|
| |
|
Skalnaté Orlické hory
26.01.2019 Pro vrcholové partie a svahy mnohých našich pohoří jsou příznačné skalní útvary, tvořené různými typy hornin. Známé jsou žulové skály v Krkonoších, Jizerských horách nebo na Šumavě, stejně tak jako bizarní skaliska v krystalických břidlicích v Jeseníkách, na Českomoravské vrchovině a řadě dalších míst. Pohraniční Orlické hory, sdílené Pardubickým a Královéhradeckým krajem, své návštěvníky nepochybně lákají jinými půvaby, nežli proslulými skalními scenériemi, neznamená to však, že by zde pozoruhodné „kamenné hříčky“ přírody zcela chyběly. Pravdou ovšem je, že jen k některým skalám v tomto pohoří směřují turisticky značné cesty, zatímco většinu ostatních skrývají lesní porosty. Dílo vody a mrazu Téměř všechny skály v Orlických horách jsou tvořeny dávnými (starohorními až prvohorními) krystalickými horninami, zejména přeměněnými – rulami, svory, amfibolity, fylity, vzácněji i křemenci, krystalickými vápenci a serpentinity, na povrch místy vystupují i žulové vyvřeliny. Na postupném vzniku skal se zde – podobně, jako v ostatních našich pohořích – uplatnily zejména procesy mrazového zvětrávání (tedy „trhací“ účinky vody mrznoucí v puklinách s spárách horniny), které byly nejvydatnější během ledových dob ve starších čtvrtohorách. Pro takto modelované skalní výchozy má odborná terminologie název mrazové sruby. Mnohé z nich provází suť zřícených balvanů, místy přecházející do kamenných moří. Skaliska v hlubokých říčních údolích postupně odkryla též eroze horských bystřin. Chráněné pohoří táhlých hřbetů Orlické hory jsou pohořím táhlých hřbetů a geografové je rozdělili do tří nestejně velkých částí (podcelků). Nejrozsáhlejší i a také nejvyšší partií je Deštenská vrchovina, vrcholící Velkou Deštnou (1115 m), nejmenší i nejnižší je prostřední Mladkovská vrchovina, „protnutá“ skalnatou soutěskou Divoké Orlice na Zemská bráně a dosahující vrchem Adamem nadmořské výšky 765 m. Na východě se k tisícimetrové nadmořské výšce blíží třetí podcelek Bukovohorská hornatina s nápadnými dominantami Suchým vrchem (995 m) a Bukovou horou (958 m), oddělenými Červenovodským sedlem s frekventovanou silnicí č. 11. Prakticky celá Deštenská hornatina a část Mladkovské vrchoviny se Zemskou bránu a přilehlým podhůřím jsou od roku 1969 Chráněnou krajinnou oblastí Orlické hory. Oblast Suchého vrchu a Bukové hory zase byla vyhlášena Přírodním parkem a zčásti též Evropsky významnou lokalitou v rámci soustavy Natura 2000. Pod východními dominantami Pardubickému kraji zcela náleží východní část Orlických hor – Bukovohorská hornatina, vrcholící Suchým vrchem s hojně vyhledávanou Kramářovou chatou a z daleka nápadnou rozhlednou. Hornatině však dala pojmenování sousední Buková hora, zvýrazněná telekomunikační věží a zbrázděná sjezdovkami nad Čenkovicemi a Mlýnickým Dvorem. V bezprostřední blízkosti horní stanice lyžařské lanovky ční z východního temene hory skupina členitých mrazových srubů, tvořených – podobně jako většina ostatních skal v této části pohoří – břidličnatou rulou. Ještě výraznější a také známější skalisko vystupuje na severozápadním okraji dvojvrcholového Suchého vrchu. Nazývá se se Bradlo, široké je přes 30 m a proplétá se jím červeně značená „hřebenová“ cesta. Zdejším výhledům na Orlické hory a Králický Sněžník nyní poněkud zabraňuje vzrostlý les, takže k širšímu rozhlédnutí lépe poslouží blízká rozhledna u Kramářovy chaty. Také vlastní vrcholek Suchého vrchu je skalnatý, větší vrcholové skalisko (až 8 m vysoké) pak najdeme na Vysokém kameni (843 m) nad Mladkovem. Přiléhá k němu pevnůstka předválečného opevnění a není proto divu, že se toto místo stalo součástí trasy naučné stezky „Betonová hranice“. V Bukovohorské hornatině se však rulová skaliska neomezují jen na vrcholové partie, ale mnohem více jich provází táhlá a hluboko zaříznutá údolí levostranných přítoků Tiché Orlice. Příkladem jsou skály při pravém břehu Čenkovičky pod Čenkovicemi, v temném zářezu Kobylího dolu nad Černovickým potokem a zejména v partii zvané Hradiska (Panská a Žižkova skála) v údolí Orličského potoka u Jablonného nad Orlicí. Vyhlídkové Studenské skály Za nejvýraznějším skalním seskupením v celých Orlických horách se ale vydáme už do sousední Mladkovské vrchoviny. Poněkud stranou „vysazeným“ návrším je tam Studený (720 m), vystupující mezi obcemi Studené a Vlčkovice, vysoko nad údolím Tiché Orlice u Těchonína. Z těchto obcí, případně též z Nekoře nebo od Pastvinské přehrady, lze na zalesněný Studený vystoupit po turisticky značených cestách a z vrcholku krátce odbočit k horní hraně Studenských skal (nesprávně nazývaných též Studenecké skály). Ty tvoří několik set metrů dlouhou soustavu rulových mrazových srubů, vysokých až přes 20 m a spadajících východním svahem kopce. Jejich strmé stěny jsou oblíbeným lezeckým terénem a z plošinek při horní hraně se otevírá pěkný pohled přes hluboké údolí Tiché Orlice na východní výspu Orlických hor s Vysokým kamenem, Boudou, Suchým vrchem a Bukovou horou. V „průlomech“ Tiché a Divoké Orlice Výrazná skaliska provázejí i průlomová údolí Tiché a Divoké Orlice. Obě řeky se na horním toku „prolamují“ sníženým hřbetem Mladkovské vrchoviny a vytvářejí tak působivé soutěsky. Údolního zářezu Tiché Orlice mezi Lichkovem a Mladkovem využívá i železniční trať do severovýchodního cípu Pardubického kraje a na severní Moravu. Už z oken vlaku zaujme nad Mladkovem scenérie rulového útesu Mariánské skály nad mariánskou soškou a studánkou. Mnohem rozsáhlejší „skalní doprovod“ mají břehy Divoké Orlice ve známé a často vyhledávané soutěsce na Zemské bráně, chráněné ve stejnojmenné přírodní rezervaci. Řeka mezi státní hranicí a Kláštercem nad Orlicí vytváří průlomové údolí, procházené turistickou cestou s informačními tabulemi naučnou stezky. Především pod kamenným silničním mostem a u Pašerácké lávky je Divoká Orlice opravdu „divoká“ a prodírá se zpěněným proudem mezi rulovými skalisky a zřícenými balvany. Podobné partie zaujmou i v dalším pokračování údolí až ke Klášterci nad Orlicí. Nad pravým břehem k nim patří i nejmohutnější skalní útvar v celém údolí – Ledříčkova skála, stupňovitě 60 m vysoká a s temným jeskynním výklenkem (asi 4×3 m velkým) uprostřed spodní stěny. K tomuto místu se vztahuje dávná pověst o tajemných skrýších Ledříčka – „zbojníka Orlických hor“ – z první poloviny 19. století. V dalším pokračování údolí už ve skalních výchozech světlejší rulu vystřídají tmavé amfibolity a místy (např. na pitoreskní klášterecké Čertově skalce) také žule „příbuzné“ vyvřeliny. Skály z výrazně břidličnatých amfibolitů a fylitů provázejí také údolí řady dalších horských potoků. Pozornost zasluhuje především Plačtivá skála v temném a vskutku romantickém zákoutí u soutoku Zdobnice a Říčky, kam klesá odbočka z modře značené cesty. Členité a četnými spárami prostoupené skalisko dostalo pojmenování podle „věčného pláče“ – skapu vody přes příkré stěny a převisy, který se za zimních mrazů promění v úchvatné ledové krápníky a baldachýny. Dobře skryté kamenné hříčky Řada skalních útvarů je samozřejmě součástí i nejvyšší části Orlických hor – Deštenské hornatiny, ovšem při hojně využívané hlavní „hřebenovce“ (Jiráskově cestě) se s nimi setkáme spíše jen ojediněle. Přes rulové a svorové skalky se tato cesta proplétá např. na Homoli (1001 m), Šerlichu (1027 m) i na Vrchmezí (1084 m), výraznější seskupení ale tvoří jen mrazové sruby na Ostružníku (982 m) už blíže k Olešnici. Některé pozoruhodné orlickohorské skály se skrývají i poměrně daleko od značených tras a patří tak k méně známým „hříčkám“ zdejší přírody. Například na jihovýchodním výběžku Velké Deštné (1115 m) – na plochém hřbetu Maruše (1042 m) – vystupují dvě asi 4 m vysoké rulové skalky hřibovitého tvaru, zvané Marušiny kameny. Doslova „kamenným vrchem“ je pak dvojvrcholový Kamenec (953 m), zvaný též Vápenný vrch, mezi horou Korunou (1100 m) a údolím Zdobnice. Některé ze zdejších svorových a rulových mrazových srubů se vyznačují velkou členitostí a jeden z nejvýraznějších byl pod názvem Sfinga vyhlášen (v roce 1985) za přírodní památku. Podobné stupňovité skalní hřebeny a sruby, místně zvané Bílé skály, sestupují i rozsochou Smyku mezi údolími Zdobnice a pramenné bystřiny Říčky. Z literatury k tématu: Bína J., Demek J., (2012 ): Z nížin do hor. Geomorfologické jednotky ČR. 44 s. Academia, Praha. Faltysová H., Bárta F. a kol. (2002): Pardubicko. Chráněná území ČR, sv. IV, 316 s. AOPK ČR a EkoCentrum Brno, Praha. Faltysová H., Mackovčin P., Sedláček M. a kol. (2002): Královéhradecko. Chráněná území ČR, sv. V, 410 s. AOPK ČR a EkoCentrum Brno, Praha. Opletal M. a kol. (1980): Geologie Orlických hor. 208 s. ÚÚG, Praha. Opletal M., Pošmourný K., Vítek J. (2008): Orlické hory. Geologie chráněných krajinných oblastí ČR. 12 s. ČGS, Praha. Pilous V., Grund J. (2006): Východočeské hory. Od Jizery pod Tichou Orlici. 220 s., Baset, Praha. Pokorný R., Zemánková T., Lorenc M., W., Zagożdżon P. P. (2013): Caves of the Orlické hory and Góry Bystrzyckie Mountains. 136 s. UJEP, Ústí nad Labem. Režný K. (1977): Zeměpisné poměry. In: Příroda Orlických hor a Podorlicka, s. 229-286. SZN, Praha. Režný K. (1979 ): Skalní tvary v Orlických horách. OMOH, 45 s. Rychnov nad Kněžnou. Vítek J., (1975): Kryogenní tvary v Orlických horách. Sbor. Čs. Sp. Zeměpis. r. 80, s. 84-192. Praha. Vítek J. (1976): Skalní útvary v Orlických horách. Památky a příroda, r.1, č. 9, s. 567-569. Praha. Vítek J. (1978): Pseudokrasové tvary v Orlických horách. Práce a studie, přír., r. 10, s. 7-12. Pardubice. Autor: Doc. RNDr. Jan Vítek Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2018
Předchozí článek: 40 let od největší energetické krize u nás Následující článek: Restituce chaty Konráda Henleina na Suchém vrchu Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
