|
| |
|
Pomník padlých v Medlešicích
27.06.2017 V druhé polovině 60. let vznikl v Medlešicích nový pomník obětem první a druhé světové války. Za jeho vybudováním a doplněním o jména obětí druhé světové války stál dlouholetý pracovník místní samosprávy pan Adolf Hattan (1909 – 1977) Bylo vybráno místo na veřejném prostranství, kde původně před desetiletími bývala obecní váha s domkem, z části využívaným jako obecní šatlava, tzv. „šupka“.Tato budova je patrná na leteckém snímku z roku 1938, na snímku z roku 1947 již nikoli. Nový pomník byl odhalen 27.10.1969, zúčastnili se pozůstalí, řada hostí a místní občané. Protože autor tohoto článku byl jedním z účastníků slavnosti, můžeme uvést, že odhalení provedl předseda místního národního výboru Alois Vlček (1921 -1981) První část pomníku uvádí 12 jmen obětí první světové války a zabývali jsme se jí v první části této stati. Druhá část pomníku v Medlešicích je věnována čtyřem obětem 2. světové války, majícím vztah k obci. Osud těchto občanů se zásadně liší od obětí první světové války. Jedná se osoby, které zahynuly v zázemí, tedy nikoli padlé v uniformách a oběti bojů na frontách. Je to dáno změnou způsobu válčení i odlišnou účastí naší země v druhém světovém válečném konfliktu. Jindřich Vaško příslušník vojenského odboje za druhé světové války, jehož osudy již byly popsány ve Vlastivědných listech Pardubického kraje č.4/ 2012, proto si jen stručněji připomeňme, že štábní kapitán „in memoriam“ Jindřich Vaško byl významnou postavou československého domácího vojenského odboje v době druhé světové války a není tedy náhodou, že se k jeho jménu pojí tituly nositele Řádu Tomáše Garigue Masaryka a Československého válečného kříže 1939. Narodil 15.10. 1910 v Troubelicích u Zábřehu na severní Moravě. Po absolvování obchodní akademie nastoupil prezenční vojenskou službu a v jejím rámci absolvoval školu pro důstojníky v záloze. Od začátku ledna 1935 J. Vaško nastoupil do další dobrovolné činné vojenské služby u Hraničářského praporu číslo 5 v Chebu. Zároveň byl také povýšen do hodnosti poručíka. Třicátého září 1938 bylo rozhodnuto o přijetí Mnichovského diktátu a Československá armáda musela odstoupit bez boje pohraniční území. Následně rodina Vaškových musela opustit svůj dosavadní domov a díky synu Františkovi se podařilo sehnat ubytování nedaleko Pardubic, konkrétně v Medlešicích. Jindřich Vaško pokračoval ve službě v armádě do 30. června 1939 a následně se stal správcem lomů firmy František Vaško a spol. Šestého září 1941 se oženil s Annou Hromádkovou a získal nové bydliště – Medlešice č.p. 41. Jako známý Alfréda Bartoše z období působení v armádě se pak Jindřich Vaško stal v době přípravy atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha ( 27.5.1942 ) i záhy po něm jedním z hlavních protagonistů pamětihodných, ale velmi tragických událostí. Alfréd Bartoš jako velitel výsadku “Silver A”, vysazeného do protektorátu na konci roku 1941 britským letectvem, v souvislosti s přípravou atentátu, se obrátil s žádostí o podporu na svého bývalého kolegu. Ten pochopitelně neodmítl, a tak vysílačka výsadku zvaná Libuše našla úkryt v Ležákách v lomu Hluboká, kde byl bývalý poručík správcem. Po prozrazení byl Jindřich Vaško zatčen 20.6. 1942. Zatčen byl též jeho bratr František a oba byli pak zastřeleni v Pardubicích 2.7.1942. Josef Mužík se narodil 9.3. 1924 jako mladší ze dvou dětí Václava a Františky Mužíkových v Medlešicích č.p. 7. Matka rozená Jozífková, se narodila 10.3. 1896 v Medlešicích v čísle popisném 43. Otec Václav pocházel z Klatovska, z obce Běšiny a byl původním povoláním zahradník. Josef Mužík (poslední bydliště v Medlešicích č.p. 20) byl takzvaně totálně nasazen za druhé světové války v Německu a zahynul tam při spojeneckém náletu. Kde a kdy přesně není známo, snad v Halle nebo Magdeburgu. Bohužel se zdá, a pátrání v archivech ČR to zatím potvrzuje, že se nedochoval žádný upřesňující dokument. Alois Javůrek. Narodil se v Medlešicích 19. března 1906. Rodiče Josef a Anna tehdy bydleli s třemi staršími dětmi v domě č.p. 8. Alois byl mladším bratrem Josefa Javůrka, uvedeného v první části mezi oběťmi 1. světové války. V roce 1911 se Javůrkovi přestěhovali do domu č.p. 19. Po ukončení měšťanské školy Alois krátce zkoušel studia na chrudimském gymnáziu, ale pak se vyučil v letech 1921 až 1924 modelářem ve Wiesnerově strojírně. V letech 1925-1927 absolvoval Mistrovskou školu strojnickou v Pardubicích, takzvaný mistrák. Od 1.10.1927 do 28.3.1929 byl v základní vojenské službě u Dělostřeleckého pluku číslo 13 v Chlumci nad Cidlinou. Po návratu z vojny nastoupil jako rýsovač do Škodových závodů v Plzni (od 2.5. 1929) pracoval zde do 23. 4. 1932, kdy byl pro nedostatek práce v době světové hospodářské krize propuštěn. Vrátil se domů do Medlešic k rodičům, resp. sestře Marii, která se svým manželem převzala hospodářství. Alois se pokoušel sehnat zaměstnání, ale to se mu podařilo až po dvou letech v Praze. Od 23.7. 1934 pracoval u akciové společnosti Walter v Praze Jinonicích. Od listopadu 1935 byl Alois čtyři roky zaměstnán u akciové společnosti Českomoravská – Kolben – Daněk v Libni jako rýsovač. V září 1938 byl mobilizován, a trávil opět několik dní “ve vojenském” v Hradištku u Žiželic u Chlumce nad Cidlinou. V Praze se Alois Javůrek seznámil s Růženou Muzikářovou a v únoru roku 1939 se s ní oženil. Růžena si zařídila samostatnou žehlířskou živnost v Praze – Karlíně, Poděbradova ulice č.9. a manželé Javůrkovi zde v místnosti za obchodem také bydleli. Alois brzy odešel ze zaměstnání v ČKD (17.11.1939) , protože se ukázalo, že živnost žehlířská také od něj vyžaduje dost práce, na druhé straně byla ale dostatečným zdrojem příjmu pro oba. V Praze se stal Alois členem svazu zahrádkářů. Členství dávalo možnost obhospodařovat pronajatý pozemek v kolonii Pod Balkánem v Praze IX Vysočanech.. Ač stanovy v kolonii povolovaly pouze stavbu zahradních besídek, někteří zahrádkáři měly vybudovány zahradní domky a další dokonce pod nimi sklípek. Bylo tomu tak i sousedů Javůrkových. Nálety západních spojenců na Prahu proběhly za druhé světové války tři. Zatímco nálety 14. 11.1944 a 14.2. 1945 byly provedeny vlastně díky navigační chybě, třetí nálet 25.3. 1945 byl zamýšlený a plánovaný. Cílem se staly především vysočanské a libeňské továrny a také kbelské a vysočanské letiště. Termín byl naplánován na neděli (Květnou neděli) proto, aby nedošlo k tak vysokým ztrátám na životech v továrnách, jako by tomu bylo ve všední den. Okolo poledne proběhl nálet, při kterém bylo ve Vysočanech zcela zničeno 32 budov, 34 bylo poškozeno velmi těžce, 52 těžce a 493 lehce. V zahrádkářské kolonii Pod Balkánem bylo poškozeno nejméně 24 domků. Právě do jednoho z těchto domků pozval soused Javůrkovi. Měl za to, že ve sklípku pod domečkem budou všichni lépe chráněni. Ovšem sousedův domek byl zasažen přímo padající pumou … Říkalo se, že po sousedovi prý při vyprošťování nalezli jen boty .. Javůrkovi byli identifikováni pouze podle oblečení …Naopak náhodní svědci, ukrytí nedaleko snad jen za kmeny poražených stromů přežili. Zahradní domek Javůrkových, bez sklípku, byl poškozen jen lehce. Růžena Javůrková. Narozena 29. ledna 1908 jako Růžena Krechlerová v Praze u svatého Apolináře, jako nemanželská dcera Františky Krechlerové narozené a příslušné do Třešti (dcera Karla Krechlera, zedníka z Třešti a Františky, rozené Mlengr). Otec nebyl uveden. V roce 1929, konkrétně 21. prosince se Růžena v Kladně provdala za Karla Muzikáře šoféra v Praze XIII Grégrova 149, příslušného do Kamenné, okr Příbram. Manželství bylo rozvedeno 20.8. 1937 a to z viny manžela pro opětovné urážky na cti a hluboký rozvrat. Manžel se k rozvodovému soudu ani nedostavil. Od 10.9. 1930 pracovala Růžena ve firmě Elektrická prádelna a žehlírna Marie Pokorná, Smíchov, Zborovská 9 a to do 27.10. 1933. Od 26.10. 1936 pracovala v Hellerově prádelně se sídlem Praha 1, Národní 17. Tehdy bydlela v Novovysočanské ulici v Praze. 29. ledna 1939 jí byl vydán domovský list ze spojených obcí Kamenná – Zavržice okres Příbram jako Růženě Muzikářové, rozvedené, majitelce žehlírny. 20. února 1939 je na potvrzení Společenstva majitelů prádelen a žehlíren ve Velké Praze uvedena již jako Růžena Javůrková, bydlištěm Karlín č.p. 476, ul. Poděbradova č.6a Další osudy sdílela se svým druhým manželem Aloisem Javůrkem. Růžena měla sestru, provdanou Mitchellovou v San Franciscu v USA a dále nevlastního bratra Josefa Švarce – brusiče z Kladna Rozdělova. Lze se jistě tázat, proč je jméno Růženy Javůrkové na pomníku právě v Medlešicích ? Odpověď by mohla znít tak, že je zde společně se svým druhým manželem, s kterým sdílela poslední roky života. Třeba je zde uvedena i proto, že v Praze, Kladně ani v Kamenné tato samostatná a emancipovaná žena - podnikatelka na pomnících připomenuta není. V rovině symbolické pak je Růžena Javůrková jedinou ženou na medlešickém pomníku .. i to má svůj význam. Není známo, že by se někdo z Medlešic aktivně účastnil bojů na frontách druhé světové války. Vzhledem k tomu co bylo uvedeno již na začátku, že účast českých občanů v druhé světové válce bylo odlišného druhu než ve válce první, dalo by se uvažovat, že jakýmsi ekvivalentem pro účast na frontách první války bylo totální nasazení na práci v Německu. Protože tam odešly miliony mužů na fronty válečné, byl katastrofální nedostatek pracovní síly. Z toho důvodu již v roce 1939 byla snaha na bázi dobrovolnosti přisunout pracovní síly z Čech. Výsledek byl nedostatečný, přesto máme právě z Medlešic příklad, když synové majitele pivovaru Vladislav a Adolf Zemanovi (a nejen oni) odešli pracovat do známého mnichovského pivovaru Hofbrauhaus. Adolf Zeman píše odtud v únoru 1942 svému kamarádu do Medlešic … Jestlipak lyžujete na „Dřenickejch horách“ ? Jak mně psali z domu, tak lyže Vám doposud nechali.. Probíhala totiž tehdy krom teplého oblečení konfiskace lyží pro německou armádu, trpící na východní frontě zoufalým nedostatkem zimních potřeb. Tady nás strašejí, že půjdeme také na vojnu. Říkají, že jich odtud půjde hodně, to už víme kam… Jakpak doma? Prý se říká, že půjdou také nějaký lidi do Říše.. Pak, abys musel narukovat taky Ty.. ? Napiš co je na tom pravdy ! Pravda to byla a zlom nastal právě v roce 1942. Došlo k povinnému náboru pracovních sil z protektorátu. Mladí muži i ženy ročníku narození 1921 ale též ročníků 1922 a 1923. Postupně se dokonce podařilo naplnit německý požadavek na 70 000 pracovníků. V roce 1943 byl ale další požadavek na 60 000 pracovních sil. To se řešilo pracovní povinností ročníku 1924. Nutno doplnit, že do Německa museli i mladí lidé z mnoha jiných zemí Evropy. Například z Francie, Polska, Řecka Norska, Belgie.. Protektorátní mládež hledala jak se nepříjemné povinnosti vyhnout. Univerzální pomocí byla třeba práce ve zbrojním průmyslu. Ta nebyla daleko, například v Chrudimi patřila pod zbrojní výrobu Wiesnerova strojírna. Další možností bylo uzavření sňatku, to ale platilo jen do určitého data. Jména totálně nasazených se nikde v úplnosti nedochovala a dalo by se dnes již říci, že v této oblasti na tom není paměť obcí o nic lépe než v oblasti evidence občanů zúčastněných v bojích první světové války … Z Medlešic byl s určitostí totálně nasazen nejen na pomníku uvedený Josef Mužík, ale dále třeba František Lněnička z č.p. 18, ten dokonce doma ještě uzavřel sňatek, ale již bez odkladného účinku pro totální nasazení. František Lněnička ( zemřel v roce 2001 ve věku 78 let) na práci v Říši s odstupem půl století celkem v dobrém vzpomínal. Také můžeme s jistotou uvést Boženu Přibylovou-Mádlovou z č.p. 76. Ta se pak údajně na práci v Německu seznámila se svým budoucím manželem. Statisíce Čechů nasazených na práci v říši v době protektorátu doplňovali třeba studenti středoškoláci jako tzv. technische nothilfe, kteří odklízeli trosky po bombardování, ale třeba i příslušníci protektorátní policie a četnictva. To ovšem už nepatří k historii jmen na medlešickém pomníku. Přílohy: IMG_8410.jpg … Současný pomník v Medlešicích IMG_8409.jpg … Část věnovaná obětem druhé světové války Vaškovi svatební.jpg … Svatební fotografie Anny a Jindřicha Vaškových Al a Fr Javůrkovi.jpg … Zleva Alois Javůrek s bratrem Františkem Růžena Javůrková.jpg … Růžena Javůrková R. Javůrková vpravo.jpg …Vpravo stojící Růžena Javůrková jako vedoucí pražské žehlírny
Autor: V. Smutný Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2017
Předchozí článek: Nová vodárenská věž v Bohdanči Následující článek: Pivnice a Střítežská rokle Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
