se nachází pramen řeky Moravy.
Krajina Orlicka se zachovanou přírodou, lesy, řekami, skalami a kulturními památkami poskytuje veškeré předpoklady pro aktivní trávení volného času v každém ročním období. Mezi známá lyžařská střediska patří lyžařský areál Buková hora - Suchý vrch s více než 30 kilometry lyžařských stop, dále Čenkovice, Dolní Morava, Dlouhoňovice a další.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2008 
27. 03. 2008
Kolik vozů s rozchodem 1435 mm projelo železniční stanicí v České Třebové za více než 160 let její existence, již asi nikdo nespočítá. Jezdil zde ale jen jeden jediný mohutný stroj po kolejišti s roztečí kolejnic 13 500 mm. Tímto strojem byl "Portálový pojízdný jeřáb s pojízdnou a otočnou drapákovou nástavbou", výrobek strojírny Františka Wiesnera z Chrudimi. Podle autorů knihy " 150 let železnice v České Třebové" byl tento jeřáb v době parního provozu dokonce chloubou českotřebovské topírny.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2008 
27. 03. 2008
Stať z knihy Čech - Díl XIII. Východní Čechy, kterou r.1905 vydal nakladatel J.Otto. Pro Vlastivědné listy upravil a zkrátil J.Paleček.
Již několikrát, když po vesnicích a městech jsme putovali, naskytlo se nám dotknouti se zvláštností, osobitých rysů, kterým zřejmě dal povstati ráz krajiny aneb jež z mysli lidu samého se zrodily. Jsou to stavby, které lid zbudoval a vymaloval, kroj, nářadí a náčiní, odchylky jeho řeči, úsloví a říkadla, zvyky, zaměstnání a náboženské poměry. Litomyšlsko jest krajem v tom nad jiné význačným a osobitým. Proto podávám celkový obrázek národopisný, podotýkajíc, že ráz Litomyšlska zabíhá na sever do Vysokomýtska a na západ u Proseče do Skutečska. Životem v sebe uzavřeným a před pány se skrývajícím vysvětlují mnozí, proč staré stavení na Litomyšlsku nikdy průčelními okny, vždy jen sruby, komorami bylo obráceno k cestě. Jeví se to hlavně u statků, které hledí okénky seknice do dvora a na sad. Na zad statku leží pole k němu náležející, vyjíždí se na ně stodolou, humnem. Stodoly byly nejrázovitějšími stavbami vesnickými. Přístup ke stavením uzavírala branka, kterou se přicházelo na záprseň (zápraží) po jedné straně dvorce, z ostatních jej obklopovaly chlévy, stodola s mlatem, přístodůlkem s patrem a kolny, nad těmi komory čili sruby. Před komorami vznášely se na vyřezávaných sloupcích zdobné pavláčky. Ze záprsně se přímo vkročilo do síně, kdež v pozadí byla černá kuchyňka (otevřené ohniště), často i k vytápění velké seknice užívaná. Po straně byly dveře do seknice, střediska rodinného života. Na nejstarších jizbách bylo viditelné, jak stěny a strop jsou sroubeny z povalů, skuliny mezi nimi byly ucpány mazanicí bíle natřenou, čím jevilo se stavení černobíle pruhováno. Uprostřed ve znamenitých statcích opíral sloup povalový lesklý strop. Dále bylo zde bidlo, kolem něhož se předlo, nad kamny a pecí "chleboukou" menší bidélko k rozvěšování prádla a peřin. Někdy měla seknice na jednom místě visuté neb stojaté bednění, nazývané palác. (Vzor starodávného statku s palácem byl ještě r.1894 statek Silů v Širokém dole, vysoko na kopci). Ze síně šlo se také na "strop" (půdu), jejíž jedna část nazývala se "na mazanici". Maštal koňská, někdy i chlév přístupny bývaly ze seknice. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2008 
21. 03. 2008
Výkladní skříň jest tribunou obchodníka. Zde promlouvá ke svému zákazníkovi. Jeho řeč musí býti stručná a jasná. Jen tak přesvědčuje!", napsal ve své studii Výkladní skříně pardubický rodák B. Korbel a my musíme po více jak 7O letech dát mu za pravdu. Zcela jistě bylo účelem výkladních skříní, které počítáme do jednoho z druhu reklamy, přivábit zákazníka, seznámit jej s kvalitou a cenami zboží a povzbudit jeho koupěchtivost.
Správně naaranžovaná výloha ( výkladní skříň ) jako kdyby na potencionálního zákazníka volala: "Stůj a věnuj mi zaslouženou pozornost!" Dovolím si ještě jednu citaci než opustíme rovinu teoretizování: "Výkladní skříň jest jevištěm, na kterém se vede rozprava mezi obchodníkem a zákazníkem. Dobře upravený výkladec budí důvěru a solidnost obchodu, jest propagačním prostředkem!"
Základní požadavky na dobře naaranžovanou výlohu byly následující: přehlednost, původnost ( chcete-li originálnost ), výraznost ( harmonie tvarů , symetrie či asymetrie a barevný soulad ), řadění a střídání motivů, dále umístění zboží v prostoru výkladce, osvětlení , pozadí, plakátová výzdoba, umístění cenovek apod.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2008 
21. 03. 2008
Přetiskujeme proměny pomníku J. Potůčka v Trnové od roku 1946 do současnosti. Děkuji za spolu-práci Mgr. J. Štěpánkovi, emer. řediteli ZŠ Ohrazenice a E. Báchorovi z Magistrátu města Pardubic a za možnost využití jejich fotografií a dokumentace. Připojuji článek J. Pilnáčka z roku 1946.
Jirka Tolar, poslední ze slavné trojky V neděli dne 14. července 1946 odhalovali památník Jiřímu Potůčkovi, parašutistovi zahraničního vojska v Anglii. Pomník stojí v malé dubině mezi obcemi Trnovou a Rosicemi u Pardubic, v polabské rovině v milém zákoutí mezi lány a luk. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2008 
21. 03. 2008
Vymyslet chytrou reklamu je hodně těžké. Ještě těžší je vymyslet reklamu vtipnou. Když se to povede, má reklama úspěch zaručený. Humor byl a je použit v reklamě především z důvodu upoutání pozornosti, jako jakési vstupní téma bez vazby k hlavnímu poselství. Slouží též jako "zarámování" hlavního textového či obrazového poselství a rovněž může sloužit pro zakódování informace, pro jeho pozitivnější přijetí.
"Dejte Čechům humor a máte je omotané kolem prstu!", říká jedno moudré pořekadlo. Zdá se, že reklama doby meziválečné, tzv. první republiky, toto pořekadlo buď neznala nebo se jím příliš neřídila. Ve sledovaném období v regionálním tisku se objevuje humorné reklamy ( nebo aspoň jen náznaku humoru v jeho textové či obrazové - kreslené podobě ) velmi málo. Jako "vzácné koření" se objevuje v tisku humorný prvek v podobě anekdoty a vtipu, dále gag - čili překvapivý komický nápad, výseč děje, častěji pak než kreslený vtip slovní hříčka, například překroucení názvu výrobku nebo jeho synonyma. Za humorný prvek v reklamě můžeme též považovat jistý reklamní slogan, který úmyslně přehání, zveličuje nebo zdánlivě nedoceňuje. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2008 
14. 03. 2008
O plochodrážním sportu se traduje, že se po svém "zrození" v Austrálii cca ve dvacátých létech minulého století rychle vydal do staré dobré Anglie, kde zakotvil a v příznivých podmínkách se jal úspěšně vzkvétat. To ovšem nezůstalo utajeno evropskému kontinentu a ten zatoužil mít tuto vzrušující podívanou také. No, a nás může těšit, že jednou z prvých zemí, kde se na kontinentě začala plochá dráha "chytat", byla tehdejší Republika Československá a v ní pak zejména východočeský region. Pochopitelně, vždyť v Pardubicích se na dostihovém závodišti začal jezdit nejstarší z dosud živých plochodrážních závodů na evropském kontinentě, slavný závod o Zlatou přílbu. Nu, a protože města Chrudim a Pardubice jsou od sebe vzdálena coby kamenem dohodil, není divu, že tento sport v poválečném nadšení a v čase po prvém šoku z komunistického puče v r. 1948 zanechal i v Chrudimi velmi významnou historickou stopu. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2008 
14. 03. 2008
Tísiciletá obec leží v nadmořské výšce 338 m n.m a nyní zde žije více jak 500 obyvatel. Běstvina leží na jižním úpatí Železných hor. Je připomínána již roku 1137 v letopisu kanovníka vyšehradského, pokračovatele kronikáře Kosmy. Její vznik je úzce spojen se starou Liběckou stezkou a byzantskou kulturou. Již předhistorická existence Liběcké stezky navazující na Zlatou stezku je doložena nálezy římských mincí. Území obce se rozkládá na ploše 1407 ha a zahrnuje tyto části: Spačice, Pařížov (do roku 1960 samostatné), Vestec, Rostejn se Zbohovem a Drhotínem. Dominantu obce tvoří farní kostel svatého Jana Křtitele. V roce 1726 byl barokně přestavěn z původní gotické stavby. Existence kostela a fary je zmiňována již roku 1137. Šestiboká kaple svatého Jana Nepomuckého je dílem J.B. Santiniho. Kaple je zaklenuta kupolí s šestibokou lucernou. Stěny jsou bohatě členěny pilastry nesoucích vyloženou římsu. Tři portály jsou ve tvaru oslích hřbetů, okna šesticípé hvězdy. V roce 2006 kaple prošla kompletní rekonstrukcí. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2008 
14. 03. 2008
Kostel sv. Jana Křtitele. Foto: archiv autora
Úvodem je nutno podotknout, že v roce 1987 obec oslavovala 850 let od svého vzniku. K tomuto jubileu byla vydána brožura, kterou zpracovala skupina čtrnácti odborníků z hlediska historie i současnosti pod názvem "Běstvina 1137 - 1987". Abychom se zbytečně neopakovali, předpokládám, že tento almanach je u místních občanů k dispozici.
Přistoupím tedy ke vzpomínkám, které jako tehdy malý žáček obecné školy v letech 1932 - 1935 na tuto obec mám. Připomínám, že obec Pařížov, kde jsem tehdy bydlel, náležela školou k Běstvině, kdežto kolaturou jsme náleželi do Vilémova. Běstvina však byla blíže, proto jsme zdejší kostel navštěvovali.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2008 
05. 03. 2008
Jedeme-li až na samou hranici Pardubického kraje, dostaneme se odbočkou na mostku v Trhové Kamenici k osadě Polom, která je katastrálně součástí Trhové Kamenice. Osada se nalézá asi 3 km východně od Trhové Kamenice asi 20 km jižně od města Chrudim. V této osadě se nachází 7 domů, z nichž trvale osídlen je pouze jeden a ostatní jsou využívány jako rekreační objekty.
Chalupy v Polomu dnes sice obývají spíše rekreanti, ale v minulosti byla osada hustěji obydlená a bývala poutním místem. Obec se proslavila také v době druhé světové války jako místo, které poskytovalo podporu protifašistickým bojovníkům, což připomíná hřbitovní zdi malý památník rodiny Eisovy u, která spolupraco-vala v době druhé světové války s partyzány.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2008 
05. 03. 2008
Vedle známých pernštejnských vodních staveb Opatovického kanálu a Haldy máme ještě zajímavý umělý tok zvaný Zminka nebo též Dvakačovický kanál. Psala o něm L. Kvapilová v článku "Ta-jemná Zminka" ve Zprávách Klubu přátel Pardubicka v roce 2002. Menších umělých toků napájejících i odvodňujících rybníky se na Pardubicku nachází ještě řada, i když rybníky již zanikly. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2008 
05. 03. 2008
Řadě českých vesnic i v dnešní době dominuje silueta kostela a kostelních věží, jejichž neodmyslitelnou součástí jsou zvony. Řada z nich však již bohužel není původních, protože v průběhu času se kvalitní zvonovina využívala zcela jinak než bylo původně určeno. I v takovém případě však bývají pro válečné účely zrekvírované zvony nahrazovány novými. Ne nutně ovšem zvon ukrývala jen kostelní věž - nejinak tomu bylo i v Bylanech na Chrudimsku.
První zmínka o obci pochází až z roku 1406, kdy Bylany prodal Vavřinec z Dolan poličskému měšťanovi Wolframu Peczoldovi. Bylany nejspíše již tehdy spadaly pod kostel sv. Marka v Markovicích (dnes Chrudim IV). Nejspíše od druhé poloviny 15. století se vesnice rozdělila na dvě nestejně velké části, což v konečném důsledku negativně poznamenalo její rozvoj (přiškolena byla k sousedním Třibřichům, spadala nadále pod filiální markovický kostel). Od poloviny 16. století pak větší část vsi patřila poddanskému městu Heřmanův Městec a menší část k morašickému statku, s nímž roku 1661 vplynula do heřmanoměsteckého panství. Paradoxně tak obě dvě části Bylan měly v konečném důsledku totožnou vrchnost; pouze v případě heřmanoměstecké části stála mezi Šporky, pány z Greiffenclau a později Kinskými městská rada Heřmanova Městce. Jednou z prvních staveb, která obě dvě formálně rozdělené části Bylan spojovala, byla zvonička (a samozřejmě také zvon v ní). Ale nepředbíhejme…
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2008 |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
