|
| |
|
Pardubické Městské zřízení
26.02.2021 První městské samosprávy vznikají ve 12. století v Itálii. V roce 1183 došlo v Kostnici k dohodě, která určovala podobu samosprávy i českých měst. Dle tohoto ujednání měla samosprávu města tvořit městská rada s volenými konšely podle italského vzoru. V čele městské správy stál rychtář jmenovaný panovníkem. Konšelé tvořili původně sbor jeho rádců a pomocníků vybíraných z usedlých a majetných občanů. Konšelé se obvykle střídali po roce nebo dvou, nové konšely na doporučení rady uváděla do úřadu vrchnost nebo panovník. Při výběru konšelů hrály velkou roli cechy. Od 13. století se konšelé často scházeli v cechovních místnostech, radnice tehdy neexistovaly. Teprve ve 14. – 15. století se začínaly prosazovat samostatné radnice. Volený purkmistr (starosta) byl původně jen předsedou konšelského shromáždění. Později začal zatlačovat do pozadí rychtáře. Některá města si mohla rychtu dokonce sama vykoupit a rychtářského úřadu se tak zbavit. To proto, že jak již bylo zmíněno, rychtáře si dosazoval panovník. Vykoupením tohoto úřadu tak měla města více volnosti v rozhodování. Rychtář byl v období středověku představeným obce. Postupně se obsah jeho funkce změnil, kdy dosazený rychtář reprezentoval jen zájmy panovníka. Funkce královského rychtáře byla zrušena v roce 1783. Za své služby měl rychtář podíl na vybraných pokutách a odvedených dávkách. Za to mohla být také část jeho polností osvobozena od povinnosti berní. Mezi povinnosti rychtáře patřilo i nižší soudnictví, zastupoval obec vůči okolí a ručil za dodržování povinností a příkazů. Purkmistr (starosta) byl původně předseda městské rady (sboru konšelů), protějšek rychtáře jako nejvyššího jmenovaného úředníka. Ve funkci purkmistra se konšelé zprvu střídali. Později převzal purkmistr pravomoci rychtáře. Městská samospráva v 18. století byla často nahrazená magistrátním úřadem se jmenovanými a placenými úředníky. Volená obecní zastupitelstva byla obnovena roku 1848. V Pardubicích byl od počátku 16. století správou města pověřen sbor dvanácti konšelů s dalšími pomocnými úředníky. Základem konšelských pravomocí bylo nařízení Viléma z Pernštejna z roku 1512, aby „purkmistr a konšelé i všecka obec města Pardubic práv, kterýmiž jiná města královská neb panská řídí se, užívati mohli a jimi se spravovali na časy budoucí, bez Jeho a budoucích Pánouv Pardubských všelijaké překážky“.Konšelský sbor se měnil každý rok. Když se po třetím zazvonění sešli měšťané na radnici, odstupující konšelský sbor předložil městský účet a nastalo jmenování nových konšelů. Po své „renovaci“ konšelé dále vybrali „dohledače k chlebuom, pivuom, k měrám vinným, k sladům a dva cechmistry řemeslům“. Dvěma hejtmanům pro předměstí „Dlouhé“ a „Malé“ ukládali týdenní dohled „pro opatření ohně“. Poté byl přečten majestát udělený panem Vilémem z Pernštejna. Na závěr tohoto slavnostního shromáždění nechybělo občerstvení z obecní kuchyně pro přítomné měšťany. 7.9.1531 vydal Vojtěch z Pernštejna rozsáhlý soubor dohod. V nich se například vzdal platů z obce dříve prodaných lánů pozemků. Městu postoupil pardubické pivovary, postoupil městu platy z mastných krámů, rozšířil právo na odúmrť ve prospěch obce a špitálu. Městská rada dostala také právo trestat přestupky měšťanů i bez vědomí vrchnosti. Pouze pokud se některá ze stran cítila poškozena, mohla se odvolat k vrchnosti. Pardubický soud měl dvě funkce. Byly to soud městský a soud hrdelní, plně kontrolovaný vrchností. Projednávání hrdelních deliktů probíhalo za účasti hejtmana panství. 8.4.1534 udělil král na žádost Jana z Pernštejna obci „vyšší postavení“. Tím bylo potvrzeno měšťanům právo svobodného stěhování, měšťané měli právo vydávat „zhostné listy“ (propouštění z poddanství). Na plat byly převedeny zbytky robotních prací. V rukou konšelů bylo městské soudnictví, obecní, zádušní i špitální finance, veškerá majteko-právní agenda a organizace běžného života, jako např. vybírání tržních poplatků, mýta, feudální renty, pokut aj. Pardubičtí měšťané se tak svými právy tehdy dostaly na úroveň královských měst. Zasedání městské rady probíhalo minimálně dvakrát měsíčně, nejčastěji každý pátek. Konšelé se zhruba po měsíci střídali ve funkci purkmistra. Ten řídil zasedání rady. Mohl radu svolávat i mimo termín. Purkmistr rozděloval úkoly konšelům, vedl evidenci vydání a příjmů, dozíral nad ochranou města. Opatroval městskou pečeť. Její ztráta či poničení nebo zneužití byla trestána přísnými tresty. Purkmistrovi náležel za měsíc služby příslušný plat, protože se předpokládalo se, že jej funkce zatěžovala natolik, že nemůže vykonávat svou živnost. Pokud se musel vzdálit z města, musel poručit jinému konšelovi, aby jej po dobu nepřítomnosti zastupoval. Purkmistr nesměl opustit město s městskou pečetí. Závazná rozhodnutí se směla dělat pouze v radě, purkmistr nesměl nic domlouvat bez vědomí ostatních konšelů. Práce pro ostatní konšely byla čestnou neplacenou funkcí. Z obecního rozpočtu byla vyplácena mzda ještě biřicům a písaři. Všichni konšelé si byli z hlediska rozhodování rovni. Nejvýznamnějším byl ten z konšelů, který byl v daném roce jako první schválen purkmistrem – primátorem. Po uplynutí funkčního období měla následovat personální obměna. Každý z konšelů navrhnul na své místo dva až tři jiné měšťany, kteří museli ve městě vlastnit nemovitost a hospodařit tu aspoň tři roky. Vrchnost pak na základě návrhů jmenovala městskou radu.Na počátku funkčního období musel být schválen rozpočet, teprve poté byl jmenován primas či primátor. Nikdo z měšťanů neměl být dvakrát za sebou konšelem. V praxi to bylo dodržováno pouze u primátora a to pouze za Pernštejnů. Výkonným orgánem byl městský rychtář se skupinou biřiců. Ti dbali na dodržování pořádku ve městě, kontrolovali dodržování jednotlivých nařízení. Pro krátkodobé zadržení podezřelých jedinců sloužilo městské vězení – šatlava. Pobyt v šatlavě ukládala městská rada jako jeden z lehčích trestů provinivším se měšťanům. Další osobností ve správě města byl písař. Ten musel vtělovat úřední výkony do městských knih. Proto již v počátcích pernštejnské vlády nad Pardubicemi byly do pozice písaře dosazovány osoby vzdělané na pražské univerzitě. Před tím, než se kandidát stal písařem na trvalo, pracoval na radnici nejprve na zkoušku. Po zvolení se přestěhoval písař do budovy radnice na trvalo a dostával pevný plat. Kromě toho si písař přivydělával sepisováním smluv pro měšťany např. při prodeji domů atd. Již byla zmínka, že Pardubice měly také městský soud. Soudní jednání se konala původně v čase pátečního zasedání konšelů. Za hlavní pravidlo, které určovalo mez pravomocí, ale i způsob, jak měl soudní úřad v Pardubicích fungovat, byly nálezy sněmovní, práva zemská i městská. Při jednání soudu svědkové přísahali u kříže, jejich přísahu předčítal písař. V posledním desetiletí 16. století obnovený úřad tvořili: „starší města“ s jedenácti konšely, čtyři starší obecní, dva správcové důchodní, správce peněz sirotčích, dva správci dvoru obecního, dva správcové špitální, dva kostelníci v městě a dva u kostela nového (sv. Jana). Za vlády Marie Terezie měl od roku 1745 sbor konšelů pouze 7 osob. Změna nastala v roce 1790, kdy byl do čela obce postaven trvalý purkmistr jako státní úředník. Ten měl k ruce dva soudní úředníky. Volba purkmistra a magistrátních radů se konala dvanácti voliteli zmocněnými měšťany pod dozorem panského úředníka. Potvrzený magistrát tak zahájil svou činnost v roce 1791. Rozhodujícím mezníkem ve vývoji rakouské státní správy se stal rok 1848, kdy důsledky revoluce zasáhly všechny oblasti veřejného života. Revoluce smetla poddanství, vrchnostenská správa byla zrušena. Na jejím místě začala vyrůstat nová organizace samosprávy. A tak se 10.10.1850 poprvé všeobecným hlasováním lidu na pardubické radnici volil purkmistr. Zvolen byl Peregrin Kulhavý, tři radní a městský tajemník. Do úřadu uváděli se přísahou, kterou skládali jednotlivě v kostele. Od roku 1861 měla městská správa 18 členů obecního výboru a 9 náhradníků s tříletou pravomocí. Mezi středověké funkce patřila také osobnost kata. O městském katu je z Pardubic první zpráva z roku 1530. Vedle práce s delikventy měl kat na starost také zdechlý dobytek, který měl vyvážet za město, odchytával toulavé psy, ale léčil také nemocný dobytek v obecním dvoře. Z rozkazu konšelů vychovával dva statné vepře jako plemeníky. Za to dostával odměnu. Kat nepobíral stálý plat, přivydělával si prodejem kůží ze zdechlých zvířat. Kat prodával také různé tuky, mnohdy i léčil, otevíral žíly, za což utržil roku 1710 žalobu od pardubických „ranlékařů“ a také zdejší punčocháři hnali roku 1708 místního kata k soudu, protože jeho lidé pletli punčochy na výdělek.Za mučení vězně mu obec roku 1530 platila 2 kopy, za popravu 1 kopu. Není bez zajímavosti, že počet poprav od dob Pernštejnů do zrušení městského hrdelního soudu značně rostl. Roku 1538 soudil hrdelní soud Vaňka z Bělče pro čáry k ochraně dobytka a krejčího Řeháka z Hostovic pro krádež a obcování s lotry. Hrdelním soudem byl souzen také Viktorin Plhovský z Heřmanova Městce spolu s Blažkem, kterým byla setnuta hlava za krádež monstrance v Mikulovicích. Roku 1540 byl sťat Jun, že kradl koně v Rohozci, Jezbořicích a v Němčicích, stejný trest stihl také Jan z Kulunku, Havlín z Vyšehněvic a Havel z Klamoše za krádeže a mordy. Ve stejném roce stihl trest smrti také Martina Slepičáka s mlynářem Jírou z Rožnova za krádeže v kostele v Ranné. A takto by se dalo pokračovat. Měšťané pokládali kata a jeho rodinu za osoby snížené. Také katovna byla zvána „gruntem sníženým“. Jednání s katem bylo s konšelským úřadem bylo prováděno jen přes prostředníka městského rychtáře, protože osobám sníženým se neslušelo, aby se zdržovaly na radnici, kat se svou rodinou nesměl sedět v kostele mezi měšťany atd. Konec konců takto je to ztvárněno také ve filmu „Počestné paní pardubické“ podle divadelní hry Karla Krpaty „Mistr ostrého meče“. Za vlády Pernštejnů byl pardubickým katem Šimek, který byl od počátku ve službách městských i panských. Před tím byl pacholkem hradeckého kata Jakuba Kačírka, kterého potom sám oběsil pro krádež. Katovnu (rasovnu) postavila obec teprve roku 1542 na konci Dlouhého (Zeleného) předměstí poblíž Podvalchovního mlýna. S činnosti kata souvisí také šatlava. Jelikož první pardubická radnice byla poměrně malá, bylo pro šatlavu vyhrazeno místo u městské hradby za domy v Pernštýnské ulici. Od šatlavy do města vedla tzv. šatlavní ulička podél Městské strúhy. V šatlavě byly dvě místnosti. První místnost obýval šatlavní – biřic, ale sedávali zde také páni při soudu. Druhá místnost byla skutečným vězením. Zde bývali vězňi spoutáni na rukou i nohou a přikování v kládě. Oknem se však mohli domlouvati s okolím. Byl tu také sklep snad pro zvýšené tresty. Na dvorku pak stál žebřík na mučení a bidlo. Další mučidla přinášel s sebou kat. Původně město žádnou vězeňskou stravu nevydávalo. Vězni si museli chléb obstarat sami, když chodili s biřicem na žebrotu do okolních domů. Ale např. v roce 1623 se vrátili vězni po takovéto žebrotě do šatlavy, nakoupili pivo, opili biřice a posléze ho zaškrtili. Poté vylezli na městskou hradbu, po ní doběhli až k Zelené bráně, spustili se po trámu z mostu a utekli. Zdroj: Josef Sakař: Dějiny Pardubic nad Labem
Autor: Jan Řeháček Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2020 Předchozí článek: Pardubice v první polovině 19. století Následující článek: Chaty turistů na Luckém a Suchém vrchu Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
