|
| |
|
Vlastivědné listy Pardubického kraje
3/2016
11.10.2016
Václav Vokolek se narodil 6. ledna 1871 v obci Býchory na Kolínsku. Narodil se v domě čp. 67 Janu a Rozálii Vokolkovým a měl snad 7 sourozenců. Navštěvoval obecnou školu v Ovčárech a pak nižší reálné gymnázium v Kolíně. Byl prý původně němé dítě, matka se však s ním v jeho 5-6 letech vydala na poutní místo k zázračnému prameni, kde ho polévala vodou. Malý Václav tak prý začal mluvit a měl se proto státi knězem…
Rozhodl se však jinak. Po absolutoriu nižšího gymnázia nastoupil do učení na typografa do firmy Bayerv Kolíně. Roku 1892 pak nastoupil jako sazeč v nově se tvořící Společné knihtiskárně v Pardubicích. Pracoval v ní 10 let, až se vypracoval na faktora. V 90. letech 19. století se zapojil aktivně i do pardubického veřejného života. Roku 1897 spoluzakládal v Pardubicích národně-vzdělávací a podpůrnou besedu „Barák“ (s přítelem V. Novákem). Soustřeďovali se v ní budoucí národní socialisté, kteří pořádali m.j. i výlety na Kunětickou horu. Na jednom z nich snad Václav poznal svou budoucí ženu Annu Macháňovou, s níž se oženil roku 1894. Následujícího roku se jim narodil syn Antonín o dva roky později dcera Maria. Anna však zemřela již roku 1900 a 29 letý Václav zůstal sám s dvěma malými dětmi. Svou druhou manželku našel v Heleně Heřmanové z Přelouče, učitelce v Živanicích. Vzali se v lednu 1903.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2016 
11.10.2016
byl význačným projektantem mostních ocelových konstrukcí, autor takových objektů jako byl vysílač československého rozhlasu v Liblicích nebo jakým je dopravní hala Národního technického muzea v Praze na Letné. Později byl R. Husák také tvůrcem železničních vozidel pro údržbu a stavbu tratí. Jedna z kapitol jeho života, významně ovlivňující jeho budoucí práci, se odehrála i v Pardubicích. Do Pardubic pak pracovně příslušel i v době odchodu do důchodu. Nebude tedy jistě na škodu si jeho osudy připomenout.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2016 
11.10.2016
Velmi navštěvovaným turistickým střediskem Pardubického kraje se stává oblast Dolní Moravy na Králicku. Tato kdysi poklidná obec pod masivem Králického Sněžníku se během několika let stala doslova obcí plnou návštěvníků, kudy v letní či zimní sezóně proudí davy lidí směřujících za sportem či zábavou. Společnost Relax & sport resort Dolní Morava zde před několika lety vybudovala nejprve luxusní wellnes hotel s lanovkami a lyžařskými sjezdovkami. Z oblasti se tak stalo vyhlášené zimní lyžařské středisko v kraji. Postupně zde u horní stanice lanové dráhy pod vrcholem Slamník vyrostla horská chata Slaměnka, u dolní stanice lanové dráhy zvané U Slona vyrostla bobová dráha a středisko se stávalo stále více navštěvovaným areálem. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2016 
11.10.2016
Letošní jaro jsme s kamarádkou navštívily několik míst s krásnou jarní květenou, ale já jsem pro dnešní článek vybrala místo, které patří mezi nejrozsáhlejší. Naše cesta nás zavedla po pěti letech znovu do velké přírodní rezervace, a to do „Královské zahrady“ u Semanína. Její rozloha je 17,38 ha a byla vyhlášena v roce 1994. A jak se dále uvádí na informační tabuli, „…hlavním důvodem vyhlášení rezervace je ochrana podmáčených smrkových a jasanových olšin s velmi bohatým výskytem bledule jarní. Z dalších významných druhů rostlin zde rostou např. lýkovec jedovatý, áron plamatý, zvonečník klasnatý nebo kokořík přeslenatý. Rovněž původní výskyt smrků v nízké nadmořské výšce (okolo 400m) je hodnocen jako vzácnost. Převážně přirozená druhová skladba lesních porostů je místy narušena výsadbou druhotných smrčin a příměsí modřínu, douglasky nebo olše šedé. Královská zahrada představuje různověký lužní les, jehož nedílnou a přirozenou součástí jsou vývraty, souše, zlomy a staré stromy s dutinami a suchými větvemi. V tlející dřevní hmotě pak nacházejí útočiště vzácné druhy živočichů, které v běžném hospodářském lese nemají šanci přežít. Vlhká až mokrá stanoviště jsou domovem obojživelníků a užovky obojkové…“
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2016 
11.10.2016
Tyršovy sady patří neodmyslitelně k historii Pardubic. Jsou organickou součástí pardubické dominanty a národní kulturní památky – pardubického zámku, a od svého vzniku před 85 lety byly součástí pardubického společenského i kulturního života. Tyršovy sady, neboli Jiřinky, jsou mezi dříve narozenými pojmem dodnes. Do parku, těsně přiléhajícího k valům pardubického zámku se chodilo za odpočinkem, i za zábavou. V 90. letech minulého století však začal park vinou nedostatečné údržby pustnout a ještě před nedávnem byl místem, kterému se většina lidí raději vyhnula. Až po rekonstrukci podpořené penězi z Evropské unie, se do parku vrátil život. Dnes, rok po obnově, Tyršovy sady návštěvníky opět baví. Své si tu najdou děti, jejich rodiče i senioři, sportovci stejně jako milovníci klidu či posezení v kavárně. Po letech chátrání je tato zelená oáza v centru Pardubic opět místem, které stojí za to navštívit a prožít. Vývoj území, kterému dnes říkáme Tyršovy sady, prošel několika zásadními změnami. Na přelomu 15. a 16. století byl založen urbanistický koncept Pardubic. Původní hrad byl přestavěn na Perštejnské rezidenční sídlo obklopené příkopem, který bylo možno v době nebezpečí zaplavit. V podstatě do přelomu 19. a 20. století se základní uspořádání území nezměnilo. Hradní příkop, který chránil pardubický zámek před nájezdníky, byl v roce 1910 zasypán, nicméně podmokřené louky pod zámkem, na něž se v době záplav rozlévala řeka, k městské chloubě rozhodně nepatřily. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2016 
11.10.2016
Pardubický kraj přišel letos s myšlenkou zviditelnit jméno rodiny Vokolkovy. Iniciátorem myšlenky je členka rodiny Vokolkovy a vydavatelka Marie Mlejnková. Vicehejtmana Pardubického kraje Romana Línka tato myšlenka zaujala a Pardubický kraj tak letos na jaře přišel s návrhem, aby pardubická krajská knihovna nesla jméno bratří Vokolkových. 
11.10.2016
Prvního května byla uskutečněna turistická vycházka okolím Chlumce nad Cidlinou nazvaná „Přes Písek na Sedláka“. Turisté KPP prošli zdánlivě „obyčejná“ místa jako je obec Písek, došli k ruinám statku Oktaviánov, prošli kolem bažantnice lokalizované na území zaniklé obce Luhy v Lužském polesí, míjeli hřebčín v Ostrově, někteří došli k památníku selského odporu a nakonec se všichni sešli v pivnici U Vacků. Většina turistů si cestou na nádraží ČD zkrátila nádherným zámeckým parkem. Občas se mi v mysli vybaví útržek textu, který jsem kdysi dávno četl o efektu motýlích křídel: „Mávnutí křídla motýla na jednom konci světa prý může způsobit tajfun na konci druhém.“ Vše je jaksi pomíjivé a časem jsem pozapomněl zdroj dané myšlenky. Propojenost souvislostí však existuje, vše jaksi souvisí se vším. Časem se táhnou nitě historie ze současnosti do minulosti a zpět, ale i vpřed do budoucnosti. O tom, že všechno je propojeno se vším nemůže být pochyb. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2016 
11.10.2016
Krajina Svitavska a město samotné je opředeno mnoha pověstmi a legendami. Vždyť na místě mariánského kostela na náměstí sloužili v roce 891 mši soluňští bratři sv. Cyril a sv. Metoděj. Pravdou zůstává, že v tradovaném roce byli oba již mrtvi, ale legenda je to prastará. Stačí v letopočtu zpřeházet pořadí číslic a k roku 981 připomněl kronikář Kosmas řeku Svitavu. Tato, téměř sto kilometrů dlouhá řeka, dala městu své jméno. Její název znamenal čistou a průzračnou vodu. První reálná zmínka o městě se datuje do poloviny XII. století, kdy sem přišli litomyšlští premonstráti a založili na levém břehu řeky kostel sv. Jiljí. Položili tak základy k osadě, kterou pojmenovali „Stará Svitava“. Druhou kolonizací, jejímiž nositeli byli převážně německy mluvící osadníci, vznikla v polovině XIII. století tzv. Svitava „Nová“. Kolonizační činnost pohraničí probíhala zejména za úřadu biskupa Bruna ze Schauenburka (1245–1281), který také pověřil svého blízkého spolupracovníka, vestfálského šlechtice Helemberta von Thurm, založením města Svitav. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2016 
11.10.2016
Fakulta restaurování Univerzity Pardubice se významným způsobem v uplynulých letech podílela na obnově a restaurování kaple sv. Isidora v Křenově u Svitav. Nyní je zrestaurovaná památka nominována na cenu Národního památkového ústavu PATRIMONIUM PRO FUTURO a fakulta tak možná rozšíří svá ocenění. Kapli sv. Isidora v Křenově u Svitav, jež byla ponechána především během 2. pol. 20. stol. na pospas chátrání a devastaci, se rozhodli zástupci obce Křenov v poslední dekádě 20. stol. obnovit a restaurovat. Po úvodních obtížích s financováním projektu byla konečně v roce 2004 započata celková rekonstrukce. Nejprve bylo provedeno provizorní zajištění střechy i interiérové výzdoby. Následovalo zajištění statiky a komplexní oprava exteriéru budovy, tedy fasády a střechy. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2016 
11.10.2016
Náměstí je dlaní a ulice z něj vycházející představují pětici prstů. Za války si Ronov nad Doubravou vybral režisér Václav Binovec pro zfilmování románu spisovatele Jana Drdy, Městečko na dlani. Rukapáň. A ono takové opravdu je. Je to už 75 let, co se na ronovském náměstí točilo. Filmařský šum je zachycen na spoustě černobílých fotografií. Na jedné z nich schvácený Karel Hašler pije podmáslí, které mu přinesla místní děvčata. Známý písničkář pracoval při natáčení jako odborný poradce a ve filmu Městečko na dlani si také zahrál, když zastupoval za nemocného Jindřicha Plachtu. Byla to ale jeho poslední role. Z popudu zřejmě právě režiséra Binovce byl Hašler zatčen gestapem. Po sérii výslechů v Drážďanech končí v koncentračním táboře Mauthausen, kde tři měsíce po svém zatčení umírá smrtí vskutku nelidskou. Městečko na dlani zůstalo ve znaku města, ale nic víc z této historie v Ronově nad Doubravou návštěvníci nenajdou. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2016 
11.10.2016
Při rekonstrukci jednoho portálu na hradě Rychmburk se našly lidské kosti. Možná je tedy něco pravdivého na legendě, že tady hradní pán Jaroslav Berka nechal zazdít svou dceru Markétu. Jako trest, že se neprovdala za muže, kterého jí vybral. Markétina duše nedošla pokoje a tak jako bílá paní dodnes bloudí hradními chodbami. Rychmburk se říkalo i vesnici pod hradem. Ta byla ale v roce 1948 přejmenována na Předhradí. Na poměrně malém území je velké množství historických památek: kostel, kalvárie, Panský dvůr a zahrada, opevněné městečko s původními baštami. Tohle místo, pár kilometrů od Skutče, rozhodně stojí za návštěvu. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2016 
11.10.2016
Město Chrudim se chystá na rekonstrukci poutní kapličky ve Vestci, místní části Chrudimi. Jednoduchá barokní kaple čtvercového půdorysu stojí na západním konci obce. Postavena byla v 18.století, některé prameny uvádějí rok 1741. „Kaplička není užívána k církevním účelům a ani není nemovitou kulturní památkou, přesto jsem si jist, že její oprava obyvatele Vestce potěší. Spolu se dvěma stromy, které u ní rostou, je zajímavým krajinotvorným prvkem,“ říká chrudimský místostarosta Jan Čechlovský. Obvodové zdivo kapličky je kamenné. Klenba křížového typu, hlavice pilastrů a pilastry jsou postaveny z cihel. Původně byla na celém zdivu nanesena omítka a celý prostor byl malířsky pojednán. Do dnešní doby se dochovala pouze část omítky s malovanými anděly na klenbě a malé fragmenty omítky s malbou na hlavici pilastru a na pilastru. Vstup do kaple tvoří jednoduchý kamenný portál, fasáda je jednoduchá s korunní římsou po obvodu. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2016 
11.10.2016
K méně běžným horninám, které se uplatňují na stavbě „kamenného“, tedy geologického podkladu Pardubického kraje patří slepence. Jsou to usazené horniny, které na první pohled připomínají obyčejný beton. Na rozdíl od tohoto umělého materiálu se však slepence vytvořily přírodními procesy, zejména ukládáním a následným „slepením“ (stmelením) oblázků – úlomků nerostů nebo hornin na dně dávných moří, jezer, lagun nebo velkých řek. Horninu slepenec (odborně zvanou též konglomerát) většinou dobře poznáme, protože úlomky jsou v ní mnohem zřetelnější, nežli zrna v běžnějších pískovcích nebo opukách. Jejich velikost dosahuje několika milimetrů až centimetrů, výjimečně i desítek centimetrů.
Nauka o horninách petrografie rozlišuje různé typy slepenců. K nejhojnějším u nás patří křemenné slepence, jejichž úlomky jsou z velice tvrdého a odolného křemene, mimo území České republiky se běžně vyskytují také vápnité slepence (z vápencových úlomků); slepence z rozličných nerostů a hornin jsou označovány jako polymiktní. Zvláštním typem slepence je brekcie, tvořená nezaoblenými, tedy ostrohrannými („neopracovanými“) úlomky nerostů nebo hornin, které svědčí o jejich rychlém ukládání. Rozličného složení bývá i jejich jemnozrnný zpevňující „materiál“ – tmel.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2016 |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
