|
| |
|
ANTONÍN BENNEWITZ (Připomenutí opomíjené osobnosti)
5.06.2018 Původním podnětem k pojednání o Antonínu Bennewitzovi byl článek ve Vlastivědných listech Pardubického kraje č. 2/2004 (str. 10-11), že ho přijatý dokument „Tvář kraje“ nepovažuje za slavného rodáka ani osobnost kraje.*) Dětství a dospívání Hned na úvod nerad přiznávám, že z jeho dětství jsem nenašel jakékoliv podrobnosti a musíme se spokojit s dohady. Friedrich Bennwitz, komorník a naposled domovní správce (haushofmister) u hraběte Antonína Jiřího Kristiána Valdštejna z Vartemberka (1793-1848) měl za manželku Marii Equartovou, zámeckou správkyni (schlossverwalterin). Jejich syn též Friedrich si vzal Josefu Keppertovou, dceru hospodářského ředitele litomyšlského panství Jakuba Kepperta a Kateřiny Prosilové z Litomyšle, kde byli oddáni 12. ledna 1829.1) Někdy v té době byl povolán ke službě na panství jako polesný (revírník) panských lesů v Přívratu, bydlící tam v myslivně č. 1. Z manželství se jim narodili čtyři synové: Bedřich (Fridericus Wenceslaus, 29. 10. 1829), Julius (Julius Wenceslaus Josephus, 18. 9. 1831), Antonín (Antonin Josef Waclaw, 26. 3. 1833) a Teodor (Theodor Karel, 5. 11. 1836). Zde by se patřilo zmínit, že zatímco Antonín má zapsáno příjmení Benewic, jeho otec je Benewitz a děda Bennwitz (transkripce kolísá i v zápisu a rejstříku také podle toho, jestli zapisoval Čech nebo Němec), první přívratský kronikář se s jistotou pamatuje, že mezi prvními lesními zde „byl to p. Benovitz, otec hudebního skladatele Benovitze v Praze“2) (jak ještě uslyšíme); podle ustálených zvyklostí (vyjma citací) píši Bennewitz. Snad můžeme napsat, že malý Antonín v Přívratu vyrostl, vychodil „obecnou“ školu, proskotačil svá nejútlejší léta se sourozenci a druhy svého věku. Pokusme se alespoň říci, jak dlouho. Myšlenka, že byl v roce 1846 zapsán do primy litomyšlského gymnázia, s pochybovačným pokud je vůbec začal navštěvovat, neboť ještě v témže školním roce je už uveden jako žák pražské konzervatoře,3) si zasluhuje vysvětlení. Kdo chtěl vstoupit do parvy, I. třídy latinské (gymnasia), musel umět dobře německy (přijímací zkouška byla v němčině) a být stár 12 let.4) Dvanáct let bylo Antonínovi v roce 1845, němčina mu asi nečinila potíže. Ovšem badatel, který pracuje se seznamy filozofů uvedenými ve Štěpánkově knize na str. 158-236, si musí být vědom skutečnosti, že jestliže je např. u F. M. Klácela vymezena doba studia lety „26, 7“, znamená to, že Klácel studoval v Litomyšli již ve školním roce 1825/26.5) Proto „Benevic Antonín, Přívrat, 46, (I.)“ znamená, že absolvoval jen první ročník ve školním roce 1845/46.6) Nutně se ovšem vnucuje otázka jak? Jan Kapusta k tomu (už správně) uvádí, že: „Ve školním roce 1845/46 žil u nich (rozuměj Mařákových) na bytě student 1. ročníku piaristického gymnázia, syn panského lesního z nedalekého Přívratu.“7) Ostatně malý Antonín byl kmotřencem Václava a Kateřiny Mařákových „No domu 1sto“, dnes Smetanovo náměstí čp. 100. Krom toho se soukromě (jak bývalo zvykem u tehdejší měšťanské honorace) vzdělával v hudbě a hru na housle si tak oblíbil, že projevil zájem o další studium na pražské konzervatoři. Odpovědět můžeme i kdo byl jeho prvním učitelem hry na housle. Byl jím zcela zapomenutý „Tonkünstler“, litomyšlský houslista, skladatel a učitel hudby Josef Růžička (Hrusitschka, 1793-1866), který využíval známostí s piaristy a každoročně získal několik žáků mezi studenty. Ke školení přijímal potomky úředníků, svých přátel, kteří mu tak vědomě pomáhali v existenci.8) Tak víme, že na pražskou konzervatoř připravil syna panského lesního Antonína Bennewitze, který byl jedním ze 17 houslistů, zahajujících školní rok 1846/47. Konzervatoristou Vznik Pražské konzervatoře (1811 z popudu v r. 1808) je činem Jednoty (Společnosti) pro zvelebení hudby v Čechách. Zpočátku byli na ústav přijímáni žáci ve věku od 10 do 14 let. Šestileté bezplatné studium, financované z členských příspěvků aristokratů-mecenášů, se konalo v jazyku německém, podnět hraběte Leopolda (Lva) Thuna z května roku 1845 o zavedení češtiny v literním vyučování (aby se čeští žáci neodcizili mateřskému jazyku) nebyl úspěšný. Žáci byli rozděleni do dvou tříletých „tříd“, čili přijímací zkoušky se konaly jednou za 3 roky. Literní vyučování všeobecně vzdělávacím předmětům obsahovalo všechny předměty, kterým se vyučovalo na jiných školách a gymnáziích (jen latinu nahradila italština kvůli operním pěvcům), protože rozvrh vyučovacích hodin nedovoloval chovancům navštěvovat vedle toho jiné školy. Rodiče, příbuzní nebo jejich dobrodinci (vědět tak kdo!) se zaručovali vlastnoručním podpisem, že po oněch šest roků je budou zaopatřovat stravou, šatstvem a bytem. Prvým ředitelem konzervatoře (1811-1842) byl Bedřich Diviš (Friedrich Dionýsios) Weber, na jehož návrh (1842) byl propůjčován učitelům hry na nástroj titul profesor. Tak v pořadí druhým profesorem houslí (1843-1865) byl Mořic (Moritz) Mildner, do jehož třídy mladý Bennewitz nastoupil. A je zaznamenáno, že školní rok 1851/52 ukončen v červenci 1852 krásným výsledkem – absolvovali tři vynikající umělci, houslista Antonín Bennewitz, violoncellista Jan Seifert a flétnista Vilém Blodek. Že byl posluchačem vskutku nadaným dokládá jeho prvé veřejné vystoupení v neděli 3. března 1850, při němž provedl Koncert č. 1 pro housle s průvodem orchestru od Bériota nebo výborná jeho hra 16. září 1851 „Ceciliantům Ousteckým“. Na druhou stranu si přiznejme, že nebyl vyložený „šprt“, jak je patrné z celkového jeho hodnocení ve výkazu absolventů: 2 Bennewitz Anton (housle) 19 let stár z Přívratu v Chrudimském kraji v Čechách rodilý, který prošel s mimořádnou pílí učební kurs od roku 1846 až 1852 Na nástroj (housle) vynikající V nauce o harmonii a kontrapunktu dostatečný V estetice a dějinách hudby udělal malé pokroky a na koncertech dne 30. března 1850 a 7. března 1852 veřejně ukázal svou dovednost [hry] na nástroj Týkající se jeho jiného literního vzdělání (neuvedeno) Pan B. A. tak může být proto doporučen stát se vynikajícím orchestrálním a sólovým hráčem. Zvýrazněné pasáže patrně vepsal a hodnocení podepsal sám (hrabě) Nosticz.9) Nedostatky v teoretických předmětech převážilo mistrné ovládání houslí, ostatně konzervatoř byla v principu založena zejména „aby pro každý jednotlivý nástroj nalezen a ustanoven byl výborný umělec“, jak stojí v její tzv. zakládací listině z 25. dubna 1808. A jestliže „by zvláštní smlouvou se zavázal k té povinnosti, že po několik roků bude nejenom na svůj nástroj v orchestru hráti, než i několik jemu přidělených žáků na nástroji tomto vyučovati a cvičiti“, stalo se tak v případě Antonína Bennewitze měrou vrchovatou. Nakonec si neodpustím uvést, že se nemohu zbavit prvotního dojmu, zda Antonín Bennewitz nestudoval s podporou litomyšlských Valdštejnů, jak ještě uvidíme na sklonku života. Může tomu nasvědčovat, že již zmíněný Josef Růžička míval valdštejnské vrchnosti za zlé, že mu ještě jako chlapci finanční podporou neumožnila studovat na konzervatoři jako jeho vyučenci (1841) Františku Říhovi, stejně tak jako Bennewitzův koncert v zámeckém divadle v Litomyšli 22. září 1852, záhy po absolvování.10) Umělecká dráha Po absolutoriu se stal na osm let (1854 vedle prof. Mildnera) nakonec hráčem prvních houslí v orchestru pražského Stavovského divadla, vedeného zprvu Františkem Škroupem, v letních měsících divadelních prázdnin pořádal koncertní turné (např. 1859 Paříž, Brusel). Vlastním přičiněním se tak dostal do světa, kde poznal hudbu ne jako diskusní názor, ale jako živoucí umění a již v té době si získal pověst vynikajícího sólisty i komorního hráče jako primárius smyčcového kvarteta (1860 Bennewitz, František Bausch a Alfred Paulus housle, Julius Goltermann violoncello). Tehdy se také seznámil s pěvkyní Emilií Mikovou (1834-1906), s níž se v Berlíně 17. listopadu 1862 oženil. Z Prahy odešel v roce 1861 do Salzburgu, kde se stal koncertním mistrem tamějšího Mozartea, dva roky nato byl ve Stuttgartu jmenován královským wirtemberským komorním hudebníkem s titulem komorní virtuos (Kammervirtuos) a druhým koncertním mistrem dvorní opery. Snad netřeba dodávat, že následován novomanželkou. V roce 1865 ještě hrával s prof. Františkem Hegenbarthem (violoncello) v klavírním triu s Bedřichem Smetanou, který občas pořádal komorní večery v sále Konviktu (refektář byl upraven na koncertní/taneční sál, svého času nejlepší v Praze), v roce 1866 se už rodina s dětmi vrátila natrvalo do Prahy. Pražská konzervatoř Po náhlém úmrtí Bennewitzova učitele prof. Mildnera (4. 12. 1865) byl v květnu následujícího roku vypsán konkurs na uprázdněné místo profesora hry na housle. V něm Antonín Bennewitz ze 14 uchazečů obstál a na konzervatoř nastoupil 29. října 1866. Jak bylo tehdy zvykem, jako nový profesor houslí se představil 8. 12. 1866 na ústavním koncertu sólovým provedením Moliqueova houslového koncertu a moll. A aby nevyšel ze cviku, působil v národnostně dvojjazyčné Jednotě (Spolku, Kammermusikverein) pro hudbu komorní 12 let (1876-1887) jako primárius domácího kvarteta. Ač je v povědomí veřejnosti znám především jako ředitel konzervatoře, odborníci ho řadí k nejvýznamnějším českým houslovým pedagogům a dokonce je považován za zakladatele pražské houslové školy, vysoké školy hudebního umění světové pověsti, kde komorní a orchestrální hudba, častá hra v unisonu, školení v hudební teorii a náročnost v předmětech literních tvořily nerozlučný celek. Z jeho žáků jmenujme alespoň Otakara Ševčíka, pak profesora houslí, zkušebního komisaře a nakonec předsedu zkušební komise houslové hry u státních zkoušek právě po Bennewitzovi, Ferdinanda Lachnera (rovněž profesor houslí) nebo Karla Hoffmanna, Josefa Suka a Oskara Nedbala, členy potomního Českého kvarteta, které po více jak 40 let (1892-1933) bezkonkurenčně ovládalo evropská koncertní pódia, a zvláště pak proslulého virtuosa Františka Ondříčka. A právě o jejich vztahu si dovolme krátkou odbočku. Profesor Bennewitz občas brával nadaného Ondříčka na zkoušky kvartetního sdružení k sobě domů, kde mu svěřoval part druhých houslí, ba někdy se jím i nechával zastupovat. Tehdy (1874) hrávali ve složení Bennewitz, Ondříček, Hanuš Trneček a prof. Hegenbarth a Ondříček byl ve svém živlu. Jenže s prospěchem v literních předmětech byl jaksi na štíru, a tak byl v lednu 1875 z konzervatoře dokonce vyloučen a jen díky zásahu právě prof. Bennewitze mohl (s opravnou zkouškou) pokračovat, když ten mu navíc zařídil doučování. Proto když v roce 1900 vyšla tiskem jeho Kadence k Brahmsovu houslovému koncertu D dur (1887) a Fantazie na motivy Glinkovy opery Ivan Susanin (1889), věnoval Ondříček obě skladby „svému drahému mistru A. Bennewitzovi, řediteli konservatoře v Praze“.11) (I Otakar Ševčík věnoval svoji Školu houslové techniky opus 1 učiteli a řediteli ústavu Bennewitzovi.) Když v květnu roku 1879 onemocněl ředitel konzervatoře Josef Krejčí, zastupoval jej v orchestrálních cvičeních Antonín Bennewitz a koncem téhož roku (31. 12. 1879) byl jmenován i zatímním ředitelem, jemuž bylo svěřeno řízení orchestru (s ředitelováním byl zproštěn přednášení teorie, ale dále mohl vyučovat houslím). V témže sezení bylo zároveň usneseno, aby vyučování teorie hudby za něho ve všech odděleních v českém i německém jazyku převzal Josef Foerster (1882 jmenován profesorem). Tak bylo oficiálně zahájeno přednášení hudební teorie také v jazyku českém, což si kladl prof. Bennewitz za podmínku při nastoupení svého provizoria, odvolávajíc se na vlastní zkušenost, že mnozí žáci konzervatoře (třeba zrovna Ondříček), neovládaje dokonale němčinu, nemohou německým výkladům teorie rozumět. V listopadu 1880 bylo ředitelské provizorium prodlouženo, v červnu 1881 se pak řešilo, zda jmenovat nového ředitele, 18. září bylo schváleno pensionování Krejčího. Na základě konkursu, uveřejněného 1. 10. 1881, byl 26. března 1882 (v den svých narozenin) jmenován Antonín Bennewitz v pořadí čtvrtým ředitelem pražské konzervatoře; pokud se někdy zmiňuje, ne neprávem, jako prvý ředitel, myslí se tím v nově postaveném (1876-1884) víceúčelovém Rudolfinu (svého času Dům umělců), slavnostně otevřeném 7. února 1885 za přítomnosti korunního prince Rudolfa, po němž pojmenováno a kam se konzervatoř během prázdnin roku 1884 z dominikánského kláštera u kostela sv. Jiljí přestěhovala. Celý článek naleznete ve Vlastivědných listech Pardubického kraje 4/2017 Autor: Miloslav Renčín Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2017 Předchozí článek: Chrudimské souvisloti Alfonse Muchy Následující článek: Léto v Pardubicích oživí i SOCHAŘSKÝ FESTIVAL Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
