|
| |
|
Vlastivědné listy Pardubického kraje
2/2015
21.02.2016
Velký český humanista a právník se narodil kolem roku 1460 v Chrudimi z rodičů Janúška a Barbory (zemřela 1490). Měl ještě staršího bratra Václava, jak uvádí jeho životopisec H. Jireček. Po absolutoriu chrudimské školy začal studia na pražské univerzitě na artistické fakultě (přibližně od roku 1477). Bakalářskou zkoušku podstoupil 26. února 1479, hodnost převzal 2. dubna t.r. 9. října 1481 se stal licenciátem, 30. ledna 1483 mistrem svobodných umění. Hned následujícího roku byl před sv. Havlem zvolen děkanem fakulty, tehdy jediné na univerzitě. S myšlenkami humanismu se seznámil prostřednictvím M. Řehoře Pražského, prvního z průkopníků tohoto nového myšlenkového směru v Praze. Roku 1487 opustil „Magister Victorius Cornelius Chrudimensis“ univerzitu a stal se úředníkem u zemských desek, aby tu mohl detailně studovat české právo. Roku 1488 již uváděn jako „starosta komorničí a ingrossator desk“, což mu zřejmě umožnilo koupit dům v Praze na Starém Městě u chrámu sv. Haštala za 104 kopy českých grošů. Až do své smrti tu s ním žila jeho ovdovělá matka. M. Viktorin, sám ultrakvista a sympatizant Jednoty bratrské, se spřátelil s mladým katolickým šlechticem Bohuslavem Hasištejnským z Lobkovic, jenž mu roku 1489 připsal svou satiru na Čechy. Viktorina nazývá „přemilým přítelem svým, prahnoucím po vědě a umění“. Ten se naopak koncem roku 1492 (již jako erbovní měšťan s přídomkem ze Všehrd (zasazoval u moravského zemského hejtmana Ctibora Tovačovského z Cimburka za potvrzení volby Bohuslava Hasištejnského olomouckým biskupem. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2015 
21.02.2016
Významný český technik a vynálezce lodního šroubu se narodil v Chrudimi 29. června 1793 ve smíšeném manželství Němce Antonína Hermanna Ressela a Češky Marie Anny, rozené Konvičkové. Josef Ludvík František se narodil v domě čp. 124/I. v Široké ulici, na němž je od roku 1861 pamětní deska. Otec byl c.k. mýtným, výběrčím kolkovného a finančním dozorcem. V rodině se prý mluvilo česky, Josef byl v pořadí již druhým dítětem (prvním synem byl František narozený r. 1791, později roku 1795 a 1797 přibyly v rodině ještě dvě dcery – Viktoria a Marie). Josef navštěvoval chrudimskou trojtřídní školu. Katecheta P. Donulus Kora, kapucín, jej připravoval výukou latiny ke gymnaziálnímu studiu, jež Josef začal v rakouském Linci roku 1806. Roku 1809 studoval dělostřeleckou školu v Českých Budějovicích, pak se roku 1812 zapsal na vídeňskou univerzitu, kde studoval medicínu, mechaniku, fyziku a chemii. Na univerzitě se nemohl bez financí udržet a tak r. 1813 přestoupil na lesnickou akademii v Marianbrunnu, na níž obdržel stipendium 400 zl. ročně od císaře Františka I., jehož prý někde nakreslil ve skupině panovníků v bitvě národů u Lipska. V Mariabrunnu ukončil studium r. 1817 předčasně, opět pro nedostatek prostředků a stal se t.r. lesním v Platterjachu (bývalé rakouské Krajině) a r. 1820 v Terstu, kde se 31. října 1821 oženil s 18 letou Jakobinou von Orebich. Z manželství se narodili dva synové Rudolf a Ferdinand a dcera Klementina. Manželka Jakobina však zemřela již. r. 1826. Vdovec s malými dětmi se po 4 letech (1829) oženil znovu s Terezií Kasteličovou, jež mu dala 7 dětí, z nichž dospělosti se dožili jen Jindřich (1829-84), od roku 1861čestný občan Chrudimě, Albert a Pavlína. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2015 
21.02.2016
K nejpůsobivějším i nejhodnotnějším přírodním výtvorům mnohých našich horských oblastí patří vodopády a kaskády. Ty nejvyšší a nejnavštěvovanější najdeme na území Krkonošského národního parku, rovněž v Hrubém Jeseníku se mnohé horské túry proplétají kolem bystřin, zčeřených romantickými vodopády. Také na území třetího nejvyššího pohoří České republiky – a nejvyššího v Pardubickém kraji – Králického Sněžníku (1424 m), patří vodopády k významným, byť většinou méně známým pozoruhodnostem zdejší přírody. Pramenů víc než dnů v roce Horský celek Králický Sněžník je tak trochu hydrografickou raritou. Říká se, že „pramenů je tam více, než dnů v roce“ a voda z jeho svahů se rozlévá do všech stran našeho kontinentu. Přesněji řečeno, odtéká do tří moří – a celé pohoří proto bývá často nazýváno „střechou Evropy“. Uzlovým bodem vlastního rozvodí však není hlavní vrcholek, ale návrší Klepý (1144 m) v jižní části hraničního hřbetu (viz též Vlastivědné listy PK, 2013, č. 4). Polští sousedé jej obdařili docela přiléhavým názvem Trójmorski Wierch, naše pojmenování Klepý nebo Klepáč zase bylo inspirováno občasným „klapotem“ rozpadajících se kamenů pod skalnatým vrcholkem. Ten nyní zvýrazňuje volně přístupná rozhledna. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2015 
21.02.2016
Na konci mého článku byla uvedena stručná historie slévárny v Novém Ransku a fotografie sochy „Slévače“, která stojí před slévárnou u hlavní silnice na Havlíčkův Brod. Pátrala jsem po historii slévárny, ale o soše se mi nepodařilo zjistit vůbec nic. Paní Marcele Timarové se to podařilo, za což jí moc děkuji. Osud sochy byl zajímavý, a proto jej zde stručně uvádím.Autorem sochy je akademický sochař Břetislav Benda. Socha byla majetkem ČKD Praha. Podnik byl zrušen a socha měla být rozřezána a následně roztavena. Díky všímavosti lidí byla zachráněna. Odkoupila ji slévárna z Nového Ranska a umístila před svůj podnik, kam jistě plným právem patří. Podobně byla zachráněna socha „Vítězství“ v Pardubicích, rovněž od Břetislava Bendy, která měla být lhostejností vedení pardubického magistrátu utopena v lomu Leštinka, ale Pardubáci ji ubránili, a dnes zdobí náměstí na sídlišti Dubina v Pardubicích, a moc to tam „krásné dívce“ sluší. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2015 
21.02.2016
Turisté Klubu přátel Pardubicka vyrazili za poznáním. Procházce krásnými lesy mezi Chocní a Horním Jelením předcházela prohlídka obce Dobříkov s jeho zajímavými objekty, kde jsme si je mohli nejen prohlédnout, vyslechnout mnoho historických zajímavostí, ale i dočíst se na informačních tabulích něco navíc. První zajímavostí je na návsi pomník Mistra Jana Husa z roku 1912. Zajímavý je pomník Dobřejovských z Malejova z roku 1928 spolu se dvěma náhrobky ruským vojákům, kteří padli 6.5.1945. Krásný litinový kříž je z roku 1873. Nás ale přitahují dva objekty, kde jsme měli domluvenou prohlídku, vila V.Klofáče a dřevěný kostelík. Nejprve něco o historii: „První písemná zmínka o obci je z roku 1356, jejímž majitelem byl Pysko z Dobříkova a po něm Jan Těchlovec, žíjíci zde v letech 1415-1440. Někdy po roce 1440 patřila hejtmanovi bratříkovských vojsk Janovi Talafúsovi z Ostrova. Dobříkovská tvrz byla postavena ve 2. polovině 14.století, v písemných pramenech se však poprvé uvádí až v roce 1496 za nezletilého Hynka, syna Jana Dobříkovského. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2015 
21.02.2016
Počátkem tohoto roku proběhlo v sídle Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Pardubicích, krajské kolo soutěže o cenu Programu regenerace MPR a MPZ za rok 2014. Komise složená ze zástupců Ministerstva pro místní rozvoj ČR, Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska, Krajského úřadu Pardubického kraje a Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Pardubicích neměla zdaleka lehký úkol, neboť se do soutěže přihlásila hned dvě města pyšnící se krásnými památkami i bohatým kulturním a společenským životem. Vítězem se nakonec stala Litomyšl, jež získala 280 bodů a postoupila do celostátního klání o titul Historické město roku 2014; druhé místo obsadil s 256 body Letohrad. Město Litomyšl se již v předešlých letech soutěže zúčastnilo, před šestnácti lety se dokonce stalo vítězem celorepublikového klání a vysloužilo si tak titul Historické město roku 1999. Od té doby byla ve městě realizována obnova řady nejvýznamnějších památkových objektů, které se nalézají v památkové rezervaci či v zámeckém areálu, město též připravilo řadu novinek a zajímavostí nejen pro návštěvníky, ale i pro své obyvatele. Také Letohrad vytváří cíleně a dlouhodobě podmínky pro zachovávání a obnovu historického jádra. V uplynulých letech byla realizována obnova mnoha významných památek, které jsou perlami zdejší památkové zóny, velký důraz byl kladen rovněž na infrastrukturu a kulturní vyžití obyvatel. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2015 
21.02.2016
Stejně jako v uplynulém roce, i letos vyhlašuje Národní památkový ústav cenu nazvanou Patrimonium pro futuro. Nominanty Pardubického kraje budou pro rok 2015 expozice Litomyšl – město kultury a vzdělanosti (Regionální muzeum Litomyšl) a obraz sv. Jana Nepomuckého z kostela sv. Petra a Pavla ve Svojanově. Návštěvníci Litomyšle obvykle vzpomínají nejen na krásy místního zámku a historického centra, ale také na působivou expozici Litomyšl – město kultury a vzdělanosti situovanou v revitalizované barokní budově Regionálního muzea Litomyšl. Muzeum prezentuje nejen archeologické nálezy, 3D modely dokumentující stavební vývoj, historické mapy, ale i stěžejní umělecká díla a artefakty přesahující regionální význam a spoustu dalších cenností a pokladů. V patře se mohou návštěvníci seznámit s muzejní expozicí od dob biskupství do současnosti, kde je vystaven kupříkladu mamutí kel nalezený v Litomyšli, katovský meč, iluminovaný graduál literátského sboru z 16. století, obrovská Müllerova mapa Čech z 18. století, podmalby na skle, originální osobní předměty A. Jiráska, B. Němcové, M. D. Rettigové a dalších osobností nebo staré tisky litomyšlské tiskárny a ruční tisky a štočky Josefa Portmana. Jedinečné jsou předměty technického charakteru jako nejstarší fotoaparát v České republice, funkční replika Křižíkovy obloukové lampy či motocykl ESO 500. Vedle stovek dalších historických artefaktů, zbraní, malovaných střeleckých terčů, středověkých architektonických článků či kuriozit zde nalezneme nejrůznější historické mapy, vyobrazení města i půvabné karikatury Quidona Šimka. Na své si ostatně přijdou i mladší návštěvníci a děti, kteří si mohou vyzkoušet, jak staří kartografové měřili vzdálenosti, ověřit si hravou formou své znalosti historie, obléknout se do replik měšťanského a lidového oblečení z 19. století nebo si zahrát hru Za starého mocnářství.. Odborná komise územního odborného pracoviště NPÚ v Pardubicích proto tuto expozici nominovala v kategorii prezentace hodnot na Cenu NPÚ Patrimonium pro futuro. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2015 
21.02.2016
Jakkoli se to může zdát nepochopitelné, na počátku byla pověst o černokoutském mlynáři, dochovaná třeba v divadelní hře „Cikánčin svatební závoj“.*) Její děj se měl odehrát v roce 1742, mlynář se měl jmenovat Ondřej, ale jak už to v pověstech bývá, co se nedochovalo se prostě a jednoduše propadlo do země. Čili obyčejná zvědavost zda mlýn byl či alespoň mohl být, když ani na internetu zatím sloupnické mlýny nejsou.1) Přirozeně se nabízelo využít studii Miluše Vopařilové „Mlýny a mlynáři v Litomyšli a na městském panství“,2) bohužel, autorka si vlastní práci (alespoň v případě Horní a Dolní Sloupnice a Končin) zjednodušila tím, že číslo popsání podle císařského otisku stabilního katastru 1839 (červené) zaměnila s číslem stavební parcely (černé)! A jak se nakonec ukázalo, opomenula i pátý hornosloupenský mlýn.3) Takže jsem začal na vlastní pěst a připraven na fakt, že očíslování domů právě ve Sloupnici není procházkou růžovým sadem. Ví se, že číslování domů bylo provedeno „celostátně“ v roce 1770 a pro celou Sloupnici. Prvních 50 čísel dostala část Dolní Sloupnice přifařená k (Českým) Heřmanicím, číslování pokračovalo proti proudu potoka (fara v H. Sloupnici dostala číslo 104), celkem bylo očíslováno 255 domů. Roku 1805 došlo k druhému (pře)číslování domů, nově dostala číslo 1 právě katolická fara, domů už bylo 330. Při třetím číslování domů, provedeném roku 1825, dostala H. Sloupnice čísla 1-225 a D. Sloupnice čísla 226-359, přičemž čísla vyšší přibyla později dělením selských gruntů a stavbou domkářských obydlí. Konečně oficiální rozdělení obce na Dolní a Horní Sloupnici v roce 1924 mělo za následek i nové, čtvrté očíslování domů – v r. 1928 v D. Sloupnici (178 domů, 3 na Džbánovci a 6 v D. Končinách) a v r. 1930 v H. Sloupnici (285 domů a 2 v H. Končinách).4) Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2015 
21.02.2016
Všem, kteří v uplynulých letech viděli či navštívili někter;é z ohrožených památek v našem kraji, přinášíme v roce 2015 dobré zprávy. Bilancujeme-li uplynulá léta, lze totiž rok 2014 a počátek roku nynějšího označit do značné míry jako šťastný rok pro ohrožené památky. Řada objektů získala dotační prostředky potřebné pro započetí obnovy, bylo realizováno či odstartováno hned několik významných záchranných prací a u některých objektů došlo ke změně vlastníků, kteří se následně podíleli na záchraně památky či sami iniciovali kroky potřebné k její obnově. Jednou z památek, která byla po dlouhá léta ve špatném stavebně technickém stavu, je kostel sv. Vavřince v Čenkovicích. Koncem minulého roku byla dokončena obnova vnějšího pláště kostela, která oděla tuto půvabnou sakrální památku do nového hávu a přispěla k její záchraně. Střešní krytinou zatékalo, konstrukce krovu vykazovala výrazné statické poruchy a interiér byl významně poškozen vlhkostí. Na postupnou obnovu střešního pláště byly sice pravidelně poskytovány příspěvky z grantů Pardubického kraje a z dotací MK ČR, ale vzhledem k požadovanému objemu peněz na celkovou obnovu se jednalo spíše o „látání děr“ nežli o komplexní opravu. Vlastník však ve spolupráci s odborníky z pardubického pracoviště NPÚ připravil v roce 2012 žádost o dotační peníze z programu SZIF ministerstva zemědělství na obnovu kulturního dědictví, která uspěla. „Díky dotačním prostředkům mohla být realizována komplexní obnova kostela, jež byla v nedávné době úspěšně dokončena. Kostel se dočkal opravy fasády, krovu a výměny střešní krytiny za břidlici, proběhlo též restaurování kamenných prvků a soch,“ uvedla Zuzana Růžková z pardubického pracoviště Národního památkového ústavu. Ačkoli stav okenních vitráží a interiéru je nadále špatný, dopomohly uvedené opravy k vyřazení kostela ze seznamu ohrožených kulturních památek. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2015 |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
