|
| |
|
Národní kulturní památka - Kůň Kladrubský
07. 08. 2005 Roku 1560 Jaroslav z Pemštejna prodal královské komoře pardubické panství, k němuž náležel kladrubský dvůr se zámečkem a oborou s chovem koní. Císař Maxmilián II. zde založil hřebčinec, čímž vytvořil základ dnešnímu známému chovu koní v Kladrubech. V urbáři pardubického panství je zápis z roku 1588 - císař si pro svůj častý pobyt v Kladrubech nechal vybudovat jednopatrový zámek v renesančním slohu, který sloužil především k ubytování hostů, o čemž svědčí velké množství pokojů, dvě kuchyně, komory a sklepy. Vedle zámku byl vystavěn dům pro správce hřebčína, jízdárna a nutná kovářská dílna. S módními trendy procházel i zámek přestavbami. V roce 1722 přestavba připomíná baroko a má se za to, že se jí zúčastnil Kilián Ignác Dienzenhofer. Zámek také poničil velký požár, zasáhl i kostel a stáje. Za Josefa II. byl pak celý areál obnoven. Za vlády císaře Frant. Josefa I. došlo opět k přestavbě ve stylu pseudorenesance. V majetku císařské rodiny hřebčín zůstal až do konce habsburské monarchie v roce 1918. Hřebčín vzkvétal a upadal během prvních dvou století své existence podle finančních poměrů, zálib a potřeb panovníků. Nejvíc utrpěl za sedmileté války, kdy byl chovný materiál přemístěn do Uher a tam zůstal až do roku 1771. Mezitím v roce 1757 při oslavách Laudonova vítězství v bitvě u Kolína hřebčín vyhořel i s plemenářskými záznamy a byl poté pronajat firmě Tuissant, které sloužil jako čistě pracovní kůň. Teprve za třináct let potom dal císař Josef II. znovu zřídit hřebčín Kladruby a povolal zpět všechen chovný materiál. Úkolem hřebčína bylo produkovat koně pro císařský dvůr v typu mohutného gracézního kočárového koně v různých barvách, jak to etiketa a záliby vyžadovaly. Po roce 1918 převzal kladrubský hřebčín stát a bylo rozhodnuto, aby účelem hřebčína byla produkce plemenných hřebců pro zemské chovy jednotlivých zemí ČSR. V Kladrubech byla po roce 1918 s nenávistí proti všemu habsburskému obrácena nenávist i proti stádům koní bývalého c. k. dvorního hřebčína a bylo rozhodnuto, jak historické stádo běloušů a vraníků, tak i stádo clevelandských hnědáků zlikvidovat jakožto plemena pro nové účely hřebčína nevhodná. Po velkých nesnázích se nakonec podařilo udržet v Kladrubech historické stádo starokladrubských koní jakožto zootechnický unikát ČSR, o jehož záchranu se živě zajímala i cizina. Usneseno tedy bylo zachovat ve zmenšeném měřítku stádo běloušů, zatímco stádo vraníků, kteří byli považováni za méně ušlechtilé a též za obyčejné tahouny, bylo mlčky odsouzeno k likvidaci. Likvidace začala odprodejem kmenového hřebce Napoleona - Sola, vraníka v plné síle - na porážku, a usneseno v jeho linii nepokračovat. Byla snaha i zlikvidovat stádo vraných matek, ale likvidace nepokračovala rychle - vraníci v té době byli nejlepšími tažnými koňmi hřebčína. K velké restrikci stáda starokladrubských vraníků v Kladrubech nad Labem došlo v letech 1925 - 31. Část stáda byla předána arcibiskupskému statku v Červené Řečici a v Chrasti u Chrudimě, správě statku v Průhonicích a celé řadě soukromníků. Tímto rozptýlením chovu starokladrubského vraníka z jeho kolébky zrodu začal zánik plemene koně chovaného po staletí v Čechách. K jeho regeneraci došlo až zásluhou profesora Vysoké školy zemědělské v Praze Dr. Františka Bílka. Dnes je šťastně rozšířen v k1adrubském hřebčíně chov běloušů, který získal status Národní kulturní památky. V Kladrubech jsou ustájeni koně základního stáda - plemenní koně a chovné klisny, hříbata do odstavu, koně ve výcviku, sportovní a koně určení k prodeji. Do nedalekého "Paddocku" přicházela většinou odstavena hříbata, která bývala v jednom roce přemístěna do odchovny v Selmicích, dnes jsou zde většinou teplokrevné klisny. Na vzdálenějším Josefově jsou ustájeny chovné klisny, nízkobřezí, nebo nezabřezlé. Odchovna v Selmicích je s hřebčínem spojena čtyři kilometry dlouhou lipovou alejí, která přímočaře protíná pastviny. V Selmicích jsou v oddělených stádech hřebečků a klisniček odchovávány tři ročníky mladých koní - ročci, dvouletci a koně tříletí. Starokladrubští koně chovaní na světě kontinuálně více než čtyřista let jsou jedním z nejstarších koní. Jde o teplokrevné plemeno, vznik1é na podkladě starošpanělské a staroitalské krve. Chovným cílem je Galakarossier - mohutný kočárový kůň, určený k ceremoniální a reprezentativní službě. V roce 1994 hřebčín dodal pro dánský královský dvůr šestispřeží bílých hřebců a v roce 1999 rozšířil na osmispřeží o hřebce Generalissimus Rigora a G. Erecta. Autor: Emilie Procházková Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2005 Předchozí článek: Chvaletice Následující článek: Toulovcovy Maštale Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
