|
| |
|
Pardubice za 1. světové války
18.12.2021 Zpráva o atentátu na následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este dorazila do Pardubic ještě téhož dne v neděli 28. června 1914. Před poštovními úřady, c. k. okresním hejtmanstvím sledovaly podrobnosti o sarajevském atentátu hloučky lidí. 26. července 1914 oznámil okresní hejtman Jaroslav Nápravník svému úřednictvu, četnictvu a policejnímu komisaři mobilizaci. Po městě a pardubickém okrese se začaly vylepovat mobilizační vyhlášky. To v Pardubicích obstaral knihař Josef Vlkanova. Začátek první světové války zastihl samosprávu Pardubic v situaci, kdy po volbách do městského zastupitelstva, které se konaly na jaře 1914 byl prodán protest proti jejich výsledkům a ustanovení nového zastupitelstva bylo oddalováno. A tak až do 24. února 1915 úřadovalo ještě to původní odcházející zastupitelstvo. Starostou města tak byl od roku 1915 továrník ing. Josef Prokop. V roce 1915 již továrník Prokop starostenský mandát odmítl. Starostou města tak byl od 19. března 1915 Josef Sochor. Ceny potravin začaly růst. Pardubice se začaly plnit raněnými a nemocnými. Vedle nově zbudované vojenské nemocnice byly pro vojenské účely zabrány téměř všechny školy. Situaci ve městě ještě více zkomplikovala existence vojenské nemocnice, jelikož nemocní z nemocnice často ve městě z hladu zkupovali potraviny. Mnohdy za ně platili nikoliv penězi, ale i jiným zbožím, které získali často krádeží. V listopadu 1914 byl vydán rozkaz, aby po vzoru barákových nemocnic v ve Vídni byla postavena podobná nemocnice i v Čechách. Byl ustaven komitét, který měl za úkol nejprve najít vhodnou lokalitu pro postavení takovéto nemocnice. Mělo být vybráno místo, kde je možné připojení na vodovod, kanalizaci, elektrickou energii. Byla hledána lokalita v okolí Chrudimi, Čáslavi, Přelouče i Kolíně. Nakonec padla volba na Pardubice. Jelikož volba na Pardubice byla jednoznačná, tak bylo upuštěno od původního záměru na výstavbu dvou nemocnic, každá s kapacitou 5.000 lůžek a namísto toho se začala chystat výstavba jedné nemocnice s dvojnásobnou kapacitou. Na základě zkušenosti s podobnými stavbami z Vídně, byly v Pardubicích použity již typizované návrhy budov z Vídně. Na konci listopadu 1914 byla zadána stavba Konsorciu pro výstavbu válečné nemocnice v Pardubicích při bance stavebních živností v Praze. Vůdčí úloha byla konsorciem přisouzena arch. Paroulkovi. Karanténa oficiálně začala sloužit svému účelu na jaře 1915. Areál představoval skutečné nemocniční město zbudované na ploše 800.000 m2, kde bylo postaveno 365 budov. Z toho bylo 198 nemocničních budov jednotného vzoru. S nemocničním traktem souvisela také celá řada dalších budov – operační pavilony, bakteriologická stanice, márnice, kaple atd. Celkem 150 budov bylo určeno pro hospodářskou správu nemocnice, obydlí lékařů, sester, úředníků a dalších zaměstnanců. Do tohoto počtu jsou zahrnuty také kasárny, skladiště, hlídací či strážní služba. Areál vojenské nemocnice měl také svou pekárnu, lázně, chladírnu a ledárnu, prádelnu, žehlírnu, drůbežárnu, vodárnu či spalovací pec. Spojení s ostatním světem obstarávala železnice napojená na pardubické nádraží. Velké vlakové frekvenci sloužilo 5 nádražních a přijímacích budov. Sem byli přiváženi ranění ze všech front i jiných nemocnic v zázemí. Počet nemocných, kteří prošli za celou válku pardubickou vojenskou nemocnicí zvanou karanténa šplhal do statisíců. Mnoho lidí zde zemřelo, což dokazuje množství hrobů, které byly na pardubickém vojenském (dnes již neexistujícím) hřbitově. Zásobování tak velkého množství nemocných se mnohdy dělo na úkor města, kde obyvatelé Pardubic trpěli nedostatkem potravin daleko více než v jiných městech, což vyvrcholilo tragickým 7. červencem 1918, který bude popsán v textu níže. Byl velký nedostatek potravin. Před řeznickými obchody stávaly dlouhé fronty žen na několik dekagramů masa nebo loje. Jinde se zase čekalo na brambory nebo mýdlo. U hlavního skladu v domě Oesterreichově na Pernštýnském náměstí (dnes sídlo krajské knihovny) stávaly dlouhé fronty kuřáků na tabák a cigarety. Mnohé ženy jezdily pro brambory na Královéhradcko, kde si je samy vykopávaly. Velmi málo bylo piva, mnohé hostince jej často neměly několik týdnů. Hostinští neměli ani maso či mouku na vaření. Pokud se chtěl někdo stravovati v hostinci, musel si donést své moučenky, chlebenky, tučenky nebo lístky na maso dodat hostinskému a ten za ně mohl nakoupit potraviny. Když jednou za čas bylo pivo, čepovalo se tajně jen pro vybrané stálé hosty a to ještě navíc při černé hodince. Na stole stávala před hostem láhev sodovky a na lavici nebo pod stolem pak byla schovaná sklenice s pivem. Nouze však v době války nebyla o víno, to bylo dostupné, nicméně drahé. Pro zajištění zásobování obyvatel města byla městskou radou zřízena zásobovací komise. Když na konci roku 1916 začínal být nedostatek potravin dosti značný, byla zřízena městská lidová kuchyně v domě barona Krause (dnes dům v sousedství OC Grand), která začala od 2. prosince 1916 vydávat obědy pro nejchudší vrstvy obyvatel. Počet těch, kteří byli závislí na přídělu potravin z této městské lidové kuchyně postupně stoupal, v březnu 1917 se vařilo již 564 obědů. 21. května 1917 byla otevřena druhá podobná kuchyň ve staroměstské chlapecké škole (na dnešním Komenského nám., dnes je zde krajský úřad), 12. července 1917 byla zřízena v hostinci u Modré hvězdy (na dnešní třídě 17. listopadu) třetí kuchyně. Denně se připravovalo až 1.800 obědů. Byly stanoveny zásady, dle nichž měl na oběd nárok pouze ten, kdo je trvale žijící v Pardubicích a jeho příjem na den nepřesahuje 3 K. Vlivem velkého množství přihlášek na obědy a stoupajícímu nedostatku potravin musely být podmínku pro nárok na obědy snížen na polovinu obědů na jednu rodinu. Šestičlenná rodina tak měla nárok na tři obědy. Na vydávání obědů přispívala Občanská záložna, firma Melartos, městská rada, firma Jindřicha Francka synové a další. Oběd byl zpočátku prodáván za 50 hal, později za 60 hal. Z důvodu nedostatku mouky dostávali pekaři příděl mouky na chleba a bylo zřízeno pět obecních prodejen pro zásobování obyvatelstva chlebem. Zrovna tak o dodávky brambor do Pardubic se musela postarat zásobovací komise. Zásobovací komise v roce 1916 nakoupila také např. 80 q ryb, které pak byly prodávány v obecních prodejnách v bezmasých dnech. Nastal také nedostatek mléka a tak obec zakoupila v březnu 1916 celkem 30 krav a ve dvoře pana Miroslava Hladíka v Čívicích výdejnou stanici pro potřeby obyvatel města. Nouze byla po celé válečné období také o uhlí, dříví a petrolej. V roce 1917 bylo ministerstvem veřejných prací pro Pardubice, které měl tehdy 22 tisíc obyvatel, na každý měsíc 4 vagony uhlí. Do Prahy se proto vydala deputace města, nicméně se jim dostalo vysvětlení, že uhlí je nedostatek a situace bude naopak ještě horší. Několikrát však obyvatelům města vypomohla velkým množstvím uhlí rafinerie Fanto. Z důvodu nedostatku uhlí musela pardubická elektrárna zastavit osvětlení města a dodávku elektřiny pro pardubické firmy. V listopadu 1917 byly zavedeny lístky na příděl uhlí. Přestalo se topit ve školách a učilo se pouze tři půldny v týdnu. Ve městě, kde se nachází rafinerie vyrábějící petrolej na svícení, byl příděl petroleje na rodinu ve výši 0,5 kg na měsíc. Nouze za války se stupňovala a vyvrcholila 7. června 1918. Tehdy se po městě rozšířily zprávy o tom, že nejbližším vlakem projedou Pardubicemi dva vagony slaniny určené pro Liberec. Tato zpráva se bleskurychle rozšířila po městě a když vagony dorazily na nádraží, dostavil se dav dělníků na nádraží, kde za pomocí vojínů, kteří tu konali stráž, byly vagony otevřeny a z nich byly pak shazovány půlky vepřového. Docházelo při tom prý ke komickým scénám, kdy si jeden „lovec“ přehodil přes rameno půlku slaniny z prasete a cestou z nádraží mu druhý nepozorovaně kusy masa odřezával. Stejně tak jako o slanině došla pak odpoledne do města zpráva, že odpoledne projede Pardubicemi vlak s moukou a dalšími potravinami. A tak se u železničního přejezdu u kaple sv. Anny (dnes je zde podjezd) shromáždilo velké množství lidí. Ženy si dokonce lehly na koleje a donutily vlak zastavit. Hned poté se lid vrhl na vozy, které zotvíral a začal vyhazovat zboží všeho druhu – cukr, mouku, rýžová košťata, obilí atd. Při té příležitosti zatkli vojíni maďarské národnosti jednu stojící ženu v kolejišti a odvedli ji k železničnímu přejezdu od Sladkovského ulice. Zde stála poklidně hlídka dvanácti vojínů s poručíkem maďarské národnosti. Když eskorta došla k železničnímu přejezdu, byl zde již také dav lidí a žena se eskortě vytrhla. Oba dva vojíni ji však dostihli a z vlasy ji vlekli k nádraží. Jejich surové zacházení naštvalo lidi a maďarský důstojník dal povel „Ladet!“. Vojíni tedy nabili zbraně, ale jeden z nich zacházel se svou zbraní tak nešetrně, že vyšla rána a zasáhla do nohy vedle stojícího vojína slovenské národnosti. Důstojník v domnění, že střela vyšla z davu lidí dal rozkaz ke střelbě. Po střelbě nastala panika a mnozí se dali na útěk. Po vyklizení prostranství na místě zůstali ležet tři mrtví. Jednalo se o profesora obchodní akademie Slezáka, koželuha Hatle a chlapce Kudrnu. Na druhý den nepokoje obyvatel pokračovaly. Lidé vyrazili do Dělnického domu, který se zaplnil dělníky z celého města. Ve městě se objevily letáky vydané městskou radou vyzývající obyvatele ke klidu. 8. června večer v 7 hodin pak bylo vyhlášeno nad Pardubicemi, Pardubičkami, Jesničánkami, Svítkovem a Rosicemi nad Labem stanné právo. 8. a 9. června přikročilo četnictvo k zatýkání účastníků demonstrací. Obžalováno bylo 27 účastníků nepokojů. Jak již bylo naznačeno, první světová válka zasáhla velmi citelně i do chodu pardubických škol. S výjimkou školy u sv. Jana (dnes škola Bratranců Veverkových) byly všechny pardubické školy přeměněny na vojenské lazarety. Vyučovat se tak muselo v pronajatých domech. Učilo se např. v prostorách hotelu Zlatá štika nebo v chorobinci ve Štrossově ulici. 24. února 1917 musely být všechny školy uzavřeny z důvodu naprostého nedostatku uhlí. Vyučování bylo opět zahájeno 10. března. Válka se dotkla také činnosti pardubického hasičského sboru. Ten byl totiž mobilizačním plánem určen k obstarávání lokální transportní služby pro dopravu nemocných a raněných vojáků. Po zřízení vojenské karanténní nemocnice se rozšířilo poslání sboru také na dopravu nemocných a raněných vojínů přicházejících do nemocnice a také jejich dopravu uvnitř nemocnice. Např. jen od vypuknutí války do konce roku 1914 bylo dopraveno 6.485 raněných vojáků. Doprava probíhala ze zastávky nemocných, která se nacházela v budově školy na náměstí Legií ať již do areálu vojenské nemocnice nebo např. do pozorovací stanice, která byla ve škole u Kostelíčka. Postupně, jak se zdokonalovaly v průběhu války vojenské služby, zmenšovalo se poslání hasičstva. Po vypuknutí války byla pozastavena také veškerá sportovní činnost, jelikož mnozí členové sportovních klubů byli povolání k vojenské službě. Válka znamenala také zabavení zvonů ze zvonic pro vojenské účely. Během tzv. první a druhé rekvizice bylo na Pardubicku pro vojenské účely zabaveno 43 zvonů. Mnohé se podařilo před zkázou zachránit zásluhou architekta Bóži Dvořáka. Průmyslové muzeum v Pardubicích pořídilo před odevzdáním alespoň sádrové odlitky zvonů z pardubického kostela sv. Bartoloměje a zvonů ze zvonice v Pardubičkách. V Pardubicích zemřelí vojáci plnili v době války také pardubický vojenský hřbitov, který se nacházel v místě mezi vstupní bránou na městské hřbitovy a krematoriem. Nejvíce zde bylo pohřbeno vojáků turecké národnosti. Těch bylo 464. Dále to bylo 324 Maďarů, 19 Slovinců, 369 Čechů a mnohé další národnosti. Kromě příslušníků branné moci zde bylo pohřbeno také 20 ošetřovatelek, které se staly obětí svého povolání. Prvním projevem revolučních událostí na konci války bylo prohlášení vydané obecním zastupitelstvem v Pardubicích dne 14. října 1918. Tehdy byl již nedostatek téměř všeho a vydalo prohlášení s výzvou, aby obyvatelé dbali výlučně pouze rozkazy Národního výboru, který jedná ve prospěch českého národa. Toto prohlášení bylo vytištěno na plakátovacích plochách. To se setkalo s nepochopením c. k. okresního hejtmana Troldy a plakáty byly zabaveny. Národní výbor pro okres pardubický byl zřízen 24. října 1918. V ten den po dohodě politických stran svolal předseda Místní organizace státoprávní demokracie František Kostelecký ustavující schůzi Okresního Národního výboru na 25. října 1918. Na této schůzi byl zvolen za sekretáře Okresního Národního výboru právě F. Kostelecký. Informace o tom, že se v Praze něco děje, dorazily do Pardubic 28. října okolo 3 hodiny odpoledne. K večeru se pak začaly Pardubice plnit lidmi z venkova. Ze Sezemic do Pardubic přijelo na tisíc osob. Od nádraží pak prošel průvod celým městem. Náměstí se pak zcela zaplnilo lidmi. Průvod pak zamířil na Kunětickou horu, odkud se v noci vracel za svitu lampiónů zpět do města. V úterý 29. října byla ve městě slavnostní nálada. V oknech vlály prapory, ze zdí byly snímány symboly starého Rakouska. Policejní správce Fikais a architekt Potůček a další mezi tím připravovali tzv. pohřeb starého Rakouska. Busta císaře Františka Josefa I., která byla umístěna v karanténě byla sejmuta a vložena do rakve a za doprovodu průvodu lidí byly spolu s ní neseny obrazy panovnické rodiny. Pozůstatky starého Rakouska pak byly vhozeny do Chrudimky. Na Pernštýnském náměstí byla zapálena hranice a zde byly spáleny od obyvatel města donesené symboly mocnářství. V den vyhlášení samostatného Československa 28. října 1918 dorazil do Pardubic ve večerních hodinách telegram s prvním zákonem nového státu. Členové národního výboru pracovali v ten den i po celou noc. V sídle Okresního národního výboru se sešli jeho členové a František Vácha přečetl všem znění toho prvního zákona. Národní výbor jmenoval místním velitelem nadporučíka Lipčíka a v karanténě pak štábního lékaře Havelku. 29. října odpoledne se dostavili členové Národního výboru na okresní hejtmanství k hejtmanu Troldovi s tím, aby se členové nově vytvořeného Národního výboru stali členy okresního hejtmanství. Ještě téhož dne se hejtman Trolda podrobil a úřadoval dle požadavků Národního výboru. Ještě na konci října opustila Pardubice maďarská vojenská posádka, jejímž příslušníkům bylo zakázáno si s sebou odnést zbraně. 4. listopadu 1918 pardubickým nádražím projíždělo vojsko, které mělo obsadit Slovensko. 8. listopadu se konala oslava samostatnosti. Při ní promluvili členové Národního výboru a to dr. Hrbek z balkonu Dělnického domu a z balkonu radnice pak promluvil p. Vácha a dr. Horlivý. Poté následoval průvod městem. Po konsolidaci problémů pak 13. prosince 1918 ukončil Okresní národní výbor svou činnost. Prameny: F. Vácha – Pardubice za války Autor: Jan Řeháček Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2021
Předchozí článek: Pardubice na počátku 20. století Následující článek: Peníze si do hrobu nevezmeš – na zámku se chystá nová numizmatická expozice Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
