|
| |
|
Pražské Jezulátko
18.12.2021 Slavné Pražské Jezulátko (Bambino di Praga) v kostele Panny Marie Vítězné na Malé Straně zhlédnou za celý rok tisíce lidí z celého světa. Málokdo z nich ale ví, že soška malého Ježíška v šatičkách připutovala kdysi do Prahy z malé obce Mendryky u Litomyšle*. Tato víska mezi Litomyšlí a Svitavami je pro český národ malým pokladem. Nejenže sem Alois Jirásek situoval děj hry Lucerna a točila se zde v roce 1925 úplně první filmová němá Lucerna, ale zdejší zámeček se spolu s Litomyšlí staly zřejmě prvními místy v Čechách, kde bylo možno kdysi zhlédnout dnes proslulé Pražské Jezulátko. Původ sošky není znám, zachovala se však starobylá legenda, která líčí její vznik. Vytvořil ji prý někdy v 11. či 12. století jeden zbožný mnich v polorozbořeném klášteře kdesi v jižním Španělsku. Tvář se pokoušel modelovat podle Božského Dítěte, které se mu zjevilo. Nebyl však dlouho schopen vystihnout jeho líbeznou podobu. Až na sklonku života se mu Dítě zjevilo podruhé a teprve poté se mu podařilo tvář věrně dokončit. Podle další legendy vlastnila sošku svatá Terezie od Ježíše, zakladatelka bosých karmelitek, planoucí velkou láskou k Dítěti Ježíši. Sošku prý darovala své přítelkyni, jejíž dcera se chystala na cestu do Prahy. Když se 14. září 1555 šlechtična Marie Manrique de Lara** provdala na litomyšlské panství za českého šlechtice Vratislava II. z Pernštejna,***, dostala sošku od své matky Isabely jako svatební dar. S touto soškou pak pobývala v letním období na zámečku v Mendryce. Její ovdovělá dcera Polyxena z Lobkovic**** pak vzácnou sošku darovala roku 1628 klášteru bosých karmelitánů u kostela Panny Marie Vítězné. Karmelitáni umístili sošku v kapli noviciátu, aby se mladí řeholníci učili ctnostem od malého Ježíše. V té době zuřila v Evropě třicetiletá válka a ani Ježíšek nebyl ušetřen, když saská vojska obsadila roku 1631 Prahu. Teprve v roce 1637, po svém návratu do Prahy, nalezl pohozenou sošku otec Cyril od Matky Boží, původem Lucemburčan. S bolestí však zjistil, že Ježíšek má ulomené obě ruce. Zdálo se mu v tu chvíli, že mu Ježíšek říká: . Smilujte se nade mnou a já se smiluji nad vámi, . dejte mi moje ruce a já vám dám svůj pokoj, . jak mne budete ctít, tak já vám budu žehnat! Na její opravu si však P. Cyril musel pro nedostatek peněz dost dlouho počkat. Postupně začala být soška proslulá podivuhodnými vyslyšeními proseb, úcta k ní výrazně vzrostla a roku 1641 byla přenesena z kláštera na hlavní oltář kostela. Později pro ni byla zřízena zvláštní kaple. Konečně roku 1741 byla přenesena na oltář, kde je dosud. Zázraky a vyslyšení proseb k Jezulátku se množily, vzrůstal i počet darů, kterých se sošce dostalo. Zejména díky karmelitánům se úcta k Pražskému Jezulátku začala šířit po celém světě, zvláště ve španělsky mluvících zemích. V celé Latinské Americe je mnoho oltářů a soch Pražského Jezulátka, je uctíváno i v Číně, Oceánii a jinde. V minulosti byla socha Pražského Jezulátka místem, kam se uchylovali věřící nejen ve svých soukromých potřebách, ale i v dobách ohrožení města a národa. Ani dnes bychom neměli zapomínat na to, že u této sošky si již mnoho lidí vyprosilo od Boha milost a pokoj. Roku 1651 byla soška nošena jako poutník po pražských kostelech a o čtyři roky později ji slavnostně korunoval pražský biskup Josef de Corte. Původní korunka, věnovaná Bernardem Ignácem z Martinic*****, se nedochovala. Pražské Jezulátko zdobí korunka, která je upevněna zezadu těsně nad jeho hlavičkou. V současné době má Ježíšek tři korunky: jednu z roku 1767, druhá pochází z let 1810–1820 a třetí korunku daroval Svatý otec Benedikt XVI. při návštěvě naší vlasti 26. září 2009. Zdobí ji osm mušlí, které jsou symboly svatého Augustina. Korunku obohatily také pravé perly a granáty. Byla vyrobena ze stříbra, je pozlacená a ručně vyleštěná achátem. Starobylý zvyk převlékání má za cíl přiblížit věřícímu člověku Ježíše jako skutečného člověka, pomáhá nám zakusit Ježíšovu blízkost a vyjádřit naši lásku a úctu. Jezulátko převlékají sestry karmelitky Dítěte Ježíše do drahocenných a různobarevných šatiček, které většinou odpovídají barvě daného liturgického období (advent a postní doba fialová, vánoční a velikonoční doba bílá, svatodušní svátky červená, doba liturgického mezidobí zelená). Šatníček Jezulátka dnes čítá už přes tři sta oblečků, často zdobených perlami a českými granáty s vyšitými náboženskými nebo národními motivy zemí podle svého původu. Většina z nich jsou dary z vděčnosti – za vyslyšení proseb. Nejstarší dochované šatičky pocházejí z let kolem roku 1700. Není bez zajímavosti, že císařovna Marie Terezie sama zhotovila a v roce 1754 Jezulátku darovala sametové šatičky se zlatou výšivkou. Papež Pius X. v roce 1913 oficiálně ustanovil Bratrstvo Pražského Jezulátka. Když se budoucí pražský arcibiskup Josef Beran v roce 1945 vrátil z koncentračního tábora v Dachau, vedla jeho první cesta k Pražskému Jezulátku, kde sloužil 26. května 1945 děkovnou mši svatou. Po roce 1948 nebylo u nás o Pražském Jezulátku moc slyšet, ale úcta k němu se zatím dále šířila do celého světa. I přes železnou oponu sem stále proudili poutníci z mnoha národů, především ze španělsky mluvících zemí. Nyní se odhaduje, že ročně zhlédne Pražské Jezulátko 400 až 500 tisíc návštěvníků. Z uměleckého hlediska je Pražské Jezulátko vosková soška vysoká 45 cm; představuje asi tříleté dítě, oblečené do dlouhé splývavé košilky, ze které vyčnívají bosé nožky. Jemný obličej rámují středně dlouhé vlnité vlasy. Jádro sošky je vyřezáno ze dřeva a potaženo plátnem a její povrch je vymodelován z barevného vosku. Pro křehkost tohoto materiálu je soška vsazena do stříbrného pouzdra, které sahá až do Ježíškova pasu. Pravá ruka žehná světu a v levé ruce Jezulátko drží jablko završené křížkem. Toto jablko má ukázat Krista jako „nového Adama“ nebo také představuje tzv. říšské jablko vyjadřující svrchovanou moc Krále. Zdroj: Týdeník 5+2 Svitavsko Petr Broulík, Radek Latislav Modla Vánoc Jezulátko pochází z malé vísky Dominikánský časopis Amen 1/1998 Naše rodina 5-52 18. 12. 2007 Milujte se – časopis pro novou evangelizaci číslo 53/2020, XIV. ročník, vydáno 30. dubna 2020 *Mendryka je malá vesnice, část obce Janov v okrese Svitavy. Nachází se asi 1,5 km na jihovýchod od Janova. V roce 2009 zde bylo evidováno 30 adres. V roce 2001 zde trvale žilo 69 obyvatel. Mendryka leží v katastrálním území Janov u Litomyšle o výměře 24,71 km². Roku 1573 zahájil Vratislav z Pernštejna stavět nedaleko svého zámku v Litomyšli renesanční lovecký zámek pojmenovaný podle jeho španělské manželky Marie Manrique de Lara. Roku 1775 jej Jiří Kristián z Valdštejna-Vartenberka přestavěl barokně a vedle zámku nechal postavit kapli zasvěcenou patronu lovců sv. Hubertu. Dnes zámek slouží jako domov pro přestárlé řeholní sestry. Zámeček inspiroval Aloise Jiráska k napsání známé divadelní hry Lucerna, jejíž filmová podoba se tu také před lety. **Marie Manrique de Lara y Mendoza (* asi 1538, † 16. únor 1608) byla španělská šlechtična z rodu vévodů de Nájera, španělských grandů, dvorní dáma budoucí císařovny Marie Španělské a manželka Vratislava II. z Pernštejna. ***Vratislav II. z Pernštejna řečený Nádherný (9.červenec 1530 – 27. říjen 1582 na Dunaji u Lince) byl český šlechtic z rodu Pernštejnů. Diplomat a nejvyšší kancléř Českého království. V letech 1568–1581 majitel litomyšlského panství. Jeho otcem byl Jan IV. Z Pernštejna, matkou byla Hedvika ze Šelmberku.Pernštejnové vlastnili panství v Litomyšli v letech 1552 – 1649. ****Polyxena z Lobkovic, předtím z Rožmberka, rozená z Pernštejna (1566 – 24. května 1642 Praha) byla česká šlechtična z rodu Pernštejnů. Při narození dostala španělské jméno Polisena Pernstein. Její oficiální jméno v době přijímání knížecího titulu znělo „Polyxena z Boží milosti kněžna z Lobkovic, rozená z Pernštejna, paní na Roudnici". *****Bernard Ignác z Martinic, (1603 - 1685). Nejvyšší pražský purkrabí, královský místodržící, bibliofil, zakladatel kláštera theatinů v Praze. Autor: Miroslav Andrle Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2021
Předchozí článek: Katrštejnské studánky Následující článek: František Josef Čečetka – pedagog a spisovatel Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
