|
| |
|
Poslední hledečský řezbář betlémů Josef Schwarzer
5.06.2018 Sedím u paní Eriky Jiráskové, která bydlí v Dolní Čermné na Smrčině. Je jednou z dcer posledního hedečského řezbáře figurek betlémů a tvůrce betlémských krajin a dálin pana Josefa Schwarzera. Paní Jirásková svému otci pomáhala po práci s řezáním a malováním figurek. Před námi na stole leží zažloutlý výstřižek z novin s obrázkem starého muže s brýlemi, který skloněný nad stolem malým dlátkem opracovává dřevo, aby z něj vytvořil daráčka do betléma. Z novinového výstřižku z roku 1968 čteme: „Pohádkové městečko s chaloupkami i honosnými paláci. Vysoko nad ním se vznášejí andělé a pějí své věčné HOSANA. Není tu králů ani knížat, zato tetka s nůší, prostí daráčkové, z kopce žene pastýř své ovečky, se svými dary přicházejí pekař, řezník, bednář, švec i chalupník - nenapodobitelné kouzlo betléma vonícího lipovým či smrkovým dřevem. V malé dílničce svítí žárovka do pozdního večera. To je svět starého hedečského lidového mistra Josef Schwarzera a jeho manželky Rozálie, výborné to malířky figurek a věrné životní družky. A Hedeč, to je malá osada, nedaleko městečka Králíky pod Sněžníkem, v kraji lesů, hor a divokých bystřin Orlických hor. Na stole leží v krabici desítky figurek, všechny jako živé. Panenka ve slováckém kroji váží vodu ze studny, švec šije boty, pastýř pase ovečky a těch muzikantů co tu je. Jen do nich vdechnout duši a už spustí. Pan učitel má housličky, vandrovní tovaryš flétnu. Pak jsou tu kuchaři, vystrojivší velkou hostinu, jdou se pochlubit se svými výtvory Ježíškovi. Za nimi kráčejí dívky s miskami ovoce, nesoucími je na hlavě. Figurky budou putovat daleko - až do Itálie, kam je celá kolekce českého betléma určena. Man-želka Rozálie ve velkém hrnci celý den vaří na kamnech smrkové špalíčky, aby z nich vyvařila veškerou smolu a všechnu nečistotu, která by mohla způsobit praskání dřeva figurek. Řezbářský mistr se ohání dlátkem. Jeho krásná a roztomilá dílka vyprávějí o umění českých rukou na celém světě. Na světové výstavě v Montrealu, v dalekých zemích na Východě i na Západě. A v těchto dnech měl mistr obzvláště napilno. Musel dohotovit betlémy a navrhovat nové kolekce pro Lidovou uměleckou výrobu v Praze.“ „To je článek z novin, starý již přes 40 let,“ říká paní Jirásková. „A v něm vzpomínka na všechny hedečské tvůrce betlémů a na jejich umění, a také na mé rodiče. Ta je stále živá a krásná,“ říká paní Jirásková, naše dolnočermenská občanka. „Pomáhala jsem tatínkovi, když měl na pilno, vyřezávat figurky, ovečky, různá zvířátka i ptáčky. Prostě všechno, co jsem se od něho naučila. Také mamince jsem hodně pomáhala s malováním figurek a se sestavováním betlémských chlévů a domečků. Často jsem také malovala figurkám oči, vlasy, vousy, šaty, kabátky, kalhoty, pláště, botky, knoflíky a veškeré další doplňky ustrojení. Tomu se říká šatýrování. Chlívky betlémů jsem také sama připravovala, malovala a různě zdobila. Společně s rodiči jsem dělávala častokrát celý den až do půlnoci, aby slíbená zakázka byla hotová. Byla to krásná práce, která mě bavila a dělala jsem ji s láskou. Vše ještě umím do dnes. Nemám však k tomu jíž možnosti, a pak, jsou už tady léta,“ svěřila se paní Jirásková. A vybalila nám z novin jeden betlém na ukázku a pro naši výstavu. Prohlížím si figurky a obdivuji titěrnou práci. „To je jeden z posledních betlémů, který jsem dělala s mým tatínkem.“ A ukazuje na malované šatičky a ozdoby figurek, které malovala její ruka. Trochu s nostalgií v hlase pak říká: „Vezměte si ten betlém. Všem dětem jsem jej udělala, tenhle je můj a já už ho stejně nestavím. Nemá ale chlívek. Kdybyste mi přinesl materiál, tak Vám ho udělám.“ Jsem rozpačitý a taktně namítám, že to nelze. Ale paní Jirásková znovu opakuje, abych si ho vzal. Rád jsme tento vzácný dárek od ní pro naše počínající obecní muzeum převzal. Paní Jiráskové jsem za několik dnů přinesl požadovaný materiál v daných rozměrech a také barvy, které mi napsala. Svůj slib splnila a do týdne vyrobila pro naši výstavu a budoucí muzeum originální betlémský chlívek kralického typu. A tak se naše skromné obecní muzeum stále pyšní krásným originálem hedečského betléma. Je to dílo posledního lidového betlemáře a řezbáře pana Josefa Schwarzera a jeho dcery paní Eriky Jiráskové. Tímto článkem vzdávám veřejné díky za dar paní Erice Jiráskové a současně vzdávám čest památce jejímu otci, poslednímu hedečskému řezbáři, panu Josefu Schwarzerovi. Autor: Vladimír Jansa Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2017 Předchozí článek: Betlémářská tradice v Dolní Čermné Následující článek: Pověsti sudslavské Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
