|
| |
|
Zima na Vysočině
18.12.2021 Zima pro naše předky začínala o svátku svatého Martina - 11. listopadu. V tento den, kdo mohl, vystrojil martinskou hostinu. Na stole nechyběla husa a velké martinské rohlíky. Pekly se z kynutého těsta a plnily se mákem nebo řepnou nádivkou. Výslužku dostávala čeládka i rodinní příslušníci. Po tomto datu se práce stěhovala pod střechu. Ve světnicích se lidé scházeli k draní peří a předení. Byla to příležitost k setkáním a besedování. Zvláště děti se těšily na večery, kdy poslouchaly vyprávění a předčítání. Tato činnost ustávala jen ve svátečním období adventu a vánočních svátků. Kromě draní a předení byl čas na výrobu různých užitných předmětů ze dřeva. Pro rodiny to byl vítaný přivýdělek. Zhotovovaly se dřevěné valchy, hrábě, násady ke kosám (kosišťata), ale také třeba vařečky. Při této práci často pomáhaly i děti. V zimě se také někteří hospodáři věnovali výrobě šindele, který následně prodávali. Na následujících řádcích se můžeme začíst do vzpomínek pana Antonína Zástěry (1905–1991) ze Svratky, který popisuje, jak ve svých chlapeckých letech pomáhal v lese svému otci: Otec si brával do lesa jen trakač, abychom nechodili domů s prázdným, jak se říkávalo a ostatní odpad jsme dávali na hromadu k pozdějšímu odvozu s kravama. Při takové práci v lese si hleděl otec navozit pěkné stěpné dříví na zimu ku opracování na šindele. Dřevo bylo potřeba délky 60-65 cm. Tenkrát se ještě na panství stavěly krychlové metry dříví, 80 cm dlouhé řezané kulány, metr široké a 1.2 metru vysoké. Otec, aby vozil domů na trakači co nejvíc hodnotného dříví na šindele, aby při práci bylo co nejméně odpadu, a co nejvíc šindelů, řezali jsme vždy domů na trakač jen šindelovou míru 65 cm. Jednou jsme měli připravený náklad domů ve špalkách, když se tam objevil fořt Knap. Uviděl krátké špalky a se strojeným rozčilením se ptal: „Tož co je to tu za krátké drva?“ Otce napadla divná výmluva, že prý jsem zlámal míru, dle které jsme dříví řezali a tu novou, že jsem udělal asi o něco kratší a že si toho otec při práci nevšiml. „Ráčej pane revírník odpustit“ a aby nám laskavě poradil, co s tím máme dál dělat. S rozhořčením odsekl, že by měl dát pokutu, ale rozkřikl se: „Ukliďte to a ať to tu nevidím. A víckrát ať se takhle nezmýlíte.“ Když se revírník vzdálil, otec se na mě podíval a řekl mě: „Né, abyses držel podobných kejklů“. Ženy a dívky využívaly zimní čas k vyšívání, a hlavně k síťování – necování. Síťované výrobky opěr znamenaly vítané přilepšení do rodinného rozpočtu. Touto technikou vznikaly záclony, přehozy, tašky a také síťky k upevnění účesů. Právě síťky na vlasy, které se necovaly dokonce z lidských vlasů, představovaly největší část výroby. Při výrobě sítěk z vlasů děti nejvíce pomáhaly, jejich prstíky dokázaly vlasy navazovat a pracovat tak, aby se tenký vlas při síťování netrhal. Ještě jednou se můžeme začíst do vzpomínek pana Antonína Zástěry: Podzim se už taky ztratil a práce již žádná nebyla, a proto mi naši navrhli, abych se sestrou Málkou necoval. Proti tomu jsem se se vší rozhodností postavil a zároveň požádal, že si půjdu zprostředkovat doučení k Berounským do Svratky. Toho jednání u Berounských jsem obával, že by mě mohli lehce odbýt, a tak jsem uprosil maminku, aby se šla zeptat sama, že to třeba lépe vyřídí. A taky jo. Přišla se zprávou pro mě veselou a příznivou, že prý mám přijít do práce. Byl jsem pln radosti, že budu chodit do fabriky, kde je hodně lidí a všelijakých strojů, a že se budu doučovat ještě jen jeden rok, který mám v učení promeškaný. Do práce jsem nastoupil 6. listopadu 1921. Zimní období bylo pro naše předky obdobím obávaným. Zimy bývaly tuhé – mrazivé a plné sněhu. Lidé na vesnicích museli šetřit zásobami potravin a některé rodiny dokonce i dřevem. A tak v kamnech rozdělávali oheň jen, když připravovali pokrmy. Vyhlíženým svátkem bývalo Masopustní úterý. Jednak to byl den plný všeobecného veselí a rozpustilostí, ale zároveň to byl svátek, který předznamenával brzký konec zimy. Ve vesnickém prostředí se obchůzky maskovaných postav blížily formě koledování. Masky hospodářům přály kromě štěstí a zdraví také úspěšný příští hospodářský rok. Projevy jednotlivých masek měly toto přání naplnit a zajistit. Karnevalové průvody v městském prostředí pak představovaly veselou zábavu před nadcházejícím půstem. Pokud se nad životem vesnických obyvatel v minulosti zamyslíme, dojdeme k závěru, že naše představy o něm jsou často velmi idealizované. Často vytopená světnice a teplé jídlo na stole byly v některých rodinách nedostižným přáním. Autor: Ilona Vojancová Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2021
Předchozí článek: Rok připomínající 500 let renesance ve východních Čechách se vydařil Následující článek: Pardubice za druhé světové války – 1. část Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
