|
| |
|
Regionem Kunětické hory
11.04.2017 Dne 22. května 2016 turisté Klubu přátel Pardubicka uskutečnili vycházku tématicky orientovanou na návštěvu Přírodní rezervace Baroch. Autobusovou linkou MHD č. 17 jsme prvním ranním spojem přijeli do obce Srch, kde začala naše cesta horkou nedělí. Srch je poprvé připomínán v listině vydané 21. září 1436 králem Zikmundem. Vesnice byla tehdy zapsána Divišovi z Miletínka spolu s Kunětickou horou, městečkem Bohdaneč a několika dalšími vesnicemi. V roce 1491 se Srch dostal do držení Viléma z Pernštejna. Po požáru Pardubic v roce 1507 došlo v rámci přestavby města k vybudování vodárny v Srchu. Místní zdroje pitné vody byly jímány do vodárny a voda byla od roku 1515 odváděna dřevěným potrubím pod řekou Labe do kašny na pardubickém náměstí a do zámku. Dnes je vodárna kulturní památkou známou pod názvem Studna pánů z Pernštejna. Nedaleko místního miniarboreta v Srchu se nám naskytla možnost pozorovat volavku popelavou (Ardea cinerea), stojící na hnízdě, nacházejícím se ve vrcholu koruny vysoké borovice. Přestože se jedná o velmi plachého ptáka, který reaguje na akustické i vizuální vjemy tak, že při sebemenším vyrušení odlétá pryč, potěšila nás a chvilku pózovala na hnízdě. Připomeňme si, že volavka popelavá je velký, silně stavěný, brodivý pták. Dorůstá výšky 84 až 102 cm, v rozpětí křídel měří 155 až 175 cm a dosahuje hmotnosti mezi 1 až 2 kg. Jejím nejnápadnějším znakem je dlouhý štíhlý krk a dlouhé končetiny, které ji umožňují pohybovat se i ve větších hloubkách. Je naprosto nezaměnitelná, ze spodní strany špinavě bílá a svrchu šedá s růžovožlutým zobákem, tmavým pruhováním na krku, černými konci křídel a tmavými prodlouženými pery na hlavě. Po chvilce volavka odlétla a my jsme se vydali Kunětickým lesem vyhledat žlutou turistickou značku. Ta byla díky znalosti terénu vedoucí vycházky paní M. Timarové záhy nalezena a značená lesní pěšina nás dovedla k hrázi rybníka Baroch, který je součástí stejnojmenné přírodní rezervace ležící na severním okraji Kunětického lesa. Chráněné území je tvořeno téměř mělkým rybníkem, bez přítoku vody, zarostlým rákosovými porosty. Rybník je významnou ornitologickou lokalitou a na přilehlých zbytcích slatinných luk se vyskytují vzácné druhy rostlin. Zde jsme měli možnost vidět nepřehlédnutelné rostliny hojnějšího prstnatce májového a vzácnějšího prstnatce pleťového, dvou vzácných orchidejí z čeledi vstavačovitých. Prstnatec májový (Dactylorhiza majalis) a prstnatec pleťový (Dactylorhiza incarnata) jsou si velmi podobné, nesnadno rozlišitelné, vytrvalé, vzpřímené byliny, vysoké 15 – 50 (80) cm. Oba druhy jsou dosti variabilní, vyhledávají slunná a stále dostatečně vlhká stanoviště. Vzácnější prstnatec pleťový, byl zastoupen několika málo jedinci. Rostliny prstnatce pleťového se liší od prstnatce májového tím, že mají 4 až 7 neskvrnitých úzkých listů přibližně 2 cm širokých a až 20 cm dlouhých, víceméně přímých, většinou téměř rovnoběžných s lodyhou, nejvyšší list přitom přesahuje bázi květenství. Květy bývají světle až masově červené, vzácněji světle růžové nebo bílé. Rostliny kvetou od května do července. Prstnatec pleťový je uveden v Červeném seznamu mezi kriticky ohroženými druhy naší květeny, zákonem je chráněn jako silně ohrožený. Druhou početnější rostlinou rostoucí většinou ve shlucích byl prstnatec májový, který byl dříve nazýván vstavač širokolistý, popřípadě vstavač kukačka. U nás patří k nejhojnějším zástupcům čeledi. Listy na rozdíl od prstnatce pleťového odstávají od lodyhy a bývají skvrnité nejméně u 70 % rostlin v populaci, ostatní mohou být neskvrnité. Během našeho pozorování populace se počet rostlin se skvrnitými listy zdál být početně výrazně menší, nanejvýš tak čtvrtinový. Daná zvláštnost by mohla být způsobena hybridizací s prstnatcem pleťovým, viz text níže. Žlábkovité listy jsou vejčité až kopinaté v počtu 4 až 6, mohou být dlouhé až 16 cm a široké až 6 cm, nejširší jsou přibližně v polovině délky. Květy bývají fialově purpurové, nachové, vzácněji světle růžové nebo i bílé. Kvetou od května do června. O původu skvrn na listech prstnatce májového se zmiňuje křesťanská legenda. Hořké slzy hluboké bolesti, které ronila matka Boží svatá Marie pod křížem jejího ukřižovaného syna Ježíše, kanuly na rostliny orchidejí, které je ve svých listech zachycovaly a zadržovaly, aby nepadaly na zem. Slzy byly však tak horké, že vypálily na listech prstnatce májového tmavá místa, dané znamení sdílí více bažinných druhů orchidejí. Odborná literatura uvádí domněnku, že prstnatec májový vznikl pravděpodobně křížením několika druhů (a to na více lokalitách současně) – prstnatce Fuchsova, prstnatce plamatého a prstnatce pleťového. Proto je daný druh typický svou variabilitou v počtu a tvaru listů, výšce rostlin i barvě květů. Často se kříží s jinými prstnatci a vytváří hybridní populace. Prstnatec májový je jeden z našich nejběžnějších druhů vstavačovitých, přesto je považován za ohrožený druh naší flóry a proto je chráněn zákonem. Abychom mohli pokračovat ve směru na Kunětickou horu, obešli jsme rybník Baroch po žlutě značené turistické cestě. Dále nás čekala nenáročná cesta východo-východo-jižním směrem Kunětickým lesem po cestě značené žlutou turistickou značkou. Z důvodu dodržení pitného režimu jsme se zastavili v Restauraci pod Kunětickou horou. Potom po krátkém osvěžení jsme již v menších skupinkách vyráželi zdolat vrchol Kunětické hory nebo se podívat do nedaleké Perníkové chaloupky s Muzeem perníku a pohádek, která se nachází v Lovčím zámečku z roku 1882. Připomeňme si historii objektu zámečku: V červnu roku 1881 koupil pardubické panství včetně zámku v Pardubicích a zříceniny hradu Kunětická hora vídeňský podnikatel, rytíř Richard Drasche z Wartinbergu (18. 3. 1850 – 14. 7. 1923), který byl v roce 1884 císařem Františkem Josefem I. povýšen na barona. V roce 1882 bylo započato se stavbou loveckého zámečku, který měl sloužit jako jeho reprezentativní sídlo. Zámeček byl postaven a vybaven za méně než jeden rok. Stavbu vedl a projektoval rodák ze Slatiňan, architekt a od roku 1885 první ředitel Uměleckoprůmyslové školy v Praze František Schmoranz mladší (19. 11. 1845 – 11. 1. 1892). Zámeček byl několikrát vyvlastněn a několikrát změnil majitele. Objekt naposledy sloužil od roku 1965 do srpna 2000 jako Ústav sociální péče pro mládež, ve kterém do počátku 80 let pracovaly řádové sestry kongregace Nejsvětějšího spasitele. V roce 2003 si objekt od restituenta ing. Petra Mlejnka z Bílé Třemešné pronajala firma KAM NA PARDUBICKU s. r. o. rodiny Šormových, která jej proměnila v Perníkovou chaloupku s Muzeem perníku a pohádek. Dalším turistickým cílem je dominanta Polabí - Kunětická hora se stejnojmenným hradem na vrcholu. Kunětická hora je erozí obnaženým podpovrchovým výronem magmatu třetihorního stáří. Jinými slovy se jedná o kopec znělce převyšující okolní krajinu o 80 metrů. Kuňka vznikla před 4,8 miliony let v pliocenu, kdy vulkanity prorážely Českou křídovou pánev (např. i Trosky). Křídové slínovce se při kontaktu se žhavým magmatem transformovaly v porcelanit. Jedná se v podstatě o přírodní keramiku. Horninu vyhledávali již pralidé na výrobu čepelí zbraní. V době laténské, neboli mladší doby železné, tj. od poloviny 5. století před naším letopočtem až do přelomu letopočtu, se pod Kuňkou vznikaly dílny na obilné mlýnky. Kámen se zde těžil od nepaměti. Někdy ve 13. až 15. století se ho využívalo na stavbu hradu. Za Viléma z Pernštejna se kámen těžil ve velkém, hornina sloužila k vybudování starých Pardubic. Do Kuňky se zařezával hluboký lom, který se stal osudným celé jižní části hradního areálu. Od roku 1881 hospodařil v lomu výše zmíněný Richard Drasche. Těžba kamene vynášela a tak se dostala na kritickou mez, hrozilo, že celá skála včetně historické stavby nenávratně zmizí. Díky usilovné práci aktivistů z Muzejního spolku v Pardubicích, Klubu českých turistů a prý i na přímluvu Aloise Jiráska (23. 8. 1851 – 12. 3. 1930) byl lom roku 1920 uzavřen. O tři roky později započaly na hradě rekonstrukční práce. Připomeňme si historii hradu. Počátky stavby hradu jsou zahaleny rouškou tajemství, snad někdy na přelomu 13. a 14. století bylo započato s výstavba hradu na příkaz Václava II. (27. 9. 1271 – 21. 6. 1305). Archeologické průzkumy však zařazují nejstarší hradní stavbu na vrcholu Kunětické hory do poloviny století čtrnáctého. Za husitských válek byl hrad opěrným místem husitského hejtmana Diviše Bořka z Miletínka († 8. 1. 1438). Po Divišových potomcích vlastnil hrad král Jiří z Kunštátu a Poděbrad (23. 4. 1420 – 22. 3. 1471) a jeho synové. V roce 1491 se hrad stává majetkem Viléma z Pernštejna (1436 – 8. 4. 1521), jakož i výše zmíněná obec Srch a dochází přestavbě celého hradního komplexu. Během „zlaté éry“ na přelomu 15. a 16. století vznikl mohutný dvouvěžový hrad s propracovaným systémem opevnění, ve své době patřil k nejlépe opevněným hradům na území království. V 16. století upadá jeho původní význam. V závěru třicetileté války (1618 – 1648) byl poškozen švédskými vojsky. Po první světové válce (1914 – 1918) byly zahájeny záchranné práce pardubickým Muzejním spolkem podle projektu slovenského architekta Dušana Jurkoviče (23. 9. 1868 – 21. 12 1947). Od roku 1958 byl hrad chráněn jako kulturní památka. V roce 2001 byl zapsán na seznam národních kulturních památek ČR. Jednou z mnoha zajímavostí je, že se zde v sedmdesátých letech minulého století natáčel divácky úspěšný televizní seriál Arabela, hrad Kunětická hora si zahrála hrad ve kterém se zabydlel čaroděj II. kategorie Rumburak – Rumburakův hrad. Mnozí z účastníků vycházky se šli v menších skupinkách pokochat výhledem z Kunětické hory. Z vrcholu (307 m n. m.) je nádherný výhled do širokého okolí, za příznivých podmínek je možné vidět vrcholky Krkonoš, Orlických a Železných hor. K vrcholu jsme stoupali asfaltovou silnicí. Cestou nahoru, vlevo po směru chůze, nedaleko objektu vodojemu lze spatřit kámen opatřený deskou s následujícím textem: „Ode dne narození k smrti rostem pomni žes na světě jen hostem, co po lakomci zůstane, lidem nehodným se dostane“ Co dodat k tomuto moudru? Nic, vůbec nic mě nenapadá. Snad jenom to, že svahy Kunětické hory jsou vyhlášeny jako stejnojmenná Přírodní památka Kunětická hora a jsou nalezištěm četných druhů chráněných rostlin a živočichů. Jedná se např. o modráska očkovaného (Maclinea teleius) a páchníka hnědého (Osmoderma eremita). Páchník hnědý je brouk z čeledi zlatohlávkovitých, který nalézá své útočiště na listnatých stromech s osluněným kmenem. Druhově bohatá a rozmanitá příroda by měla zůstat zachována příštím generacím. Bez patřičné péče, bez čistého vzduchu a bez čisté vody bude živých forem flory a fauny ubývat. Po návratu z vrcholu Kunětické hory, několik turistů pokračovalo do Pardubic pěšky po zelené turistické značce. Ostatní k návratu použili autobusovou linku MHD č. 16. Přestože bylo v neděli poměrně velké teplo, výlet se nám vydařil.
Autor: Jan Žižka Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2017
Předchozí článek: Zámek ve Zdechovicích zaznamenal pohyb Následující článek: Obnova kladrubského hřebčína a kostela v Křenově nominovány v roce 2016 na Cenu Patrimonium pro futuro Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
