|
| |
|
Mikulovice
21.12.2016 Mikulovice jsou středně velkou obcí nacházející se na půli cesty z Pardubic do Chrudimi. Obec se vlastně skládá ze dvou celků, z Mikulovic a Blata. Celkem zde žije přibližně 1100 lidí. Obě naše obce oplývají bohatou historií a nachází se v nich několik zajímavých architektonických pamětihodností, ale začněme však v době nejstarší. Na území obou obcí se nacházela pravěká sídliště, což dokládají archeologické nálezy v blatské cihelně. V místních spraších byla dokonce nalezena ucelená kostra nosorožce srstnatého, savce, který vyhynul kolem roku 8 000 před naším letopočtem. Dále byly v Blatě nalezeny zbytky vesnice, pohřebiště, pazourky, mísy a dokonce zde byla objevena kostra člověka uložená v zásobárně na obilí. Tyto nálezy jsou kladeny do období tzv. Únětické kultury. Pozůstatky lidské činnosti dokládají také nálezy z Mikulovic. Jelikož zde dominuje výstavba nových rodinných domů, tak zde také byl proveden archeologický průzkum, při němž byly objeveny pozůstatky obydlí s bohatým vnitřním inventářem (bronzové šperky, zbraně, keramické mísy), hroby s těly ve skrčené poloze, pozůstatky keltského a germánského osídlení. Za velmi bohatý a přínosný je považován nález skythského sedla a tzv. „Mikulovické spony“. Za zmínku jistě stojí i to, že v místech dnešního kostela se nacházel pohanský háj, sloužící původním obyvatelům k náboženským obřadům. Je tedy jasné, že zde bylo velmi živé místo, které rozhodně svým významem převyšuje regionální rámec. První historicky doložená písemná zmínka o Mikulovicích pochází z roku 1384. Majitelem vesnice byl tehdy Vznata ze Skuhrova, který měl v držení také hrad Rychmburk. Mikulovice získal nejspíše od bratrů Arnošta z Pardubic buď jako zeť Smila Flašky, nebo jako věřitel Viléma ze Staré. K tomuto datu nesmím opomenout také pověsti, která se pojí se vznikem názvu obce. Dle první pověsti založil vesnici Mikulec. Dnes se však odkazujeme spíše k pověsti druhé, která praví, že kdysi přišli do vesnice dva formani a v krčmě se ptali, zda je ve vesnici kolář. Byli však posláni do Ostřešan, protože v naší obci kolář nebyl. Když se s opravenými koly vraceli přes kopec zpět, uzavřeli sázku, že pustí obě kola z kopce a čí bude rychlejší, ten vyhraje. Vítěz poté zvolal: „Mí kolo více,“ a tak dal vzniknout současnému jménu obce. Kolem roku 1415 byl majitelem místního poplužního dvora zeman Maršík z Mikulovic, který připojil svou pečeť ke stížnému listu proti upálení Jana Husa. Dalším majitelem byl Jan Lidhéř z Mikulovic. V roce 1454 dal král Ladislav Pohrobek Mikulovice, Dražkovice a část Blata do vlastnictví Janu Pardusovi z Vrátkova. V první polovině 16. století náležely Mikulovice k morašickému statku, který byl v majetku rodu Andělů z Ronovce. Roku 1544 však Burián Anděl prodal Mikulovice Mikuláši Štítnému ze Štítného a ten roku 1550 prodal vesnici Janu Humpoleckému z Rybenska. Roku 1555 připadly Mikulovice k pardubickému panství a byly spravovány jeho hejtmany. Ještě roku 1569 se připomíná Ctibor Kapoun ze Svojkova. Z tohoto období mohu jen zmínit sestavení Tereziánského katastru. V roce 1778, tedy za vlády Marie Terezie, byl zrušen panský dvůr, který byl rozdělen za roční činži dosavadním robotníkům. Stalo se tak z toho důvodu, že právě v tomto roce proběhla vlna selských povstání a bylo rozhodnuto ve větší míře zrušit menší panské dvory. Za císaře Josefa II. byl sestaven nový soupis půdy, tzv. Josefínský katastr. V tomto období měly Mikulovice 27 čísel. POPLUŽNÍ PANSKÝ DVŮR Poplužní panský dvůr se ve vesnici nacházel nejspíše již před rokem 1384 a byl celý dřevěný, což dokládá také písemná zpráva z roku 1654, ve které stojí, že tento dvůr byl všecek ode dřeva a uprostřed stál špýchar, rovněž dřevěný. Tento statek se nacházel přibližně v jádru dnešní vesnice a zahrnoval by tak dnešní domy čp. 8, 30, 14, 19, 21, 22 a 18. Kdybychom do Mikulovic přišli někdy v roce 1780, na křižovatce Devotyho, Valčíkovy a Staňkovy ulice, proti domu čp. 51, by stála velká klenutá brána s císařskou orlicí. Dům čp. 8 sloužil jako obydlí šafáře. V jeho blízkosti se nacházela tzv. ratejna pro čeleď. V domě čp. 30 se nacházel ovčín. Samotné budovy dodnes nápadně připomínají panské špýchary. Ke dvoru náleželo asi 177 ha zemědělské půdy. Panský dvůr zde byl tedy až do roku 1778, kdy byl v procesu tzv. raabizace přerozdělen dosavadním nájemníkům, tzv. familiantům. Jediné jméno rodiny, které se z této doby zachovalo, bylo jméno rodiny Svědirohových. Mezi familianty byly rozděleny také budovy dvora a po zboření brány tak v prostoru dnešní přední části Staňkovy ulice vznikla rozlehlá náves, neboť původní budovy ležely dále od cesty než dnešní. Při požáru roku 1854 vyhořely původní domy čp. 15, 16 a 17, které byly vtěsnány mezi dům čp. 30 a statek čp. 18. V témže statku se v 19. století nacházela tzv. Dražkova hospoda a také tzv. klassa. Byla to školní třída, která náležela k farní škole. Postupem času z návsi nezbylo nic, jen rovná cesta, která směřovala kolem stodol do panských pastev, kde začaly vznikat tehdy „Nové Mikulovice“. KOSTEL SVATÉHO VÁCLAVA Na místě, kde dnes stojí chrám svatého Václava, tedy na kopci nad vesnicí, bychom snad prapůvodně nalezli pohanský háj. Samotný kopec už se sám z veliké dálky nabízí jako vhodné kultovní místo. Avšak já se nebudu věnovat pohanskému háji, nýbrž pouze současnému kostelu. Jeho historie sahá daleko před rok 1387. Tehdy se jednalo o stavbu dřevěnou se samostatnou zvonicí. Dokladem starobylosti této církevní stavby je cínová křtitelnice z roku 1483, na níž je nápis:„Leta boziho tisiceho CCCC osmdesateho trzetiho lita ecst d Miculowicz.“ Je doloženo podávání pod obojí, které bylo udržováno do bitvy na Bílé hoře, tedy do roku 1620. Teprve od roku 1624 sem byli dosazováni katoličtí duchovní, což nám dokládá tento letopočet vyrytý na oltářním kameni. Od roku 1618 do roku 1648 trvala Třicetiletá válka. Dřevěný kostel byl v roce 1648 Švédy vypálen do základů. K jeho obnově došlo roku 1660. Tento kostel ale neměl věž, takže zvony byly zavěšeny v dřevěné zvonici stojící na místě dnešní dražkovické kaple. V roce 1750 se však začala stavět nová kamenná zvonice. O dva roky později na ní byla usazena báň s křížem a nynější kostel nabyl dnešní podoby v letech 1768 – 1769, kdy k této nové zvonici byla připojena i nová chrámová loď. Celá budova je tak postavena ve stylu renesančně – barokním. O vnitřní výzdobu se postarali bratři Josef a Václav Kramolínové, kteří zde pracovali určitě v roce 1790. Ke stavbě a názvu kostela se vážou dvě pověsti. Dle první měl kostel původně stát na zvonovském návrší u Dražkovic. Ale každou noc prý andělé přenesli stavivo na mikulovický kopec, proto byl nakonec chrám vystavěn zde. Druhá praví, že na mikulovickém kopci byl často vídán jezdec v zářivé zbroji na bílém koni. Místní lidé tohoto jezdce považovali za knížete Václava a chrám byl tedy později tomuto patronovi zasvěcen. Mikulovická fara byla původně ze dřeva. V roce 1724 tato stavba vyhořela a na jejím místě byla postavena nová fara, tentokrát z kamene. Starý hřbitov rozkládající se kolem kostela byl rozšířen po revolučním roce 1848. Přifařenými obcemi (Dražkovice, Ostřešany, Medlešice, Blato a Mikulovice) byl roku 1904 přes ulici založen hřbitov nový.Nutno podotknout, že hospodaření při zdejší faře má počátky mnohem hlouběji v historii, než působení Pernštejnů v Pardubicích. Již z druhé poloviny 14. století existují zprávy, že mikulovická fara byla pod správou litomyšlského biskupství. Dosazovací právo bylo roku 1387 svěřeno pardubické tvrzi, aby vzápětí přešlo na chrudimské děkanství. Tato povinnost přešla roku 1491 na panství Rychmburk a teprve roku 1921 jí převzala Okresní správní komise v Pardubicích. Na přelomu 14. a 15. století zde působili Cisterciáci ze Sedlce a prvním doloženým zdejším farářem byl bratr Adam a zmínka o něm pochází z roku 1404. Dalším známým farářem byl Mikuláš Polydorus z Ostravy, jehož působení je zde doloženo roku 1581. Po něm nastoupili Alexandr Dubský, Karel Rubecula a Mikuláš Horreus. Z roku 1650 se dochovala zmínka o knězi Hyacintovi. Dále zde působili Bartoloměj Osecký (1671 – 1680), Matěj Žalkovský (1680 – 1710), Jan Petržilka (1710 – 1730) a Leopold Weisenregner (1730 – 1758). Právě roku 1758 sem byl dosazen Theodor Kašpar, který ale sídlil na faře v Jezbořicích. V Mikulovicích tehdy fungovala jen expozitura s kaplanem. Teprve po požáru jezbořické fary Kašpar přesídlil do Mikulovic a expozitura byla pro změnu v Jezbořicích. Kašparovým nástupcem se roku 1796 stal Josef Bačina, jehož důchod za rok 1802 činil 904 zlatých a 28 krejcarů. Dále zde působil v letech 1803 – 1806 Josef Schamek a po něm nastoupil Josef Rybička. Roku 1834 přišel na faru Josef František Devoty. Ten zde působil 30 let. Další významnou osobností byl páter Tomáš Střebský, který se od roku 1884 podílel na vedení zdejší hospodářské besedy a výrazně ovlivňoval zdejší kulturní život. Po něm nastoupil Josef Vaněček (1905 – 1923), následoval Jan Brukner (1923 – 1934) a konečně děkan Rudolf Doležal. Mezi další patřili dr. Jurák nebo páter David. V současnosti je mikulovická farnost svěřená do rukou pana Antonína Forbelského, který zároveň působí i na římskokatolické farnosti v Třebosicích. Josef František Devoty, farář mikulovický, se narodil 19. února 1780 v Hradci Králové. Na faru do Mikulovic přišel roku 1834 ze Sedlce u Kutné Hory. Byl to prý člověk velmi vzdělaný, měl smysl pro vlastenecké cítění a zabýval se národní historií. Tady v Mikulovicích vzniklo jeho hodnotné dílo: PAMĚTNÍ KNIHA FARY MIKULOVICKÉ, které sepsal za pomoci výrazného historika tehdejší doby a svého přítele Václava Vladivoje Tomka. Tato kniha v sobě skrývá historii 14 obcí, které tehdy byly přifařeny k Mikulovicím a má 760 psaných stran. Byla založena 1. ledna 1836. Původně se skládala ze zpráv z archivů, starých knih a také z vyprávění zdejších pamětníků. Její přepis byl dokončen roku 1855. Devoty se stal také jedním ze zakladatelů Matice České. Zároveň bych rád dodal, že o faráři Devotym se ve své pentalogii F. L. Věk zmiňuje také spisovatel Alois Jirásek.
Autor: František Valenta Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2016
Předchozí článek: Pardubice hlavní nádraží – dopravní uzel připomínající K. Řepu a J. Pernera Následující článek: Fotograf Viktor Mráz a jeho dar Trhové Kamenici Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
