|
| |
|
Zemské brány na pomezí kraje
4.06.2018 Možná jste si už také položili otázku, kde všude na území naší vlasti najdeme nejrůznější „zemské brány“. Tímto či podobným výrazem jsou označovány buď protáhlé mezihorské sníženiny, nebo výrazné údolní úseky, oddělující – či naopak spojující – dvě sousední území. Do obecného povědomí u nás vešla zejména Moravská brána, táhlá sníženina, tvořící spolu s jižnější Vyškovskou bránou předěl mezi Českou vysočinou a Karpatskou soustavou. Využívána je zejména komunikačně, protože jí procházejí důležité trasy – dálnice D1 a železniční koridor do Ostravy. Také Česká brána, poněkud vznešeně uváděná též pod latinským názvem Porta Bohemica, je odedávna využívanou spojnicí Prahy s českým severem a německým Saskem. Řeka Labe v ní hlubokými zákrutami půlí členitou krajinu Českého středohoří. Méně známou Českou bránu najdeme také na východním okraji Lužických hor při hranici s Německem – kdysi jí procházela zemská stezka z Čech do Žitavy – a podobných příkladů bychom nepochybně našli ještě víc. Poněkud odlehlé Zemské brány Dvě Zemské brány patří též k velice hodnotným, byť už poněkud odlehlým partiím na území Pardubického kraje a v obou případech jde o skalnaté a působivé úseky říčních údolí. Známější Zemskou bránu vytváří Divoká Orlice při polské státní hranici, pod několika názvy – Zemská, Česká či Moravská brána – je pak uváděna soutěska Křetínky na historické zemské hranici Čech a Moravy, kde zároveň vymezuje Českou tabuli oproti Českomoravské vrchovině. Na několikerém rozmezí Hojně navštěvovaná je zejména Zemská brána na Divoké Orlici, přibližně uprostřed délky Orlických hor. Leží při několikerém rozmezí – jednak na už zmíněné státní hranici s Polskem, je tudy vedena též hranice Pardubického a Královéhradeckého kraje a vyplňuje i jihovýchodní okraj CHKO Orlické hory. Orlickohorská Zemská brána patří k vyhledávaným turistickým cílům, čemuž přispívá i to, že je docela dobře dostupná. Severního okraje s charakteristickým kamenným mostem se dotýká silnice z Bartošovic k chatě Čihák a do Českých Petrovic (sledovaná též hlavní orlickohorskou „hřebenovkou“, červeně značenou Jiráskovou cestou), údolím pak vede modře značená cesta, zpřístupňující Zemskou bránu od Klášterce nad Orlicí. Tuto asi 4 km dlouhou trasu provázejí informační tabule naučné stezky. Na obou „koncích“ údolí – u silničního mostu i v horní části Klášterce – jsou též parkovací místa. Průlom horským hřbetem Divoká Orlice pramení už na polské straně a řečištěm jejího horního toku, vinoucím se malebným údolím mezi Orlickými a Bystřickými horami, je v téměř třicetikilometrové délce vedena státní hranice. Na Zemské bráně se říční proud stáčí k jihu, opouští státní hranici a skalnatou soutěskou protíná snížená hřbet Orlických hor. Hlavní příčiny dávného vzniku soutěsky Zemské brány jsou zřejmě dvě. Dávná předchůdkyně nynější Divoké Orlice se zprvu zahloubila do měkčích a proto méně odolných hornin (zejména pískovců a slepenců křídového stáří, jejichž balvany leží ve vyšší části údolního svahu), a v jejich podloží už pak byla „přinucena“ ve stejném směru pokračovat v erozním prohlubování i v mnohem pevnějších, ale rozpukaných a břidličnatých horninách – ve skalnaté soutěsce Zemské brány v rulách, blíže ke Klášterci také amfibolitech. Údolí tohoto typu bývají v odborné terminologii označovány jako epigenetické („zděděné“), ale zde se nepochybně uplatnil i další geologický proces – antecedence, což je erozní prohlubování údolí za současného pomalého zdvihu území, v tomto případě hřbetu Orlických hor. Dílo vody a mrazu Výrazný je zejména asi 300 m dlouhý soutěskovitý úsek mezi kamenným silničním mostem a dřevěnou Pašeráckou lávkou. Modře značená cesta tam přechází nebo míjí soustavu skalisek, svírajících zde oba říční břehy. Rulové skály nebyly modelovány jen říční erozí, ale na jejich současném vzhledu se uplatnilo především mrazové zvětrávání. „Trhací“ účinky vody mrznoucí v puklinách a spárách vedly k rozčlenění skal a řícení balvanů, vyplňujících říční koryto. Postupně tak vznikla působivá krajinná scenérie, hodnotná nejen z hlediska neživé, ale i živé přírody. Zemská brána proto byla už před třiceti lety právem vyhlášena stejnojmennou přírodní rezervaci a zahrnuta do území CHKO Orlické hory. Pašeráci a zbojník Ledříček Zároveň jde o partii významnou i z vlastivědného hlediska, opředené řadou romantických pověstí. Ty se zaměřily zejména na někdejší pašeráky a také zbojníka Ledříčka. Odlehlá soutěska kdysi bývala nejsnadnějším horským hraničním přechodem – tedy pomyslnou „bránou“ – kudy se pašovalo zboží (především prý cikorka, sůl a tabák) z tehdejšího Pruska. Svědčí o tom i některá pojmenování, jako Pašerácká lávka a Pašerácká skála s Pašeráckou slují. A zbojník Ledříček? Jeho pravé jméno bylo Josef Leder a zřejmě šlo o dobrodružnou a poněkud rozporuplnou postavu kláštereckých lesů z počátku 19. století. Podle lidových zkazek i dobových zápisů prý „bohatým bral a chudým dával“, proto býval pasován na jakéhosi Jánošíka Orlických hor. Údajně nosil červenou vestu, formanský kabátec a haluzácké holinky, býval však i mistrem nejrozmanitějších převleků. Skrýval se v jeskyňce uprostřed skály, kam šplhal po vysoké jedli a kde při pronásledování četníky prý přišel i o život. Ledříčkova skála s jeskyní je nejmohutnějším rulovým skaliskem při trase údolím, už blíže ke Klášterci nad Orlicí. Mezi Čechy a Moravou Pověstmi opředená, ale už poněkud méně známá Zemská (též Moravská a Česká) brána se skrývá na českomoravském pomezí, přibližně v poloviční vzdálenosti mezi Poličkou a Letovicemi. Říká se tak skalnaté soutěsce, vyhloubené říčkou Křetínkou mezi obcemi Hutě a Bohuňov. Bystřina se tam prodírá mezi útesy Bohuňovských skal a na úseku asi čtvrt kilometru dlouhém vytváří temnou rokli, opředenou dávnými zkazkami. Nejznámější pověst vypráví o čertovi, který chtěl údolí zavalit skalami a zamezit tak přístupu věrozvěstů Cyrila a Metoděje z Moravy do Čech. Tento nekalý úmysl se mu však zcela nezdařil, protože úzká mezera v soutěsce přece jenom zůstala... Ta pak byla uměle rozšířena pro cestu, později i silnici ze Svojanova do Křetína a Letovic. K příchodu svatých věrozvěstů, tedy i k době, kdy byl v tomto kraji přijat „Bůh nový“, se vztahuje i jedna z verzí původu názvu nedaleké obce Bohuňov. Druhou, sice méně romantickou, ale pravděpodobnější verzí je pak jméno někdejšího zakladatele obce Bohuně… Celý článek naleznete ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo 1/2018 Autor: Doc. RNDr. Jan Vítek Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2018
Předchozí článek: Šejvský dvůr v Dolní Dobrouči Následující článek: Kamenné studánky - 1. část Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
