|
| |
|
Z historie rybníkářství v Polabí
07. 08. 2005 Uprostřed obrazu období počátku historie českého rybnikářství stojí slavná postava českého krále Karla IV., který se díval na rybníky jako na prvek spoluurčující podnebí krajiny. Vidíme to z jeho nařízení z roku 1356: "Všem stavům a městům nařízení dávám pilně stavěti rybníky, jednak aby bylo postaráno o hojnost potravy pro lid, dále pak aby půda co nejvíce využita byla, zejména aby se voda z bahnisek a močálů v nich mohla shromažd'ovati, za účinku slunce a teplých větrů odpařovati a jako vodní pára blahodárně působiti na okolní rostlinstvo". Zdálo by se, že v období horečného zakládání rybníků a celých rybničních soustav bude přáno zkušeným rybnikářům, že budou vážení a dobře placeni. Skutečnost byla úplně jiná. Vrchnosti měly k dispozici veliká množství poddaných povinných robotou a uměly využít bezmocnosti lidí, kteří na stavby rybníků přišli jen z nutnosti, lidí bez domova, bez kouska vlastního pozemku, kteří mohli prodávat jen svou práci, odkázáni na panskou milost a nemilost. Tak vznikaly skupiny rybnikářů, co putovaly světem rozedraní a hladoví od pána k pánu jako tuláci a žili ze dne na den. Kromě nich se toulali krajem i rybnikáři bez práce, potulní, hladoví chudáci, ztracené existence, propuštění vězni, doprovázení panským drábem nebo i katem. Rybnikáři hrubli, opíjeli se, stali se zlopověstnými řečí, mravy i skutky. Nebylo snadné zvládnout tuto chásku. Jejich řádění došlo tak daleko, že Český sněm už v roce 1498 rozhodl, že i rybnikáři mají mít svého dědičného pána a také průvodní list, bez něhož nesmí být žádný rybnikář do práce přijat. A aby se netoulali bez práce, museli se vždy do 14 dnů po skončení stavby vrátit ke svému pánu. Je škoda, že není možné teď hned popsat všechno, jak takový krásný rybník vzniká, co práce odvedou planiči (připraví pozemek), ohnivci (vypalování), stružníci (na vodu). Jak žili v létě v boudách při hrázi, v zimě v okolních vesnicích u lidí. Je tu hejtman s mečem po boku a se silným býkovcem v ruce, jsou tu mládci, skladník - fochmistr, který dozírá na řádné nasypávání a dusání zeminy, pomocníci. Dále je tu hlídač a vařící báby. Po dokončení základu a pak i po dokončení stavby hráze se oslavuje, většinou se oslavy účastní i vrchnost. Tak žili rybnikářští tovaryši, zručná a divoká cháska, pod jejichž rukama vyrostly tisíce českých rybníků. V 17. - 18. století starý rybnikářský cech, nositel rybnikářské tradice, nadobro zanikl se vším, co dobrého i špatného konal. Slávu rybnikářství v Polabí na úpatí Kunětické hory založil pan Vilém z Pernštejna v 15. století, kde na ploše poměrně malé vznikla pevná rybniční soustava, napájena vodou Opatovického kanálu a z jiných struh. Už tehdy bylo známo, že spoutat vodu hrázemi lze nejlépe tam, kde je mastná, málo propustná půda, proto také první rybníky vznikly v jižních Čechách. Méně výhodné bylo zakládání rybníků v Polabí, kde převládaly propustné, písčitohlinité půdy s vátými písky. A přece právě zde, v krajině málo vhodné pro zakládání rybníků, vytvořil pan Vilém z Pernštejna, sídlící v krásném pardubickém zámku, obklopeném vodními příkopy, první velkorysou soustavu českých rybníků. Nové rybníky měly původně význam vodohospodářský. Hráze zadržely značnou část vodních přívalů za letních průtrží mračen i při jarním tání a v době, kdy nebyl vodovod, tu byla stálá zásoba vody, jediná zbraň proti nebezpečnému živlu - ohni. Rybníky tím, že zachytily v době dešťů přebytky vod, mohly touto vodou pohánět vodní kola i v dobách sucha, kdy potoky ztrácely vodu. Jistě ale nejdůležitější úkol rybníka byl chov ryb. V Evropě začaly s výstavbou rybníků pro chov ryb, většinou kaprů a línů, kolem roku 900 kláštery ve Slezsku, Sasku, ve Flandrech a pak i v Čechách. Ve 12. - 13. století tu už začaly vznikat první rybářské cechy. Jak už bylo řečeno, původcem a duší rybnikářského podnikání na Pardubicku byl Vilém z Pernštejna, který dovedl ale dokonale využít tehdejších hospodářských podmínek a tak se stal postupně jedním z nejmocnějších šlechticů své doby, jehož nesmírný majetek nakonec trojnásobně převyšoval majetek mocných jihočeských Rožmberků. Koncem 15. století, kdy s klesající hodnotou mince se snižovaly i příjmy feudálů z poddanských pozemků, začali panovník i šlechta víc hospodařit na vlastních statcích, na pozemcích, které dosud přenechávali sedlákům. Mimo jiné zakládali při vodních tocích mlýny, hamry, papírny, pily, pivovary, a stále víc věnovali péči výnosnému chovu ryb. K myšlence zakládat v Polabí rybníky asi přivedly pana Viléma rybníky zřízené na zboží kunětickém opatovickými benediktiny ještě dřív, než toto zboží koupil v roce 1491 od syna Jiřího z Poděbrad. Benediktinský klášter v Opatovicích zničený v roce 1420 husitskými vojsky, dostal se za častých záplav doprostřed močálů. A protože i Labe měnilo v těchto místech často svůj tok, tvořily se tu přirozené rybníky, do nichž benediktini nasazovali ryby. Během tří desetiletí bylo na panstvích pardubickém, kunětickohorském a novobydžovském vybudováno na 400 vodních staveb, z toho 265 rybníků, napájených sítí náhonů, dlouhou přes 30 kilometrů. Tím se odstranily každoroční záplavy, které Polabí ochuzovaly o nejúrodnější půdu. Mezi rybníky byly největší Čeperka, Oplatil, Rozkoš a Bohdaneč. Základem této rybniční soustavy byl Opatovický náhon, který přímo napájel několik největších rybníků a důmyslnou sítí vedlejších struh i menší rybníky. Byl založen v roce 1513, aby se mohly hospodářsky využít písčiny mezi Opatovicemi a Semínem. Do labského toku byl u Opatovic vestavěn jez a odtud labská voda hnána 16 km dlouhým a 12 m širokým náhonem přes Šeperku k Podůlšanům, Novým Ždánicím, Bohdanči, Neratovu, Přelovicím a Výrovu. Před Semínem přešel náhon dřevěným korytem tzv. "Muldu" a vyústil v Hrdle do Labe. Na místě neúrodných písčin vyrostly rybníky s hrázemi dlážděnými kamenem. Kromě toho konala voda užitečnou prácí - v Bohdanči hnala dva mlýny a napájela rybní sádky, na Výrově poháněla mlýn a pilu, v Semíně otáčela kolem vodárny. V pozdější době vznikaly další tři náhony: Dvakačovický náhon z roku 1565 spojil potok Olšinku či Novohradku u Dvakačovic s Loučnou u Sezemic. Z téže doby pochází náhon Počápelský, zvaný Halda. Běžel od Počápel, kde byla vysokým jezem zvednuta voda Loučné, souběžně s Labským břehem ve výšce 8 metrů nad hladinou řeky. Pod Židovnou vstoupila Halda do Pardubic, které měla zásobovat dobrou vodou. Přeťala Chrudimku, tekla kolem domů Bílého předměstí, vstoupila do sklepů pod Pernštejnskou ulicí a pod mlýnem, šla kolem kostela k mlýnu Valše a vyústila pod Špicí do Labe. Čtvrtý z náhonů, Živanský, spojoval Opatovický náhon u Neratova s Labem u Opočinku. Vilém z Pernštejna se pustil sám do navrhování a vyměřování rybníků bez měřičů, kteří by určovali výšku hladiny v rybnících. Hráze proto nebyly dokonalé, byly zakládány úzké či nízké, trhaly se a voda je podmáčela. A tak kromě náhrad za zatopené a podmáčené louky, pole a lesy, zapisovaných do "register rybničních pro budoucí paměť", nacházíme v zápisech i náhrady škod při protržení hrází. Bylo tedy i dost nepříjemností, které zakládání rybníků s sebou přineslo poddaným. Vždyt' na stavbu rybníků padly i celé obce, zbořeny a zaplaveny byly Velké a Malé Kavčiny, Černá pod Čeperkou pro Oplatil, obce Bystrý a Nivnice pro Rozkoš, ves Pěžice pro Bohdaneč. Vilém z Pernštejna odškodňoval poddané kavalírsky, snažil se je pro sebe udržet jako pracovní sílu. Jinde se ale stávalo, že poddané vyhnali z polí i z celých vsí a zmocnili se míst pro rybníky i násilím. Ale ve skutečnosti rybníky většinou zaplavovaly pozemky neobdělávané, půdu méně výnosnou, zejména louky a lesy, a orná pole zasahovaly jen vnějšími okraji. Jisté je, že rybnikářství bylo skvělé ekonomicky a mělo kladný vliv na zlepšování podnebí i na vzhled krajiny. Ztrácely se totiž nezdravé močály a bažiny, i neúrodné písčiny, a zvětšily se plochy luk i potřebných pro chov dobytka. Autor: Emilie Procházková Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2005 Předchozí článek: Z historie hradu Vratislav Následující článek: Nejstarší zmínky o Chrudimi Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
