Pardubice : Sdružení přátel Pardubického kraje

Pardubice na počátku 20. století

Zelená brána po roce 1912

18.12.2021 Na přelomu 19. a 20. století byl v letech 1899-1606 starostou města JUDr. Antonín Formánek. Za jeho úřadování se začala v roce 1900 budovat pardubická nemocnice. Sice již roku 1850 město zřídilo v místě dnešního domova důchodů ve Štrossově ulici první nemocnici. Ta měla však pouze 12 lůžek a s poměrně velkým růstem města ve druhé polovině 19. století již její kapacita nedostačovala. V pozdější době sice došlo k rozšíření kapacity na 75 lůžek, ale vnitřní zařízení bylo chatrné, místnosti byly bez větrání, primitivně vytápěné. Operace prováděny v předsíni lékařského pokoje.
3.10.1898 byla uzavřena dohoda mezi okresním zastupitelstvem a zastupitelstvem města o stavbě okresní nemocnice v Pardubičkách na vršku „Vinice“. S její stavbou se započato roku 1900. Stavba prvních budov nemocnice byla provedena podle projektu Ing. arch. K. Pokorného a práce prováděl ji pardubický stavitel Ferdinand Potůček. Zkušební provoz nemocnice byl zahájen 2.3.1903, otevřena byla 15.3.1903. Prvním ředitelem a monoprimářem se stal MUDr. František Messany. Areál měl tři pavilony - chirurgický, interní a infekční. Kapacita byla 80 lůžek, samostatná byla umrlčí komora. Budovy měly ústřední nízkotlaké topení, elektrické osvětlení, vodovod, kanalizaci, infekční pavilon měl vlastní odčerpávanou kanalizaci. V chirurgickém pavilonu byly 2 operační sály. Roku 1907 měla již 175 lůžek.

Na přelomu 19. a 20. století bylo provedeno několik zásahů do podoby Pernštýnského náměstí a ulic starého města. Již v roce 1875 hodlala pardubická radnice z dopravních důvodů zbořit Zelenou bránu, k čemuž nakonec naštěstí nedošlo, nicméně v roce 1895 byla zbořena barokně zdobená budova radnice na Pernštýnském náměstí spolu s okolními domy, podobně byl na přelomu století postaven dům s průchodem spojující Pernštýnské náměstí s náměstím Republiky, Vinohradská záložna v roce 1901 zbořila starý dům čp. 43 v Pernštýnské ulici, aby zde postavila novostavbu a zásahem do původního vzhledu Pernštýnského náměstí byla také novostavba budovy Občanské záložny. Ta byla postavena na místě původního domu sousedícího s průchodem ke kostelu Zvěstování Panny Marie, zbořením tohoto průchodu v roce 1890 tak vznikla Klášterní ulice. Na počátku 20. století pak byl pro potřeby Občanské záložny postaven podle návrhu arch. Bóži Dvořáka sousední tzv. Žižkův dům s plastikami od sochaře V. Amorta. Občanská záložna se ve městě podílela např. na zřízení Bubeníkových sadů, financovala Městské muzeum , ale např. i rekonstrukci Zelené brány v roce 1912. Zelená brána konec konců prošla proměnou již v roce 1903, když byla na její předbraní umístěna plastika zobrazující erbovní pověst pánů z Pardubic zhotovená dle návrhu Mikoláše Alše.
Již na konci 19. století se i na půdě městského zastupitelstva vedly debaty o osvětlení města. Dlouho se debatovalo o tom, zda město osvětlit plynem či elektřinou. Dlouholetý spor plyn-elektřina rozhodlo až hlasování obecního zastupitelstva 30.4.1902, které se vyslovilo pro elektřinu. V roce 1903 pak byla uzavřena smlouva mezi městem a F. Křižíkem o výstavbě parní elektrárny, která začala na Karlovině svému účelu sloužit v roce 1905.
Významnou událostí, která se nesmazatelně zapsala do historie města byla v roce 1903 Východočeská výstava, která se konala na Olšinkách. Za tímto účelem bylo podél Chrudimky od budovy staré reálky směrem k železničnímu mostu přes Chrudimku postaveny jednoduché pavilony, kde se prezentovala města, firmy, zemědělské či potravinářské produkty a mnohé další věci z východních Čech. Svůj pavilon tu mělo i město Pardubice, restauraci zde měl pardubický akciový pivovar nebo např. pardubická firma Josefa Prokopa synové, která zajistila osvětlení celého areálu ve večerních hodinách. Dominantou areálu byl tzv. Průmyslový palác, návštěvníky po celou dobu konání výstavy bavila Výstavní kapela, na nově postaveném sportovním hřišti se konala sportovní utkání, ve zbudované Areně pak kulturní vystoupení. V Pardubicích si v té době dávaly „dostaveníčko“ mnohé kulturní spolky, ale i politická uskupení, velkou atrakcí byl také biograf, který promítal krátké filmy. Výstava se konala od 25. července do 28. září 1903. Výstavu navštívilo celkem více než 220.000 návštěvníků, kteří prošli pokladnou a zaplatili vstupné.
První desetiletí 20. století znamenalo poměrně velkou změnu ve vzhledu samotných Pardubic. Časté povodně, které sužovaly hlavně obyvatele v okolí Chrudimky si vyžádaly regulaci jejího toku. Prosazoval ji Hospodářský spolek a samostatně ustavené Družstvo pro úpravu Chrudimky. Regulaci zahájila firma Kruliš 3.6.1909 od soutoku s Labem až pod Vinici, dokončena byla roku 1910. Dodnes tento proces regulace připomíná Matiční jezero a „jezírko“ pod Vinicí, které jsou pozůstatky původního toku řeky. Ve stejném období probíhala také regulace toku Labe a navíc v tomto období probíhalo na základě rozhodnutí městské rady také rušení umělých městských toků zbudovaných Vilémem z Pernštejna. Pro obranu města byl tehdy zřízen tok tzv. Městské řeky, která město obtékala a pak také Městské strúhy, která naopak protékala městem. Současně s tím byl v roce 1910 postaven v místě dnešního Prokopova mostu jeho předchůdce – železný most. Naopak v souvislosti se zasypáním koryta Městské řeky došlo ke zrušení mostu před Zelenou bránou.
Aby mohlo dojít ke zrušení obou pernštejnských kanálů na území města, muselo město vykoupit zařízení, která podél jejich toků stávala a byla vodními toky poháněna. V roce 1910 tak byl tak zrušen mlýn Valcha, který po staletí stával v místě poblíž dnešní křižovatky Sukovy třídy a Pernerovy ulice, zrušen byl i tzv. císařský mlýn na Wernerově náměstí, ale také trojice mlýnů na břehu Chrudimky v místě mostu u Bělobranského náměstí. Zasypáním městských toků se tak změnil charakter města samotného. Místy, kudy do roku 1910 protékal tok Městské řeky, tedy Jahnovou třídou, náměstím Republiky a Sukovou třídou dnes vede rušná silnice. Proti zasypání těchto vodních toků, které patřily k Pardubicích po staletí, však mnozí protestovali, jedním z hlasitých kritiků byl např. Bóža Dvořák, architekt a restaurátor památek.
Jednou z budov, která byla postavena na nově vzniklém prostranství po zasypání Městské řeky, byla budova Městského divadla. Základní kámen ke stavbě budovy byl položen 16.5.1907. Dr. František Štolba při poklepu pronesl heslo „Lid tě stvořil, lidu služ!“ Divadlo mělo v přízemí 6 lóží, 163 sedadel, místa k stání, v 1.poschodí 8 lóží, 82 sedadel, místa k stání. Socha génia nad akrotteriem je dílem Bohumila Kafky a místního kameníka Rudolfa Vávry, tepaná křídla zhotovil ve své továrně pardubický podnikatel Vilém Čížek. Medailony dramatiků a skladatelů jsou od pardubického sochaře Bohumila Vlčka. Mozaikové obrazy na průčelí Libušin soud a Žižka před Prahou dle děl B. Smetany a J.K.Tyla, navrhl František Urban, který maloval také oponu. Divadlo bylo slavnostně otevřeno 11.12.1909. Účastníky při slavnostním otevření divadla pozdravil starosta města František Kuchynka, dr. Štolba přednesl Uvítání od Karla Maška, Pardubické hudební sdružení sehrálo za řízení Vojtěcha Lautnera Smetanovu předehru k opeře Libuše, ochotníci recitovali Maškova veršovaného Poutníka, v režii Františka Růžičky sehráli Štolbovu hru „1744“. Druhého dne 12.12. pěvecké spolky Pernštýn a Ludmila za režii ing. Františka Votkého, pod taktovkou Vojtěcha Lautnera, provedly Smetanovu Hubičku. Svou první sezónu v novém divadle 8.1.1910 zahájila pod hlavičkou "Divadlo sdružených města východočeských" divadelní společnost Antonína J.Frýdy.
V souvislosti s již zmíněnou regulací toku Chrudimky byla u mostu z Bělobranského náměstí v roce 1910 zahájena stavba hydroelektrárny. Ta byla dána do provozu 14.5. Vodu pro ní zdýmal unikátní stavidlový Záhorského jez. Byla součástí Elektrických podniků města Pardubic.
Naproti hydroelektrárně pak byla v roce 1911 postavena budova Automatických mlýnů, které nechali postavit bratří Winternitzové. Ty nahradily mlýny, které zanikly po regulaci Chrudimky. Stavba byla provedená podle návrhu arch. Gočára. Nejmodernější strojní zařízení dodala pardubická továrna Josefa Prokopa synové.
V posledních desetiletích 19. století Pardubice rostly a s tím se zvyšovaly také nároky kladené na fungování města a zajišťování potřeb jeho obyvatelům. Městská rada se scházela s finančním odborem, aby bylo stanoveno pořadí potřeb a finanční možnosti k jejich uspokojení. Dne 11.5.1891 bylo rozhodnuto o řešení problémů, které trápí obyvatele města. Tedy kromě potřeby přesunout kasárna z prostoru před Zelenou bránou to byl také potřeba výstavby nemocnice, dlažby v ulicích, osvětlení města, ale také vodovodu. 9.6.1897 byla ustavena komise pro přípravu stavby vodovodu a byl požádán Ing. K. Kress z Prahy, aby prozkoumal sílu pramenů. S výstavbou vodovou se začalo roku 1906. Tehdy byla zahájena také výstavba vodojemu na Vinici, tedy na vyvýšeném místě nad městem. Současně s tím byla zahájena také výstavba vodárny v Nemošicích, jelikož v Nemošicích se nacházela studna, později několik dalších studen, kde byl zdroj kvalitní vody pro Pardubice. Vodovodní síť byla zprovozněna na podzim roku 1907. Vodovodní síť byla tehdy 18 km dlouhá. V prvním roce bylo na městský vodovod připojeno 93 domů, prvním byl dům stavitele Manycha ve Smilově ulici, do konce roku 1908 bylo připojeno již 189 domů. V roce 1910 bylo vodovodní potrubí ve městě dlouhé 20 km.
Spolu s rostoucím počtem obyvatel města vyvstala potřeba na kapacitu školních budov. A tak byla v roce 1903 otevřena smíšená obecná i měšťanská škola U Kostelíčka. V roce 1906 byla postavena v Jahnově ulici škola pokračovací pro dívky tzv. Vesna, v roce 1910 byla zahájena výstavba školy Novomětské, dnes známé pod pojmenováním Bratranců Veverkových. V roce 1911 se začala stavět škola na Skřivánku pro obyvatele stále se rozrůstající jižní části města. 13. května 1908 byla slavnostně zahájena doprava poštovními autobusy mezi Pardubicemi a Holicemi a Bohdančí. Jednalo se o první veřejnou státní autobusovou dopravu v rakouském mocnářství. Ráno v 8 hodin vyjely 4 autobusy do Holic, z toho dva přes Sezemice a dva přes Dašice. Po návratu do Pardubic pak jely do Bohdanče. Pravidelná autobusová doprava byla zahájena o den později. Autobus značky Laurin a Klement o síle motoru 35 HP (koňských sil) dosahoval rychlosti 28 km/hod. Dne 28.11.1908 došlo k první havárii na lince z Bohdanče do Pardubic. U Semtína praskla přední poloosa, autobus se zřítil z hráze, několik osob bylo zraněno. Ještě v témže roce byly dodány dokonalejší autobusy typu HOS o výkonu 35 HP. Dne 24.5.1911 zahájena přeprava poštovními autobusy na lince do Heřmanova Městce.
Podle sčítání lidu měly Pardubice k 1.1.1910 celkem 20.394 obyvatel.
V roce 1912 prošla změnou vzhledu dominanta města Zelená brána. Patrně vlivem arch. Boži Dvořáka, konzervátora památek, došlo k restauraci původního vzhledu věže, trup byl zbaven omítky, bylo odhaleno zdivo, byl obnoven ochoz, hodiny dostaly bílý světelný ciferník. V témže roce byla také dokončena přístavba kostela sv. Bartoloměje podle návrhu arch. Bóži Dvořáka, který tak dostal nový vstup.
V roce 1910 získal věhlas aviatik ing. Jan Kašpar. Tomu se podařilo 8. dubna 1910 provést přelet vojenského cvičiště ve výšce asi 10 metrů v přímé linii. Následně si pak svůj věhlas získal při veřejných produkcích, první se konala v Pardubicích 19. června a pak zejména svým dálkovým přeletem z Pardubic do Prahy o rok později 13.5.1911.

Zdroj: J. Sakař – Dějiny Pardubic nad Labem

Autor: Jan Řeháček
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2021