|
| |
|
Znovuobjevené malby v chrámu sv. Jiljí v Pardubičkách
11. 02. 2009 Nejstarší chrám v Pardubicích byl po generální rekonstrukci 31.srpna 2008 opět předán veřejnosti a vysvěcen královéhradeckým biskupem Mons. Th. Lic. Dominikem Dukou, OP. Připomeňme nejdříve historii tohoto sakrálního prostoru. První archivní zmínka o kostele je z roku 1295. Mezi lety 1421 – 1512 byl obnovován po vypálení husity. V letech 1729 a 1754 byl kostel zaměřen a popsán úředníky dvorského stavebního úřadu a pořízen nákres jeho půdorysu a pohled na kostel. Roku 1857 a 1904 – 5 byl kostel opravován (v roce 1904 pod vedením B. Dvořáka, kdy byly v chóru kostela odkryty gotické fresky). Roku 1905 byly v kostele provedeny´ z iniciativy B. Dvořáka sondy za účelem identifi kace hrobu Arnošta ze Staré, otce prvního pražského arcibiskupa, event. jeho ženy. Poslední generální rekonstrukce kostela byla provedena z iniciativy biskupa Mons. Josefa Kajnka v letech 2007 – 2008, kdy byly akad. malířkou Hanou Vítovou restaurovány gotické nástěnné malby a odkryty a restaurovány malby v tzv. klenebních kápích.1) Památkový dohled měli PhDr. V. Paukrt a ing. arch. J. Kadlec z pardubického pracoviště NPÚ. Jak uvádí H. Vítová, „pětistěnný prostor presbytáře byl původně prolomen pěti stejnými okenními otvory“, z nichž první byl zřejmě po přistavění sakristie (vpravo od hlavního portálu) částečně zazděn. Presbytář je zaklenut polem a kápěmi závěru křížové klenby. V prvním poli na severní stěně a v závěru presbytáře byly roku 1905 odhaleny 2 gotické obrazy s fi gurálními výjevy, v 1. poli na jižní stěně jeden s vedutou. Kronikář obce Pardubičky Jan Semonský2) uvádí, že při opravě kostela roku 19053) „bylo odkryto pod omítkou zdiva v presbyteři za hlavním oltářem a mezi žebry několik fresek.“ Ty nejasné za oltářem prý byly zamalovány.4) Kroníkář Pardubiček nám podal podrobný popis fresek. Podle něj freska za hlavním oltářem představuje Večeři Páně. Bývala nízko na zdi za oltářem, z čehož autor vyvozoval, že původní oltář byl nízký a prostý stůl. Freska na epištolní straně pod klenutím mezi žebry, černě malovaná, představovala jezdce na koni jedoucího přes most přes řeku ke klášteru, vypínajícímu se na návrší kolem kostela. Podle ústní tradice (zde se Semonský odvolává na řídícího učitele v.v. Jana Markalouse pohřbeného v rodinné hrobce před hlavním vchodem do chrámu, a kostelníka Svatoně) představovala freska jezdce, jenž se zachránil před bouří (či napadením?) v klášteře, kde mu mniši poskytli azyl. Z vděčnosti prý daroval část svého panství s osadou Pardubičky těmto mnichům. Podle Semonského jde o Arnošta z Hostýně (či ze Staré), který daroval Pardubičky cyriakům. Na fresce prý byla skupina budov kláštera kolem chrámu sv.Jiljí, řeka pod mostem byla Chrudimka. Hlubokým lesem odpovodí Loučné, k brodu a mostu na Chrudimce pod kostelemsv. Jiří vedla Trstenická stezka a klášter cyriaků byl nad brodempostaven na ochranu jako útulek pocestných. Podle zjištění restaurátorky H. Vítové je „v horní části zřetelná jednolodní stavba kostela stojícího na kopci, obklopeného stromy či lesem. Kostel s perspektivně nesprávně namalovanou věží má půlkruhový závěr a je zřetelné oddělení lodi od chóru převýšením. Na stavbě jsou také patrné opěrné pilíře. Krajina ve výjevu je kopcovitá, skalnatá, stylizovaná a výrazně členěná. Místy jsou detailně malované rostliny a zřejmě zorané pole.“5) Centrální mužská fi gura je v dlouhém rouchu na černém pozadí, jež může představovat skálu. Hlavu s vousy má mírně skloněnou, v rukou drží nějaké insignie, snad kříž. Z obou stran je postava obklopena živými bytostmi. Jedna z nich, vyzáblá se zvýrazněnými žebry, vztahuje ruce vzhůru, další má lidské nohy i paže, hlavu však zvířecí. Poslední je muž v podřepu či pokleku se zbraní v ruce. Pod výjevem je světlá nápisová páska s fragmenty černého textu. Pod ní je mírně přikrčený muž (vlevo), s aureolou světce, vousatou tváří a mnišskou kutnou, podle H. Vítové jde o patrona kostela sv. Jiljí. Ta je zobrazena napravo nad hlavou světce. Podle fragmentů fi gur na koních H. Vítová soudí, že jde o královskou družinu na lovu laně.6) Svatojilská legenda uvádí, že Egidius (= Jiljí), syn bohatých aténských rodičů, měl vždy soucit k chudým a potřebným. Po smrti rodičů prodal svůj majetek a rozdal výtěžek chudým. Na lodi odplul do Marseille, pak odešel na studia do Arles. Po dvou letech začal žít v Provenci jako eremita (= poustevník). Ochočil si laň a živil se jejím mlékem. Jeho laň pronásledoval při honu král Visigótů Eamba a zasáhl ji šípem.7) Zraněná laň jej přivedla až k poustevníkově jeskyni. Jiljí nepřijal pozvání ke dvoru, král tedy nechal na místě poustevny vystavět klášter řeholi sv. Benedikta a Jiljí byl jeho prvním opatem. Roku 719 pronikli ze Španělska na francouzské území Mauři, takže se Jiljí musel na dva roky uchýlit pod ochranu Karla Martella. Roku 721 se však vrátil s mnichy do polorozbořeného kláštera. Zemřel roku 732. Nedaleko jeho hrobu vzniklo nové město Saint-Gilles. Svatý Jiljí je považován za ochránce chudých, tělesně postižených, žebráků, pocestných a stal se patronem kolonistů osidlujících ve 13. století naše území. Freska na evangelní straně chrámu sv. Jiljí v Pardubičkách představovala podle líčení kronikáře J. Semonského klečící osobu hledící na Zjevení. Šlo prý o svatého Jiljí. Freska měla být malována olovnatou bělobou.8) H. Vítová uvádí, že „horní polovina severní stěny představuje esteticky nevzhlednou nástěnnou malbu, jejíž stupeň destrukce a přemaleb brání identifi kaci.“9) Přesto je však znatelná klečící mužská fi gura v poustevnické kutně, jež vzhlíží k drobné žehnající polopostavě v pravém horním rohu pod nápisovou páskou, jež prý nevykazuje stopy po textu. Restaurátorka H. Vítová datuje malby kolem roku 1500. Její sondy v chóru na klenebních kápích potvrdily přítomnost maleb s rostlinnými motivy. Nalezl se však výjev Boží ruky s křížem, snad dílo malíře A. Bosáčka z počátku 20. století. Po levé straně vítězného oblouku byl nalezen gotický černobílý pás, jenž lemuje oblouk. Nalevo (285 cm od země a 24 cm doleva od vítězného oblouku) byl nalezen fragment fi gurální malby (podle H. Vítové pozdněgotický). Jedná se o výjev Panny Marie Ochranitelky. Nálezy Hany Vítové obohatily znovu interiér chrámu. Domnívám se, že také již uzrál čas vrátit do zdí chrámu fragmenty náhrobních kamenů nalezené B. Dvořákem10), připisované rodičům prvního pražského arcibiskupa Arnoštovi a Adličce ze Staré, jež při opravě zvonice v minulém století byly odvezeny do lapidária VČM v Pardubicích. Nastal čas i na jejich mineralogickou analýzu. Marně též zatím čekáme na slibovanou naučnou stezku s informačními tabulemi, o níž psal ÚMO Pardubice 4 v Pardubičkách na stránkách Zpráv Klubu přátel Pardubicka.11) Myslím, že i laická veřejnost si zaslouží vědecké informace o počátcích Pardubic získané při archeologickém průzkumu T. Čurdy v devadesátých letech 20. století na louce u sv. Jiljí (vedle Základní školy). Poznámky: 1) Podle „Historie objektu v datech (část 4.2.) Restaurátorské zprávy“ akad. malířky H. Vítové z července 2008. Autorka odkazuje i na stavebně-historický průzkum B. Šedy a F.R.Václavíka z roku 1997. Děkuji velmi H. Vítové a ing. D. Kosové, jež prováděla stavební dozor na gen. rekonstrukci, za možnost citovat z rest.´ zprávy (nestr.) 2) J. Semonský, Dějiny fi liálního kostela sv. Jiljí v Pardubičkách in: Pardubické kostely a památky, vyd. Arciděkanský úřad Pardubice 1940, s. 18 – 29. 3) H. Vítová uvádí (4.3.2.), že to bylo na podzim roku 1904. 4) J. Semonský, s. 24.
Autor: PhDr. Jiří Kotyk, Ph.D. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 5/2008 Předchozí článek: Léčebné lázně Bohdaneč Následující článek: Od čeho mají jméno Turkovice Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
