|
| |
|
Střípky z historie Pardubic - Pernštejnské období Pardubic
19.10.2019 Od roku 1491 Pardubice spravoval po následujících sedmdesát let rod s erbem zubří hlavy – Pernštejnové. Rod Pánů z Pernštejna byl moravským zemským rodem a zároveň jedním z nejvlivnějších rodů u nás. Velkou postavou tohoto šlechtického rodu byl bezesporu Vilém z Pernštejna. V dubnu 1490 zemřel uherský král Matyáš. Vilém z Pernštejna byl v té chvíli velkým politickým i finančním podporovatelem Vladislava Jagellonského jako kandidáta na český královský trůn. Vladislav po svém zvolení zůstal Vilémovi za tuto svou podporu vděčný a hned po svém zvolení ještě roku 1490 udělil Vilémovi z Pernštejna spolu s úřadem nejvyššího hofmistra království českého také právo na výplatu dvou panství – jihočeská Hluboká a východočeská Kunětická hora. Vilém totiž z titulu své funkce nejvyššího hofmistra často jezdil z Moravy do Prahy, hledal pro odpočinek při dlouhé cestě nejlépe v polovině cesty. Proto to panství Kunětická hora. Když jeho úředníci objížděli kraj okolo Kunětické hory, aby vyplatili zástavu, zjistili, že je tou dobou na prodej sousední panství Pardubické, to kvůli již zmíněnému vyhrocenému sporu Jiříka Pardubského a Zdeslavem Jeníkem z Mečkova. A tak se Vilém stává majitelem Pardubického panství. Do té doby bezvýznamné městečko Pardubice mělo štěstí, že se Pernštejnové rozhodli zde zbudovat sídlo své české rodové větve. Nabízela se sice varianta využít pro opevněné sídlo nedalekou Kunětickou horu, kde Vilém z Pernštejna započal s přestavbou hradu a do roku 1509 provedl zásadní přestavbu obytného jádra a také dobudoval jeho opevnění. Pozornost Viléma z Pernštejna se však soustředila zejména na Pardubice, kde přebudoval nejen starší hrad na pohodlnou a důkladně opevněnou zámeckou rezidenci, nemalou pozornost věnoval také vzhledu i opevnění města samotného. Základním pilířem obrany pardubického zámku byl mohutný val, k jehož vytvoření se muselo navézt přibližně 230 tisíc kubíků zeminy o hmotnosti asi 400 tisíc tun. Val dosahoval výše prvního patra zámku, v rozích valu pak byly zbudovány půlkruhové rondely. Jediným přístupem do zámku byla jednopatrová zděná brána, kterou se v prvním patře dalo projít na val. Na vrcholu valu se pak počítalo v případě hrozícího konfliktu s umístěním těžkého dělostřelectva. Celé území okolo valu obklopovala voda, která znesnadňovala přístup k zámku a naopak zvýhodňovala obránce. Dostatečné opevnění zbudoval Vilém z Pernštejna také okolo samotného města, které bylo založeno na podobném principu jako opevnění zámku. Také opevnění města využívalo vodní příkop, val, hradbu a nárožní rondely. Vodní příkop byl však okolo města menší a hliněný val nižší než v případě opevnění zámku. Součástí městského opevnění byla i městská brána, nazývaná později podle zabarvení střešní krytiny „zelená“. Skrz tuto věž vedla hlavní vstupní cesta do města od Prahy a od Chrudimě. Vraťme se však k Zelené bráně. To, co dnes nazýváme Zelenou bránou, jsou ve skutečnosti dva objekty: 60 metrů vysoká věž a předbraní. Obojí bylo postaveno mistrem Paulem po prvním pernštejnském požáru města v roce 1507. Vzhled její původní podoby věže můžeme pouze odhadovat. Její podobu lze hypoteticky usuzovat podle podoby Bílé brány, která stávala na opačném konci města směrem k Bílému předměstí. Ta totiž neprošla po požáru města v roce 1538 tak razantní přestavbou, jako brána Zelená. Základy věže postavené roku 1507 byly s největší pravděpodobností postaveny na základech starší brány, což je patrné zejména na jižní straně směrem k bývalé spořitelně, kde je možné pozorovat, jak nad silnějším spodním zdivem (ve výčnělku opatřeném stříškou) ustupuje dál nahoru vlastní tělo nové věže. Již zmíněný požár města v roce 1507 byl bezesporu pohromou. Tato věc však umožnila Vilémovi z Pernštejna nechat vystavět nové jednopatrové kamenné domy s kamennými ostěními oken a s portály s malovanými štíty v jednotném stylu v celém tehdejším městě. Ovšem pouhých třicet let se mohli Vilém z Pernštejna a po něm synové Vojtěch a Jan těšit ze zdařilého díla. 29. března 1538 totiž lehlo město až na 7 domů popelem opět. Město však i tentokrát bylo obnoveno ještě ve větším lesku. A tak dnes můžeme obdivovat krásy pernštejnských památek i dnes. Když se vypravíme z Pernštýnského náměstí Pernštýnskou ulicí směrem k zámku, za povšimnutí stojí zejména šíře této ulice vůči ostatním úzkým uličkám starého města. Pernštýnskou ulici totiž nechal Vilém z Pernštejna zbudovat jako jakousi hlavní městskou ulici, která sloužila jako hlavní příjezdová silnice na zámek. Vilém z Pernštejna a následně i jeho syn Vojtěch byli totiž nejvyššími hofmistry království Českého. Tehdy bývalo totiž na rozdíl od dnešní doby zvykem, že svůj úřad vykonávali nikoliv na nějakém místě v sídle království, ale přímo na svém panském sídle, tedy v tomto případě na pardubickém zámku. Proto bylo záměrem již Viléma z Pernštejna z Pernštýnské ulice udělat jakousi řečeno dnešní terminologií „hlavní třídu“ tehdejšího městečka Pardubic. Z této ulice je dnes bezpochyby nejvíce obdivovaným dům čp. 11. Když byla v roce 1972 prováděna jeho rekonstrukce, nebyla jeho fasáda ničím zajímavá. O to cennější pak byly nálezy, které byly při rekonstrukci domu objeveny. Tento dům je totiž typickou ukázkou stavebního vývoje Pardubic. V prvním patře zaujmou pískovcová ostění z období po roce 1507. Při této stavební etapě byly všechny domy v Pardubicích postaveny jako jednopatrové s vysokými trojúhelníkovými štíty s výklenky vymalovanými figurálními i rostlinně-ornamentálními malbami. To je patrné i na tomto domě. Celkem 7 dochovaných výklenků s figurálními malbami nad úrovní prvního patra byly vlastně součástí již zmíněného trojúhelníkového štítu. Po požáru roku 1538 byly domy v Pardubicích zvýšeny o druhé poschodí, původní štít se tedy stal vlastně druhým patrem, kam byly vsazena okna s terakotovým ostěním vyráběným v cihelně jako jakési prefabrikáty. Bohužel na tomto domě se však již nedochoval charakteristický obloučkový štít, který zdobil průčelí všech domů renesančních Pardubic. A ještě jedna zajímavost. Domu čp. 11 se říkalo Dům na mostě kamenném. Důvodem bylo, že dům opravdu stával na mostku, když pod ním protékal tok uměle vytvořeného kanálu zvaného Městská strúha. Pernštejnové byli zdatní vodohospodáři. Z oblasti okolo Pardubic vytvořili velmi významnou rybníkářskou oblast. Na konci pernštejnské éry se zde nacházelo 230 rybníků, z nichž podstatná část vznikla za Vilémova života. Budované rybníky se rozdělovaly na tři druhy: plodové, kde se nasazovali dospělí kapři na vytření, odkud se po dvou letech plůdek přesunul do rybníků vejtažních. Třetím druhem rybníků byly rybníky násadní. Jejich kapacita určovala, produkční možnosti panství. Jsou doklady z šedesátých let 16. století, kdy výnosy z rybníků pokrývaly 50 procent čistého výtěžku z celého dominia. Konec konců sám Vilém z Pernštejna prý jednou prohlásil, že se mu plocha zaplatí prodejem ryb rychleji než senem, ječmenem a zeleninou. A proč byla tato oblast pro zakládání rybníků tak výhodná? Byla to zejména poloha této části Polabí. Labe totiž dnes teče od Krkonoš jižním směrem a okolo Kunětické hory se jeho tok obrací směrem západním. Ale ne vždy tomu tak bylo. V dávných dobách Labe teklo údolím tzv. Bohdanečské brány, západně od Kunětické hory a dále pak směrem k dnešní Přelouči. Když si později řeka prorazila koryto dnešním směrem, zůstala uvnitř labského oblouku mokřinatá oblast lužních lesů, protkaná starými říčními rameny a močály. Jak je známo, v 11. století vzniká Opatovický klášter, území začínají spravovat benediktini. Opatovičtí mniši začali kultivovat svěřenou půdu, stavět vodní kanály, které měly za úkol vysušovat již zmíněné mokřady, a později zde započali zakládat rybníky. Po nich v tom pak pokračovali Pernštejnové. Vybudování tak rozsáhlé rybniční soustavy vyžadovalo zbudování také napájecí soustavy, která by rybníky napájela dostatečným množstvím kvalitní vody. K vyřešení tohoto problémy přistoupil pan Vilém z Pernštejna velmi důmyslně. Využil toku Labe a Chrudimky, z nichž odbočovaly kratší či delší uměle vytvořené kanály. Nejvýznamnější stavbou v rámci pardubického vodohospodářského systému byl Opatovický kanál, začínající u jezu v Opatovicích nad Labem a protínající nížinu v ohbí Labe, do něhož se vlévá po 34 kilometrech zpět u Semína. Napojovala se na něj celá řada dalších struh, na několika místech tok Opatovického kanálu křižoval různé jiné potoky a struhy důmyslně vyřešenými akvadukty, z nichž se do dnešních dnů dochoval ten v Semíně. Ale nutno přiznat, že i v případě Opatovického kanálu Vilém z Pernštejna navazoval nejspíše na starší kratší a menší kanál zbudovaný opatovickými benediktiny, který Vilém z Pernštejna postupně zdokonaloval a prodlužoval. Opatovický kanál zásoboval svou vodou asi dvě třetiny všech rybníků v celém panství. Roku 1549 se výstavba rybniční soustavy zastavila. Důvodem byla skutečnost, že již prostě nebylo kde další rybníky budovat. Aby kanál mohl fungovat, bylo jej třeba samozřejmě pravidelně udržovat a čistit. Starší část kanálu od Opatovic k Bohdanči měli obyvatelé okolních obcí rozdělenou na jednotlivé úseky, které byli povinni třikrát až čtyřikrát ročně čistit. O úsek od Bohdanče k Semínu se starali najatí dělníci. Tato novější část vodního díla totiž vyžadovala náročnější údržbu, jelikož koryto kanálu protéká oblastí s písčitým podložím, kde docházelo k průsakům, bylo třeba koryto toku utěsňovat jílem. Navíc se zde trasa výše položeného kanálu křížila s níže položeným korytem jiného toku, což bylo řešeno vodními akvadukty. Umělé kanály však nechal Vilém z Pernštejna vybudovat také přímo v Pardubicích a jejich bezprostředním okolí. Zde však hlavním posláním bylo kromě napájení vodních ploch také využití vodní energie pro pohon nejrůznějších vodních zařízení. Příkladem je zejména kanál, dnes nazývaný jako Hlada, který přivádí vody z Loučné do Pardubic. Jeho počátek je 350 metrů před soutokem Loučné s Labem. Práce na výstavbě kanálu byly zahájeny roku 1495 a jeho stavitelem byl pravděpodobně fišmistr Vlček. Původní pojmenování dnešní Haldy bylo Strúha Sezemská nebo Počápelský kanál. Od Loučné se však kanál přikláněl směrem k Labi a to tak těsně, že v místě zvaném „V úzkém“ teče tok kanálu Halda pouhé 4 metry od toku řeky Labe. Tehdy byla hladina vody v Haldě o 8 metrů vyšší než hladina v Labi. Důvodem, proč se Halda tak těsně přibližuje k toku Labe je skutečnost, že se v těchto místech nachází vyvýšenina Hůrka, kterou musel kanál obejít a dostat se až těsně k Labi. Kanál napájel v minulosti již dnes neexistující Nový rybník, po němž zbylo jen pojmenování nedaleké ulice. Pro křížení kanálu se Spojilským odpadem byl zbudován dodnes existující akvadukt (nedaleko ulice Do Nového). Na Bílém předměstí byla část vody z kanálu odvedena vpravo severním směrem, kde napájela haltýře, což byly sádky, které zde jsou dodnes. Chov ryb měl u Pernštejnů prioritu, protože v případě malého stavu vody byla zastavena činnosti mlýnu Halda, aby byl dostatek vody právě pro sádky. V místě, kde se kříží ulice Mezi mosty a Na vrtálně, hladinu Haldy reguloval jez zvaný Mejtský. Zde se od Haldy oddělila říčka vpravo severním směrem k Labi, jako přebytečný jalový odpad. O kousek dále se pak z Haldy oddělovala tzv. Požeračka do Chrudimky. Jejím účelem bylo vyrovnání rozdílů hladin mezi Haldou nad jezem postaveným na Chrudimce a výškou hladiny pod jezem. Tok Haldy se možná vléval poblíž dnešního Bělobranského náměstí do Chrudimky, ale možná překonával tok Chrudimky akvaduktem. O tom, zda Chrudimku překonával po akvaduktu, či nikoliv, se vedou polemiky. Je pravdou, že Pernštejnové s oblibou stavěli akvadukty. Na druhou stranu je také pravdou, že rozdíly hladin Chrudimky a Haldy v místě soutoku byly pouze půl metru a při častých povodních musel být tento akvadukt zákonitě ničen a strháván. Ať již bylo křížení obou toků jakékoliv, pokračoval tok kanálu, zde již nazývaného jako Městské strúha, dále směrem k městu, kde se od něj odděloval vpravo náhon na zámecký příkop. Poté již jeho vody tekly pod obranným valem a městskými hradbami dále do města za zadními trakty domů v dnešní ulici Anežky České, Pernštýnskou ulici, kterou podtékaly pod domem čp. 11. Poté se strúha objevila na dnešním Wernerově nábřeží, kde její tok poháněl panský a obecní mlýn, měšťanský pivovar a sloužil tak také jako zdroj vody pro výrobu piva. V oblasti dnešního Wernerova nábřeží však dnes již kromě kamenného ostění připomínající svým textem existenci mlýna, nalezneme jako pozůstatek dům, který sloužil jako první pardubické lázně a pozůstatek někdejší Městské strúhy. Vilém z Pernštejna pamatoval také na opevnění města. Místo, kudy dnes vede jedna z hlavních městských dopravních tepen po Jahnově třídě, náměstí Republiky a Sukově třídě, bývala od dob Viléma z Pernštejna až do roku 1910 korytem tzv. Městské řeky, uměle vybudovaného kanálu z roku 1507. Jeho posláním byla zejména obrana města. Tok této Městské řeky začínal poblíž dnešního Prokopova mostu a obtékal městské hradby s hliněným valem a hradbou s cimbuřím na jeho vrcholu. V rozích byly rondely. Bohužel z tohoto opevnění města se s výjimkou Zelené brány nedochovalo nic. Před kostelem sv. Bartoloměje se tok Městské strúhy tekoucí z města a Městské řeky, která město obtékala, vzájemně spojoval a pokračoval přibližně po dnešní Sukově třídě a následně se vléval do Labe. V oblasti Sukovy třídy však tento uměle vytvořený kanál poháněl vodní zařízení, mezi jinými mlýn zvaný Podvalchovní, soukenickou valchu nebo kovářský hamr. O tom ale více v následujících kapitolách.
Autor: Jan Řeháček Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2019 Předchozí článek: Po „čertovinkách“ Pardubického kraje Následující článek: 30. výročí Sametové revoluce v Pardubicích Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
