|
| |
|
Vlastivědné listy Pardubického kraje
2/2004
07. 08. 2005
V malebné krajině rozkládající se pod masivem Králického Sněžníku leží město Králíky, které je jako hornická osada Hory Králické prvně připomínána roku 1367. Tehdy Karel IV. daroval hrad Žampach a přilehlá panství Čeňkovi z Potštejna. Roku 1568 jsou Králíky doloženy jako poddanské město, jehož majitelem se o devět let později stal Zdeněk z Valdštejna, prastrýc známého Albrechta z Valdštejna. Za jeho panování zde vzniknul zámek, fara a ustálil se vývoj historického centra. Na přelomu 17. a 18. století nad městem vzniknul monumentální poutní komplex, s nímž byly Králíky spojeny stromovou alejí. Obyvatelé se živili hlavně výrobou upomínkových předmětů, řezbářstvím, varhanářstvím a především tkalcovstvím, z něhož se později vyvinul zdejší textilní průmysl, jehož výrobky se prodávaly i na vídeňském trhu. V 18. století město trpělo průtahy různých vojsk a při požárech v letech 1708 a 1767 shořela velká část původní dřevěné zástavby, kterou nahradily kamenné budovy. Po odstoupení Kladska Prusku se mnoho obyvatel z Kladska přestěhovalo do Králík, čímž se město značně rozrostlo. Hospodářský rozvoj města je spojen s 2. polovinou 19. století a s výstavbou železniční tratě Dolní Lipka - Štíty roku 1899.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2004 07. 08. 2005 Krátce po vzniku Pardubického kraje odsouhlasili krajští zastupitelé dokument "Tvář kraje," o němž vás informuje na jiném místě. Mimo jiné tento dokument obsahuje nejslavnější rodáky a osobnosti regionu, s nimiž vás budeme v této rubrice seznamovat. Tuto rubriku připravujeme ve spolupráci s Klubem přátel Pardubicka. Antonín Slavíček (1870-1910) - malíř Arnošt z Pardubic (1297-1364) - politik a církevní hodnostář Antonín Chitussi (1847-1891) - malíř Bedřich Smetana (1824-1884) - hudební skladatel Bohuslav Martinů (1890-1959) - hudební skladatel Bratranci Veverkovi (František 1799-1849, Václav 1796-1849) - vynálezci a konstruktéři ruchadla a fukaru Jan Ámos Komenský (1592-1670) - pedagog, teolog, filozof, sociální a náboženský myslitel a spisovatel Jan Marek Marci (1595-1667) - přírodovědec a filozof Jan Kašpar (1883-1927) - první český pilot Jan Perner (1815-1845) - technik, stavitel železniční dráhy na trase Praha - Vídeň Josef Gočár (1880-1945) - architekt a urbanista Julius Mařák (1832-1899) - český malíř a grafik, představitel romantické krajinomalby Viktorín Kornel ze Všehrd (1460-1520) - univerzitní mistr, právník. Byl autorem publikací s českou právní terminologií Vilém z Pernštejna (asi 1435-1521) - šlechtic Václav Jan Tomášek (1774-1850) - významný hudební skladatel a pedagog Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2004 
07. 08. 2005
František Zákrejs se narodil v Poličce v Liboháji čp 142 /Lázně/ 7. května 1839. Jeho otec Ignác byl vynalézavým tkalcovským mistrem, matka Anežka, rozená Čermáková, byla výbornou hospodyní a obratnou obchodnicí. František, jako i jeho dva bratři, šel zásluhou matky na studia. Gymnázium absolvoval v Hradci Králové, práva v Praze. Za svého pobytu ve Vídni roku 1864 přišel nešťastnou náhodou o pravé oko. Od listopadu 1865 do srpna 1872 byl zaměstnán jako okresní tajemník v Poličce. V roce 1868 se oženil s Brigitou Klimšoovu, dcerou obratného klempíře Václava Klimeše a Marie, rozené Kašparidesové.
Za svého poličského pobytu se velmi živě podílel na rušném kulturním životě, jehož páteří bylo ochotnické divadlo. Velmi často hrával s ostatními studenty (přála tomu zvláště jeho matka, a třebaže poměrně mlád, stal se díky své dramatické jiskře předním členem ochotnického družstva. Od prosince 1866 do, listopadu 1867 byl poprvé ředitelem družstva divadelních ochotníků, od 7. května do 7. října 1872 podruhé. V letech 1865 a 1866 byl zvolen režisérem. Delší čas byl revizorem účtů a jako ředitel družstva podle tehdejších zvyklostí vedl jeho pokladnu. Toto jeho poličské období je bezprostředně spjato nejen se vznikem divadelní hry Anežka, ale i rozvojem celé Zákrejsovy dramatické tvorby. Z jeho pera vyšlo mnoho divadelních her - jmenujme např. Národní hospodář, Naši vyhráli, Národovci. Kromě divadelní činnosti můžeme jeho iniciativní zásahy sledovat ve všech oborech tehdejšího veřejného života. Vzorně si vedl také jako tajemník okresního zastupitelstva, který uváděl v Poličce v život.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2004 
07. 08. 2005
Jednou z významných památek Pardubického kraje je nově zrekonstruovaná židovská synagoga v Heřmanově Městci a k ní přiléhající škola. Bohužel jsou to jediné pozůstatky židovského města, které se zde dochovaly. Židovská komunita zde byla velmi početná. Negativně do ní však zasáhla druhá světová válka. Od té doby synagoga neustále chátrala, jelikož místo svého původního účelu sloužila řadu let jako sklad kabelů. Na počátku devadesátých let dvacátého století postihla kvůli výstavbě kanalizace, zbývající část židovského města demolice. Předchůdcem dnešní synagogy byla barokní budova postavená roku 1760 a roku 1870 pak od základů přebudována v novorománském slohu architektem Františkem Schmoranzem. Při výstavbě synagogy bylo posuzováno několik návrhů. Podle jednoho z nich měla být její součástí dokonce věž. Tento návrh byl však zamítnut z důvodu jakési "konkurence" věži kostela sv. Bartoloměje na náměstí. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2004 
07. 08. 2005
Kdo se vydá na výlet do Moravské Třebové, určitě ho toto pozapomenuté město na hranici Čech a Moravy překvapí. Cenně památky tam totiž objeví doslova na každém rohu, ale nejvýznamnější z nich je zámek.
Město Moravská Třebová bylo založeno v roce 1257 Borešem z Rýznburka, za vlády krále Přemysla Otakara II. Boreš z Rýznburku dal "vytříbit" prales, podle této činnosti byla nazvána místní klikatá říčka Triebowkou, později Třebůvkou. V roce 1257 pak vzniklo město nazvané Triebow, později Třebová. Na mapě Jana Amose Komenského už čteme počeštěný název: Moravská Třebová.
Hrad ve městě vznikl již za Rýzmburků. Z dokumentace je patrné, že gotický hrad obsahoval v severozápadním rohu nádvoří hranolovitou věž s masivními zdmi. Když roku 1486 hrad získal Ladislav z Boskovic , přenesl sem své sídlo. Zhruba vletech 1490 -1497 jej pak přestavoval podle svých představ humanisticky vzdělaného šlechtice tak, aby odpovídal renesančnímu životnímu stylu. Z této etapy stavebního vývoje zámku se zachoval pouze pískovcový portál průjezdu do nádvoří, přemístěný roku 1840 na bránu původního jižního křídla, považovaný za jednu z nejstarších renesančních památek na sever od Alp. Zámek byl upraven jako čtyřkřídlý útvar se středním nádvořím, s palácovými křídly na jižní, východní a severní straně. Z nejznámějších památek je velmi podobný zámek v Pardubicích, s obdobným základním půdorysem, zhruba stejnými rozměry, nepatrně mohutnějšími věžicemi.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2004 
07. 08. 2005
Zajisté stejného stáří jest jméno města Poličky jako město samo, není-li starší. Kterak jméno Polička vzniklo, nesnadno určiti. Vše, cokoli na vysvětlení a původ jména toho se uvádí, zakládá se na pouhých domněnkách. Jedna pověst o původu jména Poličky vypravuje takto:
V první polovici třináctého století vrhnul se loupeživý a surový nepřítel Trstěnickou stezkou z Moravy do Čech až k Újezdu Bojanovskému na Chrudimsku a rozloživ se tu na zeleném návrší táborem, stanoviště své důkladně opevnil. Strašlivé věci vypravovali si lidé o něm ve východních Čechách. Zabíjel a obíral cestující, kupce i poutníky, drancoval a pálil vesnice i města, a pokojné obyvatele ukrutně vraždil. Dobře a vesele se mu žilo z hojné loupeže a krádeže, kdežto domácí obyvatelstvo skryté v lesích strádalo hladem a nepohodou.
Zvědav o tom král Václav I., vypravil se neprodleně s vojskem proti loupeživé sběři a nenadále obklíčil její tábor. Nastala krutá seč. Krvežízniví vetřelci vzdorovali a odpírali tvrdošíjně; ale nadarmo. Brzy nastal v jejich řadách neobvyklý ruch a zmatek. Napřed vůdce a za ním ostatní bojelační válečníci dali se na útěk Trstěnickou stezkou zpět do Moravy. Avšak v místech, kde se teď Polička rozkládá, byli domácím obyvatelstvem zaskočeni a tak dlouho zdrženi, až chrabré vojsko naše sem dospělo a ohavné vetřelce porubalo až do posledního muže.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2004 
07. 08. 2005
Je jedním z nejstarších měst Pardubického kraje. Václav Hájek z Libočan má ve své kronice z r.1541 zmínku o Bystrém vztahující se k r.1012. Přesto a přes mnohé pamětihodnosti není město Bystré ve vzdálenějších místech kraje příliš známé. Přetiskujeme tedy článek Rudolfa Žanty z vlastivědného časopisu "Od trstenické stezky" ročník 1924/25. (kráceno)
Bystré nevyrovná se Poličce ani výstavností ani lidnatostí, ale předčí ji malebností polohy, skýtajíc ze všech stran rozkošný pohled. Skládá se z několika částí. Nejstarší, vlastní městečko, položené na malé rovince, je stavěno v podobě kosodélníka. Vidíme tu selská stavení, sídla starousedlých rodů, majitelův nejlepší půdy (nečítáme-li velkostatek), s jistou dávkou patricijské pýchy. Zde je náměstí, kdysi podloubím zdobené, středisko veřejného života. Uprostřed se zdvíhá mohutná, dvojvěžatá, zdaleka viditelná budova kostelní. Naproti ní stojí na jedné straně fara, na druhé skromná malá škola. Rázovitou ozdobou náměstí je radnice, od níž se alejí Masarykovou dostaneme k nové škole. Při potoce se rozkládá podměstí, malebné, s uličkami křivolatými, jež lákají malíře. Zde obývají hlavně obuvníci a tkalci. Je zajímavé, že lidé z podměstí říkají, že jdou "do městečka". Nejzápadnější část podměstí sluje "Žaboškrt" - jméno související zajisté s množstvím kuňkavých obyvatelů Kašpárkova rybníka. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2004 
07. 08. 2005
V nejstarších dobách byly české země rozděleny na kmeny podle rodů se samostatnými náčelníky. Zbyly zde tři knížecí rody, z nichž každý byl mocný a bohatý s četnými členy. Byl to předně rod Přemyslovců, který se spojil s lidem Krokovým a obsadil střed země.
Dále potom mocní Slavníkovci, kterým náležel téměř celý východ Čech až do Polabí. Na západě byli Vršovci v krajině dnešního Ústecka a Lounska. Přemyslovci strhli na sebe postupně téměř všechnu vládu v zemi. Snažili se spojit ve svých rukách všechny síly lidu mluvícího stejným jazykem, zde spočívala touha po moci, která měla zabránit, aby český národ nestihl stejný osud, jaký stihl západní Slovany, kteří až na Čechy a Poláky podlehli německému nátlaku a následně poněmčení.
Centralizace Čech byla dokončena za vlády knížat Boleslava I. a Boleslava II. Vršovci vystupují v historii kolem roku 995. Tehdy mezi Slavníkovci a Vršovci vznikaly neshody pro vladařskou přízeň. Boleslav III. měl obavy, že mocní Slavníkovci jsou Přemyslovcům nebezpečni. V době, kdy Slavníkovec biskup Vojtěch odešel podruhé ze země za hranice, byl Slavníkův rod za souhlasu knížete r. 995 přepaden brannou mocí Přemyslovců na hradě Libici, kde byli všichni příslušníci rodu pohromadě, aby zde společně slavili památku knížete Václava. V boji byli Slavníkovci pobiti. Zde měli přímé účastenství právě Vršovci. Toto lze usuzovat z faktu, že sami se pak stali pány na Libici. V dalším století kníže Břetislav I. vydal zákon o posloupnosti na český trůn, zvaný stařešinský. Vznikaly četné spory o trůn, které počátkem 12. stol. trvaly 25 let. Tehdy byli tři uchazeči o trůn najednou, kdy svrchu nabyl bojovný a lstivý Svatopluk. Německý císař Jindřich válčil tehdy s Uhry a Poláky. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2004 
07. 08. 2005
Názvem "venkovské" nebo "selské "baroko je nazýván onen stavební sloh, který se v l8. století objevil na českém venkově. Největší koncentrace tohoto tvůrčího projevu je u nás známa z oblasti jižních Čech. Jednotlivé stavby tohoto architektonického řádu jsou však roztroušeny po středních i východních Čechách. stejně tak jako v jiných uměleckých druzích, znamená barok překonání renesanční statičnosti tím, že staví na dynamičnosti tvarů. Selské baroko je zcela odrazem těch representativních staveb - ponejvíce paláců, kostela a chrámů. Stavební mistři a dělníci poučení slohovou zvláštností té doby, přenesli často po návratu do venkovských obcí čistou zděnou barokní stylovost odpovídající možnostem stavebníka, která materiálově vycházela z místních stavebních zdrojů. Vkládala se mnohdy svou hmotností a prostorovým rozsahem do uličních řad mezi stavení původně dřevěná. Často pak vznikaly; osamělé dvorce s řadou štítů /Markovice u Čáslavi/. Touto statí chceme upozornit na architektonický unikát, který podle vyjádření českého historika umění V.V. Štecha v roce 1957, nemá u nás co do kvality obdoby. Jedná se o stavení č. 25 ve Svatokřížské ulici v Ronově nad Doubravou, které při svém vzniku bylo velice citlivě vsazeno do uliční protáhlé zástavby a při existenci tenkrát existujících dřevěných staveb, zachovalo poměrnost výšky ke svému okolí. Domek zvaný "Kaplanka" byl zřejmě postaven jako církevní objekt pro začínajícího církevního hodnostáře. Proměřením průčelního štítu i spodní části nosní zdi z frontálníno pohledu bylo zjištěno, že celý stavební korpus byl vestavěn do tvaru čtverce. Další geometrická rekonstrukce vy jevila velice citlivou barokní souměrnost a úhlopříčnou kombinaci, jíž je docíleno vynikající harmonie a nevšední kompoziční skladby /rekonstrukční nákres přikládáme/. Základní průčelový čtverec je v okrajích štítu až hravě rozvlněn. V dolní části stavení je pak průčelní plocha členěna třemi segmentovými okny, čtyřmi lisenami a pásem naznačujícím vystupující sokl.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2004 
07. 08. 2005
Přírodní rezervace Maštale byla zřízena vyhláškou OkÚ Chrudim dne 1. prosince 1993 a OkÚ Svitavy dne 26. června 1992 a zaujímá území v povodí horního toku Novohradky na rozmezí České tabule (Loučenské tabule) a Českomoravské vrchoviny. Nachází se na rozmezí okresu Chrudim a Svitavy. Oblast má charakter zvlněného reliéfu, generelně ukloněného k severu. Rozdíl mezi nejvyšším místem na jihu (Posekanec, 554 m) a nejnižším na severu (řečiště Novohradky u Polanky) je téměř 200 m. elková plocha rezervace je 1083,6 hektarů. Podstatná část oblasti je tvořena sedimenty svrchní křídy, zejména glaukonitickými pískovci cenomanu, na kterých se zachovaly "ostrůvky" spodnoturonských slínovců. Denundací křídových sedimentů bylo místy odkryto krystalické podloží (zejména ruly a granitoidy), a to jednak v jižní části chráněného území, jednak na dně některých roklí. Největší geomorfologickou hodnotou studovaného území jsou pískovcové skalní útvary - tzv. Budislavské skály. V podstatě jde o soustavu skalnatých údolí, zaříznutých místy až do výše 60 m do pískovců i podložních krystalických hornin. Na rozmezí těchto petrologických struktur jsou místy výrazné pramenné horizonty. Údolí vyhloubily pramenné toky a pobočky Novohradky. Svahy údolí tvoří pískovcové skalní stěny, místy rozčleněné (zvětráváním a svahovými pohyby blokového typu) do samostatných útvarů - věží a pilířů, nebo výčnělků, rozsedlin, bloků apod. Místy jsou též náznaky vývoje skalních měst (např. v Toulovcových a Městských maštalích). Významné jsou výskyty drobných tvarů diferencovaného zvětrávání a odnosu nesourodých pískovců dle různě odolných vrstevních poloh a puklin. V přírodní rezervaci je rozmanitý výskyt vzácných druhů živočichů a rostlin (mlok skvrnitý, kapraďorosty a mechy).
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2004 
07. 08. 2005
První historická zmínka 1393, roku 1654 je uvedena ves Chvaletice.
Ve vlastivědné monografii Pardubicko-Holicko-Přelučsko z roku 1909 se píše: "Chvaletice ves v romantické krajině na úpatí hory Mikšovy, obrácená proti rozkošným Polabinám, čítala (1880) 99 čísel a 644 obyvatel, s chrámem, jenž vévodí nad obcí a celým okolím, farou a dvoutřídní soukromou evangelickou školou. Za posledními nejvýše položenými domky nalézají se rozsáhlé jehličnaté lesy. U lesa na návrší je rybník, z něhož jde voda na blízký mlýnek v půvabném údolí ležící. Dolní část obce je asi 20 minut vzdálená od Labe. Vesnice jest dosti výstavná." Tehdy k politické obci Chvaletice náležely i Telčice. Od té doby, došlo k převratným změnám. Vznik vsi souvisí s těžbou železné rudy. Kronikář Hájek uvádí, že zde byla kolébka českého železářství a odtud pochází pojmenování Železné hory. Původní ves se rozkládala na úbočí výběžku Železných hor podle potůčku tekoucího k Labi. Koncem 18. století se ves rozrůstá dolů k Labi i na horní, jižní straně, kde vzniká nová náves. Po vydání tolerančního patentu roku 1871 se skoro celá obec přihlásila k evangelickému náboženství. Na nové návsi byl 6.7.1783 vysvěcen evangelický kostel, fara i škola. Kostel byl nízký bez věže a zvonů. Roku 1882 byl nákladem 20 tisíc zlatých postaven nový, novorenesanční s věží. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2004 
07. 08. 2005
Pardubický kraj sice patří k průmyslově nejvyvinutějším i s intenzivním zemědělstvím. Přesto má mnoho přírodních krás a zachovaných přírodních hodnot. To lze nalézt nejen hornatých částech kraje, ale i v nížině při Labi a Loučné. Nejrozsáhlejší chráněnou oblastí je Chráněná krajinná oblast Železné hory, lemující jihozápadní okraj kraje. V chráněné oblasti jsou 23 maloplošné rezervace. Na opačné straně v severovýchodním výběžku je národní přírodní rezervace Králický Sněžník, se stejnojmennou nejvyšší horou Pardubického kraje. Se 1423 m je druhou nejvyšší horou celých Čech. Leží na hranicích s Polskem a Olomouckým krajem. Vody z jeho svahů stékají do tří moří Severního, Baltického a Černého. Je proto nazýván "střechou Evropy. V rezervaci jsou chráněny původní lesní porosty, vrchovištní rašeliniště, v nejvyšších polohách subalpinská společenstva, vedle toho též zajímavé geomorfologické útvary. V sousedství je značně rozsáhlý přírodní park Suchý vrch-Buková hora. Velmi cenné a zajímavé jsou protáhlé úseky přírodního parku Orlice, údolí Divoké i Tiché Orlice. Právě přírodní park podlé Tiché Orlice se táhne, s několika přerušeními od Vladkova na polských hranicích až k Nové Vsi na hranici Královehradeckého kraje. Přírodní park podél Divoké Orlice tvoří dva úseky: jeden kolem Pastvinské přehrady a druhý od Žamberka po Litice na hranici kraje. Park Orlice chrání jak živou tak mrtvou přírodu, vlastní převážně přírodní tok obou řek a jejich úzká údolí. V parku jsou četné přísněji chráněné přírodní rezervace. Z nich k nejzajímavějším patří příkrá opuková stráň Peliny nad pravým břehem Tiché Orlice u Chocně. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2004 
07. 08. 2005
Pardubické Polabí od čáslavské roviny oddělují na jihozápadní hranici Železné hory. Táhnou se od týnické soutěsky k jihovýchodu až k Moravě. Hory v pravěku tísnily i labský tok a u Týnce byl mohutný vodopád. Polabí v té době bylo velikým sladkovodním jezerem. Jako každý vodopád podemlel i ten u Týnce svůj práh a ustoupil proti proudu, zbytky skály povolily, vodopád si prorazil kolmou cestu a značně snížil hladinu jezera. Tak vystoupilo Polabí z vody. Tento přírodní týnický vodopád chtělo obnovit Německo, Polabí od Týnce až ke Svitkovu zavodnit zvednutím vodní hladiny o mnoho metrů, zadržet v rovinné přehradě miliony m3 vody, aby v době letního sucha zvýšilo hladinu vody a umožnilo plavbu na dolním toku Labe o 100 dní déle. Německo chtělo vykoupit všechny vesnice v Polabí od Kojic, Telčic, Chrčic, Selmic, Trnavky, Řečan, Kladrub, Labětína, Břehů, Mělic a dál až po Svítkov. I železnice měla být posunuta až na úpatí Železných hor. Měly zmizet vesnice, pole, louky a být zatopeny. Plány byly už v roce 1911 hotové, chystaly se smlouvy - energie získaná ze spádu vody a rybolov byly dány náhradou Rakousku. Všechny tyto stavby a výkupy osad chtělo Německo uskutečnit za 80 milionů marek. Aby zvýšilo splavnost Labe, ocenilo nás na 80 milionů marek, t. j. na stavbu rovinné přehrady a na výkup 18 vesnic ve výměře tisíců ha úrodné polabské půdy. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2004 
07. 08. 2005
Zajímavé kulturní památky sakrálního původu se nacházejí v na Pardubicku. Jedná se o několik dřevěných zvonic, které obvykle stojí v těsné blízkosti kostela a dokládají tak vysokou úroveň lidové tvořivosti řemeslníků na vesnicích. Zvonice měla často v miulosti ochranný charakter. Byla pozorovatelnou a místem, odkud se na útočníka házely kameny nebo lila horká smola. V období husitství tyto zvonice přestaly vyhovovat obranným požadavkům a začaly se tavět zdění nebo polozděnné. V 15. až 16. století s rozvojem zvonařství se její funkce změnila z obrany obce na místo, odkud byly ohlašovány církevní bohoslužby, časové údaje či třeba požáry. Pozdně gotická zvonice z kone 15. a začátku 16. století, jejíž typ přišel ze západních Čech, má obvykle šestiboký tvar. I přes to, že u dřevěných zvonic hrozilo daleko větší nebezpečí vzniku požáru, jejich obliba na venkově trvala. Důvodem byla pevná dřevěná konstrukce, která nesla zvon a staticky tak dobře zvládala dynamiku zvonu. Také dřevo bylo stále dostupné. Ve Velinách nedaleko Holic se dochoval jedinečný roubený kostel s dřevěnou zvonicí, jehož první připomínka je již ze 14. století. Byl vybudován v roce 1752 na místě starého dřevěného kostela. Areál kostela se zvonicí je veřejnosti volně přístupný. Prohlídku interiérů kostela sv. Mikuláše je možné domluvit v časovém předstihu na Římsko-katolické farnosti v Holicích na telefonním čísle 466 682 108. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2004 |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
