Sdružení přátel Pardubického kraje

Svitavskou pahorkatinou kolem Památníku včelích matek k jednomu z pramenů Svitavy

Památník včelích matek. Foto autor

16.07.2018 Před pár léty jsem v knize Václava Cílka „Krajiny domova – Chodit, hledat a dívat se“ četl větu od ilustrátorky knihy Renaty Fučíkové: „Některé děje a příběhy, které formovaly náš domov, dnes už na vlastní oči neuvidíme.“ Turisté z Klubu přátel Pardubicka chodí pravidelně každou neděli na společnou vycházku, aby se mohli kolem sebe dívat, kochat se krásou přírody, hledat a obdivovat pamětihodnosti viditelné, ale také nacházet příběhy a souvislosti z časů minulých, které jsou dnes již více méně neviditelné a pozapomenuté. Příspěvek o našem putování malebnou Svitavskou pahorkatinou by měl přinést i pár slov k dějům, které by neměly upadnout v zapomnění.

Na vycházku „K jednomu z pramenů Svitavy“ se turisté z Klubu přátel Pardubicka vydali první květnovou neděli loňského roku. Výchozím místem byla vlaková stanice Opatov. Obec Opatov leží přibližně uprostřed cesty mezi Českou Třebovou a Svitavami, existuje však díky městu Litomyšli. Jméno osady Opatov, německy Abtsdorf, latinsky Abbatis Villa naznačuje, že za jejím založením stál opat. Osada byla založena někdy v letech 1247 až 1248 jako kolonizační obec s osadníky německého původu opatem Hermanem z nově založeného augustiniánského kláštera v Litomyšli. Až do doby poválečné se jednalo o převážně německou obec. Po válce bylo německé obyvatelstvo odsunuto. První písemně doložená zmínka o obci s latinským názvem Abbatis Villa pochází z roku 1347. V centru obce stojí asi nejvýznamnější památka, farní chrám svatého Antonína Poustevníka. Byl založený v první polovině 13. století, věž v základech románská byla postavena již kolem roku 1240. Kněžiště kostela je gotické z 1. poloviny 14. století. Za vlády Karla IV. byl Opatov v roce 1364 povýšen na městečko a obdržel znak. Z dané doby se zachovala farní pečeť s nápisem S. Antony Abbatis Villa Ecclesia. Tato pečeť unikátní svým neobvyklým osmihranným tvarem je uschována ve státním archivu. Ve 14. století bylo v okolí vybudováno několik rybníků. Největší rybník má rozlohu 96 ha, jmenuje se Hvězda. Jméno je odvozeno od šlechtického znaku Alberta ze Šternberka, litomyšlského biskupa. V době vlády Rudolfa II byla v obci někdy v letech 1595 až 1596 zřízena dvoutřídní škola. Za třicetileté války (1618 – 1648) byla část obce vypálena a vydrancována. V roce 1760 propůjčila císařovna Marie Terezie městysi Opatov právo na konání výročních trhů na zboží lněné a vlněné. Na přelomu 18. a 19. století měl Opatov panský pivovar, 2 mlýny, panský statek, dům pro panské úředníky, myslivnu, palírnu, hospodu, poštu a školu rozšířenou na 5 tříd. Po Litomyšli to byla tehdy největší obec v kraji. Největší a nejznámější přírodní zajímavostí Opatova, která stojí za návštěvu, je přírodní rezervace Králova zahrada, založená roku 1994. Královu zahradu každé jaro zdobí tisíce a tisíce bledulí jarních (Leucojum vernum). Rozkvetlé bledule tvoří doslova bílé květinové koberce. Vydávat se za nimi hlouběji do lesů nelze doporučit. Nejen proto, že by mohla být pošlapána spousta těchto chráněných rostlin. Druhým důvodem je nebezpečí, že zvláště na jaře a v období dešťů bývá v rezervaci půda velmi podmáčená a bažinatá, a bylo by možné v ní snadno uvíznout. V obci Opatov byl uskutečněn pravděpodobně jeden z nejvýznamnějších paleontologických nálezů. V roce 1843 započala stavba železnice z Brna do České Třebové. Železniční stanice Opatov byla napojena na trasu Praha - Brno a uvedena do provozu v roce 1846. Při opravě železniční trati u Opatova v roce 1852 byly v jílu, „…skrze, nějž jest železnice prokopána…“ nalezeny ostatky kostry mláděte ohromného savce, chybně určeného jako Deinotherium giganteum. Pozdější výzkumy upřesnily, že se jednalo o chobotnatce druhu Deinotherium levius. O rok později stavbu postihl sesuv půdy a odhalily se další části kostry. Pozůstatky tohoto savce jsou uloženy v pražském Národním muzeu. Jméno Deinotherium lze chápat jako „strašné zvíře“. Jedná se o vyhynulý rod velkého chobotnatce příbuzného slonu. Slonu se podobalo, bylo však větší, dosahovalo výšky přes 4 metry a hmotnost mohla přesáhnout 13 tun. Kly mělo na rozdíl od všech ostatních chobotnatců zahnuté dolů. O životě v Opatově se lze dočíst v knize „Mohyla“ českého spisovatele a kněze Jakuba Demla (20.8.1878–10.2.1961). Jeho dědeček, Jan Deml, byl původem Němec z Opatova, který odešel na Moravu. Spisovatel v jedné z kapitol své knihy popisuje, jak se s Pavlou Kyticovou a bratrem Antonínem vypravili do Opatova, aby nalezli dědův rodný domek. Kousek od nádraží jsme míjeli rybník Vidlák, o chvíli později Černý rybník a cestou po hrázi rybníka Sychrovec jsme došli do obce Opatovec (německy Überdörfel). Obec leží východně od Opatova v lehce zvlněné kopcovité krajině Svitavské pahorkatiny v nadmořské výšce 438 m. Nachází se na evropském rozvodí Černého a Severního moře. Díky návětrné poloze se obci někdy říká „Malá Sibiř“. Dějiny obce jsou poměrně dlouhé a jsou neodmyslitelně spojeny s historií Opatova. Obec byla založena na panské půdě kolem roku 1697. Nejstarší jádro bylo kolonizováno premonstrátským klášterem v Litomyšli. Za panství Kostků z Postupic byla v 16. století značně rozšířena rybniční soustava ze století 14. Dominantou obce je pozdně barokní kaple sv. Václava z roku 1850. Druhým kostelem v obci - v osadě Košíře je kostel Narození Panny Marie z roku 1793 s farou se hřbitovem přiznanou 1859. Osídlena byla převážně obyvatelstvem německé národnosti. V roce 1945 byli občané německé národnosti odsunuti a obec byla osídlena novými obyvateli z oblasti Vysočiny a z okolních okresů. V roce 1975 došlo ke sloučení obce s městem Svitavy, v roce 1991 se obec opět osamostatnila. K obci Opatovec se váže příběh skautů od Pardubic. Po skončení II. světové války zůstalo na polích mnoho obilí, které hrstka nových osídlenců, kteří postupně nahrazovali odsunuté německé rolníky, nemohla sama stihnout sklidit. V létě roku 1945 přijela do Opatovce se svými vedoucími velká skupina hochů ve věku 13 až 16 let. Byli to skauti z několika oddílů obnoveného Junáka z Rosic nad Labem, kteří uposlechli výzvu pražského vedení československého Junáka k pomoci při sklizni obilí. Brigádníci byli vybráni z několika rosických oddílů. Brigádnická pomoc trvala 14 dní, jednalo se o intenzivní práci v zemědělství. V té době byl obnovován normální život a chod společnosti. Podobné dobrovolné akce byly výrazem tehdejšího všeobecného nadšení obyvatelstva, které se začínalo pozvedat a oklepávat z válečných útrap. Snahou bylo obnovit co nejrychleji chod republiky. Danou situaci, nadšení nejen mládeže charakterizoval i pokřik junácké družiny Ledňáčků: „Hurá, hurá na práci, rosičtí jsme Ledňáčci. My se práce nebojíme, v každém boji zvítězíme. Hurá, hurá, hurá!“ Nových osídlenců bylo málo, zatím byly osídleny 3 až 4 statky. Skautů přijelo asi 40. Každému sedlákovi bylo tedy přiděleno na pomoc 10 chlapců. Vrcholil červenec, bylo to uprostřed prázdnin. Stanů měli málo, v nich spali vybraní mladší junáci. Většina starších junáků spala po stodolách na slámě, v noci tam často běhaly myši. Práce u zemědělců byla pouze za skromnou stravu. Ke snídani měli junáci většinou hrnek mléka s krajícem chleba. Oběd představoval ohromný krajíc chleba odříznutý z ohromného bochníku chleba namazaný sádlem se škvarky a bílá káva. Večeře byla podobná. Chléb si pekli sedláci sami. Občas byla polévka ze slepice, jindy smažená vajíčka. Na přípravu jídla nebylo moc času, každá ruka byla potřeba na žních při sklizni. Prvořadým úkolem bylo sklidit úrodu co nejrychleji s minimálními ztrátami. Práce byla od brzkého rána a končila pozdě, doslova „dokud to šlo“. Sklízela se pšenice. V té době se na venkově pracovalo postaru, sekačky tahali koně. Skauti dělali snopy a ty skládali do mandelů, aby obilí i sláma doschly. Po uschnutí byly snopy sváženy do stodoly, aby se obilí vymlátilo. Na statku se používala mlátička poháněná dieselovým motorem pomocí řemenového převodu. Díky pomoci junáků se úrody zachránilo hodně. Další prací skautů bylo sekání dříví, aby zemědělci měli čím topit a aby nebyli zdržováni od důležitějších prací na polích při sklizni. Skauti ostatně pomáhali i při veřejných pracích v místě bydliště. Např. pomáhali s tělocvičnou pro Sokol, pomáhali i s vykládáním železničních vagónů, peníze za práci šly na stavbu sokolovny v Rosicích nad Labem. Jeden ze skautíků, kteří tehdy v Opatovci pomáhali, je i členem turistického oddílu Klubu přátel Pardubicka, který se vycházky zúčastnil. Vzpomíná: „Do vesnice jsme vpochodovali v útvaru, oblečeni do skautských stejnokrojů s batohy na zádech a tyčemi na ramenou. Tyče byly asi 150 cm dlouhé a sloužily ke stavbě stanů, popřípadě ke zhotovení nosítek apod. Součástí stejnokroje byla válečná kořist – košile Rommelovy africké armády, které oddílu daroval Národní výbor z Rosic nad Labem. Místo skautských klobouků, které byly v té době velkou vzácností, jsme měli tropické přilby, pocházející také z výstroje africké armády. Kolem krku jsme měli modré šátky s červeným lemem a červeným sluníčkem uprostřed. Asi na nás byla zajímavá podívaná, dosud neodsunutí starci nám salutovali, vidím to jako dnes.“ A vzpomíná dále: „Jednou, před bouřkou, se strašně spěchalo. Všechno se ve chvatu nakládalo na žebřiňák, aby se úroda stihla před deštěm odvézt do stodoly pod střechu.“ Během volných chvil, většinou k večeru, se po celodenní práci chodili skauti projít do blízkého lesa, kde objevili naskládané letecké pumy. Do teď jsou v tamních lesích, směrem od Opatova k České Třebové, vidět obrovské krátery po jejich tehdejší likvidaci pyrotechniky. Z osady Košíře jsme pokračovali kolem rybníka Pařez přes osadu Starý Valdek, která je součástí obce Opatovec. Za osadou jsme se napojili na modrou turistickou značku, přešli jsme silnici E442 a přes Mikulečský potok napájející rybník Pařez. Pohodlnou lesní cestou jsme došli k palouku s Památníkem včelích matek. V roce 2014 byl na zbytku původní louky, v místě prvorepublikové chovatelské stanice včelích matek, vystavěn dřevěný altán s rumpálovou studnou připomínající včelí úl. Autorem Památníku je Ing. arch. Roman Svojanovský, stavbu atypického turistického objektu realizovalo tesařství Zahálka. Palouk je nyní upraven a doplněn o exponáty historických úlů. Najdeme zde slaměný úl zvaný košnice, zadovák se zadním přístupem do úlu, horizontální úl zvaný ležan, klát vyrobený z ručně dlabaných kmenů. Nechybí ani moderní nástavkový úl. Součástí Památníku je opravený pískovcový kámen s těžko čitelným nápisem, který zde byl vztyčen v roce 1932 jako výsledek spolupráce včelařů z okolí Svitav. Na kameni byla uvedena jména významných členů místního včelařského spolku a věnování Franzi Thomasovi, řediteli odborné školy tkalcovské a učiteli na odborné škole pro ženská povolání, který je v daném textu označen jako vedoucí stanice. Kámen je svědectvím o významu lokality a o hlubokém vztahu tehdejších včelařů ke své činnosti. Připomeňme si, že původní oplozovací stanice byla vybudována na počátku 20. století německými včelaři. V minulosti zde stával dřevěný včelín, v jehož okolí umisťovali včelaři malé chovné úlky – oplodňáčky – s novými, doposud neoplozenými včelími matkami. Včelí matka, často nazývána královnou, je včelí samička, která je schopná oplodnění a následného kladení vajíček. Vyvíjí se ze stejného vajíčka jako včela dělnice, ale díky speciální stravě – mateří kašičce a buňce, ve které vyrůstá – matečníku, dojde k plnému vývinu pohlavních orgánů (u dělnice zůstanou zakrnělé). Matka je v jednom úle jedna, pouze ve vyjimečných případech může být dané pravidlo dočasně porušeno. Hlavním úkolem matky je zajištění reprodukce včelstva. Klade vajíčka, ze kterých se líhnou dělnice a trubci, popřípadě nové matky. Dalším úkolem je zajištění soudržnosti celého společenství a to díky vonné látce, kterou vylučuje – mateřskému feromonu. Královna se páří ve vzduchu během tzv. snubního proletu se včelími samečky – trubci – v lokalitách, kterým se říká trubčí shromaždiště. Na tato místa se slétají trubci ze širokého okolí. Matka se páří pouze jednou za život a poté již jen klade vajíčka. Dožívá se až 5 let. Kladení vajíček je nejintenzivnější zhruba první tři roky. Proto ji včelaři záměrně mění, aby zachovali dostatečnou sílu celého včelstva. Včelstvo si umí v případě potřeby (výměna staré, nahrazení poškozené, příprava na rojení) novou matku vychovat samo. Chybějící nebo nekvalitní matku může včelař sám nahradit novou, uměle vychovanou tak, že ji do úlu přidá. Přidání matky není vždy jisté, včely ji nemusí přijmout. Matky lze uměle odchovat způsobem, který napodobuje přirozený proces. Malé larvičky, ze kterých by se měly vylíhnout včely dělnice, se ručně přemístí do uměle vyrobených matečníků a ty se opět vrátí do úlu. Dělnice se o tyto matečníky začnou starat, jako to obvykle dělají, a včelař je tak může před vylíhnutím odebrat a využít podle potřeby. Oplozovací stanice slouží k zajištění kvalitního oplození včelích matek. Stanice byly zřizovány v místech dostatečně vzdálených od ostatních včelstev. Aby se docílilo požadovaného genetického původu a tak požadované kvality následného potomstva, nemůže se jednat o volné páření na trubčím shromaždišti, ale matka se musí nechat oplodnit spermatem od trubců, kteří jsou chováni k danému účelu v uzavřeném prostoru. V takové lokalitě potom lze zajistit výskyt trubců jen známého genetického původu. Uvědomme si, že v současné hustě zavčelené krajině České republiky není jednoduché takováto místa najít. Proto se dnes úl většinou umísťuje do voliéry. Altán nám posloužil ke krátkému odpočinku a občerstvení z vlastních zásob, po krátké přestávce jsme pokračovali po cestě značené modrou turistickou značkou a asi po půl kilometru jsme odbočili vlevo na naučnou stezku K pramenům Svitavy. V lese zvaném U Pískoviště jsme se pokochali pohledem na hladinu jezírka, vzniklého v lomu po dřívější těžbě písku. V tomto lomu, stejně tak jako v okolním lese, je hladina spodní vody dostatečně vysoko, aby došlo k zatopení bývalých těžebních prostor. Písník protíná malebná lávka. Daná lokalita je dostatečně různorodá, takže se v ní daří relativně vyjimečným rostlinným a živočišným druhům. Vodní rostliny zastupuje např. hmyzožravá bublinatka jižní (Utricularia australis) s citrónově žlutým květem, kvetoucím od června do září. Dále nápadná rostlina se vzplývavými listy, které pokrývají hladinu – rdest vzplývavý (Potamogeton natans). Na okraji lesa, nad strmými břehy, lze nalézt hruštičku menší (Pyrola minor) s hroznovým květenstvím o deseti až patnácti bílých nebo narůžovělých květech a hruštici jednostrannou (Orthlia sekunda), která kvete od června do července také květenstvím ve formě hroznu o patnácti až pětadvaceti zelenobílých květech. Obě rostliny patří mezi ohrožené druhy. Vodní plocha je poměrně malá, přesto jsme na hladině mohli vidět několik kachen divokých. Údajně na písník občas zalétne lovit rybky volavka popelavá nebo ledňáček říční. Po krátké návštěvě zatopeného lomu jsme se vraceli stejnou cestou zpět k rozcestí a dále jsme pokračovali po naučné stezce s názvem „K pramenům Svitavy“ k jezírku vytvořenému jedním z pramenů Svitavy a k samotnému prameni nacházejícímu se východně od obce Javorník. Připomeňme si, že řeka Svitava se utváří z několika pramenů, proto je vhodnější hovořit o pramenné oblasti této řeky. Poznamenejme, že řeka se po asi 95 km vlévá pod Brnem do řeky Svratky. Následující zajímavosti o řece jsou přepsány z informační tabule u jezírka nedaleko pramene. ● První zmínku o řece Svitavě najdeme již v Kosmově kronice. Podle ní v roce 981 tvořila Svitava východní hranici knížectví Slavníkova. ● Nedaleko největšího jezírka se nachází jeden z pramenů, nad nímž najdeme pískovcový balvan, ke kterému se váže pověst. Tento tzv. „Pekelný kámen“ byl podle ní svědkem lásky rytířovy dcery Jitky a Kuneše z Ostrého Kamene. Dívčin otec lásce nepřál a oštěpem, namířeným proti srdci Kuneše, zasáhl však Jitku, která svým tělem mladého jinocha kryla. ● Jezírko, ke kterému přitéká jeden z pramenů Svitavy, se již v meziválečném období stalo oblíbeným cílem svitavských občanů, kteří zde vysázeli rostliny jako například již vymizelý řezan pilolistý (Stratiotes aloides) a patrně i ďáblík bahenní (Calla palustris). V malém jezírku u lesní cesty se ďáblíku bahennímu z čeledi arónovitých zjevně daří. Jedná se o vytrvalou až 30 cm vysokou bylinu s válcovitým oddenkem plazícím se v bahně. Listy jsou dlouze řapíkaté, čepel okrouhle srdčitá, krátce zašpičatělá. Květenství je palice umístěná na bezlisté lodyze, která je obklopena neuzavřeným, podlouhle zašpičatělým toulcem, uvnitř bílým, na rubu zeleným. Toulec je nejčastěji 3 - 8 cm dlouhý. Rostlina kvete nejčastěji od května do července. Plody jsou vícesemenné, sytě červené bobule. Fialová semena jsou uložena v lepkavé, průsvitné, rosolovité hmotě. Rostlina je jedovatá a ve volné přírodě chráněná. Z dalších rostlin se zde hojně vyskytuje rákos obecný (Phragmites australis) , zevar vzpřímený (Sparganium erectum) nebo skřípina lesní (Scirpus sylvaticus). Dříve se zde vyskytovala i masožravá bublinatka (Utricularia), která se tu však neudržela. Ale najdeme ji v již dříve navštíveném zatopeném lomu. V okolí lze také najít několik druhů ostřic, přesliček a dalších vlhkomilných rostlin. Od jezírka nacházejícího se nedaleko turistického odpočívadla jsme se vydali do mírného svahu po nezřetelné lesní pěšině k prameni, který je považován za historicky právoplatný pramen řeky Svitavy. Pramen o nepatrné vydatnosti vyvěrá pod pískovcovou skálou. Voda, která není pitná se hromadí v malém jezírku zvaném Ďáblova studánka nebo studánka Čertova, podle obličeje čerta, který je vytesán v kameni nad jezírkem. Bílé dno jezírka svědčí o přítomnosti sirnatých sloučenin. U studánky se odjakživa scházeli místní lidé. Nejspíš se na zde prováděly i tajemné rituály. Nad skálou prý v minulosti stával strážní hrad, který tento pramen hlídal stejně jako obchodní stezku, později nazvanou Trstenická. Po návratu k jezírku u turistického odpočívadla jsme pokračovali kolem rybníků Rosnička a Svitavského, napájených řekou Svitavou, do města Svitavy. Jméno města je odvozeno od názvu řeky, jejíž voda byla v dávné době tak čistá a průsvitná, že až zářila. Název řeky může být odvozen od slovanského slova „svítat“ – být světlý, průzračný, tedy řeka s průzračnou, čistou vodou. Jelikož řeka protéká krajinou obývanou od pravěku, je zde i druhá možnost. jak vysvětlit její název. Také nedaleko České Lípy je doložena říčka Svitava u stejnojmenné obce. Společným znakem je blízkost zemské hranice Čech se Saskem, zde Moravy s Čechami. Vysvětlení by potom mohly nabídnout předslovanské, keltské jazyky – velština si zachovala slovo „swydd“, které znamená „úřad, panství“, ve smyslu správní jednotky. Je možné, že název řeky by mohl pocházet ze „swydd-ava“ – tedy „hraniční řeka“, která odděluje dvě panství. Další možnost nabízí legenda o tom, že u pramenů řeky sloužili svou mši slovanští věrozvěstové Cyril a Metoděj a řeku „osvítili“ vírou. Připomeňme si pár zajímavostí z historie města. Svitavy leží na pomyslné hranici mezi Čechami a Moravou. V okolí města se zvedají vrcholky kopců Svitavské pahorkatiny. Město samotné je opředeno mnoha legendami. Např. na náměstí v místě kostela Navštívení Panny Marie prý v roce 891 sloužili mši soluňští bratři sv. Cyril a sv. Metoděj. Pravdou ovšem je, že v daném roce již nežili. Další pověst praví, že v dobách obléhání Svitav husity zbyla ve městě poslední kráva. Obyvatele napadlo vyhodit uříznutou hlavu zvířete přes hradby. Husité si pomysleli: „Proč měšťané tak zbytečně plýtvají masem? Jistě mají ještě velké zásoby jídla, takže je hned tak nevyhladovíme.“ Raději odtáhli s vojskem pryč a město přežilo. Tak se hlava skotu dostala do městského znaku. Zajímavostí je, že v podstatě stejná legenda, která vysvětluje původ svitavského městského znaku, se odehrává prakticky stejně za třicetileté války o dvě stě let později. Původní osada s kostelem sv. Jiljí byla založena na levém břehu nedaleko brodu na obchodní stezce v polovině 12. století premonstráty z Litomyšli. V polovině 13. století za úřadu biskupa Bruna ze Schauenburka (1205–1281, jako biskup olomoucký působil v letech 1245–1281) byla oblast kolonizována německy mluvícími osadníky. Tento biskup zároveň pověřil vestfálského šlechtice Helemberta von Thum založením města „Nových“ Svitav na pravém břehu řeky. Zájmy olomouckého biskupství a litomyšlského premonstrátského konventu se vyostřily do sporu, jenž byl rozhodnut 6. listopadu 1256 smírčí smlouvou. Město, v listinách někdy zvané oppidum, se stalo podřízené olomouckým biskupům. Dokument smlouvy se považuje za „zakládací listinu města Svitav“. Město bylo stavěno v protáhlém půdorysu s dlouhým ulicovým náměstím. V roce 1389 byly kolem města vystavěny kamenné hradby s baštami. Město a osada na druhém břehu postupně splynuly v jeden celek. Město bylo několikrát ničeno požáry, nejhorší požár byl v roce 1781, kdy bylo ohněm zničeno takřka celé město. 9. července 1929 město oficiálně navštívil president republiky Tomáš Garrigue Masaryk (7.3.1850–14.9.1937), který mimo jiné diskutoval i s německy mluvícím obyvatelstvem. V roce 1938 byly Svitavy přičleněny k Sudetům. V roce 1955 byly při stavbě domu na náměstí nalezeny tři dřevěné soudky stříbrných mincí o celkové hmotnosti přes 23 kg a celkovém počtu 4347 mincí, převážně z doby vlády Marie Terezie, Josefa II. a Františka I. Poklad byl pravděpodobně ukryt v roce 1830. V současné době je uložen v Moravském muzeu v Brně. V jižní části náměstí Míru se nachází historická budova Ottendorferova domu. Dům nechal postavit v letech 1891–1892 slavný rodák, newyorský občan a mecenáš Svitav Valentin Oswald Ottendorfer (12.2.1826–15.12.1900). Budovu navrhl americký architekt, pro rakouské normy ho upravil brněnský stavitel Germano Anderley (21.4.1845–31.10.1904). Dům sloužil jako velká veřejná lidová Ottendorferova knihovna a čítárna s koncertním sálem. Neplatilo se tam výpůjčné a čítárna byla bezplatnou službou. Dnes se v prostorách domu nalézá také Muzeum esperanta, které vlastní sběratelské kuriozity, např. časopis na ručním papíru z Japonska, knihu s osobním věnováním Jana Masaryka a mnohé další. Nejslavnějším svitavským rodákem je Oskar Schindler (28.4.1908-9.10.1974), který se dostal do povědomí lidí na celém světě. Byl synem drobného německého podnikatele Hanse Schindlera a jeho ženy Františky. Na konci II. světové války se zasloužil o záchranu 1200 pronásledovaných Židů. Schindlerův životní příběh se stal námětem románu australského spisovatele Thomase Michaela Keneallyho (7.10.1935, Homebush) „Schindlerova archa“ (1982), podle něhož byl natočen v roce 1993 film Stevena Allana Spielberga „Schindlerův seznam“. Při příležitosti slavnostního promítání předpremiéry filmu mu byla v jeho rodných Svitavách odhalena pamětní deska naproti jeho rodnému domu v Poličské ulici s českým a německým nápisem: „Nezapomenutelnému zachránci života 1200 pronásledovaných Židů“. Modrá turistická značka nás dovedla do východní části náměstí Míru, kde se nedaleko kostela Navštívení Panny Marie tyčí pískovcový sloup s mariánskou sochou obklopenou patrony města sv. Šebestiánem, sv. Rochusem, sv. Floriánem a sv. Janem Nepomuckým. V jeskyni pod sloupem se nachází socha sv. Rozálie. Poznamenejme, že původně románský kostel byl postaven kolem roku 1250. Později byl v průběhu mnoha let goticky upravován. Do dnešní barokní podoby byl přestavěn po velkém požáru města v roce 1781. Přestavbu řídil litomyšlský stavitel Matěj Rosa. Prošli jsme asi půl kilometru dlouhým svitavským náměstím Míru. Dále jsme pokračovali kolem moderního Multikulturního centra Fabrika, které se nachází nedaleko Komenského náměstí. Náměstí je více parkovištěm než kultivovaným náměstím. Za náměstím jsme přešli na levou stranu řeky Svitavy, do historicky nejstarší části města, a za mírného mrholení jsme došli do cíle naší vycházky na vlakovou stanici Svitavy. Nyní na turisty z Klubu přátel Pardubic čekala už jen cesta vlakem. Literatura Svoboda, J.: O původu názvů českých řek. - https://sites.google.com/site/bskotyz/home/jiri-svoboda/o-puavodu-nazvua-rek Půlpán, D.: Je to tur, kráva, nebo vůl? Svitavy netuší, které zvíře mají ve znaku. 17. října 2011 - https://pardubice.idnes.cz/

GPS souřadnice: 49.7882325N, 16.4528336E

Autor: Jan Žižka
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2018


Malebné zákoutí zatopeného písníku s lávkou. Foto autor
Pramen Svitavy – Ďáblova studánka. Foto autor






Předchozí článek: Panské historické hraniční kameny na Svitavsku a Ústeckoorlicku
Následující článek: Restaurování morového sloupu finišuje


Vytiskni stránku

Zpět na úvodní stránku




Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 2/2018 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Panské historické hranicní kameny na Svitavsku a Ústeckoorlicku
Židovský hrbitov a synagoga v Luži
Svitavskou pahorkatinou kolem památníku Vcelích matek
Chvaletická pahorkatina




Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Starobylý hřebčín v HEŘMANOVĚ MĚSTCI.

CHRUDIMSKO: Budova SLATIŇANSKÉHO hřebčína

ORLICKOÚSTECKO: Rozhledna na ANDRLOVĚ CHLUMU u Ústí nad Orlicí.

ORLICKOÚSTECKO: renesanční radnice uprostřed náměstí v LANŠKROUNĚ.

ORLICKOÚSTECKO: Zámek NOVÉ HRADY u Litomyšle.

SVITAVSKO: Zřícenina hradu CIMBURK z konce 13. století.

SVITAVSKO: Fontána na náměstí ve SVITAVÁCH.

PARDUBICKO: Symbolem PARDUBIC je Zelená brána z roku 1507 s věží vysokou 60 metrů-




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml