|
| |
|
Stopy sopek v Pardubickém kraji
18.12.2021 Při pohledu do rovinatého či malebně zvlněného vnitrozemí našeho kraje si asi jen s notnou dávkou obrazotvornosti představíme, jak zde bouří nebo dýmají sopky. V dávné geologické minulosti se ale tak stalo nejednou, ovšem tehdejší krajina samozřejmě vypadala úplně jinak. Sopečná činnost většinou provází horotvorné i další výrazné tektonické procesy, které se uplatňují na utváření zemského povrchu. Sopky neboli vulkány se v různých etapách geologického vývoje naší vlasti probudily několikrát, ale mnoho stop se po nich už nezachovalo. K hlavním důkazům jejich někdejší přítomnosti patří rozličné typy hornin vulkanického původu. Nejvýraznější jsou samozřejmě produkty mladších (převážně třetihorních) sopek, tvořící řadu návrší i celé hornatiny na severu a západě Čech (např. České středohoří, Doupovské hory), „roztroušeně“ i na jinde. Také v Pardubickém kraji najdeme řadu svědectví po přímé či nepřímé sopečné činnosti, a to jednak v podobě některých povrchových tvarů a především v souboru rozličných sopečných vyvřelin. Nejvýraznější projevy nejmladšího, třetihorního vulkanizmu jsou zde spjaty s přítomností hluboké tektonické poruchy, tzv. labského zlomu, zasahující od severozápadu do východních Čech, ale většinou skryté pod mocnými vrstvami usazenin křídového moře. Dominanta pardubického Polabí Známou a z daleka nápadnou dominantu pardubického Polabí tvoří osamělé návrší Kunětická hora. Vystupuje do nadmořské výšky 307 metrů a blízké okolí v Pardubické kotlině převyšuje asi o 80 m. Vrcholek ještě zvýrazňuje stejnojmenný středověk hrad, který patřil k největším v Čechách a jeho dějiny sahají až do rozmezí 13. a 14. století. Historie vlastní „hory“ je však nepoměrně starší. Souvisí s třetihorní vulkanickou činností, ovšem „pravou“ sopkou Kunětická hora nikdy nebyla. Podklad zdejší krajiny tvoří mohutné souvrství usazených hornin druhohorního (křídového) stáří, zejména písčitých a vápnitých slínovců, kterými ve třetihorách proniklo žhavé zemské magma až do blízkosti zemského povrchu. Tam se při chladnutí formovalo se do podpovrchového tělesa „bochníkovitého“ tvaru, odborně zvaného lakolit, které se na povrchu objevilo až po dlouhodobém odnosu (erozi) měkčích nadložních křídových usazenin. Vlastní vyvřelina je odkryta především v rozsáhlé stěně někdejšího kamenolomu na jižním až západním svahu kopce. Zdejší horninu lze jednoduše označit jako znělec neboli fonolit, ovšem v odborné literatuře se setkáme s řadou přesnějších petrografických názvů, jako tefrifonolit, hauynický tefritoidní fonolit, tefrit, případně natroliticko-sodalitický a nefelinický trachybazalt aj. V hornině šedozeleného zbarvení se nachází řada sekundárních minerálů (vzniklých druhotným vyplněním drobných dutinek a puklin) – kalcitu, křemene, zeolitů (např. jehličkovité krystalky natrolitu, analcim, heulantit) aj. Sopkou nikdy nebyla Důkaz toho, že Kunětická hora „pravou“ sopkou nikdy nebyla najdeme především v horní partii kopce, kde se v nadloží znělcové vyvřeliny zachovaly zbytky hornin křídového stáří. Např. poblíž výstupové cesty k hradu si mezi hradní studnou a vyhlídkou (na severní, „královéhradeckou“ stranu) možná povšimneme Žluté skalky – nevelkého výchozu ze světlé horniny, vzniklé přeměnou někdejšího slínovce. Došlo k tomu při kontaktu se žhavým magmatem, kdy byl slínovec doslova „přepálený“ ve velice tvrdý kámen, přiléhavě zvaný porcelanit (tento typ dotykové přeměny se nazývá žárová neboli kaustická metamorfóza). Při podrobnější prohlídce vidíme, že porcelanitová skalka je prostoupena tmavšími znělcovými žilkami (tzv. apofýzami). Pozornost většiny turistů ovšem více lákají okolní vyhlídky a především pak interiéry veřejnosti přístupného hradu, který je národní kulturní památkou. Vlastní vrch byl vyhlášen za přírodní památku. Další stopy jsou už málo zřetelné Kunětická hora však není jediným místem v blízkosti Pardubic, spjatých s třetihorní vulkanickou minulostí. Zajímavým a kdysi i výraznějším útvarem je tzv. spojilská žíla, pojmenovaná podle obce Spojil. V délce asi 2 km prochází mezi Hůrkou a Černou za Bory východní částí Pardubic, kde vytváří až 10 m vysokou terénní vlnu, už do značné míry splývající s postupující zástavbou a místy odlámanou někdejší drobnou těžbou (stopy po ní jsou dosud patrné např. ve Studáneckém lese). Tato žíla vznikla průnikem čedičové vyvřeliny (uváděné jako limburgit nebo nefelinický bazalt, olivinický nefelinit apod.) do souvrství křídových slínovců a na povrch vystupovala jen v korytu a břehu Labe v partii Úzké u Hůrky. Skalní práh tvrdé horniny zde byl příčinou nevelkých peřejí (místu se proto říkalo Hrčáky), ale při regulaci toku Labe tato lokalita zcela zanikla. Žilná tělesa byla ve druhé polovině 19. a počátkem 20. století na krátkou dobu odkryta také při zemních pracích u Semtína (v objektech zdejšího závodu) a Starého Mateřova (na sv. okraji obce) i na místě od Pardubic už poněkud vzdálenějším – na pravém svahu údolí potoka Žejbro, asi 1 km severně od obce Brčekoly. Ani zde však už není po někdejším odkryvu ani památky. Nejvýchodnější v Čechách Pozoruhodné pozůstatky třetihorního vulkanizmu – nejvýchodnějšího v celých Čechách – jsou součástí městečka Luže. Dobře patrné jsou na hradním vrchu Košumberk, naopak skryté na chrámovém návrší Chlumek. Košumberk na rozdíl od známější Kunětické hory ve třetihorách sopkou skutečně byl, ale zřejmě jen docela malou. Někdejší vzhled tohoto nevýrazného návrší nad slínovcovým svahem údolí Novohradky byl značně pozměněn při stavbě středověkého hradu (od 13. století) a sopečná vyvřelina čedič (bazanit či olivinický nefelinit) vystupuje na povrch zejména při úpatí hradního zdiva. K důkazům, že v tomto případě jde o zbytek skutečné sopky, patří výskyt tzv. vulkanické brekcie (sopečné „drti“), typické pro přívodní dráhy lávy, kdy se proudící čedičová vyvřelina drobila a zároveň oddrolovala okolní horniny (zde křídový slínovec i prvohorní drobu). Tuto brekcii z čedičové drti s úlomky (xenolity) více či méně přepálených okolních hornin lze dobře sledovat např. na stěnách hradního sklepení (s lapidáriem), kam směřuje i prohlídková trasa. Poněkud jiná situace je na nedalekém návrší Chlumek. Zdejší terénní úpravy před deseti lety přispěly nejen k bezbariérovému přístupu do poutního chrámu P. Marie Pomocné, ale též k vyřešení letitého sporu o původu vlastního návrší. Odkryv (záhy opět zastavěný) čediče s hojným výskytem nerostu olivínu potvrdil „sopečný“ původ i tohoto místa. Mořská sopka uprostřed pole Mnohem starší sopečné vyvřeliny (prvohorního, případně až starohorního původu) na území Pardubického kraje jsou součástí pozoruhodného komplexu hornin v severní části Železných hor. K největším výchozům patří etážový lom v údolí Struhy u obce Chrtníky, odkrývající vyvřelou horninu staroprvohorního stáří čedičového složení, označovanou jako diabaz (doleritický diabaz, metadolerit). S drobnějšími žilnými útvary obdobných typů hornin se lze setkat i jinde v okolí (např. u Litošic, Sovoluské Lhoty aj.). Nejznámější zdejší „sopečná“ lokalita je už delší dobu chráněna v přírodní památce Skalka u Sovolusk, vystupující uprostřed pole asi 0,5 km severovýchodně od obce Sovolusky. Je součásti malého návrší, porostlého remízkem a protnutého drobným lomem. Hornina ve zdejším odkryvu byla považována za podmořský výlev starohorního čediče (spilitu), formovaný do tzv. polštářové lávy. Novější petrografické studie se přiklánějí k názoru, že oblé „polštářky“ jsou výsledkem podmořských sesuvů ve vrstvách sopečných vyvrženin – andezitových a čedičových tufů. Z literatury Doucek J. a kol. ( 2014): Geoprůvodce – Speciální průvodce po Geoparku Železné hory. Vodní zdroje, Chrudim. Geologické lokality v databázi ČGÚ Praha: Chrtníky (ID 111), Kunětická hora (ID 3567), Luže–Košumberk (ID 3651), Skalka u Sovolusk (ID 1659). Chlupáč I. a kol. (2002): Geologická minulost České republiky. Academia, Praha. Janoška M. (2013): Sopky a sopečné vrchy České republiky. Academia, Praha. Kočandrle J. (1973): Geologie Kunětické hory. Práce a studie, přír., 5: 11-30. Pardubice. Pacák O. (1946): Nově objevené žilné výskyty čedičových vyvřelin ve východních Čechách. Věst. SGÚ, 20 (1945): 67-79. Pacák O. (1946): Třetihorní vyvřeliny v okolí Pardubic. Věstník SGÚ, 21: 249-254. Rapprich V.: Za sopkami po Čechách. Grada, Praha. Rapprich V, Smutek D., Doucek J. (2012): Potvrzení výskytu neovulkanitického tělesa v Luži na Chrudimsku. Bull. Min.-petrolog. odd. Nár. Muz. Praha, 20:1:87-89. Soukup J. (1946): Příspěvek k poznání tvaru třetihorní čedičové „spojilské žíly“ ve svrchním turonu u Pardubic. Sb. St. Geol. Úst., 13: 303-326. Autor: Jan Vítek Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2021
Předchozí článek: Ruiny božích muk a křížů na východě Pardubického kraje 2. díl Následující článek: Pardubice na počátku 20. století Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
