|
| |
|
Chaty turistů na Luckém a Suchém vrchu
26.02.2021 Pod podobným názvem vyšel článek ve Vlastivědných listech Pardubického kraje už v č. 1/2015, dávno rozebraných. V následujících řádcích se tak dozvíte něco z historie a zejména dohady obestřených okolností kolem směn turistických chat na Luckém vrchu u obce Telecí na Českomoravském pomezí a Suchém vrchu u Orliček v Orlických horách za Luční boudu v Krkonoších. Turistická chata zvaná Lucký vrch Nejprve si připomeňme, co se dosud o historii chaty na Luckém vrchu uvádělo. Po válce, zřejmě v roce 1948, mělo dojít k dohodě mezi Klubem českých turistů (KČT) a Ministerstvem národní obrany (MNO) o výměně chaty na Luckém vrchu s chatou v Krkonoších, která byla v majetku KČT, údajně to měla být Obří bouda. Po roce 1948 došlo k nucené výměně vlastníků mezi KČT a MNO, KČT měl náhradou obdržet chatu v Orlických horách a Lucký vrch se dostal do užívání MNO, respektive armády. Poté chata připadla dočasně do majetku Československé obce sokolské (ČOS), posléze vojenské správy, až nakonec v roce 1958 přešla do užívání odborové organizace Ústřední vojenské nemocnice (ÚVN) v Praze. Autorem návrhu turistické chaty Klubu českých turistů na pozemku č.kat. 294/1 v Telecím (Lucký vrch) byl Alexander Hanuš, úředně autorizovaný inženýr pro architekturu a stavby pozemní. Pro stavební řízení přijal Obecní úřad v Telecím 4 plány a 1x situaci 4. května 1940 pod číslem jednacím 510, stavba byla povolena 18. 5. 1940 a zaplacen kolek ve výši 2 K. Tolik anonymní autor, odjinud1) je též známo, že stavba chaty byla započata ještě onoho roku 1940 a po dokončení byla za hojné účasti veřejnosti (asi 1500 osob) předána do užívání tehdejšímu předsedovi KČT v Poličce Ladislavu Pražanovi. Samozřejmě, slavnostní otevření bývalo tehdy událostí hodnou zaznamenání, o pozvání představenstva obce ani nemluvě, a kupodivu se tak mělo stát až „V neděli 22. VII. 1945 odevzdána veřejnosti chata na Luckém vrchu. Slavnosti se zúčastnily sousední odbory a župy a na 1500 návštěvníků“, jak si v Časopisu turistů č. 2/1945 všimnul Stanislav Konečný. Jenže válečné události patrně rozhodly jinak, že chata KČT na Luckém vrchu bude v provozu beze vší slávy již na vánoční svátky roku 1942. Jejím prvním nájemcem, spíše již hoteliérem, byl František Živný z Pústeven-Radhoště, bratr svojanovského kastelána Aloise Živného.2) Pozemek skutečně získal (1939) Ladislav Pražan. Jak se uvádí, ten ho daroval (nebo prodal trhovou smlouvou?, zapsáno až 1948) Klubu českých turistů v Praze, po jehož zániku v důsledku sjednocení tělovýchovných a sportovních organizací přešel z rozhodnutí KNV v Pardubicích (21. 3. 1950) na Československou obec sokolskou, potažmo k tomu zřízenému sokolskému družstvu služeb Vzlet, do něhož byla chata začleněna 11. května 1950. To (od 22. 11. 1952) mělo i Luční boudu v Krkonoších, kterou původně spravovala a pak jako konfiskát vlastnila československá armáda (zapsáno 1950). Je to zřejmé z přejímacího protokolu při převzetí majetku Československou obcí sokolskou od vojenské správy dne 1. 11. 1952, kdy byl veškerý majetek předán bezúplatně proto, že náhradou za tento majetek obdržela vojenská správa od ČOS na základě darovací smlouvy dva jiné podniky. Ty jmenovitě uvádí rozhodnutí Státního výboru pro tělesnou výchovu a sport (SVTVS) při vládě republiky Československé ze dne 28. února 1953, kterým se „dům č.p. 189 s pozemky, označené jako Tyršova chata pro kat. území Orličky, okr. Lanškroun, a role s chatou č.p. 186, zvanou na Luckém vrchu, dosud knihovně nevyznačenou, připsané dosud bývalému Klubu českých turistů v Praze, z něhož přešly podle zákona č. 187/1949 Sb. na ČOS, přecházejí do vlastnictví čsl. státu a odevzdávají se se souhlasem ministerstva národní obrany do jeho správy“. K poněkud kostrbaté formulaci úředního šimla je třeba dodat, že v případě Suchého vrchu měla skutečně společné č.p. 189 „budova s rozhlednou“, a že u Luckého vrchu se opravdu jednalo o převod vlastnického práva pouze k pozemkům a teprve až v roce 1958, při převodu z MNO na ZV ROH ÚVN je zapsána stavební parcela st.309, tedy už dávno stojící chata! Pod ní byly v roce 1953 postaveny tři dvojdomky, dokonce se uvažovalo o možnosti stavby dalších dvou dřevěných obytných (jedno)domků. MNO bývalou Vojenskou zotavovnu Lucký Vrch rozhodnutím ze dne 25. července 1958 převedlo bezplatně na Svaz občanských zaměstnanců vojenské správy (zpětně) dnem 1. ledna 1958, který ji Postupní smlouvou z 23. září 1958 (opět) se zpětnou účinností od téhož 1. ledna 1958, kdy ZV ÚVN zotavovnu Lucký Vrch začal spravovat jako provozovatel, postoupil Závodnímu výboru ROH Ústřední vojenské nemocnice v Praze - Střešovicích.3) Konala se tu účelová školení, výběrové rekreace i tábory dětí zaměstnanců a turistické veřejnosti byl přístup naprosto znemožněn. A jak už to z důvodů utajení bývá, znemožněn byl i přístup k archivní dokumentaci. Tento stav trval až do let 1996 až 2002, kdy byl objekt postupně pronajímán a prodáván, až nakonec zůstal uzavřen. V roce 2002 byl koupen novým majitelem, který celému areálu vtisknul koncepci rodinného podniku a postupně jej vrací původnímu účelu, turistická chata s vyhlídkovou restaurací je opět přístupná veřejnosti celoročně. Tolik fakta, ale je přinejmenším zarážející, že ve Státním okresním archivu Svitavy se sídlem v Litomyšli, ve fondu Archiv obce, resp. MNV Telecí jsem k počátkům chaty našel pouze zápis z 1. 11. 1941, kde se v bodu 3. konstatuje, že obecní rada nemá žádných námitek proti povolení koncese (patrně výčepní) v chatě na Luckém vrchu. Příběhu chaty na Luckém vrchu tak kvůli „chybějícím“ (skartovaným?) či dosud neobjeveným dokladům z období jejího vzniku zatím něco chybí.4) Jestli by se to „něco“ našlo v neinventarizovaných a tedy badatelsky nepřístupných fondech Vojenská výcviková a rekreační střediska (1945-1953) nebo Vojenská zotavovna Luční bouda a Lucký vrch (1949-1957) a Vojenská zotavovna Suchý Vrch (1952-1963) ve VHA Praha zůstává otázkou bez odpovědi. K na začátku naznačeným okolnostem kolem dohady obestřených směn turistických chat je tak třeba uvést, že KČT nemohl náhradou za chatu na Luckém vrchu obdržet chatu v Orlických horách, protože Kramářova/Tyršova chata na Suchém vrchu byla převzata armádou společně s chatou na Luckém vrchu právě výměnou za Luční, nikoliv jak se někdy uvádí, Obří boudu v Krkonoších. Chata na Suchém vrchu v Orlických horách Hned na úvod si musíme přiznat, že historii chaty na Suchém vrchu nelze dost dobře oddělit od historie chaty na Luckém vrchu, přestože už v roce 1940 upozornil(i) Žahourek-Hlavsa, že „nutno dnešní název dodržovati a nezaměňovati se Suchým vrchem a podobně, jak se často stává“. Že to bylo běžné nejen v začátcích, dokládá ukázka z úředního dokumentu. Suchý vrch (995 m n.m.) se nachází na pomezí Orlických hor a Hrubého Jeseníku. Zájem turistů přitahoval tento vrcholek již před první světovou válkou a dobrá myšlenka během ní nezanikla. V roce 1924 si klub turistů z Jablonného nad Orlicí pronajal na Suchém vrchu pozemky a o rok později zde nechal vystavět jednoduchý dřevěný přístřešek (útulnu), k ochraně turistů před nepohodou otevřený 20. října 1925. S výstavbou honosnější turistické chaty podle projektu pražského architekta Jaroslava Stejskala mělo být započato v roce 1926, ovšem kdy byl položen její základní kámen je ne zrovna jasné. Povšechně se uvádí datum 22. srpna 1926 (neděle5), otázkou ale je, proč je v digitalizované Pamětní knize Kramářovy chaty na Suchém vrchu6) na listu 2 nadpis Slavnost položení základního kamene „Kramářovy chaty“ na Suchém vrchu dne 22. srpna 1927 (pondělí) a toto datum vypadá jako dvakrát přelepené, takže jen letopočet 1927 se zdá být původní. Věřme tu současníkovi, podle něhož slavnost kladení základního kamene byla naplánována na sobotu 21. srpna 1926, ale „pro naprosto nepříznivý a hrozný čas musilo dojít jen k intimní slavnosti v Sokolovně jablonské“. V sobotu večer přednesl proslov ředitel M. Hlavatý z Pardubic a dramatický odbor Sokola sehrál operetu Tancem ku štěstí. V neděli přednesli projevy předseda ústředí KČST Dr. Guth-Jarkovský, předseda turistické župy orlické ředitel K. S. Kašpar, jednatel ústředí prof. Dr. Jan Kropáček, poslanec vrchní rada Ježek v zastoupení ministra poslance Dvořáčka a následovaly slavnostní poklepy. Také byl přečten blahopřejný pozdrav poslance Dr. K. Kramáře, jehož jméno se svolením ústředí KČST v Praze chata ponese.7) Naopak pochybovat netřeba o datu slavnostního otevření chaty 6. července 1928, které je na listu 6 a potvrzené u podpisů na dalších listech 8 a 11. A pak už události nabraly spád. Dne 26. října 1928 vykonala Okresní správa politická v Lanškrouně kolaudaci Kramářovy turistické chaty a „shledavši, že bylo všem úředním nařízením vyhověno, uděluje tímto povolení ku jejímu používání, přejíc správě chaty mnoho zdaru“. Ještě 15. listopadu vytrasovalo Technické oddělení zemského správního výboru v Praze okresní silnici ze „Suchého vrchu“ na státní silnici k Jablonnému nad Orlicí a zjištění vlivu zimního počasí na kvalitu novostavby Kramářovy chaty si před kolaudací provedlo ústředí Klubu československých turistů (KČST) hned 2. dubna následujícího roku 1929. Prvá část kolaudace stavby Kramářovy chaty byla provedena zástupci ústředí KČST ve dnech 18. až 20. května a dokončena byla ve dnech 23. až 25. října 1929 zástupci ústředí KČST a Ministerstva obchodu, celková tzv. superkolaudace Kramářovy chaty se uskutečnila 10. října 1930. Ještě předtím, 20. června 1930, se uskutečnila společná schůze Okresních výborů Lanškrounského a Žambereckého za účasti zástupců klubu turistů v Jablonném n. O., svolaná ku poradě o stavbě okresní silnice na Suchý vrch, k jejíž kolaudaci došlo 12. května 1938. A konečně je možné zmínit, že 25. října 1936 se sešla Komise k sepsání protokolu k žádosti o osvobození chaty od daně domovní (obvykle na 15 let), v níž byli zástupci odboru KČST v Jablonném n. O. a katastrální obce Orličky. Samozřejmě vynechat nemůžeme vodárenskou věž, sloužící zároveň jako rozhledna. Postavena byla v letech 1931-32 podle návrhu architekta Antonína Parkmanna, byla vysoká 33 metrů a měla dva vyhlídkové ochozy nad sebou. Slavnostně byla otevřena 26. května 1932 a pojmenována Tyršova rozhledna. Souběžně se stavbou vodárenské věže (uvádí se obsah 500 hl vody a temperování párou z ústředního topení proti zamrzání) byla přízemním zděným traktem rozšířena i Kramářova chata, která se tak s ní spojila. V říjnu roku 1938, po nuceném odstoupení Sudet (Mnichovská dohoda), přejmenovali Němci Kramářovu chatu na „Konrad Henleinbaude“. Podle zápisu v Pamětní knize byl odstěhován veškerý inventář Kramářovy chaty, jakož i všechny památky klubu turistů do Jablonného nad Orlicí, aby se nedostaly do německých rukou. Přestěhování řídil a provedl za spolupráce československé armády a 11. října 1938 zapsal tehdejší jednatel klubu a správce chaty Josef Čamr. Ani přejmenovaná chata však turistice nesloužila dlouho, hned po vyhlášení Protektorátu v březnu 1939 byl Suchý vrch zabrán německou armádou, která si zde zřídila rehabilitační ústav pro zraněné letce, rozhledna sloužila jako pozorovatelna. Po osvobození byla Kramářova chata znovu otevřena již 1. června 1945, usnesením z 5. května 1949 bylo obnoveno vlastnické právo původnímu Klubu československých turistů v Praze s poznamenáním, že tento mezitím změnil název na Klub českých turistů. Co však tomu předcházelo je hodné zaznamenání.8) Výměrem likvidačního komisaře pro organisace v Liberci ze dne 28. června 1940 byl majetek KČST v Praze zabaven a právo vlastnické převedeno (15. 7. 1940) na Fond pro výstavbu - správa majetku-spol. s r. o. ve Vídni, pobočka Liberec (oficiální překlad názvu „Aufbaufonds“ - Vermögensverwaltungs-Gesellschaft m.b.H Wien, Zweigstelle Reichenberg). Tento „Fond pro výstavbu“ předmětnou nemovitost, zapsanou ve vložce č. 265 pozemkové knihy pro katastrální území Orličky, sestávající ze stavební parcely č.kat. 241 s domem čp. 189 s vyhlídkovou věží a pozemkové parcely č.kat. 1116/4 les, kupní smlouvou z 18. prosince 1940 prodal okresu (venkovský, Landkreis9) Lanškroun za 23.695,17 RM zapravených v hotovosti uvedené společnosti v Liberci z prostředků okresních s tím, že kupující zná prodávanou nemovitost jakož i stavební stav, přičemž smluvní strany udělují svoje výslovné svolení, aby na základě této kupní smlouvy byl povolen zápis vlastnického práva pro Okres Lanškroun (Kreis Landskron, stalo se tak 4. 5. 1941). Čas měl ukázat, že o příjemci peněz se ale nic neví. Po skončení války Ministerstvo financí v Praze na žádost mezi tím přejmenovaného KČT v Praze II zrušilo (11. 3. 1947) výměr likvidačního komisaře pro organisace v Liberci ze dne 28. 6. 1940, kterým byl majetek původního KČST v Praze II zabaven a právo vlastnické převedeno na Budovací fond majetkové správy, spol. s r. o. ve Vídni, odbočka v Liberci s tím, že podle tohoto rozhodnutí může se navrhovatel domáhati restituce zabaveného majetku shora uvedeného ve smyslu § 2 zák. č. 128/1946 Sb. Jenže Kramářova chata je od prvých dnů měsíce května 1945 v držení KČT bez uvědomění ONV v Lanškrouně, píše tento 26. 3. 1947 Finanční prokuratuře v Praze, a klub drží nejen restituovanou nemovitost, ale i zařízení chaty v nákupní ceně asi 700 tis. Kčs, patřící Okresu Lanškroun a které tudíž KČT nikdy nepatřily. Dlužno dodat, že Okres Lanškroun restituční nárok Klubu čs. turistů uznával, šlo tedy jen o nároky Okresu proti Klubu. Podle ONV v Lanškrouně (20. 5. 1947) byla chata turistů v roce zabavení 1940 „ve velmi špatném stavu. Střecha chaty byla téměř zničena, do místností teklo, v sále byla podlaha prohnilá. Ústřední topení nebylo, do pokojů pod věží tekla voda. Lidé z okolních obcí rozkrádali kdejakou součást, která šla odděliti. Chata byla téměř bez oken a dveří. Veškeré zařízení chaty bylo odvezeno.“ Provedené stavební změny a současné vybavení tak prokazatelně financoval Okres Lanškroun a vesměs platil tzv. Kreiskasse, tj. samosprávný okres. V následujícím stání (30. 4. 1948) se Okresní soud v Lanškrouně usnesl restituční nárok Klubu čsl. turistů v Praze proti politickému okresu Lanškroun na obnovení vlastnického práva k t.zv. Kramářově chatě odmítnout a současně vzal na vědomí, že do řízení vstoupil Fond národní obnovy v Praze jako zatímní správce restituovaného majetku. V odůvodnění dospěl k závěru, že politický okres Lanškroun nemůže býti sukcesorem (právním nástupcem) územního svazku německé samosprávy zvané Kreis Landskron, protože po osvobození byla čsl. organisace samosprávy v pohraničí fakticky obnovena podle stavu ze dne 29. 9. 1938, takže tento majetek podléhá správě Fondu národní obnovy. Vrátit se do reality se pokusila Finanční prokuratura v Praze, která Osidlovacímu úřadu (vyhl. č. 72/1945 Sb.) a Fondu národní obnovy podala (29. 9. 1948) rozbor současné situace, soudíc, že je doporučitelno, aby věc byla skončena smírem. Bude-li ponecháno soudu, aby sám všechny rozhodné okolnosti zjišťoval, pak bude řízení trvati značnou dobu. Klub na jedné straně zásadně popírá, že by trhovou cenu, složenou Landkreis Landskron, dostal kdy vyplacenu, ale je ochoten zaplatiti za to zařízení, které bylo okresem do chaty dodáno a jím převzato. To však lze zjistiti jen na místě samém. Doporučujeme proto tento postup: Fond národní obnovy by určil své zástupce, kteří by se jako odborníci dostavili na místo samé. Dále by se dostavili od okresu ti, kdož stav chaty a jejího zařízení v době, kdy klub chatu přebíral znali, k tomuto jednání by byl přibrán samozřejmě Klub čsl. turistů a na místě samém by bylo dohodnuto, co má býti klubem nahraženo, případně by dohoda byla vyhražena pozdějšímu jednání u Fondu zde v Praze. Protože je v zájmu obou stran, aby jednání na místě samém se konalo co nejdříve, žádáme Vás, abyste nám pokud možno urychleně oznámili, zda s námi navrhovaným postupem souhlasíte. Pro pokročilou roční dobu je ovšem nutné, aby se jednání konalo co nejdříve, dokud je chata ještě bez obtíží přístupna. 10. října 1948 stanovil Osidlovací úřad a Fond národní obnovy termín k jednání na den 4. listopadu 1948 o 9. hod. dop. na místě samém, požadujíc po ONV Lanškroun, „abyste zařídili potřebné k tomu, aby v určený čas byly v Kramářově chatě přítomny osoby, které by mohly udati, co ze zařízení dodali a které investice stavební tam provedli Němci“ kvůli odhadu provedených stavebních změn, jakož i německým nabyvatelem dodaných zařízení. Celý článek naleznete ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo 3/2020
Autor: Miloslav Renčín Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2020
Předchozí článek: Pardubické Městské zřízení Následující článek: Na rozsochách Králického Sněžníku Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
