Sdružení přátel Pardubického kraje

Pardubice za Marie Terezie a Josefa II.


22.07.2020 Pokračujeme v našem seriálu, ve kterém postupně mapujeme historii Pardubic. V minulé části Střípků z historie Pardubic jsme se věnovali těžkému období, které pro Pardubice znamenala třicetiletá válka, v tomto pokračování se budeme věnovat období, které začíná ve 40. letech 18. století. Marie Terezie byla jedinou ženou vládnoucí na českém trůnu. Vládnout začala v roce 1740 po smrti svého otce. Její vláda však zejména v prvních letech nebyla jednoduchá zejména proto, že se jednalo o ženského potomka habsburského rodu a zejména okolní země si činily nároky na trůn i území ovládaná habsburskou monarchií. A to se bohužel velmi citelně odrazilo i na situaci Pardubic, které zažívaly opět velmi krušné chvíle.

15. srpna 1741 dvojí úder blesku poškodil vnitřek chrámu sv. Bartoloměje a byl snad předzvěstí zlých časů příštích. Prusové pronikli na české území a 3. listopadu již byli v Hradci Králové a podél Labe se blížili i k Pardubicím. Část dragounského pluku se usadila i u kaple sv. Josefa u Pardubic. Vojáci poničili labský most rozebráním mostnic. Jelikož nebyla v Pardubicích rakouská armáda, pronikli Prusové do města a nakoupili proviant. Nejprve místí nesli pobyt nepřítele klidně. Nevěřili ve vpád do města. 〈BR〉 8. prosince byli vyzváni konšelé přípravou ubytování pro dragounský pluk rakouské armády. Kníže Lobkovic sice přijel do Pardubic, ale 12. prosince již opět odjel. Mezi tím vojsko Prusů na pravém břehu Labe stále zesilovalo svůj počet. Hned po odchodu rakouských vojsk přeplavilo několik pruských vojáků na loďkách řeku Labe a nechali zavřít brány do města. Teprve když se přesvědčili, že ve městě není žádné rakouské vojsko, nechali brány opět otevřít. 〈BR〉 Prusové v Pardubicích zůstali po řadu dalších měsíců. Pruský král Fridrich požadoval, aby získal nejen Slezsko, ale také kraj Hradecký a Pardubický. Marie Terezie odmítla na tyto požadavky přistoupit. 17. května probíhala bitva mezi pruským a rakouským vojskem u nedalekých Chotusic. Hřmění děl prý bylo slyšet až na pardubických hradbách. Kolem poledního se na Zeleném předměstí objevili rejtaři. Prusové je pokládali za Rakušáky a připravovali se k obraně. Později se však ukázalo, že to jsou zbídačená pruská vojska. 〈BR〉 Skutečný útok na Pardubice uskutečnili až rakouští panduři v počtu několika set vojáků dne 24. května po třetí hodině ranní. Jelikož však neměli děla, způsobili Prusům škodu jen v počtu 3 padlých a několika raněných. Před Bílou branou zanechali dva zabité rakouské pandury a jednoho zajatce. Pruský velitel Retzow byl z tohoto zděšen. Mrtví rakouští vojáci byli pohřbeni na Bílém předměstí před Bílou bránou a bylo nařízeno nechávat brány města zavřené ve dne i v noci. Obyvatelům bylo zakázáno vycházet na předměstí. I proto se obyvatelé okolních vesnic museli ve svých potřebách a to nejen duchovních obracet na okolní farnosti. 〈BR〉 18. června 1742 oznamoval pruský velitel Retzow obyvatelům města konec válečného stavu. Shodou okolností zrovna v tento den se objevili před Pardubicemi rakouští husaři, kteří nevěděli o dohodnutém příměří a ostřelovali pruskou armádu na valech. Teprve po vysvětlení vjeli pokojně do města. 2. července ráno vyšla z města konečně pruská armáda. Téhož dne v poledne přišla do Pardubic rakouská posádka. Nejistota pro válečný stav a přerušení spojení Pardubic s venkovem trvalo až do zimních měsíců. 〈BR〉 V létě 1744 však Fridrich II. obnovil válku a vtrhl třemi proudy opět do Čech. 21. srpna nejprve vjela ro Pardubic výzvědná služba husarů a když zjistili, že zde nejsou Rakušané, odjeli Bílou bránou ven z města. Mezi tím se v hospodě Hodonín na Bílém předměstí usadil pruský generál Weldenrab s 250-ti husary. Konšelé se sem za ním ubírali, aby vyjednávali o proviantu. Namísto něj o dva dny později přijel generál Zimmerman spolu s 600 muži. A protože obyvatelům města nedůvěřoval, odebral jim všechny zbraně. 〈BR〉 29. září se odvážila část rakouského vojska na Pardubice. V ranním čase vyrazili husaři na Zeleném předměstí od Veselky podél vozů naplněných senem a slámou a podnikli útok na několik Prusů. Po krátké přestřelce odjeli zase k Chrudimi. Prusové chystali obyvatelům Zeleného předměstí odplatu pod hrozbou výpalného. Generál Zimmermann si nechal zavolat primátora Fiedlera a nechal připravit smůlu, koudel a další zápalné věci na důkaz své odhodlanosti na odplatu. Z té naštěstí sešlo. 〈BR〉 18. října okolo 3 hodiny odpoledne se blížilo k Pardubicím několik rakouských pluků s husary převlečenými za sedláky, kteří vezli vozy plné sena, slámy a pivních sudů včetně vojáků schovaných ve vozech. Část takto převlečeného vojska vjela do města Bílou branou bez problémů. Při průjezdu branou se zde ocitl také generál Zimmermann, který sám pobízel domnělé vozky k rychlejšímu průjezdu. Jeden z vojáků v bráně si však všiml zbraně u jednoho z převlečených a upozornil na to kaprála. Seběhla se přestřelka. Generál Zimmermann byl vážně zraněn. Rakušané byli vytlačeni z města. V tísnivé předtuše předstoupili před zraněného velitele Zimmermanna vyšší zámečtí oficíři a na kolenou jej prosili od odvrácení pomsty nad městem. Ten sice slíbil lid ušetřit, přesto však dovolil svým vojákům loupit v ulicích města beztrestně po dvě hodiny. Prusové ve večerních hodinách zapálili Bílé předměstí a rabovali nejen do noci, ale i následující den. Drancovali nábytek, potraviny, peníze i ozdoby z šatů lidu, který se nesměl bránit. Útoky vojska Marie Terezie probíhaly i další dny. Rakušané zaútočili na pruské zásobárny. Ve městě samotném nastala velká tíseň, jelikož sedmý den po útoku velitel Zimmermann zemřel. Jeho nástupce omezoval svobodu obyvatel již tak zbídačeného hladem a rabováním zákazem vycházet z města bez povolení. Také pruští vojáci se museli uskromnit. Denní příděl chleba jim musel stačit na tři dny. Pruská posádka zůstala v Pardubicích do 22. listopadu. Při svém odchodu oloupila místní obyvatele a zničila veškeré zásoby potravin. Do opuštěné pardubické pevnosti se nastěhovala rakouská posádka velitele Brauna a setrvala zde do roku 1745. 〈BR〉 Rakouská monarchie připravovala zpevnění pardubické pevnosti. Tři až čtyři tisíce lidí po dobu několika měsíců prováděli nové šancování města i zámku, kdy byla zničena celá řada gruntů. Připravené stavební dříví určené původně na opravu poničených domů nakonec muselo být použito na zpevnění pardubické pevnosti. Na hradby bylo osazeno 24 děl, do skladů bylo umístěno množství munice. Škody, které byly způsobeny Pardubicím v letech 1742-1744 v průběhu slezské války byly odhadovány na 376.390 zl. V době, kdy si Pardubice užívaly dobu klidu, přerušil požár 2. července roku 1751. Vzňal se nejprve dům U zlaté koruny na jižní straně náměstí a požár posléze zachvátil 14 okolních domů. 〈BR〉 Roku 1756 bylo České království zataženo do války sedmileté. Na sklonku roku 1757 se opět plnilo i Pardubicko vojskem. Vánoční čas zde trávil pluk arciknížete Karla, ale i několik dalších pluků. V tomto značném vojenském shluku se zde kromě obvyklých nemocí objevila úplavice a prudký mor. Na Nový rok roku 1758 zemřeli tři vojáci a potom denně zpravidla několik. Ale 25. ledna to již bylo 25 vojáků, 31. ledna 21 vojínů, ale i 8 obyvatel města. Obětí nákazy se stal také pardubický kaplan Jindřich Chmelíček, který vojáky zaopatřoval. V únoru pak počet mrtvých klesal a 26. března se konal poslední vojenský pohřeb na Svatojánském hřbitově (u kostela sv. Jana Křtitele). Pravdou však je, že klesající počet mrtvých vojáků je třeba přičíst také postupnému odchodu jednotlivých vojsk z Pardubic jako ze svého zimoviště. Mezi místním obyvatelstvem mor přetrvával do 27. července. Zdá se však, že morová rána byla odlišná. Matriční záznamy vypovídají, že mnozí lidé zemřeli náhle během půl hodiny, když před tím byli zcela zdrávi. Hodně zemřelo žebráků a dětí. Pardubice prožily první léta sedmileté války bez krveprolití. Roku 1756 byly nově opevněny a sloužily spíše jako vojenská zásobárna. Teprve v létě roku 1758 byly Pardubice zataženy do války. Když se pruské vojsko ocitlo při svém ústupu ve východních Čechách, byl vchod od Zelené brány ucpán hnojem a sudy. Když nebezpečí pominulo, byly Pardubice opět jen zásobovací stanicí. U labského mostu byla zřízena pekárna a vojenskou správu ve městě převzali na několik let dělostřelci. Jejich pobyt však opět trpěl nákazou, která trvala až do počátku roku 1760. Epidemie se však dotkla místního lidu jen výjimečně. Ten však trpěl hmotnou bídou. I v této mizérii se konšelé rozhodli o výstavbě nové radnice. V té původní úřadovali naposledy na koci roku 1759. Poté se přestěhovali do prostorného domu „U Bílého beránka“ uprostřed severní strany náměstí, který si časem upravili na prostornou radnici, v pořadí již třetí. 〈BR〉 Roku 1761 Pardubice hostily císařské manžele Františka I. a Marii Terezii. Svůj pobyt na zámku vyplnili zábavou na honech. Po skončení války sedmileté Pardubice zažívaly snad šťastnější období. V té době žilo ve 129 městských i zámeckých domech 1.080 obyvatel. Na Zeleném předměstí v 92 domech žilo 856 lidí a na Bílém předměstí žilo ve 117 domech 619 obyvatel. Tehdy se také roku 1771 poprvé užilo číslování městských domů. Živnosti a cechy začaly opět prosperovat. Jednalo se zejména o živnosti krupařské a punčochářské. Roku 1768 byly obnoveny koňské trhy. Další znakem zlepšení poměrů byly přípravné práce k výstavbě samostatné budovy pro pardubické gymnázium, které mělo stát v místě staré lékárny. K realizaci však nakonec nedošlo, jelikož roku 1777 bylo gymnázium zrušeno a roku 1774 byla zřízena škola normální změněná roku 1778 na c.k. krajskou školu hlavní. 〈BR〉 Po sedmileté válce byla dokončena přestavba radnice, která byla bohatě ozdobena plastikou od pardubického sochaře Jakuba Teplého. Ten zhotovil také bohatou balustrádu okolo Mariánského sloupu uprostřed náměstí. Ta byla zhotovena snad jako poděkování za přežití morové epidemie roku 1771. Již zmíněná morová epidemie zasáhla Pardubice roku 1771. Zároveň Pardubice trpěly nedostatkem následkem neúrody v předešlém roce a tím i velkou drahotou. Chudý lid tak jedl mláto, šťovík, jetel, polní lebedu a polní česnek. Rychle z města mizely kočky. Velmi se v Pardubicích cenil chléb z otrub, ale časem se nedostávalo ani toho. Ve městě přibývalo žebráků a mnozí z nich klesali vysílením na ulici. V tomto roce bylo evidováno 21 osob, které zemřely hladem. Tento smutný stav viděl také císař Josef II., který navštívil Pardubice 10. října roku 1771. Po svém příjezdu jednal s hejtmanem o možné pomoci. Druhý den císař odjel do Hradce Králové. Záhy poslal do Pardubic množství obilí z Uher. 〈BR〉 Roku 1781 vydal císař Josef II. toleranční patent, který umožnil kromě katolické víry i vyznání evangelické. Proto císař při stvrzení městských práv 29. ledna 1783 vynechal článek o vylučování nekatolíků z městského bytu a živností. V Pardubicích se následky tolerančního patentu projevily pouze u několika přistěhovalců. Starousedlíci zůstávali i nadále věrni katolické víře. Na podnět mýtného (celníka) při Bílé bráně Josefa Kotíka byl postaven u Kostelíčka městský chudobinec. Velkého obratu doznala pardubická radnice. Samospráva byla roku 1790 po zániku sboru konšelů v rukou magistrátu. To znamená, že sbor konšelů nahradil purkmistr jako zkušený právník a jiní dva právníci jako „zkušení magistrátní rady“. Ti spravovali město i soudnictví. Tak zvaní reprezentanti města měli pouze hlas poradní. Nad činností magistrátu dohlížel krajský úřad, stížnosti řešil apelační soud v Praze a třetí instancí byl nejvyšší soud ve Vídni. 〈BR〉 Na konci 18. století doznalo změn také hospodaření. V rámci tzv. raabových reforem totiž došlo k rozdělení panských dvorů mezi jednotlivé sedláky. Vlivem stoupající nespokojenosti s robotou a klesající efektivitě práce bylo rozhodnuto na Pardubicku experimentálně rozdělit půdu místním a přistěhovalým obyvatelům. Na Pardubicku tak bylo založeno hned několik tzv. raabizačních obcí. Stalo se tak po roce 1776. Strůjcem těchto reforem byl bývalý pardubický písař a pozdější ředitel královských panství dvorní rada František Antonín šl. Raab. Dle dvorních instrukcí z 13. března roku 1777 se měla rozdělit císařská, městská a fundační popluží na malé dílce (familie) a pustit novým osadníkům „Familiantům“ v dědičný nájem za pevně stanovený úrok. Poddaní byli propuštěni z osobního nevolnictví a byli zbaveni jakýchkoliv robot. Za to se zavazovali k peněžitým dávkám později částečně placenými surovinami. Za nové práce od poddaných byla panstvím nabízena finanční úhrada. 〈BR〉 Tehdy byla založena např. raabisační osada Familie (dnes Slovany), podobně bylo osídleno předměstí Vystrkov. Nedaleko byla vytvořena nová ves na místě vysušeného rybníka Studánka, dále na východ pak vzniklo osídlení ve Spojile, Vesce, Staročernsku, ale i v Jesenčanech, Nových Čivicích nebo Novém Mateřově a na dalších místech Pardubicka. Pro rychlejší osídlení se do nových sídel vedle českých lidí částečně umísťovali němečtí kolonisté z Kladska a Dolního Slezska. Tito noví osadníci spláceli svá území někde po dobu padesáti let, některá území pustila císařská správa jen do dočasného nájmu. Ten však byl postupem času změněn na možnost trvalého prodeje do rukou osadníků. 〈BR〉 Raabovy reformy vyjmuly z panské správy také vinopalny, krčmy, masné krámy i pardubickou koželužnu. Náhradou za to hledala panská správa zisk z nových průmyslových podniků. A tak se část pardubického zámku proměnila ve skladiště a filiálku továrny z Lince na tkané látky. Roku 1787 byla uzavřena smlouva o udělení svobody těm, kteří budou tkát pro tuto státní tkalcovnu. Valně zmenšený rozsah dosavadní panské správy způsobil i snížení počtu zámeckých úředníků. Prázdné prostory tak byly přestavěny na byty důstojníků. Císařská komora v té době rozprodávala také církevní majetek. A tak např. roku 1787 zakoupila pardubická obec zrušený „Kostelíček“ na Vystrkově, ve stejné době byly rozprodány také kaple sv. Marka a sv. Josefa. Velkou změnou prošla také tvář „pevnosti Pardubice“, když bylo zbudováním nového opevnění Hradce Králové prohlášeno opevnění Pardubic za zastaralé a nedávno zesílené městské hradby se začaly rozprodávat s přidělovat jako součást okolních domů. Na bývalém parkánu a valném zbytku pobořených valů mezi kostelem sv. Bartoloměje a klášterem se začala stavět stavení jezdeckých kasáren, dokončená roku 1776. Tato kasárna sloužila nejen místní posádce, ale i zemskému hřebčinci. 〈BR〉 Po provedení měření a přidělení pozemků novým usedlíkům se upravila daňová výměra. Roku 1790 byl dočasně zrušen úřad panského kontribučního a jeho práci převzali tři výběrčí. Panství přijímalo plat jako náhradu za roboty a roční úrok ze 127 vsí, 5 městeček a 2 měst, ale také novousedlíků z 31 nových vsí. Smrt císaře Josefa II. přinesla pardubickému panství konec dalekosáhlejších proměn. Do života lidí stále více zasahovala němčina. Německy se mluvilo nejen na pardubickém zámku, ale také na radnici nebo ve škole. Jen v kostelích se tyto snahy poněmčení nedařily. Místní obyvatelé však setrvávalo i ve styku s úřady při českém jazyku. 〈BR〉 Jednou z posledních věcí císaře Josefa II. byl boj s Turky (1788-1791). Dne 25. října 1789 se v Pardubicích slavilo dobytí Bělehradu. Slavilo se v kostele zpěvem „Te Deum“, na náměstí byly páleny slavnostní salvy opětované dvanácti ranami hmoždířů postavených na valech města i zámku. Radnice byla vyzdobena praporem, večer se město rozzářilo, na náměstí hrála plukovní hudba a městem procházel průvod s pochodněmi. Děti byly obdarovány ovocem. O čtyři měsíce později však nejen město ovládl smutek. Dne 18. února 1790 pardubický vikář nabádal místní obyvatele k modlitbám za smrtelně nemocného císaře.

Autor: Jan Řeháček
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2020






Předchozí článek: PÍŠEME NOVOU ÉRU PARDUBICKÝCH MLÝNŮ
Následující článek: 55 let Klubu přátel Pardubicka


Vytiskni stránku

Zpět na úvodní stránku




Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 2/2020 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Podorlická údolí Husí krky
55 let Klubu přátel Pardubicka
Pardubice za Marie terezie
První Pardubický kraj



Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Starobylý hřebčín v HEŘMANOVĚ MĚSTCI.

CHRUDIMSKO: Evangelický kostel v obci KROUNA od architekta Fr. Schmoranze.

ORLICKOÚSTECKO: Litomyšlská brána ve VYSOKÉM MÝTĚ je zbytkem městského opevnění.

ORLICKOÚSTECKO: renesanční radnice uprostřed náměstí v LANŠKROUNĚ.

ORLICKOÚSTECKO: KRÁLICKÝ SNĚŽNÍK při pohledu od kláštera Hedeč u Králík.

SVITAVSKO: Sousoší Kalvárie na KŘÍŽOVÉM VRCHU u MORAVSKÉ TŘEBOVÉ.

SVITAVSKO: Zřícenina hradu SVOJANOV.

PARDUBICKO: Rozhledna Barborka na okraji obce CHOLTICE.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml