|
| |
|
Neobvyklá a již zaniklá řemesla v Čermné
21.02.2016 Když se dnes řekne kolomazník, kopytář, vlasař, dnešní generace již neví, co tato řemesla znamenala, neboť před desítkami let zanikla. A jistě málokdo ze současníků tato řemesla pamatuje. Po těchto řemeslech zůstaly jen jejich názvy a záznamy v kronikách. A protože jsou to řemesla zajímavá a těžko představitelná, je dobré se s nimi seznámit a připomenout si je. Kolomaznictví V Národopisném věstníku z roku 1912 byl uveřejněn článek od Bedřicha Moravce o tomto řemesle, který ve zkrácené formě převzal a do obecní kroniky obce Čermné zapsal tehdejší kronikář pan Josef Mareš. Zápis doplnil informacemi o lidech, kteří kolomaznictví v obci provozovali. Kolomaznictví – smolařství provozovaly zpravidla knížecí lesní správy ve vlastní režii a nebo těžení smoly pronajímaly. Kolomazníci kupovali smolné pařezy, z nichž dobývali pryskyřici. Smůlu však bylo možné také dobývat z kůry jehličnanů. Tzv. trhačkou byla na jaře naříznuta kůra stromů a z rány se pak zachycovala vytékající smůla (pryskyřice). Čím byl strom starší, tím více měl smůly. Vytěženou pryskyřici pak v bečkách nebo věrtelích prodávali a nebo sami zpracovávali. Smola se pálila ve zvláštních kolomazných pecích. Byly postaveny z cihel a měly podobu kužele. Pec byla dvouplášťová, včetně dna. Nahoře byla otevřená, kudy se házelo smolné dřevo. Zpravidla stávala ve svažitém terénu, aby byl k otvoru příjezd s kolečkem naloženým smolným dřevem. Když kolomazník naplnil pec dřevem nebo pařezy, zapálil ji otvorem v přední straně. Uvnitř pak byla přepážka k regulování přístupu vzduchu. Obsah pece nesměl hořet plamenem, dřevo smělo jen doutnat, aby bylo docíleno vyluhování pryskyřice. Roztavená pryskyřice se shromažďovala na dně a otvory vytékala do prostory mezi vnitřním a vnějším pláštěm. Odtud tekla po svažitém dnu k otvorům, kde se smola zachycovala do džberu. Nejprve vytékala čirá pryskyřice pro výrobu terpentinu, pak žlutá pro výrobu kalafuny a bednářské smoly. Poté vytékala hnědá až černá smůla ševcovská a nakonec kolomaz. To již byla smůla smíšená se sazemi a jinými látkami vzniklými při suché destilaci. Kolomaz kupovali venkované přímo od kolomazníků k mazání kol vozů (proto kolo-maz). Ostatní produkty kolomazníci prodávali obchodníkům, či překupníkům do skladů. V Čermné kolem roku 1870 byli tři kolomazníci, kteří sami dobývali a zpracovávali pařezy. Své produkty pak rozváželi po okolí. Při čp. 243 (nyní 176) klomazničil J. Hrdina, při čp. 371 (nyní Horní Čermná) J. Šilar a při čp. 495 (nyní Horní Čermná) Č. Faltejsek. Kolomaznictví začátkem 20. století zaniklo. Značný vliv na zániku měla nová technologie syntetické výroby těchto produktů a jednak se zjistilo, že natrhováním kůry stromů jsou nízké přírůstky dřevní hmoty stromů. Sirkařství Sirkař vyráběl sirky - zapalovačky z hořlavé síry a z jedovatého kostíku. Dřevěné špejle, dlouhé 5 cm, srovnané mezi drážkovaná prkénka, se namáčely na jednom konci v roztavené síře. Potom se hlavičky namočily v kostíkové kaši a nechaly se zaschnout. Takové sirky se sice snadno zapalovaly, ale vydávaly dusivý jedovatý zápach. Nepozorný uživatel se jimi mohl i přiotrávit. V dolní části Čermné (nyní Dolní Čermné) se sirkařstvím živili kolem roku 1860 tři rodiny. Jan Kopecký z čp. 363 (nyní 168) se dožadoval povolení, které mu po průtazích okresní hejtmanství nakonec povolilo. Důvodem průtahů bylo nezajištěné bezpečnostní opatření, neboť sirky vyráběl v obytné světnici. Také František Šilar z čp. 35 si zažádal o stavbu dílny k výrobě sirek – zapalovaček. Povolení dostal roku 1873. Poslední sirkaři se tímto řemeslem živili na samotě, zvané „V Ráji“. Stávaly tam tři chalupy. V jedné bydleli Žalmanovi, ve druhé Markovi a ve třetí měli dílnu. V kronice se dochoval zápis, že se tam při výrobě sirek otrávili 2 tovaryši. Domácké sirkařské řemeslo zaniklo vlivem strojní výroby zápalek. Vlasařství Řemeslo vlasařství zahrnovalo jak výkup, tak i zpracování lidských vlasů. Vlasy se nejprve rozčesávaly a poté třídily podle barev a délky vlasů. Paní Adamcová, poslední vlasařka v Dolní Čermné (vlasařství měla do konce 30-tých let 20. století) vzpomínala, že nejhorší bylo, když ve vlasech byli vši. S ohledem na tehdejší hygienu se to stávalo dost často. Vlasy musely být dobře pročesané a musely být zbaveny vší. Nebylo vzácností, když dělnice si vši přinesly i domů. Kdo pracoval ve vlasařské dílně, říkalo se, že „chodil do vlasů“. Kdo vykupoval vlasy, ten „chodil po vlasech“. V obecní kronice je první záznam, že vlasy vykupoval Vincenc Klekar z čp. 96, který později odjel do Ameriky „na lepší“. Výkupem se zabýval i Vincenc Fajt a Vincence Hrdina ze „Smrčiny“ (místní část). Nejdéle vykupoval vlasy Vincenc Bednář z čp. 291 (nyní 274), plných 50 let. Vlasy vykupoval v Krkonoších, ve Slezsku, na Hané i na Slovensku, až za Trenčínem. Vlasy ke zpracování prodával paní Habigerové z Čermné a paní Osmanové z Ostravy. „Po vlasech chodil“ i Vincenc Pecháček, přezdívaný „Dědků“ z čp. 67. Také povozník Vincenc Vašátko vykoupil velké množství vlasů v obcích na Králicku a Zábřežsku. Je zajímavé, že výkupem vlasů se v Čermné živili samí Vincencové. V obecní kronice je zaznamenáno, že vlasařstvím se živily 4 ženy: Marie Hrdinová z čp. 238, Anna Habigerová z čp. 212, Karolína Vychytilová z čp. 296 a Anna Faltejsková z čp. 23. Vlasy rozčesané na vochlích byly zasílány do Prahy Vackovým závodům. Vyráběly se z nich paruky, vlasové síťky, příčesky a tvrzené filce do sak a kabátů. Manžel Anny Faltejskové v dílně své ženy zavedl i výrobu vlasových sítěk a tuto výrobu zavedl i v Dolní Dobrouči. Pro výrobu vlasových sítěk se dovážely vlasy až z Číny, neboť byly tvrdší a lépe se hodily pro jejich výrobu. Síťky byly velmi žádaným sortimentem nejen v Evropě, zvláště v Německu, ale i v zámoří, v Americe, kam byly expedovány. Vlasařství v Dolní Čermné zaniklo koncem třicátých let 20. století. Kopytářství Jedním z prvních známých občanů, který vyráběl v Čermné kopyta pro obuvníky (ševce) byl obchodník František Matějka z čp. 202 z horní části Čermné. Za domkem postavil kolnu (dílnu), v níž od roku 1919 vyráběl ručně i strojově dřevěná kopyta různých velikostních čísel. Také Josef Junek z dolní části Čermné z čp. 325 (nyní 115) z „Bahen“ vyráběl kopyta. Pásmovku, cirkulárku, kopírku a leštičku – stroje nutné pro výrobu dřevěných kopyt – poháněla transmise z parní lokomobily, která stála na zahradě. V době nejvyšší produkce kopytář Junek zaměstnával 5 dělníků a 3 tovaryši. Později, když se rozvinulo strojní obuvnictví a klesla poptávka po kopytech, pracoval již sám. Nakonec výroba začátkem třicátých let zcela zanikla. Junek lokomobil prodal a po výrobě kopyt v Čermné zhola nic nezbylo. Měchařství Měchařství je staré řemeslo. Kožené měchy umožňovaly snadno a rychle rozdmýchat oheň v kovářských výhních. Prvním zaznamenaným měchařem v Čermné byl kovář Marek z čp. 4 na náměstí (nyní ZŠ). Měchy vyráběl pro vojsko, někdy kolem roku 1840. Dalším výrobcem měchů je v kronice uveden kovář Josef Kupka na čp. 69. Roku 1851 byla povolena měchařská živnost Čeňku Markovi z čp. 263 (nyní Horní Černá). Měchařství se vyučil Vincenc Faltejsek z čp. 277 (nyní 177 - zbouráno) u rybníka. Později výrobu přenesl do chalupy čp. 218 (nyní 116) na „Bahnech“. Výrobu prováděl i „po světě“. S ním chodil i František Nýdrle, který se naučil měchy opravovat. Syn Petr výrobu měchů vylepšil, avšak za 9 let výroba skončila. U Petra Faltejska se řemeslu vyučil Vincenc Bárta z čp. 318 z „Bahen“ (zbouráno). Ten vyučil měchařskému řemeslu i své 3 syny: Josefa, Vincence a Jindřicha. Josef vyráběl měchy v čp. 57, Vincenc v čp. 297 a Jindřich v čp. 261. Bratří úspěšně spolupracovali a vyráběli měchy pro slévárny, kováře, včelaře, zpočátku také i pro vojsko. Měchy pro svou vysokou kvalitu byly od nich velice žádané. Konjunktura výroby měchů započala po I. světové válce a před II. světovou válkou skončila. Mezi exponáty obecního muzea je jeden velký a malý ruční měch, vyrobený Josefem Bártou někdy kolem roku 1930.
Autor: Z obec. kroniky zpracoval V. Jansa, kronikář Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2015 Předchozí článek: Pod orlickou horou Adamem Následující článek: Otazníky nad první písemnou zprávou o Stradouni Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
