|
| |
|
Zvony, zvonice a zvoníci v Bylanech u Chrudimi
05. 03. 2008 Řadě českých vesnic i v dnešní době dominuje silueta kostela a kostelních věží, jejichž neodmyslitelnou součástí jsou zvony. Řada z nich však již bohužel není původních, protože v průběhu času se kvalitní zvonovina využívala zcela jinak než bylo původně určeno. I v takovém případě však bývají pro válečné účely zrekvírované zvony nahrazovány novými. Ne nutně ovšem zvon ukrývala jen kostelní věž - nejinak tomu bylo i v Bylanech na Chrudimsku. První zmínka o obci pochází až z roku 1406, kdy Bylany prodal Vavřinec z Dolan poličskému měšťanovi Wolframu Peczoldovi. Bylany nejspíše již tehdy spadaly pod kostel sv. Marka v Markovicích (dnes Chrudim IV). Nejspíše od druhé poloviny 15. století se vesnice rozdělila na dvě nestejně velké části, což v konečném důsledku negativně poznamenalo její rozvoj (přiškolena byla k sousedním Třibřichům, spadala nadále pod filiální markovický kostel). Od poloviny 16. století pak větší část vsi patřila poddanskému městu Heřmanův Městec a menší část k morašickému statku, s nímž roku 1661 vplynula do heřmanoměsteckého panství. Paradoxně tak obě dvě části Bylan měly v konečném důsledku totožnou vrchnost; pouze v případě heřmanoměstecké části stála mezi Šporky, pány z Greiffenclau a později Kinskými městská rada Heřmanova Městce. Jednou z prvních staveb, která obě dvě formálně rozdělené části Bylan spojovala, byla zvonička (a samozřejmě také zvon v ní). Ale nepředbíhejme… Obecně užívaným prostředkem komunikace mezi lidmi je - kromě psaného slova - zvuk. Řeč není prakticky ničím jiným než zvukem a pomocí různých druhů neartikulovaných zvuků se lidé v minulosti svolávali i varovali před nebezpečím. Málokdy si však skutečnost, že zvuk je prostředkem komunikace, zcela jasně uvědomujeme. Tyto "funkce" zvuku jsou pro nás nyní podvědomou samozřejmostí. Zvuk byl ale v minulosti chápán i poněkud jinak - ochraňoval a zaháněl vše zlé od prahu lidských obydlí a od lidských bytostí samých. Pravděpodobně velmi brzo lidé začali užívat i různých nástrojů, které zvuk vytvářejí. Nejznámějším nástrojem k "výrobě zvuku" je již od raného středověku zvon. Zvon nemusí být nutně zavěšen pouze v kostelní věži či zvonici poblíž kostela. Ostatně podle všeho v období středověku zdaleka ne všechny kostelní věže zvonem disponovaly a občas byla zvonice druhotně dostavěna. Hlas zvonu svolával věřící k modlitbě, oznamoval úmrtí, varoval před nebezpečím. Občas však mohl být také zneužit. Příklad tohoto zneužití, který však zároveň jednoznačně dokládá funkci zvonu jako prostředku ke svolávání lidí, poskytuje Heřmanův Městec. Zde v červenci 1705 "pan hrabě Frantz ze Šporku, lyskej [tj. majitel panství Lysá nad Labem], s celým svým dvorem sem do Heřmanova Městce vtrhnouti (...) od domácích spolčených sousedův, ano i s (!) celého panství, skrze šturmování na zvon sem se sběhlých poddaných (...), kterýžto vstříc jemu s kosami, zbrojí střelnou, s šavlemi (...) se postavivše, jemu cestu zabránili, až zase se obrátiti a spátkem (!) jeti musel, jej přinutili." Heřmanoměstecký zvon se tak stal "prostředkem boje" mezi znesvářenými bratry Františkem Antonínem a Ferdinandem Leopoldem ze Šporku. Kromě varování před nevítaným návštěvníkem se lidé prostřednictvím zvonu informovali i o jiném druhu nebezpečí - požáru. A to se již dostáváme k důvodu, proč v Bylanech vznikla v 18. století první zvonička. Bohužel se však v případě počátků této drobné stavby a zvonu v ní pohybujeme na poněkud tenkém ledě. ZVON Překvapivě výrazně poznamenaly Bylany reformní snahy Marie Terezie a jejího syna Josefa II. Města, městečka a vesnice v celé podunajské monarchii pustošily od 18. století rozsáhlé požáry, kterým se Marie Terezie rozhodla čelit v roce 1751 vydáním příslušného nařízení. Dne 21. srpna 1751 tak spatřil světlo světa Řád k hašení ohňů (známější však spíše pod neoficiálním jménem Ohňový patent). Během skutečného požáru a zmatku, který nutně podobnou katastrofu provázel, však většinou - přes všechny panovnické patenty - vítězily po staletí uplatňované zásady boje s požáry, podle nichž byl ohněm zachvácený dům považován za zcela ztracený a veškeré snahy se soustředily na záchranu okolních staveb (z nichž byly například pomocí háku strhávány došky či šindel ze střech). Je možné, že ne vždy dodržovaný patent z roku 1751 se pokusil císař Josef II. upřesnit a šíře prosadit. V roce 1785 tudíž snahy tohoto "osvíceného absolutisty" o zamezení dalším škodám z požárů došly dalšího vyjádření v Řádu proti ohni pro města a městyse, který byl vydán nejdříve pro Vídeň a postupně zaváděn v dalších částech monarchie (na Moravě a ve Slezsku až roku 1787). Z hlediska rozšíření zvonů v českých zemích byl s největší pravděpodobností důležitější patent Marie Terezie z roku 1751, který přímo nařizoval, aby v rámci požární prevence vznikaly ve všech městech a vesnicích habsburské monarchie zvonice. Josef II. pak po roce 1785 pouze upřesnil, že je nutno mít k hašení i dostatek vody, a nařizoval tudíž zřizování nádrží. Prozatím je obtížné říci, zda v reakci na toto nařízení císaře Josefa II. vznikl či byl v Bylanech nějakým způsobem upravován rybník (či potok), případně jakým způsobem dolehlo toto ustanovení na tvář české krajiny obecně. Rovněž nelze přesně říci, zda v Bylanech (i v jiných vesnicích) již od roku 1751 zvonička skutečně stála - odpověď na tuto otázku nám prameny prozatím bohužel nedávají. Dikce císařského patentu byla zcela jasná - podle něj v Bylanech zvonička od roku 1751 (podobně jako v jiných obcích) stát měla. Ne vždy byl ale císařský patent naplněn, a to např. z finančních či jiných závažných důvodů. Jisté však je, že první v pramenech zmiňovaný bylanský zvon pocházel z roku 1781. Informace o stáří zvonu a přibližnou představu o jeho váze přináší dosti pozdní zápis z 1. května 1918, kdy byl zvon rakouskouherskými úřady zrekvírován pro válečné účely: "Dnes odebrán zvonek z roku 1781, váží 15 kil (!)". Poměrně stručný zápis však nepřímo přináší celou řadu dalších informací. Především Bylanští označují zvon jakožto "zvonek", tzn. byl podle nich samotných poměrně malý. Dále zápis dokazuje důležitost jedné z pomocných věd historických - kampanologie (tj. nauky o zvonech), neboť autor poznámky podle všeho vycházel přímo z nápisu na zvonu. V pramenech totiž prozatím jinou poznámku o stáří zvonu nelze najít - tzn. nesl nápis o svém stáří, ale pravděpodobně i o osobě či osobách, které na jeho pořízení přispěly, a snad i o svém účelu. Primárně tyto požární zvony měly chránit a varovat před požárem, avšak postupem času bylo zcela běžné, že oznamovaly úmrtí obyvatele vsi a doprovázely ho na poslední cestě. V Bylanech navíc vedle toho oznamovalo zvonění poledne a večer klekání, zatímco k hlavnímu účelu - vyhlašování požárního poplachu - se zvon užíval naštěstí velmi zřídka. Po rekvizici v květnu 1918 Bylany nezůstaly bez zvonu dlouho. Již ke dni 10. srpna 1918 lze v Podacím protokolu Obecního úřadu Bylany najít zmínku, že "dnes [byl] zavěšen nový zvonek z Ranska, váží 16 kilo a stojí 126 K a 5 K dráha [tj. doprava]". Informace o koupi nového zvonu potvrzují i prameny účetní povahy - podle nich stál zvon i s dopravou přesně 131 K a 10 h (rakouské měny). Poněkud překvapivě zní další z položek obecního účetnictví, jenž zmiňuje opravu zvonu za 4 K. Je obtížné říci, zda se poznámka vztahuje k opravě znovu starého (v květnu zrekvírovaného) nebo nového. Podle mého názoru však šlo již o drobné úpravy zvonice, aby v ní mohl nový zvon Bylanským dobře sloužit. Malý šestnáctikilogramový zvon ze železa, ulitý v posledních měsících 1. světové války ve slévárnách v Ransku (dnes Nové Ransko, okres Havlíčkův Brod), byl dle vzpomínek pana Kabeše asi v roce 1936 (či podle jiných zdrojů 1935) nahrazen dalším, který darovali manželé Rulíkovi. Za 2. světové války byl sice tento nový zvon panem Kafkou a panem Pelouchem zakopán na samotě "U Pelouchů" (při železniční trati z Chrudimiměsta do Heřmanova Městce mezi obcemi Bylany a Rozhovice), ale po krátkém ukrývání opět vykopán a odevzdán. Dnes by měl být ve zvoničce původní železný zvon z dob 1. světové války. V souvislosti se zvonem je třeba znovu zdůraznit i další - zdánlivě marginální - význam zvonu. Ten totiž od 18. století chránil před požárem obě poloviny do roku 1848 formálně rozdělené vesnice. Přes administrativní rozdělení tak jeho kovový hlas spojoval morašickou i heřmanoměsteckou část vesnice. ZVONICE Podle analogií z jiných vesnic byl zvon zpočátku (v 18. století) zřejmě ukryt pod jednoduchým přístřeším (zvoničkou), které ho mělo především chránit před povětrnostními vlivy. Obvykle stála zvonička na návsi, aby byl její zvuk dostatečně slyšet v případě požáru po celé vesnici. Tak tomu bylo zřejmě i v Bylanech. Nejspíše v průběhu 19. století se zvon přestěhoval do pastoušky (běžně byl také pro tuto budovu používán název "obecní domek"). K budově byla přistavěna z kamene hasičská zbrojnice (hasičský sbor vznikl v Bylanech ve 2. polovině 80. let 19. století), v jejímž štítě (u hřebenu střechy) byla otevřená zvonička (na zvon bylo ze všech stran vidět). Přibližně 1,5 m nad zemí byla dvířka, kterými procházel provaz ke zvonu. Kromě hasičské zbrojnice a zvoničky byl v budově byt pro obecního strážníka, "šupka" (tj. obecní šatlava) a další hospodářské prostory. Ve 20. letech 20. století však starý obecní domek přestal vyhovovat a vedení obce se rozhodlo postavit domek nový. Již 22. listopadu 1927 byl během zasedání obecního zastupitelstva "učiněn rozhovor o tom, by obec pomýšlela na stavbu obecního domku pro strážníka, kterýžto domek by mohl býti spojen s hasičskou zbrojnicí a mořicí a čisticí stanicí na obilí, na kteréžto dvě poslední stavby mohla by býti žádána subvence (…)". V únoru 1929 byly požadavky upřesněny a mimo byt pro strážníka (2 místnosti) měl nový obecní domek obsahovat ještě dvě či čtyři místnosti pro "zestárlé domácí příslušníky", hasičskou zbrojnici, věznici a stanici pro moření obilí - "vejdouli se tyto místnosti na staveniště". Stará budova pastoušky už hrozila sesutím, což přípravy ke stavbě urychlilo. Koncem března byl starý obecní domek (pastouška) zbořen a záhy byla zahájena výstavba domku nového, obsahujícího v sobě vedle bytů a zbrojnice také zvonici. Stavební práce byly zadány staviteli Dostálovi z Heřmanova Městce. V roce 1930 byla stavba v podstatě dokončena. Obec si na ní půjčila K 20 000, v místní záložně, přičemž půjčku schválil Okresní úřad v Chrudimi v srpnu 1931. Celkové náklady stavby dosáhly výše K 67 400,. Podle stavebních plánů se s výstavbou zvoničky (jakožto příslušenstvím obecního domku) počítalo od samého počátku. S ohledem na v současné době chystaný převod tzv. obecního domku, jehož součástí je i zvonička, do soukromého vlastnictví, bylanský zvonek nejspíš najde své nové místo v drobné stavbě, kde se nacházel jeho předchůdce z roku 1781, tj. dřevěné zvonici v centru vesnice za křížkem z roku 1800. ZVONÍK Ve fondu Archiv obce Bylany ve Státním okresním archivu v Chrudimi lze dohledat celou řadu informací k osobě zvoníka Josefa Linharta. Linhart se podle pozdějších údajů - během projednávání jeho domovského práva v Bylanech ve 30. letech 20. století - narodil v dubnu 1882 v Ronově nad Doubravou. Onemocněl obrnou a velmi často býval nemocen, čemuž nasvědčují opakované zmínky o zasílání tzv. nemocničních tabulek bylanskou obcí do chrudimské nemocnice. V roce 1902 byl pro své závažné zdravotní postižení zproštěn služby v rakouskouherské armádě. V roce 1907 je o něm učiněna zmínka, že sloužil u Aloisie Drahorádové v Kuněticích u Pardubic, což jako svědci mohly doložit dva další tehdejší zaměstnanci Drahorádové. V květnu 1914 o Linhartovi (s ohledem na datum narození není možná záměna s jinou osobou) podával informace chrudimskému okresnímu hejtmanství Obecní úřad v Bylanech. O Linhartovi Bylanští uvedli, že je "krejčí, patří do zdejší obce, jest zachovalý, svéprávný (nyní bydlí v Kraskově a opovídá (!) činnost krejčovskou)". V Kraskově je zmiňován už roku 1910 - pravděpodobně se jako v případě jeho přítomnosti v Kuněticích jednalo o krátkodobé sezónní práce, čemuž napovídají i poměrně nízké odměny Linhartovi za zvonění v daném období a v roce 1914 celkově vůbec nejnižší příspěvek na jeho vyživování od "zde nebydlících" (pouhopouhé tři koruny, zatímco v předchozích letech - kdy Linhart v Bylanech byl po celý rok - dosáhly vybrané roční příspěvky výše K 27, a K 43,). Je to však naposledy, kdy je Linhart zmiňován v jiné souvislosti než jako obecní chudý, případně zvoník. Od vypuknutí 1. světové války v červenci 1914 se již trvale zdržoval v Bylanech a jako obecní chudý byl vyživován zdejšími obyvateli (docházel k nim na oběd). Jeho vážnému zdravotnímu stavu jistě nepřispěl ani úraz, k němuž došlo roku 1920. Linhart se v jednotlivých hospodářstvích stravoval vždy po několik dní, a to na základě katastrální výměry pozemků. Patrně nejdéle jej živil velkostatek v Heřmanově Městci (nepočítámeli rodinu Petráňových, u nichž přespával) - po 7 dní. Průměrně ovšem během "obchůzky" strávil v jednom hospodářství 2 až 3 dny. Ne vždy se povinnost obecního chudého živit setkávala s kladnou odezvou. Pokuty za odmítnutí směřovaly do obecní pokladny pro chudé, přičemž od roku 1922 se za 1 den platilo K 20,. Přispívat na Linharta alespoň finančně měly povinnost i osoby, které v Bylanech přímo nežily, ale držely zde majetek nebo patřily do svazku obce (od počátku roku 1922 platily K 5,). Josef Linhart měl kromě toho nízký osobní příjem za zvonění. Obvykle dostával kolem osmi korun ročně, počátkem 30. let 20. století K 16,. Nejvíce za zvonění získal roku 1919 (K 20,). Pravděpodobně měl možnost i drobnějších přivýdělků, neboť například v roce 1913 je učiněna zmínka o tom, že vyrobil pro obec stoličku (obdržel za to K 1,60). Vedle toho mu byla poukazována nízká podpora od obce (1929 například ve výši osmi korun), v roce 1927 zaslalo Linhartovi podporu ve výši čtyř korun také Ředitelství státních drah v Hradci Králové. Poslední zmínky o Josefu Linhartovi v Archivu obce Bylany jsou v závěru 30. let 20. století. Podle vzpomínek pana Kabeše se po Josefu Linhartovi ujala zvonění paní Syrovcová a posléze pan Antonín Hudeček. ZÁVĚR Bylanská zvonice byla zřízena nejspíše v průběhu 18. století jako reakce na patent Marie Terezie, který nařizoval výstavbu zvonic z důvodů ochrany před požárem. Původní drobná - nejspíše samostatně stojící - stavba byla v 19. století nahrazena zvonicí postavenou na štítu hasičské zbrojnice u obecního domku. Po roce 1929 se zvonice přesunula na současné místo. Původní zvon pocházel z roku 1781, později byl zrekvírován a nahrazen železným. Další zvon z poloviny 30. let 20. století byl za německé okupace zabaven a odvezen. Funkce zvoníka byla počátkem 20. století svěřena obrnou postiženému Josefu Linhartovi, který za nízkou odměnu zvonil nejspíše do závěru 30. let 20. století. Původně měl zvuk zvonu upozorňovat především na nebezpečí požáru, ale posléze se - stejně jako jinde - zvonilo v poledne, během klekání a při úmrtí obyvatele obce. Zvonice sloužila oběma polovinám vesnice dávno před jejich definitivním administrativním sjednocením v roce 1848.
Autor: David Novotný Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2008
Předchozí článek: Která jsou nejstarší místa v Pardubickém kraji? Následující článek: Zminka - utajená technická památka Chrudimska Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
 )
