|
| |
|
Mezi moři severními a jižními
23.04.2020 Vzhledem ke středoevropské poloze České republiky není překvapením, že napříč naším územím prochází hlavní evropské rozvodí. Označení „hlavní“ v tomto případě zdůrazňuje, že pomyslná geografická linie – rozvodnice – odděluje území odvodňovaná do „ moří severních“ (konkrétně Severního a Baltského), od oblastí odvodňovaných jižním směrem, v našem případě do Černého moře. Toto důležité hydrografické rozhraní protíná i východní část Pardubického kraje, kde odděluje povodí Labe v úmoří Severního moře a povodí řeky Moravy (náležející do povodí Dunaje) v úmoří Černého moře. Rozvodnice se většinou vine po horských hřbetech, ale ne zcela výhradně, místy sestupuje i nižších části zemského povrchu. Ve směru od jihu, respektive jihozápadu, vstupuje hlavní evropské rozvodí na území Pardubického kraje západně od Svratouchu. Přechází tam nejvyšší vrcholek horopisné jednotky Železné hory s poněkud nelibozvučným názvem U oběšeného (737 m) a nad severním okrajem Svratouchu návrší Otava neboli Otavův kopec (735 m), zvýrazněný známou meteorologickou stanicí. Ten je však už součástí Žďárských vrchů, respektive jejich severní části Borovský les. V dalším průběhu pak rozvodnice míjí i známý zámeček Karlštejn, o kterém se tradovalo, že z jeho střechy dešťová voda stéká buď směrem k Černému nebo Severnímu moři, linie rozvodí však ve skutečnosti běží téměř o 2 km severněji. Nad Pustou Kamenicí se přehoupne přes návrší Velké paseky (713 m) se silnicí č. 34 a posléze i přes vrch Skalka (699 m) nad Svatou Kateřinou. U Širokého Dolu už rozvodnice vstupuje na území České tabule, respektive Svitavské pahorkatiny, která se sice vyznačuje už poněkud nižší nadmořskou výškou, ale na Poličsku a Svitavsku je poměrně zvlněná. Mezi Poličkou a Lezníkem hlavní rozvodí přechází Velký vrch (604 m) s polním letištěm, nad Pomezím a Stašovem Poličský vrch (672 m), mezi Květnou a Vendolím opět protne silnici č. 34 a za Ostrým Kamenem se nad prameništěm říčky Loučné přehoupne přes Javornický hřeben, přesněji řečeno jeho nejvyšší kótu Na stráni (585 m). Severně od Svitav – mezi Javorníkem a Lačovem – line rozvodí „obtáčí“ sníženinu s pramennou partii řeky Svitavy, kde při železniční zastávce Svitavy–Lačnov a křižovatce silnic č. 35 a 43 sestoupí do nadmořské výšky 449 m. Odtud krátce pokračuje k jihu a posléze stoupá k východu kolem údolí horního toku Třebovky, vyplněného táhlou obcí Koclířov. K významnému ohybu hlavního rozvodí směrem k severu pak dojde u obce Hřebeč ve vrcholové partii Hřebečovského hřbetu, tvořícího výraznou terénní „závoru“ (s tunelem důležité silnice č. 35) mezi Svitavskou pahorkatinou a Moravskotřebovskou kotlinou . Pásmo Hřebečovského (též Hřebečského) hřbetu je od jihu k severu – včetně navazujícího pásma Hřívy s Třebovskými stěnami – asi 30 km dlouhé a v důsledku sklonu usazených hornin (pískovců, jílovců, slínovců atd.) svrchnokřídového stáří výrazně asymetrické. Zatímco západní a jihozápadní svah je v souladu se sklonem vrstev celkem mírný, na opačnou stranu hřbet (odborně zvaný kuesta) spadá příkrými svahy až skalnatými srázy – „stěnami“. Západní svah se sklání k úmoří Severního moře, kdežto na strmém východním svahu pramení přítoky Třebůvky a Moravské Sázavy v úmoří Černého moře. Převážně zalesněné pásmo Hřebečského hřbetu nese několik významných chráněných území. Zatímco národní přírodní rezervaci Rohová (jižně od Hřebče) a přírodní památce Pod Skálou (na Červené hoře nad Novou Vsí) se rozvodnice vyhýbá, dvě další přírodní rezervace – Hřebečovský les a Třebovské stěny – jsou její součástí. Hlavní evropské rozvodí v podstatné části hřbetu sleduje jeho vrcholovou partii, např. s kótami Hřebečov (623 m), Hřebcov (635 m), Nad Doly (614 m), Mladějovský vrch (647 m) aj. Pozoruhodným místem mezi Třebovicemi a Damníkovem je sníženina Třebovická brána či Třebovické sedlo, oddělující od „vlastního“ Hřebečovského hřbetu severní část, zvanou Hříva. Hlavní evropské rozvodí zde sestupuje do jednoho ze svých nejníže položených míst v 439 m n. m. (ještě o sto metrů níže je známý pomník Rozvodí u severomoravského Bělotína). Třebovická brána je významná i z jiných hledisek, zejména komunikačně. Využívají ji dvě silnice 1. třídy (č. 14 a 43) a také železniční trať z České Třebové do Olomouce, která je zde svedena do dvoukolejného tunelu. Jeho zhotovení bylo díky geologickému složení poměrně složité. Převažují zde totiž nekompaktní usazeniny, uložené na dně mladotřetihorního moře, které proniklo průlivem Třebovické brány až na dnešní Českotřebovsko a Ústecko. Linie rozvodí pokračuje po hřbetu Hřívy, nad Třebovskými stěnami přejde i jeho nejvyšší kótu Palice (613 m) a pásmo Hřebečovského hřbetu definitivně opouští severně od Skuhrova, kde směrem k východu klesne do silničního sedla mezi Ostrovem a Horní Dobroučí. Zdejší zvlněný terén se díky dávným usazeninám prvohorního (permského) stáří vyznačuje nápadně červeným zbarvením půdy, což platí i pro návrší přiléhavě zvané Na rozvodí (447 m). Za ním se rozvodnice vyhne severnímu okraji Jakubovic a nad Horním Třešňovcem vystoupí na Mariánskou horu (503 m) s poutním kostelem Narození P. Marie a lipovou alejí s kapličkami křížové cesty. Také zde se traduje, že se srážková voda ze střechy kostela rozlévá do dvou úmoří, tedy směrem k Černému a Severnímu moři, což ostatně platí i o rozhledně Mariánce na protějším vyhlídkovém hřbetu (U kříže, 503 m) nad Horní Čermnou. Také po něm vede linie rozvodí, která pak od Nepomuků stoupá nad půvabným údolím horního toku Moravské Sázavy do východní části Orlických hor – Bukovohorské hornatiny. Nad Výprachticemi přechází návrší Na Hoblovně (794 m) a nad Čenkovicemi vystoupí na vrcholek Bukové hory (958 m), kde bývá živo zejména v zimních měsících. Lyžaři ve zdejším lyžařském areálu sjíždějí po čenkovických sjezdovkách na „stranu“ Severního moře, kdežto po sjezdovkách spadajících k Mlynickému Dvoru na černomořskou stranu. Linie rozvodí pak pokračuje po hřbetu Bukovohorské hornatiny k severu, v Červenovodském sedle přejde silnici č. 11 a vystoupí na jižní vrcholek Suchého vrchu s nejvyšší kótou (995 m) této části Orlických hor; známá Kramářova chata s rozhlednou jsou už v úmoří Severního moře. Ze Suchého vrchu klesá hlavní rozvodí k východu, u Červené Vody protne Králickou brázdu a nad Šonovem se opět vine vzhůru – tentokrát na vrchol Jeřábu (1003 m) na hranici Pardubického a Olomouckého kraje. V Jeřábské hornatině s prameništěm Tiché Orlice a Březné však rozvodnice dlouho nepobude. Od vrcholku se stáčí k severozápadu, v blízkosti klášterního areálu v Dolní Hedči přejde vynikající vyhlídková návrší – Val (789 m) s rozhlednou, Vyhlídku a Veselku (s pevnůstkou Utržený), odkud klesne k Červenému Potoku na prahu nejvyššího pohoří našeho kraje – Králického Sněžníku. Jižnímu okraji jeho hraničního hřbetu dominuje vyvýšenina Klepý neboli Klepáč (1144 m), které polští sousedé říkají Trójmorski Wierch. Je to pojmenování zcela výstižné, protože voda odtud odtéká dokonce do tří moří a takových míst v Evropě mnoho není (podrobněji viz VLPK, 2013, č. 4). Východní temeno Klepého se sklání do údolí Moravy, náleží proto do povodí Dunaje v úmoří Černého moře, z jižního svahu odtéká Lipkovský potok do Tiché Orlice, Labe a Severního moře a na západním svahu (už na polské straně) pramení Kladská Nisa, která se vlévá do Odry a s ní do Baltského moře. Díky této hydrografické raritě bývá nejen „trojmořský vrch“ Klepý, ale i celý masív Králického Sněžníku často vzletně nazýván „střechou Evropy“. A aby těch moří bylo ještě více, vrcholek Klepého je obklopen nejméně dvěma dalšími moři – v tomto případě však „jen“ kamennými – z rozsáhlých sutí rulových balvanů. Už deset let se sem chodí především za krásnými výhledy z volně přístupné rozhledny. Linie hlavního evropského rozvodí pokračuje po hraničním hřbetu k vrcholové části Králického Sněžníku, chráněné ve stejnojmenné národní přírodní rezervaci. V těchto partiích už pozici „severních moří“ převzalo od úmoří Severního moře (s povodím Labe) úmoří Baltského moře (s povodím Odry) a nejinak je tomu i v následujícím pokračování rozvodnice na území severní Moravy a Slezska. Výše než na Králickém Sněžníku vystoupí hlavní evropské rozvodí už jen na vrcholcích Hrubého Jeseníku. Autor: Jan Vítek Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2020
Předchozí článek: JIŘÍ POTŮČEK,RADIOTELEGRAFISTA SKUPINY SILVER A Následující článek: Pardubice za třicetileté války a po ní Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
