Sdružení přátel Pardubického kraje

Myslivna v Horušicích


14.10.2022 V seznamu statků patřících klášteru sedlckému v knize „Cistercium Bistertium“ z roku 1700 na str. 983 od. Aug. Sartoria, cisteciáka sedlckého, nacházíme část vsi Horušic s lesem. Podle Schallerovy topografi e kraje čáslavského z roku 1737 měly Horušice 47 čísel, z nichž 18 příslušelo k panství žehušickému, ostatní ke klášteru sedleckému. Protože ves Horušice od mateřského kláštera byla velmi vzdálena a obhospodařování zdejšího zboží činilo zdejšímu klášteru obtíže, byl v Horušicích vystavěn dům, do kterého bylo vysláno několik bratří podřízených představenému, aby majetek náležející ke klášteru spravovali a ročně odváděli ¼ výtěžku klášteru.

Obydlí pro mnichy bylo zbudováno na východ od osady pod Železnými horami. Kterého roku se tak stalo a kým byl ten dům postaven, není známo. Stavba se však zachovala dodnes. Budova má tvar pravidelného osmiúhelníku. Je jednopatrová, silné zdivo je z kamene.
Středem přízemí vedl až do roku 1912 široký průjezd na dvůr, na němž stála hospodářská stavení a za nimi se rozkládala rozsáhlá zahrada. Na průčelní straně nad průjezdovou branou byl zasazen v kamenné desce 72 cm vysoký a 35 cm široký vytesaný klášterní znak. V přízemí byly tři menší místnosti, velká předsíň a schodiště do patra. V patře byla velká předsíň, za níž se přicházelo do velkého refektáře a odtud do třech menších místností. V jedné z nich byla domácí kaple. Prkenný strop předsíně i schodiště nese dosud malby představující „Nanebevzetí sv. Jana Nepomuckého“. P. Alois Jara, farář ve Zdechovicích popsal 8. 10. 1935 kresbu takto: „Obraz, resp. malba je slohu barokového. Představuje sv. Jana Nepomuckého, jak je obklopen devíti anděly. Strop, na němž je malba provedena, je prkenný a už dost sešlý, rozeschlý a proto malba na těchto prknech rozestoupením prken také trpí. Ale přesto je pěkně jasná. Sv. Jan Nepomucký je malován v kněžském rouchu v taláru a rochetě. Hlava je prostovlasá bez biretu. Po stranách je šest menších buclatých andílků. Tři jsou po pravé straně (po pravé ruce sv. Jana Nepomuckého), tři po jeho levé straně.
Jeden z těchto tří andílků po levé straně drží v relikvii oslavený jazyk sv. Jana Nepomuckého (relikvie jako na způsob malé monstrance). A jeden z andělíčků po pravé straně drží palmu, větev, odznak mučedníků. Sv. Jan Nepomucký je namalován na ploše prken tak, jako by bylo na plátně, má tedy rámové ohraničení a nad rámovím jsou vpředu dva větší cherubové, kteří drží dvě stuhy s nápisy. Levý cherdub má nápis „Astra petit“, což v českém překlad znamená směřuje ke hvězdám, druhý anděl drží nápis „Dum Damae“ – ochránce cti a dobrého jména. Dole pod sv. Janem Nepomuckým je namalován devátý andělíček, který tluče paličkou do bubnu jako v radosti na oslavu sv. Jana Nepomuckého. Zbytek nástropního místa je vyplněn květinovou ornamentikou a barvy jsou zachovalé. Celá malba by měla být zachráněna, aby nepodlehla zkáze. Celá myslivna by potřebovala zrenovovat, jelikož se ve svém zdivu rozpuká.“
Pod budovou jsou rozsáhlé sklepy. Celá stavba je i se zahradou obehnána vysokou zdí a opatřena výklenky pro umístění obrazů, které představují křížovou cestu. Trojúhelníkové prostranství před obydlím bylo osázeno křovinami a k jižní straně byla mezi dvěma lípami postavena roku 1740 socha sv. Jana Nepomuckého na vysokém podstavci s ozdobami. Sochu zhotovil mnich cisterciák jménem Baumgarten.
V držení Horušic byl klášter sedlecký až do svého zrušení dekretem císaře Josefa II. dne 24. 10. 1783. Klášterní statky byly dány náboženskému fondu a přiřknuty správě opata v Oseku. Bývalá klášterní budova byla přeměněna v myslivnu a později počátkem 19. století byla přistavěna v přízemí k hlavní budově na sever velká kuchyně. V roce 1819 koupil statky bývalého kláštera od náboženského fondu polní maršál kníže Karel Filip ze Schwarzenberka. Od tohoto držitele pronajal žehušický hrabě Josef Oswald Thun z Hohensteinu nemovitost horušickou roku 1857 a touto smlouvou z 6. dubna 1865 ve výměře 394 jiter, 469 sáhů čtver. za 32.000 zl. odkoupil. Část přikoupených lesů náležejících dříve k sedleckému klášteru byla ohraničena příkopy, kterou jsou dodnes znatelné. Obydlí hajného, který tyto lesy hlídal, bylo v Podlesí nad Josefsdorfem, nyní Svobodná Ves, v domku čp. 6. Poslední lesní schwarzenberský se jmenoval Bezpalec. Prvním lesním thunovským v bývalé klášterní budově byl Matěj Němec, po něm Koukal, Josef Kitzler, Josef Majer st., Josef Majer ml.
Po 1. světové válce byl majetek šlechtického rodu Thun-Hohensteinů vykoupen státem. Některé pozemky v katastru obce byly přiděleny obyvatelům, některé obci. Z bývalého žehušického panství se stal tzv. zbytkový statek s dvorem a zámkem v Žehušicích a jeho majitelem se stal Václav Stome z Prahy. Do jeho vlastnictví přešla také horušická myslivna. Po Josefu Majerovi se stal po druhé světové válce stal hajným Josef Peřina ze žehušické obory.
Po druhé světové válce se staly lesy v polesí i s myslivnou postupně státním majetkem, který spravovaly Východočeské státní lesy Hradec Králové, lesní závod Ronov nad Doubravou, polesí Litošice. V šedesátých letech bydlel v myslivně kromě hajného – nadlesního Peřiny také hajný Josef Toman, který se později odstěhoval do hájenky v Morašicích. Když dosáhl p. Peřina důchodového věku, přistěhoval se v roce 1968 do horušické myslivny mladý hajný Václav Macháček. Ten odsud v roce 1975 odešel do Rožďalovic. V následujícím roce zemřeli manželé Peřinovi a myslivna osiřela. Není známo kdy, ale malované stropy byly pobity rákosem a nahozeny maltou. S příchodem hajného Macháčka byla původní kaple přebudována na koupelnu a první patro bylo přestavěno. Myslivna nadále chátrala, poškozenou střechou do budovy zatékalo. V roce 1977 se o opuštěnou budovu začala zajímat rodina Ladislava Rajma. Ten nakonec myslivnu a část dvora zakoupil. Osmibokou mansardovou střechu noví majitelé opravovali po částech – jeden bok po druhém. Sundávali nejprve krytinu (tašky), měnili shnilé trámy a latě a opět střechu přikryli. Tehdy neměli tušení, že se pod prkenným stropem skrývá zmíněná malba sv. Jana Nepomuckého. Když v jedné z místností odchlípli rákosovou omítku, podařilo se jim za pomocí několika kilogramů chleba očistit to, co z malby zbylo.
Budova se dočkala nové fasády a oken, přední zahrada nového plotu, okolí budovy bylo upraveno. Časem se změnilo i okolí myslivny. Začátkem 80. let prosadili novodobí reformátoři zemědělství akci „Sady v podhůří Železných hor a jejich zavlažování“. Při rozsáhlých terénních úpravách vzala za své cesta „Na stráňku“, remíza s mohutným topolem i políčko, na kterém hospodařil předposlední horušický hajný. Cesty byly zahrnuty, stromy a keře vykáceny, aby vytvořili místo pro jabloně.
Začátkem sedmdesátých let uhodil do jedné ze dvou lip blesk. Rozštípnul ji tak, že musela být pokácena. Druhá lípa byl značně proschlá a dnes zde již také nestojí. Po roce 1990 se objekt horušické myslivny vrátil dcerám původního majitele p. Stome. Socha sv. Jana Nepomuckého byla zrestaurována ke konci 90. let 20. století.
Podle ústního sdělení jednoho náhodného návštěvníka objektu myslivny měla být na stropech vymalována také místní pověst, která se váže k jedné části katastru obce nazývané v mapách „U Petrovy šlápoty.“ Děj této pověsti se odehrával ještě v dobách, kdy chodili apoštolové se svými družinami po světě. Svatý Petr přecházel po hřebenu Železných hor, šlápl na vyčnělý žulový kámen, odložil svou hůl a usedl na kamennou stoličku. Šlápota i hůl se v kamenu obtiskly. Dešťovou vodu, která se v prohloubených místech zachytila, prý považovali naši předci za léčivou.
Ten kámen je stále na svém místě. Při posledním velkém kácení lesa byl zčásti zahrnut. Dnes je kolem mladý les.
Ještě jedna zajímavost je spojena s historií horušické myslivny. Josef Kitzler, o kterém se zmiňuje pan Majer, byl německé národnosti. Je o něm zmínka v obecní kronice k roku 1923: „Josef Kitzler byl dlouholetým členem místní školní rady a nemalou zásluhu získal za zřízení zdejší školy. Ač rodem a smýšlením Němec, nestavil nikdy své němectví kupředu, byl konciliantní (smířlivý) a vždy přítelem školy zdejší.“ Josef Kitzler odešel v zmíněném roce 1923 z horušické myslivny na nové působiště do žehušické obory. Zemřel v roce 1935 a je pochován na hřbitově v Žehušicích. Jeho hrob se zvláštním náhrobkem z bílého pískovce je zarostlý a opuštěný.

GPS souřadnice: 49.9972275N, 15.4321894E

Autor: Josef Majer, Ladislav Rajm
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2022








Předchozí článek: Pernštejnská vodárna v Srchu
Následující článek: Kde jsou Orlické hory neorlické


Vytiskni stránku

Zpět na úvodní stránku




Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 2/2022 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Stavební kameny Pardubického kraje
Země Keltů
Cyklistické areály
Zřícenina loveckého zámečku Neulust



Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Evangelický kostel ve SVRATOUCHU z roku 1783. Jeden z prvních evangelických kostelů u nás.

CHRUDIMSKO: Renesnační čtyřkřídlý zámek v CHRASTI byl sídlem hradeckých biskupů.

ORLICKOÚSTECKO: Pomník obětem z první světové války v DOBŘÍKOVĚ.

ORLICKOÚSTECKO: Náměstí v ČESKÉ TŘEBOVÉ s kašnou a starou radnicí.

ORLICKOÚSTECKO: Podloubí na náměstí v KRÁLÍKÁCH.

SVITAVSKO: Vrch Kalvárie je známým poutním místem nad JAROMĚŘICEMI.

SVITAVSKO: Sgrafita zhotovená podle Váchalova Krvavého románu na domě čp. 127 v LITOMYŠLI.

PARDUBICKO: Dřevěná zvonice nedaleko CHOLTICKÉHO zámku.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml