|
| |
|
TEN VÁNOČNÍ ČAS
26.02.2021 Rok s rokem se sešel a zase tu máme jeho závěr a s ním nejkrásnější svátky roku. Rád bych při této příležitosti se vnesl do dob našich předků, jak tyto svátky prožívali v Poličce, v malém městě na jihovýchodě Čech, kde se před 130 lety, 8. prosince 1890, ve věži kostela sv. Jakuba Většího, narodil známý hudební skladatel Bohuslav Martinů. ŠTĚDRÝ VEČER Vánoce oplývají mnoha lidovými zvyky, obyčeji a tradicemi. Některé se dodržují a uchovávají dodnes, mnohé však během let upadly v zapomnění. Hlavně Štědrý den měl a dosud má svoje kouzlo, neopakovatelnou atmosféru, a proto byl odedávna opředen mnoha tajemstvími, zvyky a obyčeji. V tuto posvátnou dobu se zjišťoval osud, nahlíželo se do budoucnosti, ba dalo se na ni i zapůsobit. Štědrý večer v některých rodinách v Poličce se slavil podle starého zvyku majícího svůj ustálený ráz. Především se dodržoval přísný půst s újmou až do štědrovečerní večeře, a proto se v poledne pojedla jenom zelňačka, a mnohdy ani ta nebyla, a tak se čekalo až na večeři, která při vší bídě po celý rok byla honosná. Byla to večeře symbolická - odraz života: co dal les, co dalo pole, co dal sad a v mnohých rodinách se místo ubrusu na stůl rozprostřela tzv. rozsívka - tkanina, ve které se nosilo zrní při rozsívání. Samotná večeře začala modlitbou, po které jedla polévka houbová nebo hrachová jako první jídlo bohatého jídelníčku, skládajícího se z devíti chodů. Po polévce následoval hrách se zelím. Dalším pokrmem byl staročeský kuba a po něm švestková omáčka, po které se dostal na řadu závin. Šestým chodem jídelníčku byla muzika, po muzice se dostalo na mléčná jídla (nákypy) a také nesmělo být zapomenuto na med, kterým se však zpravidla sladila kaše. Nakonec přišla na řadu vánočka. Při všech těchto pochoutkách se nesmělo zapomenout na chléb, který nás po celý rok živí. Po dobu slavnostní hostiny nesměla hospodyně vstát od stolu a také pes a kočka museli zůstat ve světnici. Pro štěstí se dávaly pod talíře peníze a pod stolem nesměla chybět ošatka s obilím, aby byla úroda. Kolem stolu se omotal řetěz jako symbol zdraví. Nezastupitelnou roli měl při této večeři hrách – symbol hojnosti. A v těchto slavnostních chvílích se nesmělo zapomínat na zvířectvo ve chlévě, které muselo dostat svoji vánočku a slepice hrách. I zde se nahlíželo do budoucnosti prostřednictvím jablek, ořechů apod., bude-li nastávající rok úspěšný a budou-li stolovníci živi a zdrávi. A tuto sváteční atmosféru vždy neodmyslitelně doplňoval zpěv vánočních koled. HUDBA, ZPĚV A BESEDY KOLEM BETLÉMŮ K betlémům patřila také hudba. Jak zde bývalo zvykem, lidé si zpívali při každé práci a příležitosti, a to vždy písně, které byly příležitostné, doplňovaly podstatu ročního církevního období. A tak k Vánocům patří neodmyslitelně koledy. Bývalo tomu dříve a je tomu tak i dnes. Vzpomínám, jak můj děda Karel Andrle (1887 - 1970) vždy o Vánocích vytáhl svůj zápisník, celý popsaný koledami, a jednu po druhé přezpívával. Betlém byl jakýmsi „oltářem rodiny“. U něho se scházela rodina, příbuzní a známí. Zvláště betlemáře betlémy pojily nezvykle pevnými pouty, vzájemně se navštěvovali a vedli u nich nekonečné debaty. Atmosféru vánoční doby, jak ji snad prožíval v Poličce rodák Bohuslav Martinů, jehož 130. výročí narození si letos 8. prosince připomínáme, se pokouší evokovat básník Miloslav Bureš ve svém Špalíčku z jasanu: „Později obdivoval Bohuslav Martinů dovednou práci poličských řezbářů, kteří prosluli svými betlémy. Figurky králů, pastevců a ostatních, kteří kráčeli k jesličkám, měly obvykle podobu sousedů. Poličské betlémy byly známé široko daleko pro svou výtvarnost a poezii. A právě kolem těchto betlémů se po večerech zpívávaly nejen náboženské, ale i světské písně, které odpovídaly náladě a prostředí. Zpěv doprovázely obvykle housle s kytarou nebo harmonika. Martinů znal tyto besedy kolem betlémů a znal mnoho písní, které se tu zpívaly.“ REFLEXY BETLÉMŮ V TVORBĚ B. MARTINŮ Bureš ovšem vychází, pokud jde o Martinů, spíše jen z předpokladů, i když snad oprávněných, nikoliv však z jednoznačně doložených a prokázaných faktů; jeho přístup je přístupem básníka a vypravěče příběhů, nikoliv přístupem historika. Daleko cennější a průkaznější svědectví o skladatelově vztahu k poličské betlemářské tradici přináší proto samo jevištní dílo Martinů: čtyřdílné scénické pásmo Koleda (Polička 1917), z níž se dochovalo pouze libreto. 2. obraz Koledy se přímo jmenuje Jesličky s postavami téměř shodnými s figurami betlémů. Neméně silně vypovídá o působivosti poličské betlemářské inspirace i Narození Páně, třetí hra z čtyřdílného operního cyklu Hry o Marii; dokončena byla v Paříži v roce 1934. V úvodní poznámce klavírního výtahu Narození Páně (jeho rukopis je uložen v archivu poličského Památníku B. Martinů) skladatel požaduje: „Scéna. Betlém - uprostřed jesličky. (...) Celá atmosféra hry je klidná, volná, gesta atd., spíše statická.“ Sotva náhodou opatřil Martinů své Narození Páně podtitulem „Pastorale v 1. jednání“, ponechává však na režii, jakým zástupem vybaví a zalidní scénu; v každém případě tvoří závěr hry jásavé sbory, jež lze - a také se tak někdy děje - kostýmovat podle vzoru betlémských lidových figur a zakomponovat do scény i tři krále, jež Martinů v přehledu postav výslovně neuvádí. Ovšem andělé, kteří mají v závěru sestoupit až k jesličkám, jsou ve hře povinní, i když nemají sólové pěvecké role. - Koledu a Narození Páně spojuje nejen betlémský motiv jesliček, ale i okolnost, že oba tyto jevištní kusy jsou založeny na montáži folklórních textů, a že tedy autorem jejich libret je sám Martinů. VÁNOČNÍ HRA BŮH „LÁSKA“ V JESLIČKÁCH Kromě výtvarných zpodobnění biblického motivu Kristova narození se v některých oblastech vyskytuje také jeho folklórní či semifolklórní, insitní divadelní ztvárnění. Zásluhou již zmíněné lidové spisovatelky a spoluautorky Andrlíko-Friedlova betlému, Terezie Andrlíkové*), má i Polička svoji vánoční hru - „ojedinělý zjev v kulturních dějinách Poličky“, jak ji nazval P. Al. St. Novák**). Její autorka trpěla od narození křivicí. Co jí však scházelo na těle, to jí přebývalo bohatě na duchu. Terezie byla duch poetický a tvůrčí. Milovala velice Danta a vlastní rukou opsala si celou Božskou komedii, kterou si nechala svázat do tří svazků. Skládala básně a napsala i vánoční hru Bůh „láska“ v jesličkách, která byla vytištěna roku 1905 nákladem Papežské tiskárny benediktinů rajhradských. Tato vánoční hra se zpěvy, které jsou také jejím dílem (děj se odehrává v blízkosti města Betléma), obsahuje pět jednání s předehrou a na její herecké obsazení je třeba nejméně třiceti osob. Inspirace poličskou betlemářskou kulturou je zde zjevná zejména v posledním dějství hry. *) lidová umělkyně a spisovatelka (1863-1921) **) katolický kněz a spisovatel (1891 – 1968); v Poličce působil jako kaplan a administrátor v letech 1917 – 1924, se živě zajímal o život a tradice zdejšího lidu. Psal básně, divadelní hry z minulosti města, povídky. Zajímal se také o poličské betlémy a mnohé z jejich historie zaznamenal. Dopisoval do Lidových listů. Pseudonym Roman Petrovický, kterým některá svá díla podepisoval, si dal podle svého rodiště Petrovice u Lanškrouna, kde je také pochován Jeho poslední působiště byly Nasvrky. Zde napsal mimo jiné Jak Nasavrčtí čerta napálili a báseň o tamním kaštanovém sadu „O Kaštance“.
Autor: Miroslav Andrle Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2020
Předchozí článek: Mechanický betlém se po půlstoletí vrací do Svitav Následující článek: Kolem Moravské Sázavy Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
