Sdružení přátel Pardubického kraje

Pardubice za třicetileté války a po ní


23.04.2020 V předchozím pokračování seriálu o historii Pardubic jsme se zabývali událostmi, které Pardubice prožívali po bitvě na Bílé hoře, tedy po roce 1620. V článku bylo podrobně popsáno, jak v Pardubicích sídlila od listopadu roku 1620 saská vojenská posádka, jehož přítomnost byla pro Pardubice velkou přítěží. V dnešním pokračování se budeme i nadále věnovat těžkým chvílím, které Pardubice prožívaly za třicetileté války, která byla vyvrcholením sporů mezi římskokatolickou církví a zastánci reformačních hnutí. A právě již události popsané v předešlém vyprávění byly součástí tohoto konfliktu.

V roce 1631 do Pardubic dorazila další vojenská posádka. Císařský generál Albrecht z Valdštejna se snažil, aby v Chrudimi, Hradci i v Pardubicích byli vojáci z pluku pana Trčky a svého strýce Maxmiliána z Vadlštejna. Stalo se tak 10. listopadu, v sobotu 6. prosince vojáci opět odjeli. V roce 1632 byly Pardubice obsazeny dalším vojskem. Posádka pluku Callasova byla v Pardubicích do 6. dubna 1633. Nejen tato, ale i další posádky v kraji loupily. Vojáci byli ubytováni po bytech. Od roku 1638 byly Pardubice obsazeny zvláště silnou posádkou. Přesto dostávaly zemské kontribuce ve stejné výši jako města vojenskou posádkou nezatížená. Ve středu 7. července roku 1638 přijel do Pardubic císař Ferdinand III. a na zámku přenocoval. Potvrdil měšťanům dosavadní výsady a přidal právo na „jarmak křížový“.
Na jaře roku 1639 se však bída Pardubic značně zvýšila. Na základě toho sepsali pardubičtí radní 18. května 1639 žalobu na komorní úřad, kdy se zrovna v Pardubicích usadilo na 60 pěšáků. V této žalobě se uvádělo, že již nemůže místní obyvatelstvo snášet neustálé požadavky na obživu vojáků a pokud nebude situace obstojně vyřešena, budou se muset tito měšťané z města odstěhovat.
Součástí třicetileté války byly švédská resp. švédsko-francouzská válka. Počátkem června roku 1639 se také do Pardubic rozšířila zpráva o blížícím se postupu švédských vojsk. Švédský generál Johan Banner (jako vrchní velitel vojska proti Svaté říši římské) upustil od obléhání Prahy a vydal se směrem na východ. Velitel pardubické posádky Wardek se chystal k obraně. Za tímto účelem se však dotkl soukromých statků, jelikož nařídil zboření předměstí pro volnější výhled při střelbě a pro zamezení úkrytu po nepřítele. Zbořeno muselo být 89 domů a stodol na Zeleném předměstí s baštou při Karlově ulici a s věží i zvonicí u kostela sv. Jana Křtitele. Hmota ze spálených domů se navážela k valům na ztužení pevnosti. Vstup k labskému mostu Wardek zpevnil zbořením přilehlých stavení a natlučením palisád z vykáceného štěpí zahrad.
Takováto příprava na obranu města vzbudila pozornost u okolních měst, že se na Pardubice jezdili dívat šlechtici z dalekého okolí. Také sami Pardubáci věřili v sílu obrany natolik, že se domnívali, že se nepřítel k útoku neodváží.
První švédští rejthaři se před Pardubicemi ukázali již 4. června. Zde za Zeleným předměstím vojáci setrvali 13 dní. Na pomoc Pardubicím pospíchalo z Prahy 1500 Chorvatů, ale ti města nedosáhli. Cestou byli totiž rozprášeni Švédy. Po marné snaze o dobití města odtáhli Švédové 17. června k Hradci Králové.
Po odchodu z kraje došlo ke sčítání škod. Toto sčítání probíhalo 28. srpna 1640 na pardubickém zámku. Škody byly vyčísleny na 81 tisíc zl. rýnských. Přitom město v letech 1640-41 vyplatilo císařské posádce na rozmanitých přídavcích téměř 1400 rýnských.
Roku 1641 zemřel švédský generál Bannér uprostřed zcela zdecimovaného vojska. Byl nahrazen Leonardem Torstensonem, který přinesl do vojska novou kázeň i nové peníze. Jeho vojska např. 11. června byla v Kutné Hoře a Kolíně. Mezi tím na východ Čech putovala z Vídně pomoc v podobě několika tisícovek mužů a 14-ti děl. Když se to Torstenson dozvěděl, chtěl toto spojení vojsk překazit a vydal se směrem k Pardubicím.
Toto pomocné rakouské vojsko však 13. června šťastně dorazilo do Pardubic a prý hodinu poté se v okolí objevily předvoje Torstensonovy. Ten sice podniknul útok na hradby, ale s nezdarem. Čtrnáct děl postavených na městských valech a při zámku uchránily město před patrnou zkázou. Torstenson si uvědomil převahu rakouské armády a odtáhl k Litomyšli, kterou obsadil již 15. června.
28. ledna roku 1644 přijel do Pardubic komisař, aby provedl odhad škod, které byly městu způsobeny vojenskými posádkami a průchodem různých vojsk od léta 1639 do února 1844. Tehdy byly škody spočítány na 108.627 zl. Nejvýznamnějším domem ve městě po radnici byl dům Jana Květoně (dům čp. 35 na Pernštýnském náměstí), kde bydleli vojenští komandanti. V dubnu se městem šířily zvěsti o blížícím se nepříteli. Konšelé tedy ukládali městská privilegia z radní místnosti do lepšího bezpečí. Brzy však nebezpečí pominulo a pergameny byly vráceny zpět na své místo. Měšťané se stále snažili získat náhradu, kterou by jim měl zaplatit císař za mimořádné oběti, které město léta neslo za obyčejnou kontribuci. K tomu bylo žádáno uhrazení škod z let 1639 – 1644. Vlastní jednání s vrchností svěřili konšelé Václavu Vlavskému, konšelu a radnímu písaři Adamu Václavu Kouřimskému. Po několikerých jednáních dostaly Pardubice mezi 9. a 19. zářím mimořádnou dávku obilí.
Vojenskou správu ve městě vykonával od 5. října roku 1644 velitel Jan Filip Czoble. Byla s ním uzavřena smlouva o měsíční službě 115 zl. Město tuto částku platilo z kontribuce (poplatek nebo nucený příspěvek vybíraný na financování vojenských a armádních záležitostí) sháněné po celém panství. Dle staršího zvyku konšelé opatřovali také úklid bytu či obrok pro koně. Jelikož často nebyly peníze hotové, konšelé čas od času museli sáhnout na peníze vybrané v daních pro královskou komoru.
Švédský generál Torstenson se v březnu roku 1645 obracel směrem k jihu. 8. března vzal útokem hrad Lipnice, což způsobilo paniku. Obyvatelé z jihu pospíchali k Hradci Králové a k Pardubicím. Nebyly zde však vítáni s nadšením. Císařští vojáci, kteří žili v nedostatku, brali uprchlíkům jejich věci mnohdy přímo z rukou. Vedení vojenské posádky si bídné chování mnohdy uvědomovalo a tak byly nařízeny přísné tresty, pokud budou třeba koňmi vojáků ničena pole a úroda.
V této bídě čekali konšelé na 19. duben, kdy mělo dojít ke jmenování nové městské rady. Radní tak doufali, že budou jmenováni jiní měšťané v této těžké době do vedení města, tudíž 19. duben měl být dnem jejich vykoupení z dosavadních trampot. Došlo však k tomu, že zámecký hejtman nechal v rámci obecní slavnosti obsadit radnici, kde byli radní drženi do té doby, než budou vybráni noví konšelé. A tak kromě čtyř byli hejtmanem vybráni i na další rok stejní měšťané určení k zodpovědnosti na obnově města.
Na konci léta roku 1645 se opět hovořilo o tom, že by přes zdejší kraj mohla přejít Torstensonova vojska severním směrem. Velitel pardubické posádky se od 26.3.1645 stal lieutenant hrabě Starssoldo. Ten se tak začal 8. září připravovat na švédský útok zesílením stráže v branách. V úterý 24. října v podvečer se objevilo v kraji okolo Pardubic 6000 švédských vojáků a hlavní stan rozbili za Vystrkovem při východní stráni Pardubiček. Strassoldo se na možný útok připravoval podobně jako jeho předchůdce. V neděli 22. října tak občané pálili a rozvalovali domy na Dlouhém (Zeleném) předměstí nedávno postavené, strhli také zvonici u kostela sv. Jana Křtitele, špitál, ale také mlýn Podvalchovní. Tentokrát tento smutný osud postihl také domy na Bílém předměstí, kde byla nuceně zbořena Sedlářská brána v Labské ul., Jelínkova či Mejstká brána za mostem přes Chrudimku. Nahrazeny byly předsunutými šancemi. Konšelé Strassoldovi týdně platili 15 zlatých z kontribuce od sousedů, u nichž nebyli ubytováni vojáci a vedle toho se konaly sbírky na úhradu vojenských vydání. Ilustrací poměrů ve vojsku i životě ve městě je zjištění, že roku 1647 čítal jeden pluk pardubické posádky 480 mužů.
Poté se na městské šance postavili po boku vojáků také místní měšťané. Útok Torstenson provedl v noci 24. října hned po svém příchodu. Hlavní stan zřídil u Pardubiček, které pobořil. Spálena byla i Černá ta Bory. Útok podniknutý na město ještě téže noci ztroskotal. Proto Švédové druhý den, ve středu 25. října, zahájili pravidelné obléhání prudkým odstřelováním zápalnými granáty. Vzhledem k velkému odporu se ke zdem města dostali až ranních hodinách. S celou armádou se pokusil o vstup do hradeb. Torstensonova vojska ostřelovala město i zámek po 7 hodin. Napočítalo se prý asi 400 kulí o váze i 26 liber, ale také „ohnivé granáty“. A jelikož bylo celé město naplněno senem, zbylo jen málo domů ve městě, které by nebyly ostřelováním poškozeny. Škoda byla posléze vyčíslena na 300.000 zl.
Neštěstí bylo ještě o to horší, že místní měšťané byli na šancích, kde statečně bránili město proti útočníkům, zatímco mnozí vojáci z místní vojenské posádky ve městě rabovali domy měšťanů. Utrpěl také zámek, který zachvátil oheň. Úsilím místním však byl požár zdolán a zámek zachráněn. Švédové tedy město i zámek velmi intenzivně ostřelovali, ale do města samotného se jim dostat nepodařilo. Odtáhli tedy ke Kutné Hoře. Po okolí se však se švédským vojskem bojovalo ještě několik dní. Teprve 27. října se boje posunuly k Hradci Králové.

Obnova města po třicetileté válce
Ve městě po tomto běsnění zůstala spálená radnice, pivovar, obecní mlýn, ale i deset domů bez hospodáře. Ohořelá radnice se začala opravovat hned na druhý den. Na Malém (Bílém předměstí) započala obnova pouze sedmi nemovitostí. Ostatních 55 gruntů zničených ohněm zůstalo pustých. Dalších 14 gruntů padlo za oběť stavbě šancím. Na Dlouhém předměstí zabrala výstavba šancí 16 statků, 54 gruntů zůstalo v sutinách. Jen dva hospodáři se odvážili postavit na tomto předměstí opět svá stavení. Obnoven byl také třeba Podvalchovní mlýn.
Následky válečného plenění způsobily také vymizení některých druhů živností, které před tím byly v hojné míře ve městě rozšířené. Vymizela tak náhle živnost nožířská, platnéřská nebo soukenická. Počátkem listopadu 1645 začala výstavba rozsáhlých šanců předměstských. Vojáci zdvihli velký šanc na Dlouhém předměstí, před Zelnou bránou byl zbudován velký rondel u vchodu do dnešní třídy Míru. Dodnes existenci tohoto šancu připomíná název Na Kopečku. Šance byly postaveny také u kostela sv. Bartoloměje, také na straně mez řečištěm Chrudimky a dnešních Olšinek byla zbudována ochrana pomocí šanců.
Také Bílé předměstí doznalo změn roku 1646 zpevňováním cest od Vysokého Mýta a také Hradce, když byly pobořeny brány Sedlářská na cestě k mostu a Mejtská mezi mosty. Šance vznikly také podél severní a jižní strany Bělobranského náměstí a také Mezi mosty. Tiché reptání místních měšťanů na útisk vojsk byl tlumen strachem před obnoveným vpádem Švédů. Zatím se ve městě opravovala radnice, měšťanské pivovary, obecní mlýn a přestavovaly se masné krámy. Minorité obnovovali z milodarů klášter. Peníze nutné na obnovu přicházely z vůle císaře mimořádnou slevou pivního a vinného tácu. Obyvatelé si také stěžovali, že jak se neustále střídala vojska ve městě i v okolí, jejich koně spásali všechnu trávu a poničili pole obilí. Z lesů zmizelo také dřevo nejen na otop, ale také na fortifikaci města. Mnohé živnostníky pak tížilo, že sami vojáci mnohdy se ujímali některých živností ve městě, jako např. výčep vína či piva, čímž narušovali městskou živnost. Proto byla 29. prosince roku 1645 poslána deputace ke královské komoře, aby do Pardubic nebyla posílána vojska, jelikož zde byl kromě výše uvedených problémů i nedostatek bytů pro vojsko.
I v následujících letech se deputace Pardubic snažily na různých místech domáhat se odškodnění za válečné útrapy, kdy připomínali, že v sobě, kdy bojovali měšťané na šancích, vojenská posádka drancovala jejich obydlí. Vše však bylo marné, prosby nebyly vyslyšeny.
Ani po Vestfálském míru podepsaném 24. října roku 1648 Pardubice nezažívaly klidné období. V roce 1650 totiž Pardubicko postihla morová rána. Pro omezení nákazy konšelé stavěli po 4 týdny občanskou stráž, která kontrolovala všechny příchozí do města a vracela z města tuláky a lidi z podezřelých oblastí. Zároveň tu byla snaha, aby se Pardubice rozvíjely, proto byl např. při povolení nových staveb stanoven termín, do kdy musí být stavba dokončena. Ale chudoba byla daleko větší, než snaha. Proto ještě několik let po Vestfálském míru vyrůstaly ve městě jen domy ze zlomků starého zdiva a dřeva než nové kamenné domy. Ještě v polovině 17. století stávaly na Bílém předměstí některé statky v sutinách a pozůstatky šanců zde byly dlouho patrné.
Obyvatelstvo již bylo tehdy zcela pokatoličtěné. Občas se na panství ukázali evangeličtí kazatelé skrývající se v některém odlehlém mlýně. Náklonnost k Habsburské monarchii byla znát při oslavě korunovace císaře Leopolda I. Dne 28. srpna roku 1658, kdy se v Pardubicích konala velkolepá oslava. Na tu památku přidala obec místním „trunk vína a piva pro budoucí památku a uctění,“ uvádělo se v Počtu městském z roku v 1658. Na celém panství se postupně prováděly úpravy a docházelo pomalu k rozvoji a to zejména v zemědělství. Zvyšoval se chov skotu, vznikaly bažantnice podél břehů Labe mezi Ležánkami a Brozany, od dob Pernštejnů upadající rybníkářství se začalo také zvelebovat, jelikož proběhla výstavba lososnice, od roku 1650 se začalo vařit pivo i v pardubickém zámku. Roku 1663 započala svou činnost na severním břehu zámeckého příkopu papírna a v jejím sousedství byla tříselna a koželužna. V té době se však také uvažovalo o přebudování Pardubic na mohutnou vojenskou pevnost.
21. dubna roku 1660 přijel na pardubický zámek prezident České komory Aleš Vratislav hrabě z Mitrovic. Ten požadoval, aby pardubičtí měšťané postoupili některé krčmy, kam dodával pivo pardubický městský pivovar, zámeckému pivovaru za to, že bude panovník Pardubicím příznivě nakloněn. Nakonec skutečně došlo 31. prosince k předběžné smlouvě o odstoupení 18. krčem. Za to se z panské strany slibovalo potvrzení všech dosavadních privilegií. Vydáním krčem město ztratilo roční výstav 360 sudů a z nich čistý zisk 1440 zl. rýnských. Naopak ze strany císařské se počítalo s pomocí při opravě Zelené brány. A současně byla obec také zproštěna plateb na Betlémskou kapli, kterou odváděla od dob Jana z Pernštejna.
Panství také věnovalo městu na zřízení dvora 36 fůr dříví a přejímalo správu mostu přes Labe i jeho cesty od řeky k Zelené bráně. Roku 1643 totiž bylo kamení z cesty vybráno pro fortifikaci zámku. Tyto výsady ztvrdil císař Leopold 10. března roku 1661, ale současně navrhl, aby se místní vzdali také osmi zbývajících krčem, což mu měšťané sice nesplnili, nicméně císař ve Vídni ještě přidal dne 5. ledna 1662 dva články, ve kterých požaduje, aby ve městě ani na předměstích nebyli židovští obyvatelé a zároveň aby obyvatelé nekatolického vyznání neměli nárok na bydlení ve městě.
V letech 1663-64 sužovala monarchii rakousko-turecká válka, kterou vyhlásili Turci Rakousku v dubnu 1663. Na nový útok Turků na monarchii reagovaly Pardubic zprvu jen modlitbami, ale 8.září byli na radnici voláni mladí muži, každý pátý byl brán na vojnu. Zprávy o jejich účasti na vále s Turky nejsou. Toho roku se však na Rychnovsku rozšířila poplašná zpráva, že Turci již Pardubice oblehli. Nepřátelské turecké vojsko se k Pardubicím nikdy nepřiblížilo. Roku 1663 v době nebezpečí napadení Turky bylo nařízeno, aby byli prověřování příchozí do města i tuláci, zda to nejsou najatí paliči od Turků. Místní se museli zavázat, že budou ochotni se zbraní v ruce jít proti Tureckým vojákům. V těchto neklidných dobách se opět šířila morová epidemie a císař Leopold I. se rozhodl opustit Prahu právě kvůli nebezpečí této epidemie. Původně se usadil v Brandýse nad Labem, ale jelikož se morová epidemie blížila i sem, přijel 6. června do Pardubic. Císař se chystal zde zůstat několik týdnů. I proto spolu s jeho družinou přijeli také císařští ministři. Byty pro císařský dvůr se vybíraly po místních domech. Z Pardubic si císař „odskočil“ 18. června na Salvátorskou pouť do Chrudimi a 29. června navštívil ovdovělé císařovny v Hradci Králové. Na počátku července však Pardubice opustil přes Třeboň do Lince.
Přítomnosti císaře využili místní k prosbám, aby císař přispěl na obnovu radnice s orlojem a některých veřejných budov ničených švédskými vojsky roku 1645. Císař však odpověděl, že uznává obětavost místních lidí, ale při své návštěvě Pardubic nepostřehl, že by byly ve městě zvláštní ruiny. Císařova neochota jakkoliv přispět zcela jistě pramenila z prázdné státní pokladny vyčerpané válkou s Turky. Tuto situaci potvrdil i císařský patent z roku 1697, podle kterého se měla platit daň za šatstvo zdobené zlatem, stříbrem a krajkami.
Roku 1695 byl vstaven uprostřed náměstí Mariánský sloup jako poděkování za překonání moru z roku 1680. Tímto se projevovala vděčnost Panně Marii i v jiných městech, v Pardubicích se však podařilo díky výtěžku z bohaté sbírky postavit také kostel Panny Marie Bolestné na Vystrkově z roku 1710 (dnes tzv. Kostelíček). Současně byly v rozvalinách Kunětické hory postaveny kaple sv. Kateřiny a sv. Barbory pro možné konání poutí. 6. května roku 1703 postihl Pardubice požár, který děsil obyvatel po tři dny. Proto si obyvatelé platili nádeníky, kteří domy hlídali a polévali.
Zvelebení živností očekávali místní od rozšíření počtu výročních trhů, o které prosili císaře roku 1706. Ten jim vyhověl až roku 1710, kdy povolil Pardubicím pořádání čtvrtého jarmarku v úterý po svátku Panny Marie. V letech 1713-1715 postihla nejen Pardubice další morová epidemie. Bylo vydáno nařízení, aby nebyli cizí lidé pouštěni do města. Zvláštní pozornost byla věnována papírně a kočovným Židům. Přitom byli upozorněni strážní v městských věžích, aby nebrali úplatky za to, že kohokoliv vpustí do města. V kostele sv. Bartoloměje se konaly bohoslužby za odvrácení moru. Denně se v osm hodin ráno po dobu 15-ti minut zvonilo a lid při tom odříkával předepsané modlitby na odvrácení moru. Děkan měl každý týden oznamovat počty mrtvých morem. Kolik lidí však na mor zemřelo, není v zápisech uvedeno.
Když morová rána pominula, nastaly klidnější časy. Město se připravovalo na návštěvu císaře Karla VI. na pardubický zámek. Hejtman pardubického zámku sdělil 18. března roku 1723 pardubickému úřadu, aby místní obyvatelé do zámeckého příkopu neházeli žádné odpadky. Před příjezdem císaře byla také zazděna okna zadních traktů v Kostelní ulici, kudy lidé lezli do zámeckého příkopu. Pod pokutou museli místní obyvatelé také uschovat dobytek. Císař Karel VI. přijel do Pardubic 21. srpna a pobyl zde do čtvrtka 27. srpna, kdy odjel na korunovaci do Prahy.
Radním se podařilo prosadit roku 1728 otevření gymnázia při minoritském klášteře. Na druhou stranu pak roku 1732 vydali konšelé nařízení, že kdo bude usvědčen z neúčasti na velikonočním katechismu, bude potrestán arestem. V témže roce se podařilo dojednat zrušení panské papírny a tříselny, které způsobovaly časté záplavy.

Prameny: Josef Sakař – Dějiny Pardubic nad Labem

GPS souřadnice: 50.0408714N, 15.7762811E

Autor: Jan Řeháček
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2020






Předchozí článek: Mezi moři severními a jižními
Následující článek: 70 let Městské hromadné dopravy v Pardubicích


Vytiskni stránku

Zpět na úvodní stránku




Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 1/2020 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Mezi moři severními a jižními
Stopy Lichtenštejnů pod Bukovou horou a Suchým vrchem
Pardubice za třicetileté války
Cesta od renesance do baroka



Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Evangelický kostel ve SVRATOUCHU z roku 1783. Jeden z prvních evangelických kostelů u nás.

CHRUDIMSKO: Kostel sv. Václava v ŘESTOKÁCH z konce 13. století.

ORLICKOÚSTECKO: LANŠKROUNSKÝ zámek z druhé poloviny 15. století

ORLICKOÚSTECKO: ČESKOTŘEBOVSKÉ náměstí s morovým sloupem z roku 1706.

ORLICKOÚSTECKO: Budova Muzea řemesel v LETOHRADĚ.

SVITAVSKO: Zřícenina hradu CIMBURK z konce 13. století.

SVITAVSKO: Barokní radnice uprostřed náměsdtí v POLIČCE.

PARDUBICKO: Dřevěná zvonice nedaleko CHOLTICKÉHO zámku.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml