Pardubice : Sdružení přátel Pardubického kraje

Kolem Moravské Sázavy

Sázavské údolí pod Nepomuky. Foto autor

26.02.2021 Převážná část našeho kraje je odvodňována Labem do Severního moře, východní okraje však náležejí už do povodí řeky Moravy v úmoří Černého moře. Prvním větším pravým přítokem Moravy je Moravská Sázava a není bez zajímavosti, že obě v podstatě už moravské řeky pramení na území Pardubického kraje – Morava na Králickém Sněžníku a Moravská Sázava na Bukové hoře.
Moravská Sázava jistě není v širší veřejnosti tak známá jako její česká jmenovkyně – řeka Sázava – ale i její údolí patří k velice půvabným částem naší krajiny. Při jejím asi 55 km dlouhém toku na zvlněném rozmezí Orlických hor, Podorlicka a Zábřežské vrchoviny najdeme řadu turisticky pozoruhodných míst i romantických zákoutí.

Pod Bukovou horou
Za bližší poznání stojí už pramenná partie v jihovýchodním cípu Orlických hor, oficiálně zvaném Bukovohorská hornatina. Pojmenování dostala podle Bukové hory (958 m), na jejímž jihozápadním temeni se voda sbírá v mokřinách a několika pramenných pánvičkách. Nejvyšší a tedy i hlavní pramen je v 810 m n. m. a lze k němu přijít po lesní cestě, vybíhající vpravo od modře značené trasy z Výprachtic nad rozcestím U palouku. Označený pramen je asi 150 m vpravo.
Nedaleké svahy nad Čenkovicemi a Červenou Vodou (respektive Mlýnickým Dvorem) ožívají díky sjezdovkám zejména v zimních měsících, ale mimo lyžařskou sezónu jde o místa většinou zcela poklidná. Ve vrcholové partii Bukové hory najdeme zbytek bukového lesa a několik rulových skal, z horních okrajů sjezdovek se otevírají pěkné výhledy do širokého okolí. „Čenkovické“ straně dominuje protilehlý Suchý vrch s pásmy Orlických a Bystřických hor, částečně i Králického Sněžníku, za jasných obzorů se objeví i Krkonoše. Na „červenovodské straně“ je přes Králickou brázdu vidět daleko na výběžky Jeřábské vrchoviny, Hedečských kopců a Zábřežské vrchoviny. Za zmínku stojí, že z tohoto místa nedaleko od pramene je vidět i k partii už poněkud vzdálenější, kde Moravská Sázava má svoji „konečnou“, tedy kde vlévá do Moravy. Dá se přibližně lokalizovat podle bělavé stěny vápencového lomu u Vítošova na Zábřežsku, od které je soutok na okraji Hornomoravského úvalu vzdálený asi 2 km.
Od prameniště bystřina stéká strmým lesním svahem Bukové hory a posléze – už provázena modrým turistickým značením – se ponoří do hlubokého zářezu mezi hřbety Výprachtického vrchu a Hoblovny. Mezi rulovými skalisky protéká krátkou soutěskou a pak v délce asi 3 km protne podhorskou obec Výprachtice.

Za romantikou Sázavského údolí
Asi nejpůvabnější úsek při toku Moravské Sázavy najdeme mezi Výprachticemi a Albrechticemi. Často se mu říká Sázavské údolí a v délce asi 5,5 km jím prochází modře značená cesta s informačními tabulemi naučné stezky. Vede tudy i oblíbená a hojně využívaná cyklostezka. Ráz převážně zalesněného údolí se v průběhu roku značně mění a už před časem bylo toto území zcela oprávněně navrženo k vyhlášení za přírodní park. Na jaře břehy bystřiny a mokřinová niva zbělají kobercem bledulí, v létě některé partie ožívají díky dětským táborům a na podzim se smíšené porosty na stráních změní v pestrou paletu barev. V zimě však jde o místa převážně opuštěná.
Údolí nabízí řadu zajímavých míst. Například pod Výprachticemi se Moravská Sázava vyhýbá ostrohu Na zámku s drobnými stopami po dávném tvrzišti z přelomu 13. a 14. století. Mnohem mladší pohnutou minulost má za sebou blízká pila, která se za okupace stala místem protifašistického odboje, vedeného tehdejším majitelem Josefem Hrabáčkem. V těchto místech ústí k levému břehu největší přítok na horním toku, zvaný Sázavka či Heřmanický potok, odvodňující nejjižnější výběžky Orlických hor v okolí Rýdrovic, Horních a Dolních Heřmanice. Opačný, pravý svah Sázavského údolí pak zvýrazňuje k jihu obrácená Sluneční stráň, zatímco od levého břehu se postupně zvedá rozložité návrší Varta (620 m), náležející už Zábřežské vrchovině.
K nejhezčím partiím Sázavského údolí patří prostřední část, zejména v blízkosti tzv. železného mostku pod osadou Halda (při silnici z Nepomuků do Výprachtic), v okolí někdejšího rulového lomu a také v místě, kde se říčka vine dvojitým údolním meandrem. Šíji prvního z nich zvýrazňuje nad pravým břehem ostroh přiléhavě zvaný Kozí hřbet. V nejužším místě je skutečně hrbolatým rulovým hřebínkem, což platí i pro „zubatou“ protilehlou šíji Na zubech, spadající k levému břehu strmými skalními srázy. Při troše štěstí lze ve zdejších říčních naplaveninách „narýžovat“ temně rudá zrnka nerostu granátu, jednomu z levých bočních zářezů se dokonce říká Granátové údolí. K pozůstatkům po těžbě, případně zpracování nerostných surovin patří krátká štola v areálu někdejšího lomu i název místa s nynějším rozcestníkem U drtiče.

Pod vyhlídkovým Lázkem
Blíže k Albrechticím se Moravská Sázava už zařezává do opuk křídového stáří, jejichž bělavé výchozy tu a tam provázejí nárazové břehy. Do hlavního údolí zde ústí dvě výrazné levé pobočky. Rozvětvenější, zvanou Uhelná dolinka, se proplétá žlutě značená cesta na nedaleký vyhlídkový vrch Lázek (714 m), který je nejvyšším místem Zábřežské vrchoviny. Název druhého údolí – Důl umučených – mnohé napovídá o ponuré minulosti tohoto místa během třicetileté války, ke které se váže i název návrší Švédské šance (655 m ) se zbytky valů při silnici č. 43 z Lanškrouna do Štítů.
V blízkosti Lanškrouna se Moravská Sázava proplétá táhlými, na sebe navazujícími obcemi Albrechtice, Sázava a Žichlínek. Při soutoku s Lukovským potokem byl před časem zřízen největší suchý poldr (166 ha) na našem území, a to pro ochranu níže položených obcí a měst (včetně Zábřehu, Litovle a Olomouce) před stoletou povodní. U Třebařova a Krasíkova Moravská Sázava obtáčí ostroh se zříceninou někdejšího kláštera Koruna pod stejnojmennou obcí. Augustiánský klášter, původně zvaný Corona sanctae Mariae (Koruna sv. Marie), byl založen ve druhé polovině 13. století a zanikl po třech stoletích během luteránské reformace.
Pod Krasíkovem Moravská Sázava přijímá větší levý přítok Hraniční potok, jehož pojmenování svědčí o tom, že jej místy provází historická hranice Čech a Moravy. I při tomto potoku najdeme řadu zajímavých míst. Údolní niva proslula především bohatým výskytem bledule jarní (např. v už „letité“ přírodní rezervaci V dole), spodní úsek údolí vyplňuje obec Tatenice s dominující věží barokního kostela sv. Jana Křtitele a účelově využívaným zámkem, zdobeným působivým psaníčkovým sgrafitem.

Mezi údolními stráněmi u Hoštejna
Moravská Sázava se pod Krasíkovem a Tatenicemi noří do dalšího hlubokého údolí, kde řeka opouští území našeho kraje. Tento údolní úsek je významný zejména komunikačně, protože jím prochází železniční koridor z České Třebové na střední a severní Moravu, vedou tudy též silnice a cyklostezky. Strmé a převážně zalesněné údolní stráně byly částečně zahrnuty do území přírodního parku Březná, pojmenovaného podle nejvydatnějšího levého přítoku s vyústěním poblíž Hoštejna. Už při pohledu z vlaku této působivé údolní scenérii dominuje návrší, zvýrazněné štíhlým monolitem – pískovcovým jehlanem, umístěným zde v roce 1847 na počest dokončení železniční dráhy z Prahy do Olomouce. Kdysi tam stál hrad Hohenstein, který dal místu pojmenování, ale z něhož se zachovaly už jen skromné zbytky zdiva, příkopy a valy. Z obce tam lze vystoupit po krátké stezce a od pamětního jehlanu jistě oceníme pěkný výhled, který se odtud otevírá nejen do přilehlých údolí Moravské Sázavy, Březné a Kosovského potoka, ale i na okolní členité svahy Zábřežské vrchoviny.

Na prahu rovinaté Hané
Malebný ráz s řadou zajímavých míst má údolí Moravské Sázavy až do blízkosti Zábřehu. Půvabné zákoutí tam například vytváří Hněvkovský rybník, poblíž současné železniční tratě byl před obcí Lupěné ponechán krátký úsek původní železnice, sloužící jako volně přístupný skanzen. Moravská Sázava v obci Nemile přijímá poslední levou pobočku ze Zábřežské vrchoviny – potok Nemilku, vzdutou stejnojmennou údolní nádrží, protne jižní část města Zábřehu a pak už vtéká do rovinaté krajiny na prahu Hané. Tam také už má svoji „konečnou“, protože asi 1,5 km severovýchodně od obce Zvole ústí zprava do řeky Moravy. Soutok obou toků se skrývá v hustém břehovém porostu a ze Zvole (s dominujícím kostelem Neposkvrněného početí panny Marie) nebo sousedního Rajce je tam přístup po neznačené a nepříliš zřetelné polní cestě.

Autor: Jan Vítek
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2020