|
| |
|
Vlastimil Vokolek (1903-1985), knhtiskař a nakladatel
21.12.2016 Narodil se 18. prosince 1903 ve Vysokém Mýtě jako prvorozený syn Václava a Heleny Vokolkových. Dětství prožil v Pardubicích, kde jeho otec byl majitelem tiskárny. Na své dětství vzpomínal velmi rád a uchoval nám tak „génia loci“ starých Pardubic (viz jeho vzpomínka „Dětství“ v publikaci „Jméno Vokolek“, vyd. TORST 2011, s. 91-96). Po absolutoriu reálky (1918) nastoupil jako praktikant v oboru sazeč a tiskař do podniku svého otce. Jeden rok strávil na soukromé německé obchodní škole v Liberci. Jako mimořádný posluchač absolvoval jeden semestr na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Působil také na živnostenské pokračovací škole v Pardubicích jako externí učitel (1926-32). Velmi rád cestoval (Francie, Alžírsko, Itálie, Německo, Španělsko), některé z uvedených destinací navštívil se svými přáteli spisovatelem Janem V. Rosůlkem a malířem Jaroslavem Grusem. Jeho celoživotní láskou zůstala Francie, o čemž dobře vypovídá „Otevřený deník 1977-81“ spisovatele a překladatele Jana Vladislava (vyd. TORST 2012). V roce 1924 začal Vlastimil Vokolek vydávat edici dobré četby PAPRSEK, mimo ni vydával soukromé a přátelské tisky. Vždy měl smysl pro dobrou knihu jak z hlediska obsahu, tak formy a výtvarného pojetí. Spolupodílel se na vydávání časopisů Archy, Blok, Gedeon, Kvart, Nejmenší revue a Tvar. Jeho chápání umění a života ovlivnily přátelství a korespondence s B. Reynkem, J. Florianem, J. Demlem a tehdejším převorem břevnovských benediktinů A. Opaskem. S B. Durychem spolupracoval na edici Delfín (od roku 1935). Roku 1938 založil spolu se svými bratřími Vojmírem a Vladimírem „rodinnou“ edici LIS TŘÍ BRATŘÍ. Již od roku 1934 byl spolumajitelem otcovy tiskárny, kde předtím pracoval jako faktor. V roce 1935 se oženil s Annou Vrbovou a v průběhu šesti let se jim narodily tři děti: synové Vít (budoucí archeolog) a Vojtěch a dcera Ludmila. Roku 1950 byla tiskárna Vokolek barbarským způsobem zničena, což způsobilo smrt Vlastimilova otce. Vlastimil sám pak do roku 1954 pracoval ve Smilově ulici ve stávajících tiskárnách (býv. Podnik Otto a Růžička), pak do roku 1859 našel místo knihovníka v pardubickém muzeu. Do jeho života však roku 1960 tvrdě zasáhla rodinná tragédie, když se obětí železniční nehody u Stéblové stala jeho paní Anna. To již pracoval jako dělník v n.p. VCHZ Rbitví a do roku 1970 byl pak kalkulantem státních tiskáren. Již od 60. let 20. století se staly jeho byty v Jindřišské ulici a v ulici Za pasáží kulturními centry pro mladé zvídavé lidi, kteří chtěli okusit „vůni“ tabuizované první republiky, umělecké avantgardy (Vlastimil byl od roku 1925 členem brněnské pobočky Devětsilu) a kriminalizovaných katolických autorů (J. Zahradníčka, J. Demla, J. Čepa aj.) Chodili sem za poznáním mj. J. Pištora, P. Kabeš, J. Gruša, budoucí biskupové J. Hrdlička a K. Herbst… 20 let spolupracoval s vlastivědným Klubem přátel Pardubicka, po smrti prvního redaktora klubovního časopisu „Zprávy“ (1976) svého přítele JUDr. Pavla Theina byl až do své smrti (1985) členem nově ustavené redakční rady, kam jsem jej přizval. V závěru svého života se tak stal i mým přítelem a rádcem v redigování časopisu. Měl vždy smysl pro vlastivědu a regionalistiku, což projevil svými články v časopise a spoludílem na vzniku bibliografie časopisů vydávaných v okrese Pardubice a vzniku „Vlastivědného slovníku Pardubicka“ (1957). Byl externím spolupracovníkem Památníku národního písemnictví na Strahově, kde je dnes deponována jeho rozsáhlá pozůstalost včetně bohaté kulturní korespondence. (např. s V. Holanem, F. Halasem, J. Čapkem, O. Štorch-Marienem, J. Šnobrem, B. Fučíkem, O.F.Bablerem, J. Vladislavem aj.) Posledně jmenovaný ve svém „Otevřeném deníku“ ocenil Vlastimilovu „vzácnou noblesu, nevtíravost, schopnost naslouchat, neokázalost, hlubokou vzdělanost“. Přesně tak jsem měl možnost p. Vlastimila poznávat i já při svých návštěvách u něj v ulici Za pasáží. Přiblížil mi i svůj myšlenkový vývoj od levicového intelektuála – ateisty až k ekumenickému katolictví 2. vatikánského koncilu. V létě 1980 utrpěl první záchvat mozkové mrtvice, jenž ukončil jeho vynikající komunikační řečové schopnosti. Druhý záchvat přišel v závěru toho roku, kdy jeho bratr Vladimír sdělil 27. prosince Janu Vladislavovi, že Vlastimil nemluví, nečte (dopisy mu předčítá jeho syn Vít), ale vše vnímá a velmi obětavě se o něj stará sestra Květa. Tak jsem jej zastihl i já při svých návštěvách, jež trvaly až do jeho skonu 14. listopadu 1985. Snažil jsem se jej informovat o dění v Pardubicích a v klubu , o přátelích, kteří se na něj ptali a nechávali jej pozdravovat… Byl jsem však proto překvapen skutečností, že při jeho pohřbu na Městských hřbitovech v Pardubicích jsem zůstal jediným smutečním řečníkem, což potom velmi oceňovali p. Vojmír a jeho sestra Květa. Zakončeme vzpomínku na p. Vlastimila citací z jeho deníku (1922): „Knihy jsou mými přáteli, mými poklady. Mám je prostě rád. Vzrušují mne a opět mile uklidňují, učí mne, dívají se ke mně svýma očima, hovoří, povídají, řeční a opět zpívají tiše a zní mohutnými akordy božského umění.“ Neznám lepší Credo tiskaře a milovníka dobrých knih, Dobrého díla… Literatura: B. Ladová, Vlastimil Vokolek, riskař a nakladatel (v knize „Jméno Vokolek“, vyd. TORST 2011, s. 70-76). J. Kotyk, Vlastimil Vokolek, in: Zmizelí Pardubáci, 68. sešit AB-Zet Pardubicka, vyd. KPP Pardubice 2014, s. 71-72. Autor: PhDr. Jiří Kotyk Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2016 Předchozí článek: Fotograf Viktor Mráz a jeho dar Trhové Kamenici Následující článek: Vojmír Vokolek ve Východočeské galerii Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
