|
| |
|
Vlastivědné listy Pardubického kraje
3/2007
18. 10. 2007
Co vám dnes řekne název obce Vápenný Podol? Obce, která leží v malebném údolí pod svahy Bučiny? Kdysi to byla obec, kde se pálilo vápno, neboť v okolí jsou vápencové lomy. Později, když se při těžení vápence narazilo na prameny vod obohacených vápennými a hořečnatými solemi, otevřela se obci možnost založit lázně. Historicky se uvádí rok 1600 (viz pohlednice), kdy svobodný pán Trčka z Lípy doporučil otevření lázní. K vybavení Vápenného Podola společenskými a lázeňskými stavbami došlo z iniciativy hraběte Šporka v roce 1726. Ten nechal postavit kapli v místě, kde vytékal "léčivý pramen", nechal upravit okolí pramene a také dal zřídit lázeňskou budovu. Tím byla umožněna větší návštěvnost lázní. To již sloužily tři lázeňské domy a hostinec. Lázeňské domy nesly různá označení, např: U černého orla, U bílého lva nebo u Turecké hlavy. Lze tedy mluvit o lázeňském charakteru obce od 17. přes 18. až po 19. století. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2007 
18. 10. 2007
Jevíčko Počátek města Jevíčka je kladen do doby kolem roku 1230. V roce 1258 bylo povýšeno králem Přemyslem Otakarem II. na město královské s magdeburským právem. Podřídil mu tehdy třináct okolních vesnic jako jeho hospodářskou základnu. Královským majetkem bylo Jevíčko se čtyřicetiletou přestávkou v polovině 14. století až do roku 1499. Na nejstarší dochované městské pečeti z roku 1413 je šachovaná nekorunovaná orlice. Od 16. století je však ve znaku orlice vždy s korunkou a ve stejném století byl znak doplněn písmenem G (latinský název obce byl Gevicensis), které se kladlo orlici na hruď Popis znaku: Červeno-bíle šachovaná orlice se zlatou zbrojí a s korunkou v modrém poli. Na hrudi orlice je položen černý štítek se zlatým písmenem G Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2007 
08. 10. 2007
Hudební dílo Františka Antonína Mensiho, nedávno znovu objevené, se postupně dostává veřejnosti. Kva-litou a uměleckou úrovní se právem řadí do pokladnice české kultury. Následujícím článkem objasňujeme bysterským občanům skladatelův původ, rodinu a dobu, kdy otec Petrus Alexi pracoval ve službě generála Františka Rudolfa hraběte z Hohenemsu (1686-1756), držitele panství (fideikomisu) Bystré a lenního hrabství Ems ve Vorarlbersku. Napravujeme tím i nepřesnosti vyplývající z nedostatku historických materiálů.
Kdy a kde vstoupil Petrus Alexi Mensi do služeb Františka Rudolfa, není známo, ale vzhledem k tomu, že generál pobýval dlouhou dobu v severní Itálii, posádkou v městě Pavia u Milána, lze se domnívat, že Petrus Alexi byl původem Ital. Strahovský bibliotekář Bohuslav Dlabač, jehož jedinečné dílo Allgemeines historisches Künstler - Lexikon z roku 1815 (nové vydání New York 1973) je dosud jediným zdrojem informaci, uvádí, že byl "původem Benátčan".
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2007 08. 10. 2007 Před 115 lety 26.7.1892 zemřel v Kameničkách u Hlinska P. Josef Pardus, známý z Raisova Západu jako farář Kalous. Jeho hrob nalezneme již ve zrušeném hřbitově u vchodu do zdejšího kostela Nejsvětější Trojice, kde působil od roku 1850 nejprve jako lokalista a o pět let později až do své smrti jako první farář této nově zřízené farnosti. Pocházel z Přelouče, kde se 7.2.1801 narodil. Po bohosloveckých studiích v Hradci Králové byl před 180 lety (24.8.1827) v katedrále Svatého Ducha vysvěcen na kněze. Jako kaplan působil ve Svinčanech u Heřmanova Městce, Hněvčevsi u Hořic, v Cerekvici u Litomyšle, v Borové u Poličky a v Čáslavi. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2007 08. 10. 2007 Básník a český národní buditel a básník Šebestián Hněvkovský je spjatý s prvopočátky novočeského básnictví za ná-rodního obrození. Hněvkovský byl a věrným druhem románového hrdiny F. L. Věka ze stejnojmenného románu Aloise Jiráska. 160. výročí jeho úmrtí připadá letos na 7. červen. Š. Hněvkovský se narodil 19. března 1770 v Žebráku, měl právnické vzdělání a v letech 1826 - 1836 byl purkmistrem v Poličce, odkud odešel jako penzista do Prahy, kde roku 1847 zemřel. Jeho nejúspěšnější báseň je epos vycházející z příběhu o dívčí válce Děvín, knižně vydaný roku 1805. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2007 
08. 10. 2007
18. června 1757 - letos tomu je právě 250 let. Po smrti Karla VI., otce Marie Terezie, nastalo soupeření okolních států v nárocích na území, dosud patřící k rakouské říši. Často se používá výraz "boj o rakouské dědictví". Okolní státy ještě za života Karla VI. sice uznaly následnictví ženy na rakouském trůně, ale po smrti vladaře si s ohledem na složité příbuzenské vztahy dělaly nároky na různé části monarchie. Měly to o to snazší, že Rakousko na začátku vlády Marie Terezie bylo hospodářsky a vojensky relativně velmi slabé.
Významným agresivním rivalem byl především pruský král Fridrich II. (manžel neteře manželky Karla VI. Elizabety Christiny), který si dělal mimo jiné územní nároky na hospodářsky významné Slezsko. Pruský král nelenil a vytáhl do boje, zabral Slezsko a část Čech. Cizí (ale i vlastní) vojska žila na účet jimi obsazeného území. Byli tu Prusové, Sasové a Francouzi. Jen například na kolínském panství se pro tyto vojáky vydalo od 1.10.1741 do 31.1.1742 40294 bochníků chleba po 2 librách, 4009 strychů (1 strych = 93 litrů) ječmene, 1570 strychů ovsa, 4609 otepí sena po 10 librách, 2099 otepí slámy, 224 sáhů dříví a také peněžní dávky. Země trpěla drancováním a byl nejvyšší čas vytlačit nepřátele ze země. V našem blízkém okolí došlo ke dvěma významným událostem.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2007 
26. 09. 2007
Andrlův chlum s 559 metry nadmořské výšky vévodí Ústí nad Orlicí. Z Andrlova chlumu je totiž celé měs-to vidět jako na dlani. Naopak snad odkudkoliv z Ústí nad Orlicí je krásně vidět tato rozhledna. Proto místo pro umístění rozhledny je na Andrlově chlumu zcela ideální.
Takto pravděpodobně uvažovali také členové turistického okrašlovacího spolku, když na počátku 20. století vybírali vhodné místo pro postavení rozhledny. Projekt na první rozhlednu na Andrlově chlumu vypracoval v roce 1905 stavitel Hernych, který se nechal inspirovat rozhlednou, která tehdy stávala v moravském Bouzově. Podle ní na-kreslil plán třicetimetrové dřevěné věže se zastřešenou vyhlídkovou plošinou. Stavba pak byla bezprostředně zrealizována. Na její realizaci přispěla řada občanů Ústí nad Orlicí tím, že poskytla povozy na dopravu materiálu na Andrlův chlum. Vše bylo dokončeno ještě na konci léta roku 1905, kdy byla rozhledna na Andrlově chlumu za účasti mnoha obyvatel slavnostně otevřena.
Radost však netrvala dlouho. 17. dubna 1918 totiž dřevěná konstrukce rozhledny na Andrlově chlumu z neznámého důvodu vzplanula a během několika hodin zcela shořela.
Klub českých turistů okamžitě začal usilovat o její obnovu. V průběhu následujících desetiletí bylo vypracováno několik projektů počítajících s postavením chaty a rozhledny. Než se však započalo se stavbou, přišla Druhá světová válka a tak nakonec došlo pouze na výstavbu turistické chaty. Janderova chata začala veřejnosti sloužit v roce 1940. O rok později byla postavena pouze provizorní dřevěná věž, která byla využívána zeměměřiči i turisty. Toto provizorium přežilo až do šedesátých let.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2007 26. 09. 2007 V letech 1918 - 1938 ma Ústeckoorlisku a Českotřebovsku nevycházel a ani nebyl distribuován žádný regionální deník. S nejkratší týdenní periodicitou vycházely: Orlický obzor, Nezávislé listy a Bratrství. V regionu dále byly distribuovány čtrnáctideníky Náš kraj a Orlicko, měsíčníky Úřední věstník okresního výboru v Ústí nad Orlicí a Věstník Národní jednoty severočeské a čtvrtletník Z Ústí nad Orlicí a hor Orlic-kých. Vydávání periodik financovaly spolky a organizace, úřady, soukromníci a politické strany. Zásadní události doby od roku 1918 do roku 1939 zaznamenala zmiňovaná tištěná média věrohodně, včetně vývoje politických stran, hospodářské krize, soužití Čechů a Němců a nástupu fašismu. V grafické podobě tištěných médií byly rozdíly především ve formátu a šířce sloupců. Měsíčníky a čtvrtletníky vydávané spolky vycházely ve formě sešitů. Ostatní periodi-ka si byla podobná jednoduchým zalomením článků a na začátku 20. let i absencí fotografií. Objevovala se pravi-delná inzerce, někdy zařazená v textu. Majitelé a vydavatelé už od počátku svůj list propagovali a vybízeli čtenáře k odběru. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2007 
26. 09. 2007
Článek je věnován výstavbě rodinných domků, vilek, vil a činžovních domů ve městě Lázně Bohdaneč. Patří památce stavebních dělníků, kteří svojí prací přispěli k rozvoji a krásám města, vlastní rodiny obo-hatily o komfortní byty. Co je nové, to pozná bez upozornění každý návštěvník Bohdanče sám. Stať vznikla z kusých poznámek a sousedských rozhovorů, neklade si nárok na vyčerpávající podání látky.
Stoleté ohlédnutí za stavebníky je rozděleno do tří nestejně dlouhých období. Každé z nich je uváděno stejnými hesly, aby byla možnost částečného srovnání. Na počátku století bylo vidět v městečku došky, štukové štítky, sgrafita, pamětní desky a podsíně. Všechno to odvála technika a pokrok, který ale uškodil městské památkové rezervaci, kterou Bohdaneč mohl být. Za maketou starých zdí, štítů a oken mohly být budovány moderní domácnosti, jako je tomu v nedalekých Pardubicích na Pernštýnském náměstí.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2007 
13. 09. 2007
Pokud vyjdeme po modré turistické značce ze Zdechovic směrem k hřebeni Železných Hor, která je zčásti vedena po bývalé kočárové cestě, dojdeme asi po 2 km na křižovatku turistických cest. Z ní odbočíme doprava a po dalších 600 m dojdeme ke skalnímu útvaru s tímto půvabným jménem. Je opředen pověstmi o loupežnících, kteří zde údajně sídlili a o různých bájných bytostech. Dneska také občas poslouží jako cíl romantických vycházek. Je tu také místo, kde se pod skalním převisem duchny schováte před nepohodou a kde si (asi v rozporu
s lesním zákonem) "praví zálesáci" a jiní milovníci skutečné divočiny rozdělávají ohníček. Je známo, že jde
o zbytky ledovcové morény, která do těchto míst byla dotlačena ledovcem při posledním zalednění severní polokoule. Co nám o ní poví internet? Našli jsme dvě zmínky, ale o ledovci v nich není uvedeno nic..
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2007 
13. 09. 2007
Elektronický výzkum lokality sezemického kláštera je možné řadit mezi první využití elektronických metod výzkumu v archeologii u nás. Mám za to, že by z tohoto důvodu bylo vhodné na tomto místě seznámit čtenáře také s tím, co výzkumu předcházelo. Od roku 1968 jsem pracoval v elektronické laboratoři Geodézie Pardubice, kde jsme prováděli vývoj a následně i vyráběli přístroje pro vyhledávání kabelů a potrubí za účelem mapování podzemních vedení pro vznikající technické mapy měst. Kabely a potrubí měly v té době jedno společné, byly z kovu. Dalo se tedy čekat, že nadřízený orgán, Český úřad geodetický a kartografický, vyhlásí celostátní úkol na řešení způsobu vyhledávání a mapování podzemních objektů i z nekovových materiálů, v té době to byla snad jenom kanalizace. Připravovali jsme řešení s předstihem a záhy jsme společně s ing. Jarmilem Štolcem úspěšně s improvizovaným zařízením odzkoušeli metodu využívající k lokalizaci potrubí rezonanci vzduchového sloupce uvnitř potrubí. Očekávaný celostátní tématický úkol skutečně po nějakém čase vyšel. Naše řešení bylo vyhodnoceno jako jedno ze dvou vítězných. Druhé řešení, jehož autory byli ing. Josef Žampach z Geodézie Praha a RNDr. Vilém Bárta z Geofyziky Praha, navrhovalo využití elektrické odporové metody. Jak vyplývá z názvu, metoda pracuje s rozložením elektrických odporů v zemině a na základě jejich velikosti, resp. na základě výskytu jejich extrémních hodnot lze pak usuzovat na přítomnost objektů různého charakteru, třeba už zmíněného kanalizačního potrubí. Ale věc není tak jednoduchá. Zemina představuje zcela specifický materiál a třebaže elektrický odpor zeminy má ohmický charakter, nelze odpor v části zeminy zjistit tím, že bychom přiložené elektrody připojili přímo na vstupní svorky ohmmetru. Mezi přiloženou elektrodou a zeminou vzniká tak zvaný přechodový odpor, který z hlediska metody není zanedbatelný, který se k výsledku přičítá a zásadním způsobem zkresluje skutečné ohmické odpory zemin. Problém přechodových odporů vyřešil v roce 1912 francouzský fyzik Conrad Schlumberger. Namísto dvou elektrod zapíchl do země do jedné řady čtyři elektrody. Obě krajní připojil ke zdroji a zavedl jimi do měřícího okruhu, tedy do země, proud. Na dvou vnitřních elektrodách pak změřil úbytek napětí voltmetrem s vysokým vstupním odporem, proti němuž byly přechodové odpory elektrod zanedbatelné. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2007 
13. 09. 2007
Pardubická radnice na Pernštýnském náměstí vyvolala v době svého vzniku v 90. letech 19. století velké polemiky, zda takováto budova do té doby jednotného renesančního vzhledu náměstí patří. Na konci 19. století totiž přestala budova předchozí radnice na náměstí, která stávala v místech současné radnice, vyhovovat z hlediska nedostatku prostoru. Proto se hledalo místo pro novou radnici.
O výstavbě nové radnice bylo oficiálně rozhodnuto 27. února roku 1892, kdy byl schválen záměr výstavby "obecního domu". Budova neměla dle představ radních sloužit pouze jako radnice, ale mělo se jednat dnešní terminologií o multifunkční budovu. Představa radních byla taková, že by součástí "obecního domu" byla také čítárna o rozloze 60 m2, taneční sál se 140 m2, galerie či muzeum. Vítězný návrh předložil tehdy architekt Vejrych a dle něj se velmi brzy již 4. října 1892 začalo stavět. Nejprve však byla kámen po kameni rozebrána stará radnice a tři okolní domy. Dle závěrečného účtu dnes také víme, že bourací práce přišly na 3 735 zl., zednické práce a nádenické práce na stavbě nové radnice přišly na 58 445 zl., kamenické práce pak 7 274 zl., pokrývačské práce na 1 171 zl., režijní práce přišly na 1 171 zl. a vícepráce na 600 zl. Celkem tedy výstavba nové radnice přišla městskou pokladnu na 74 778 zl.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2007 
04. 09. 2007
Je největší rukopisnou knihou světa - měří 920 x 505 mm a váží úctyhodných 75 kilogramů. Je napsána na pergamenových foliích, obsahuje 624 stran textu a soudí se, že k získání materiálu bylo potřeba kůží ze 160 oslů. Kniha vznikla v klášteře v Podlažicích u Chrasti asi kolem roku 1229. O jejím vzniku a autorovi se nezachovaly žádné doklady. Její vznik je opředen celou řadou různých záhad. Ku příkladu přesto, že vše nasvědčuje tomu, že kniha byla psána jedním člověkem a její sepsání trvalo asi 20 let, rukopis osoby, která knihu psala, se za tuto dobu nezměnil, vše je dodnes čitelné. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2007 
04. 09. 2007
Hrad se nachází na kopci (412 m.) nedaleko Městečka Trnávka a byl založen Ctiborem z Trnávky v letech 1290 až 1300 kvůli ochraně obchodní stezky vedoucí podél Třebůvky. Původně se hrad jmenoval Trnávka, ale již zanedlouho byl přejmenován na Cimburk. Rod z Cimburka vymřel roku 1502.
Předhradí s třemi obrannými věžemi umožňovalo jediný vstup do hradu a bylo s ním spojeno padacím mostem překonávajícím 15 m široký příkop. Celek byl obehnán příkopem a valem. Roku 1365 je hrad uváděn jako středisko okolního panství. Za husitských válek zde sídlil Dobeš z Meziříčí a Popovic, který podepsal stížný list českých a moravských pánů zaslaný do Kostnice na obranu Mistra Jana Husa. Roku 1464 byla obrana předhradí vylepšena postavením kruhové věže.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2007 
04. 09. 2007
Městečko Trnávka, ležící asi 10 km jihovýchodně od Moravské Třebové, vzniklo asi ve 13. století. V roce 1365 je již městečkem a patřilo k panství, jehož centrem byl hrad Cimburk. Název Trnávka je dle pověsti odvozen od trnu, který si v těchto místech zabodl do nohy kníže Vratislav prchající do Uher před svým bratrem Spytihněvem. Při útěku zde zemřela jeho manželka a tak při návratu daroval okolní krajinu svému panošovi Ctiborovi z Lipnice, aby zde na její památku vystavěl hrad a městečko.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2007 
28. 08. 2007
Region leží v jihovýchodní části okresu Svitavy, náleží k povodí řeky Moravy a zaujímá plochu téměř 420 km2, na které ve dvou dominantních městech a jedenatřiceti obcích žije téměř 28 tisíc obyvatel. Je regionem venkovského charakteru, který vznikl jako přirozený a vnitřně spjatý celek nejen geograficky, ale i infrastrukturou a ekonomickými a sociodemografickými vazbami.
Vzhledem ke svému přírodnímu bohatství, velkému množství cenných historických památek a vhodným terénům pro pěší turistiku a cykloturistiku se stal turisty vyhledávaným a navštěvovaným místem. V Městečku Trnávka můžete navštívit zříceninu hradu Cimburk nebo se ve starobylé Kunčině pokochat pozoruhodnými barokními plastikami umístěnými kolem kostela sv. Jiří.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2007 
28. 08. 2007
Území mezi Prostějovem, Chornicí a Moravskou Třebovou bylo v druhé polovině 19. století orientováno zejména na zemědělskou výrobu. Pro nutnost odbytu výrobků, plodin, ale také kvůli dovozu zboží usilovaly mnohé obce o železnici. A tak v lednu roku 1863 vyzvala olomoucká Obchodní a živnostenská komora městskou radu v Prostějově na stavbu železnice. Pak byla sepsána a zaslána petice zemskému výboru, který ji v dubnu projednal.
Prvním krokem ke stavbě bylo zvolení vhodné trasy a pochůzka v místech budoucí železnice. Koncese byla vydána 6. května 1867 Severní dráze císaře Ferdinanda a současně bylo povoleno používat pro tratě názvu "Moravskoslezská severní dráha". Nejednalo se jen o námi sledovanou trať, ale také o spojení Prostějova s Olomoucí, či trať do Hulína a Ostravy. Kvůli velmi členitému terénu, především v okolí Chornice, byla Moravská západní dráha stavěna jako trať místního charakteru, určená především k dopravě zemědělských produktů z oblasti Malé Hané do Čech.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2007 
28. 08. 2007
První zmínky o obci Mladějov pocházejí ze třináctého století, kdy bylo českomoravské pomezí kolonizováno. Český název Mladějov se ustálil spolu s německým Blosdorf někdy v průběhu patnáctého či šestnáctého století. Od roku 1669 patřily pozemky v tomto kraji Liechtensteinům, kteří zde v roce 1862 zahájili těžbu nepříliš kvalitního uhlí. V osmdesátých letech devatenáctého století byl pod uhlím nalezen lupek vhodný k výrobě ohnivzdorných materiálů.
U dolů se lupek až do sedmdesátých let 19. století pálil v klasických či postupných milířích. Postupně se odkrývala nová ložiska nad Novou Vsí a na Hřebči. Materiál byl do Mladějova dopravován zprvu koňskými povozy, později lanovkou, spojující důl nad Mladějovem se šamotkou. Lanovka zahájila provoz v roce 1902 a ukončila krátce po dostavbě dráhy.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2007 
14. 08. 2007
V roce 1770 vstoupil v rakouské monarchii v platnost nový trestní zákoník, který odstranil většinu tělesných trestů. Ještě před tím však císařovna Marie Terezie změnila radikálně pravomoc tzv. hrdelních soudů, neboť do té doby měly právo soudit nebo odsuzovat k smrti v českých zemích soudy složené z neškolených a práva neznalých členů městských rad, které vynášely rozsudky. Tak tomu bylo již v roce 1583 také v Moravské Třebové, kde soudila dvanáctičlenná městská rada a syndikus (přísežný písař). Takto vynesený rozsudek byl posléze předložen majiteli panství, který zastupoval vrchní soud. Později všechny rozsudky smrti schvaloval také vyšší úřad v Olomouci.
Moravská Třebová měla také svého kata, kterého půjčovala i jiným městům, jako je například Jevíčko, Svitavy či Zábřeh na Moravě.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2007 
14. 08. 2007
Podobně jako většina měst, které vznikly německou kolonizací, ukrývá v sobě i Moravská Třebová mnoho druhů architektury. Řada staveb a uměleckých děl dodnes připomíná hospodářský rozkvět a vysokou kulturní úroveň města za vlády pánů z Boskovic a Ladislava Velena ze Žerotína (1486 - 1622), kdy byla Moravská Třebová centrem humanistické vzdělanosti a dostala přízvisko Moravské Athény. Pro svou krásu byla Moravská Třebová vyhlášena roku 1956 městskou památkovou rezervací.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2007 
14. 08. 2007
Předchůdcem města Moravská Třebová je Staré Město - obec ležící 3 kilometry severněji. Byla to slovanská osada vzniklá v době prvé kolonizace. Jmenovala se původně Stará Třebová, r.1535 je uváděna jako městečko, o 30 let později je opět vsí. Počátky samotné Moravské Třebové spadají do poloviny 13. století, kdy byl zdejší kraj osídlen německými kolonisty. Roku 1260 Moravskou Třebovou založil Boreš z Rýzmburka, který na rovinaté místo nad údolím Třebůvky přenesl původní správní osadu Staré Město (Tre-bow) a pozval sem osadníky ze středního Německa a Horní Falce. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2007 |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
