|
| |
|
Průlomy Divoké a Tiché Orlice
1.06.2021 Pod slovem „průlom“ si v souvislosti s vodním tokem asi nejspíše představíme prolomenou přehradní hráz, spojenou s katastrofální záplavou. Méně se ví, že pojem průlom či průlomové údolí patří i do odborného geologického, respektive geomorfologického názvosloví. Označuje se jím údolní úsek, v němž řeka napříč protírá („prolamuje“) horský hřbet nebo jinou terénní „vlnu“ v krajině. Údolí tohoto typu proto bývají velice výrazná, hluboká a jejich svahy jsou na mnoha místech nejen strmé, ale i skalnaté. Řeka zde obvykle teče větším spádem a na skalních prazích nebo mezi balvany v řečišti tvoří četné peřeje až kaskády. Vodní tok a nezřídka i celé údolí zde často mění směr, což vede ke vzniku hlubokých zákrutů až zaklesnutých meandrů. Vzniku říčního průlomu obvykle předchází zahloubení toku do měkčích hornin a ve stejném směru je pak řeka „donucena“ erodovat i v mnohem tvrdším podloží. Tomuto procesu se v geomorfologii říká epigeneze a výsledkem je epigenetické (neboli „zděděné“) údolí. Většinou k tomu dochází i za pozvolného tektonického zdvihu příslušné části území, což rovněž přispívá k prohloubení údolí (tento proces se nazývá antecedence). Platí to i pro hlavní říční průlomy v Orlických horách, jimiž se horní toky obou Orlic – Divoké a Tiché – „prolamují“ přes snížený hřbet pohoří do českého vnitrozemí. Zemská brána – krajinný fenomén Orlických hor Nejvýraznějším orlickohorským průlomem – a jedním z nejtypičtějších na našem území vůbec – patří údolní úsek Divoké Orlice na Zemské bráně. Řeka pramení v polských Bystřických horách a v Orlickozáhorské brázdě pak směrem k jihovýchodu tvoří asi 20 km dlouhou státní hranici. V poněkud sevřenější části údolí pod chatou Na Čiháku náhle mění směr k jihu až jihozápadu a hlubokým, asi 4 km dlouhým údolím protíná snížený hřbet Orlických hor. U Klášterce nad Orlicí pak Divoká Orlice opouští Orlické hory a přibližně ve stejném směru pokračuje k Pastvinám, kde je údolí z větší části vyplněno stejnojmennou přehradní nádrží. Pod Nekoří mění směr k severozápadu a pokračuje zvlněným podhůřím. Průlomové údolí na Zemské bráně je pozoruhodným a hojně navštěvovaným místem v CHKO Orlické hory a právem bylo vyhlášeno za přírodní rezervaci. Severní okraj překlenuje kamenný most se silnicí z Bartošovic k chatě Na Čiháku a Českým Petrovicím, vedou tudy i turistické trasy, včetně červeně značené Jiráskovy cesty. Hned pod mostem se řeka prodírá úzkou soutěskou mezi členitými skalisky a peřejemi spadá přes skalní prahy a balvany. Skály jsou z provrásněné ruly, která je sice velice pevná, ale prostoupená trhlinami, takže občas dochází ke zřícení celých bloků. Z bezpečnostních důvodů je proto nyní modře značená údolní trasa odkloněna do vyšší části svahu k Orlické chatě. Mnohý z návštěvníků Zemské brány si možná položí otázku, co bylo příčinou vzniku této romantické údolní partie. V dávné geologické minulosti se tu řeka zprvu zařízla do méně odolného souvrství křídových usazenin (pískovců a slepenců) a v jejich podloží vyhloubila ve stejném směru rulovou soutěsku. Nepochybně k tomu docházelo za postupného zdvihu horského hřbetu, což vedlo ke zvýšení erozní síly řeky a prohloubení údolí. Zemská brána je tedy typickým příkladem kombinace epigenetického a antecedentního údolí. Rokle pašeráků a loupežníka Ledříčka Celá údolní partie je zajímavá i z vlastivědného hlediska. O pohnuté minulosti těchto míst svědčí i některé pomístní názvy, jako Pašerácká lávka, Ledříčkova skála aj. Kdysi obtížně přístupná rokle se spoustou temných skalních skrýší bývala místem, kudy se úspěšně pašovalo zboží (např. sůl) z tehdejšího Pruska. A loupežník či zbojník Ledříček? Zřejmě šlo o dobrodružnou a poněkud rozporuplnou postavu kláštereckých lesů – jakéhosi „Jánošíka Orlických hor“ – z počátku 19. století. Skrýval se v jeskyňce uprostřed mohutné skály, která nyní nese jeho jméno a směrem ke Klášterci nad Orlicí ji míjí modře značená turistická cesta. Divoká Orlice u Litic a Potštejna Také v podhůří Divoká Orlice protéká několika sevřenějšími úseky, jimiž se „prolamuje“ přes terénní překážky, zejména napříč jdoucí hřbety (geology označované antiklinály). Také v nich se díky dlouhodobé erozi řeka prořezává souvrstvím křídových usazenin až do krystalického podloží. Krátkým úsekem nad Bohousovou například protíná tzv. rybenskou antiklinálu, ale mnohem výraznější je až následující Litické údolí, kterým se Divoká Orlice několika na sebe navazujícími hlubokými meandry prolamuje Litickým hřbetem (litickou antiklinálou). Nejvýraznější zákrut takřka obtáčí strmý vrch se zříceninou hradu Litice. S levým údolním svahem jej spojuje jen úzká žulová šíje, zvaná Hřebínek, kdysi prohloubená umělou průrvou (tzv. Myší dírou) se svodem části vodního toku u zdejší malé hydroelektrárny. Součástí pravého svahu údolního zákrutu je areál rozsáhlého žulového (přesněji řečeno granodioritového) lomu Litice. Hluboké a půvabné Litické údolí je až k Sopotnici asi 4 km dlouhé a využívá jej železniční trať z Týniště nad Orlicí do Letohradu (výše uvedený Hřebínek protíná asi 260 m dlouhým tunelem,). Peřejnaté řečiště zde provází i červeně značená turistická trasa do Potštejna. V blízkosti Potštejna se Divoká Orlice noří do dalšího výrazného a v mnohém pozoruhodného údolí. Zvýrazňuje a částečně i protíná okrajový svah Kozlovského hřbetu (potštejnské antiklinály) a v geologické minulosti zde došlo k úplnému „odříznutí“ návrší se zříceninou hradu Potštejn (443 m). Neméně strmý, ale mnohem vyšší je protější, tedy levý údolní svah, vrcholící kopcem Kapraď (529 m) a zbrázděný skalnatými roklemi Modlivého dolu. Také v Potštejnském údolí, které je asi 2 km dlouhé a hojně navštěvované, se Divoká Orlice zařezává pod křídovými usazeninami (opukami) do převážně žulového podloží. Přes Orlické hory se „láme“ i Tiché Orlice Rovněž Tichá Orlice vytváří několik průlomových údolí a tím nejvýraznějším se její horní tok mezi Lichkovem a Mladkovem „prolamuje“ přes snížený hřbet Orlických hor. V tomto hlubokém údolí mezi hřbetem Hraničních vrchů (722 m) a severozápadním výběžkem Vysokého kamene (843 m) bystřina díky většímu spádu pospíchá balvanitým řečištěm, ale tak výraznou soutěsku, jakou je Zemská brána na Divoké Orlici, zde nenajdeme. Pouze východně od Mladkova vystupuje nad pravým břehem strmá rulová skála, míjená železniční tratí z Letohradu do Lichkova a Králík a také údolní cestou. Podle mariánské sošky nad studánkou se skalisku říká Mariánská skála a je též oblíbeným lezeckým terénem. Komunikačně využívané průlomy I na svém středním toku vytváří Tichá Orlice několik průlomových údolních úseků, vesměs využívaných komunikačně (železnice, silnice, cyklostezky aj.). Např. mezi Letohradem a Ústím nad Orlicí řeka protíná terénní vlnu (mezi dvěma nápadnými vrchy Strážný, 584 m a Vadětín, 524 m), která je součástí litické antiklinály, respektive jejího západního křídla. Pod souvrstvím křídových opuk a pískovců zde odkrývá usazeniny permského stáří, prozrazující se červeným zbarvením (např. v zářezu silnice a železnice pod hradem Lanšperkem). Ještě výraznějším údolím pod Ústím nad Orlicí směrem k Bezpráví řeka protíná dílčí část Kozlovského hřbetu (potštejnskou antiklinálu) a místy se prořezává až na krystalické podloží (např. u Kerhartic a Luhu). Údolím prochází důležitý železniční koridor z Prahy a Pardubic do České Třebové a vine se jím i oblíbená cyklostezka. K zajímavostem tohoto úseku patří i to, že je zde patrný profi l tzv. říčními terasami v různých výškových úrovních svahu s více či méně zachovalými naplaveninami předchůdkyně nynější řeky Nejmladší je samozřejmě současná údolní niva, ale asi o 100 m výše nad pravým svahem se dokonce dochovaly usazeniny mladotřetihorního toku, odkryté někdejší pískovnou u Dobré Vody. Z literatury: Balatka B., Sládek J. (1965): Pleistocenní vývoj údolí Jizery a Orlice. Rozpravy ČSAV, ř. MPV, r. 75, č. 11. Praha. Demek J. (1965): Geomorfologie Českých zemí. NČSAV, Praha. Opleta, M.A. kol. (1980): Geologie Orlických hor. ČGÚ, Praha. Pilous V. (2005): Východočeské hory od Jizery po Tichou Orlici. Baset, Praha. Režný K. (1977): Zeměpisné poměry. In: Příroda Orlických hor a Podorlicka, s. 229–286. SZN, Praha. Vaníčková E. (2007): Geomorfologický vývoj Zemské brány v Orlických horách. Vč. Sb. Přír., Práce a studie, 14: 15–33. Vaníčková E., Kalvoda J. (2006): Geomorfologický vývoj údolí Divoké Orlice v oblasti Zemské brány. Geomorfologické výzkumy v roce 2006, s. 300–305. Olomouc. Vavřínová M. (1943): Geomorfologický vývoj středního povodí Tiché a Divoké Orlice. Sb. Čes. Spol. Zem., 47: 77–82. Vítek J. (1994): Průlomová údolí v Orlických horách. Panorama, 2: 52–62. Vítek J. (2000): Krajinou severovýchodních Čech. Oftis, Ústí nad Orlicí. Autor: Jan Vítek Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2021
Předchozí článek: Hřebenovka s rozhledem Následující článek: Slavíček proslavil Kameničky, Kameničky proslavily Slavíčka Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
