|
| |
|
Městečko na dlani - Ronov nad Doubravou
11.10.2016 Náměstí je dlaní a ulice z něj vycházející představují pětici prstů. Za války si Ronov nad Doubravou vybral režisér Václav Binovec pro zfilmování románu spisovatele Jana Drdy, Městečko na dlani. Rukapáň. A ono takové opravdu je. Je to už 75 let, co se na ronovském náměstí točilo. Filmařský šum je zachycen na spoustě černobílých fotografií. Na jedné z nich schvácený Karel Hašler pije podmáslí, které mu přinesla místní děvčata. Známý písničkář pracoval při natáčení jako odborný poradce a ve filmu Městečko na dlani si také zahrál, když zastupoval za nemocného Jindřicha Plachtu. Byla to ale jeho poslední role. Z popudu zřejmě právě režiséra Binovce byl Hašler zatčen gestapem. Po sérii výslechů v Drážďanech končí v koncentračním táboře Mauthausen, kde tři měsíce po svém zatčení umírá smrtí vskutku nelidskou. Městečko na dlani zůstalo ve znaku města, ale nic víc z této historie v Ronově nad Doubravou návštěvníci nenajdou. Krajinář Chittussi Proti proudu řeky Doubravy je údolí, které nese jméno známého českého krajináře Antonína Chittussiho. Malebná krajina ho inspirovala i při tvorbě známého obrazu Údolí Doubravy z roku 1884, které můžou návštěvníci vidět v Národní galerii. Krajina nad Ronovem se od časů Chittussiho velmi změnila, koryto řeky zarostlo listnatými lesy, ale stále je kouzelná a inspirující. Dědeček Antonína Chittussiho byl obchodník a přišel do Ronova nad Doubravou ze severní Itálie. Mladý Chittussi kupeckou živnost nepřevzal, v raném věku se u něho projevilo výtvarné nadání a tak po čáslavském gymnáziu odešel studovat malířství do Prahy. Chittussi se přátelil s mladými českými umělci a společně bojovali za národní svébytnost. Spolu s Mikolášem Alšem se zapletl do rvačky s německým profesorem Alfredem Woltmannem, který během přednášky označil vznikající Národní divadlo za plagiát německého umění. To velice pobouřilo české studenty a proto profesora vyhnali ze školy. Po následném policejním vyšetřování si dva hlavní aktéři Mikoláš Aleš a Antonín Chittussi museli odsedět 5 dní ve vězení a oba byli z akademie vyloučeni. Po opuštění školy začal Chittussi pracovat jako ilustrátor různých časopisů, hlavně České včely, do které přispívali i takoví spisovatelé jako Jaroslav Vrchlický nebo Jan Neruda. Po konfliktu na akademii odchází Chittussi do Francie, kde se plně věnuje krajinářství. Několik pláten věnoval i řece Doubravě a okolí Ronova. Nejznámějším obrazem je Potok v pahorkatině (Krajina se zříceninou hradu Ronov) a Údolí Doubravky za soumraku. Obrazy Antonína Chittussiho dnes visí v každé větší galerii. Turecká líska Uprostřed náměstí v Ronově nad Doubravou stojí torzo uschlého stromu. Je to turecká líska, kterou místní považují za ochránkyni města. Váže se k ní stará legenda, kdy světlo z ní vycházející, zachránilo ronovské obyvatele před zkázou pekel. Turecká líska je více než 150 let stará. Často ji maloval i malíř památných stromů, místní rodák, Jaroslav Turek. Ten v roce 2005 zemřel, po jeho odchodu začala líska usychat. Pařížov, přehrada jako hrad Přehrada Pařížov měla a stále má chránit kraj před povodněmi a usměrňovat průtok v řece Doubravě. Stavět se začala v roce 1908 a dokončena byla v roce 1913. Je prohlášena za technickou památku a je symbolickým hradem na Doubravě. Postavena je z lomového kamene, z granatické ruly, a má tvar základního statického trojúhelníku se skloněným návodním lícem. Představu hradu umocňuje gotizující styl, s věžičkami, které připomínají cimbuří. Kámen na stavbu byl nalámán nedaleko proti proudu a žulové zakončovací parapety pochází z lomu z Přibyslavic a ze Skutče. Od roku 1992 slouží Pařížov jako vodní elektrárna. Do obou výpustí jsou osazeny Bankiho turbíny - každá o výkonu 75 kW. Koruna hráze je oplocená, a přestože přes ni nevede žádná komunikace, zájemci se můžou po hrázi projít. Musí zazvonit u branky pana hrázného a ten je dovnitř pustí. Pařížov se stal osudem rodu Horských. Pradědeček Josef nastoupil na pozici hrázného v roce 1941. Vychoval tu se ženou tři děti a nejstaršímu synovi Jiřímu předal řemeslo. Nebylo to těžké. Hrázného děti vyrostly v domku nad přehradou a přirozeně převzaly otcovy znalosti i zkušenosti. A taky lásku k tomuto místu. Před několika lety už i Jiří předal řemeslo synovi a tak se dnes o Pařížov stará třetí hrázný z rodu Horských. Bude i čtvrtý? Na počátku 20. století postihla kraj série několika povodní. Aby se předešlo ničivým následkům přívalových dešťů a jarních oblev, bylo rozhodnuto o výstavbě čtyř přehrad v okolí Ronova a Třemošnice. Velkolepý projekt nevyšel pro vysokou finanční náročnost a nakonec byla postavena jen jediná, Pařížov na řece Doubravě. Svoji úlohu už mnohokrát splnila. Při povodních se hladina přehrady jedenadvacetkrát dostala až k přelivům, naposledy v červnu 2013. Řeka Doubrava nemá celoročně dostatečný průtok, aby byla splavná pro vodáky. Dvakrát do roka ale dochází k plánovanému vypouštění vody z nádrže, aby byla splavná v úseku od mostu v Pařížově až do Ronova nad Doubravou. Akci nazvanou Otevírání a zavírání Doubravy pořádají skauti z Ronova. Po dvaceti letech jde už o záležitost tradiční a mezi vodáky velmi oblíbenou. Mlýnský náhon v tunelu Na konci Ronova nad Doubravou na samém začátku Chittussiho údolí stojí Korečnický mlýn. Dvě stě let ho vlastní jeden mlynářský rod. K mlýnu vede náhon z Doubravy, který v jednu chvíli zmizí ve skalním tunelu a objeví se zase po padesáti metrech. Asi po 300 metrech krásné lesní cesty, kdy na jedné straně zurčí Doubrava a na druhé se líně táhne voda k mlýnu, se náhon znenadání ztrácí ve skále. Najdete ho zase na druhé straně. Skalnímu tunelu říkají majitelé Korečnického mlýna štůla. Ke skalnímu tunelu se váže stará legenda o dvou odsouzencích k smrti. Aby si zachránili životy, dostali nabídku vysekat do skály tunel pro mlýnský náhon. Chopili se své šance a začali lámat kámen každý z jedné strany. Štůlu prokopali, ale vzhledem k tomu, že neměli žádné zaměřovací přístroje, nesešli se. A tak je uvnitř skály náhon odskočený, vytváří něco jako zákrutu. Zda byl odsouzencům trest skutečně prominut, už legenda nezmiňuje. Rodina Ivany Petržílkové vlastní Korečnický mlýn už více než 200 let. V roce 1805 její praprapředek vyměnil svůj malý mlýn za velký na okraji Ronova nad Doubravou. Byl to panský mlýn s cihelnou a pilou. Mlýn i vyhořel, ale majitelé ho znovu opravili. Rodina ho udržovala a modernizovala 150 let, vedle české mlýnice, kde se mlelo obilí místních sedláků, postavili americkou mlýnici, kde se mlelo zboží obchodní. V padesátých letech byl mlýn rodině zabaven a fungoval jako míchárna hnojiv. Mlýnské stroje skončily v kovošrotu. V jednom z největších mlýnů v Ronově nad Doubravou se už nikdy nemlelo. Rodina dostala v devadesátých letech budovy zpátky. Poslední mlynář se vrácení mlýna dožil, zemřel rok poté. Jeho děti a vnoučata pracují na rekonstrukci budov a přilehlého okolí. K vodnímu tunelu se lze dostat po zelené turistické značce, která vede od kostela svatého Kříže nad Ronovem nad Doubravou a vede do Mladotic, kde je další velký mlýn.
Autor: Šárka Kuchtová Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2016
Předchozí článek: Z Rychmburku do Předhradí Následující článek: Fakulta restaurování Univerzity Pardubice se podílela na obnově kaple sv. Isidora Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
